PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-10-18
Stáhněte a přečtete si sami tuto úmluvu.
Istanbulská smlouva trpí typickým nešvarem, který se lidově označuje souslovím vylít dítě i s vaničkou. Hlavní úmysl jeho tvůrců jsou čtyři základní jevy, které se občas objevují v islámských zemích: Sexuální násilí, včetně znásilnění; vynucený sňatek; mrzačení ženského genitálu; násilný potrat a sterilizace (články 36, 37, 38, 39). S těmi vcelku všichni v ČR souhlasí, ale kromě toho se do dokumentu propašovala spousta parazitních odstavců, o kterých většina lidí vůbec neví a není si vědoma ani jejich důsledků. Celá smlouva je velice obecná a kriminalizuje širokou plejádu životních situací. Jedná se především o kriminalizování rodičů a zákaz smírčího jednání u partnerských konfliktů.
ČLÁNEK 35 – FYZICKÉ NÁSILÍ: Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření k tomu, aby úmyslné konání činů fyzického násilí vůči druhé osobě bylo klasifikováno jako trestný čin.
Tento článek se bohužel implicitně vztahuje i na tělesné tresty. Ano, není to řečeno nahlas, ale jakmile se tato úmluva uvede v platnost, tak se bude na tento článek odkazovat. Následující článek 45 říká, že se zde může odebrat dítě a odejmout rodičovská práva. Stejný článek hovoří o monitorování a dozoru. Znamená, že úřady mohou do našich bytů namontovat kamery, jestli náhodou netrestáme nepřiměřeně? Není řečeno, že ne. Podobně jako u partnerských konfliktů i zde platí zákaz smírčího jednání a mediace, a k tomu i zákaz kontaktu mezi stranami konfliktu, takže dítě bude odebráno z rodiny a bude mu zakázán kontakt s rodičem podle článku 56. K ničemu z tohoto se přeci nechce většina obyvatel ČR zavázat, ale pozor z té smlouvy to vyplývá. Je totiž psaná příliš extrémně a příliš obecně.
ČLÁNEK 48 - ZÁKAZ POVINNÝCH POSTUPŮ ALTERNATIVNÍHO ŘEŠENÍ SPORU A VYNÁŠENÍ ROZSUDKŮ V TOMTO DUCHU - 1 Strany učiní v souvislosti s přečiny posuzovanými v souladu s touto úmluvou nezbytná legislativní i jiná opatření k zákazu povinných postupů alternativního řešení sporu, včetně mediace a smírčího řízení.
Mnoho případů domácího násilí vzniká z hádek. Podle této úmluvy, jakmile žena doběhne na policii, tak její spor s mužem přebírá stát. Od té doby je i ženě zakázáno smířit se mužem a odvolat své obvinění. Ti dva už do toho nadále nemohou vůbec zasahovat. Stát bude pokračovat v trestním řízení až do úplného odsouzení muže. To v praxi znamená, že po jedné sobotní hádce bude následovat vynucené dvouleté trestní řízení s odsouzením muže bez promlčecí lhůty (článek 58). Je zřejmé, že i když se ti dva mezitím za týden smíří, muž půjde za dva roky buď do kriminálu, nebo dostane podmínku, s tou pak nedostane práci atd. Je zřejmé, že toto opatření rozbije mnoho rodin. Následující článek říká, že stát má zabránit kontaktu manželky s mužem:
ČLÁNEK 56 – OCHRANNÁ OPATŘENÍ bod g: V prostorách soudu a dalších institucí prosazování zákonnosti bude kontakt mezi obětmi a pachateli omezen na nezbytné minimum;
Opět chce se ČR k tomuto zavázat? Na základě jedné bouřlivější hádky stát bude rozbijet manželství, protože zakáže manželům, aby se potkali, a když tak jedině na minimální dobu? Soud nesmí vyřešit jejich spor ani mediací, ani smírčím řízením. Rodiče se nesmí po hádce smířit s dětmi. Chce toto většina obyvatel ČR? Ja myslím, že ne, ale z té smlouvy to vyplývá. Ano, třeba u šikany je problém konfrontování oběti a agresora, ale domácí násilí ve většině případů vzniká z banálních hádek. Istanbulská smlouva nerozlišuje závažné a běžné typy domácího násilí - kontakt zakazuje plošně. Měla se zaměřit pouze na excesy, jako je ženská obříska, a tyto případy nechat tak, jak jsou dnes.
Zneužívání této úmluvy
Největší problém partnerských konfliktů je v tom, že do nich úřady a okolí moc nevidí. Diagnostika je obtížná. Účastníci sporu masivně lžou. Institut vykázání se zneužívá ve velkém. Soudy si neví rady s falešným obviněním ze sexuálního zneužití dítěte. Vyšetřování se vleče měsíce až roky. Výsledkem je jen, že otec příjde o dítě. Já sice říkám, že v podobných případech je pro otce nejlepším řešením pořídit si rodinu jinde, ale prakticky nikdo z otců toho není schopen. Istanbulská úmluva v tomto smyslu tuto situaci ještě více přiostří tím, že zakazuje smírná řešení a mediaci, zakazuje kontakt mezi rozkmotřenými stranami. Výsledkem bude více rozpadlých rodin, více odcizených rodičů.
Istanbulská úmluva navíc nutí většinu přijmout pohled na pohlaví jedné úzké skupiny vědců, když odkazuje "genderově pojímané chápání násilí". Já osobně zastávám spíš evoluční chápání násilí a jak známo, evoluční a genderový přístup jsou nekompatibilní. Například rozhodně nejsem zastánce, že rozdíly mezi pohlavími jsou výlučně dány výchovou či kulturními stereotypy, jsem spíš názoru, že jsou geneticky a evolučně podmíněny, a proto se liší i násilí mužů a žen. Mužské násilí je spíš fyzické, ženské je psychické. Zákony by se měly vyhybat ještě neukončeným vědeckým disputacím.
Skutečné problémy, které musíme řešit
Pokud bych se měl vyjádřit k Istanbulské smlouvě jako k celku, tak říkám ne. Je to jako opravovat hodinky krumpáčem. Je třeba se bavit o detailech, které jsou zdrojem týrání žen a dětí. A nejenom těch, smlouva systematicky opomíjí jakoukoli zmínku o násilí na starých lidech a pacientech. Bohužel detaily opatrovnických soudů a problémy OSPODu a policie veřejnost opravdu nezná, proto stručně zmíním jen v pár bodech, co by se mělo změnit v této oblasti:
a) U opatrovnických soudů rodiče mohou beztrestně lhát. Soud dnes musí vycházet z předpokladu, že ten rodič, který lže, je stejně dobrý vychovatel dítěte jako ten rodič, který pravdu nepřekrucuje. Rodiče si dnes dělají ze soudce dobrý den.
b) Pokud dítě při předávání rodiči silně emocionálně reaguje (separační úzkost). Tak je to nepochybně psychické násilí na dítěti i podle stávajících zákonů. Soudy ale si ani nevyžádají nahrávku, i když podle Občanského zákoníku §88 k ní musejí přihlédnout. Vlastně toto utrpení dětí vůbec neřeší. Nezjišťují, kdo ho vyvolává, ani nehledají řešení, kde k tomuto utrpení dětí nedochází (společné monitorované procházky otce, matky a dítěte).
c) Soudy nutí děti stýkat se s novými partnery rodičů, i když to děti výslovně odmítají.
d) Pokud někdo byl obviněn ze sexuálního zneužití, tak podle již platného zákona o oběti se od okamžiku obvinění nesmí vůbec vidět s dítětem. Ano, to by bylo rozumné, kdyby policie brala vyšetřování jako neodkladný úkon, dítě bylo okamžitě odvezeno do vyšetřovací místnosti a šetření bylo ukončeno do týdne. Buď tak, že je obviněn otec za sexuální zneužití, nebo matka, za falešné sexuální obvinění. Ale realita je jiná.
Šetření se obvykle vede stylem "necháme to vyhnít", takže to trvá měsíce až roky. Sociální pracovnice nutí děti do asistovaného styku s otcem, což proti zákonu o oběti. Soudy nutí mě a jiné psychology, abychom dělali rodinou mediaci, aniž je nám řečeno, jestli to dítě bylo nebo nebylo skutečně zneužívané, jestli ho máme před otcem chránit, nebo naopak bojovat se syndromem odcizeného rodiče. Pokud se ukáže, že matka si to vymyslela, tak je úplně bez trestná, protože soudci v ČR nejsou schopni jí dokázat úmysl. Takže falešné sexuální obvinění je už dnes opravdu ideální nástroj, jak se zbavit expartnera na mnoho měsíců až let.
e) Je třeba zřídit registr pachatelů trestných činů na dětech, který zabrání, aby se do institucí, jako jsou školky, dětské domovy, nedostávali lidé, kteří v minulosti týrali či zneužívali děti. Například pokud se někdo hlásí o práci v dětském domově, tak by ředitelka mohla žádat jeho souhlas k nahlédnutí do jeho registru. Z kriminální psychologie víme, že nejlepší prediktor budoucího zneužití dítěte, je takové chování u daného člověka v minulosti. I o tom Istanbulská smlouva mlčí.
Istanbulská úmluva zkrátka představuje krok zpět, protože k našim zákonům přidá jen zákaz smírčího jednání, zákaz odvolání obvinění, zákaz kontaktu mezi stranami konfliktu. Navíc vůbec neřeší jevy, které nás nejvíce trápí - falešná sexuální obvinění, nekonečná šetření policie, lhaní u soudů, ignorování traumatů dětí při předání mezi rodiči soudy, nechávání dětí u těžce drogově závislých lidí ap. Zkrátka Istanbulská úmluva je příliš obecná, příliš extrémní a příliš jednostranná. Proto je třeba ji odmítnout a napsat jinou, pořádnou.