Je obtížné odhadnout míru, jak moc člověka handicapuje určité postižení. Přesto však nemůžeme na tento cíl rezignovat, protože od toho se odvozuje výše invalidního důchodu a dalších dávek, které mají postiženému a jeho okolí pomoci kompenzovat následky postižení.
Odhad zátěže závazně upravuje Vyhláška o posuzování invalidity, kterou vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí (359/2009 Sb.). Tou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely určení stupně invalidity. Zjednodušeně posudkový lékař určí, o kolik procent poklesla pracovní schopnost pojištěnce, tzn. schopnost výdělečné činnosti. Je-li to mezi 35 až 49 % jedná se o invaliditu prvního stupně. Druhý stupeň leží mezi 50 až 69 % a třetí nejvyšší stupeň zahrnuje snížení pracovní schopnosti o 70 % a více. Od stupně invalidity se odvíjí výše invalidního důchodu.
V obecné populaci se setkáváme se několikerým sklonem podceňovat určité druhy poruch či postižení:
A) Nadhodnocují se sensorická postižení pohybovým. Horší je být slepý než mít roztroušenou sklerózu. Například partneři ignorují informaci o roztroušené skleróze až do té doby, dokud nejsou na člověku nápadné projevy této choroby, při tom na partnerský dopad má tato choroba větší než slepota.
B) V rámci senzorických postižení se mylně považuje za horší ztráta zraku než sluchu. I když odborníci se jednoznačně shodují, že sociální izolace vyplývající z hluchoty je mnohem horší než ztráta zraku (viz např. Syřišťová 1989*).
C) Nadhodnocují se postižení pohybová mentálním. Horší je nemít ruku než mít mentální anorexii, přestože mentální anorexie patří mezi smrtelné choroby.
D) Laici s despektem hledí na choroby, které si člověk tzv. způsobil sám - alkoholismus, mentální anorexie, obezita. Některé ani za poruchy nepovažují - patologické hráčství.
E) Pro laiky je i typické implicitní dělení nemocí a postižení na důstojné a nedůstojné. Například vše, co souvisí s vyměšováním je apriori směšné a trapné - prostata, hemeroidy, nadýmání, inkontinence ap.
F) Důstojné choroby jsou smrtelné, ale jen ty, kde člověk neztrácí zdravý rozum. S úctou se tedy stojí před rakovinou, ale Alzheimerova demence je nevyčerpatelná studnice vtípků, například, že chytrý člověk umírá od nohou a ne od hlavy.
G) Laické posuzování invalidity výrazně kopíruje sociální statut dané poruchy. Například u mentální retardace - blbci a hlupáci - jsou obecně vysmívané a ergo i přehlížené.
Je opravdu sympatickým zjištěním, že zmíněná Vyhláška se většině těmto zkreslením vyhnula. Je to známka toho, že ji dělali zkušení odborníci. Na druhou stranu bylo by asi proti přírodě, kdybychom tam nějaké zbytky těchto sklonů nenašli. Jedná se zejména o mentální postižení. Je třeba na to poukázat, aby se vyhláška do budoucna opravila.
Začněme něčím, na čem se asi všichni shodneme: Ztráta zraku je tak těžké postižení, že si zaslouží nejvyšší třetí stupeň invalidity. Pojďme tedy porovnávat dopady jiných postižení s životem nevidomých, aniž bychom tím chtěli zpochybňovat výši jim poskytované pomoci. Naopak vezměme slepotu jako daný etalon, kterým budeme poměřovat jiná postižení.
Jak vypadá svět slepých. S různými kompenzačními pomůckami mohou ovládat počítač, bez problémů mohou telefonovat, samostatně studují vysoké školy, na kolejích jsou integrovaní mezi ostatní studenty, samostatně se pohybují po městě, dokážou si nakoupit. I v dospělosti mají k dispozici řadu zaměstnání. Znal jsem nevidomé operátory call linek, programátory, profesory lingvistiky a fonetiky na UK, cvičitele psů, psychology, právníky, tlumočníky atd. Z civilnějších zaměstnání mohou monitorovat rozhlasové vysílání, učí v hudebních školách, ladí klavíry či dříve bývali operátory v telefonních ústřednách, dnes se obvykle živí masérstvím.
Vzpomínám na svou spolužačku, která bydlela na koleji sama se svým psem. Ta nejen že dokázala studovat psychologii. Po škole si běžně sama došla do řeznictví, koupila si kravské vemeno pro psa, které si sama nařezala a uvařila v kolejní kuchyňce. Ano, celá chodba páchla, v kuchyňce bylo třeba po ní uklidit, ale přesto až na tento úklid to vše zvládala sama.
Nevidomí mívají dost často obdivuhodné schopnosti, ale přesto stěží najdeme někoho, kdo by jim upíral nárok na plný invalidní důchod (od 1. 1. 2010 invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně). Důvod je prostý. I když dokážou pracovat v call centru, přesto jejich pracovní tempo bývá pomalejší. Déle jim trvá, než vyjdou z domu, pomaleji se pohybují po městě, na úspěšné studium musejí vynaložit dvojnásob energie ve srovnání se zdravými. Když jim zapadnou hodinky za postel, dá nadlidskou práci je poslepu vyšťárat. Neustále venku padají do různých jam a bouchají se do hlavy o zákeřné tyče a rohy. Zkrátka nikdo by s nimi neměnil.
Nyní vedle nevidomého, coby etalonu těžkého postižení s nárokem na invaliditu třetího stupně, postavme člověka se sníženým intelektem. Buď od dětství zaostává za většinovou populací, například kvůli přidušení při porodu, nebo ztratil intelekt teprve na gymnasiu díky nakažení mozku herpes virem, úrazem při autohavárii ap.
Pro ilustraci začněme známou filmovou postavou Otíka z filmu Vesničko má středisková. Ten měl odhadem IQ mezi 70-85, lehká slabomyslnost (oligofrenie). Stále se tedy pohybujeme v rámci lehké mentální subnormy. Již zde vidíme, že takový člověk může mít srdce ze zlata, ale není schopen uspokojivého samostatného fungování mimo síť svých blízkých lidí. Ti však musejí obětovat mnohé a skousnout ztráty a trapasy, aby s ním mohli pracovat. Známá hláška: "Prý jsi tomu Pražákovi načechral sloupek" ukazuje, jak nesamostatní tito lidé v pracovním procesu jsou. Film též hezky ukázal, že tito lidé prakticky vůbec nechápou dosah právních úkonů, i když formálně často mají plnou způsobilost k právním úkonům, jen vyjímečně je jim tato způsobilost soudem nějak omezena.
Slepotu můžeme kompenzovat různými pomůckami - tzv. hladinka hlásí přelití hrnku, hodinky s odklápěcím víčkem je možno osahat, a tak si přečíst čas. Co se týká peněz - koruny, deseti koruny jsou vroubkované, dvou a dvacetikoruny jsou hranaté, pět a padesátikoruny jsou hladké. Ano, to vše se dá kompenzovat, ale jak chcete kompenzovat chronickou důvěřivost a tedy zneužitelnost lidí s Otíkovým intelektem?
Ustanovení § 6 cit. vyhlášky definuje "zcela mimořádné podmínky":
Zcela mimořádnými podmínkami, za nichž je pojištěnec schopen výdělečné činnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 %, se rozumí zásadní úprava pracovních podmínek, pořízení a využívání zvláštního vybavení pracoviště, zvláštní úpravy stávajících strojů, nástrojů, používání zvláštních pracovních pomůcek nebo každodenní podpora nebo pomoc na pracovišti formou předčitatelských služeb, tlumočnických služeb nebo pracovní asistence.
Jak ale nazvat podmínky, které nelze kompenzovat žádnými pomůckami? Kde je jediným lékem obětavost lidí okolo Otíka? Neměla by vyhláška pro lidi se sníženým intelektem ještě dodefinovat - "zcela nepředstavitelně naprosto mimořádné podmínky"?
Člověk typu Otíka je v dnešním světě, při dnešní míře nezaměstnanosti fakticky nezaměstnatelný. Má k dispozici jen chráněné dílny. Je na tom bezpochyby hůř než průměrně inteligentní slepec. Přesto zmíněná vyhláška hodnotí Otíkův handicap pouhými 10 - 20 % poklesu pracovní schopnosti. Tato disproporce je bezpochyby dána tím, že Otík je v lidovém pojetí prostě blbec a je blbost mu dávat peníze. Na druhou stranu pokud nechceme, aby Otík skončil jako bezdomovec, musí mu někdo dělat opatrovníka. Dát opatrovníkovi nějakou finanční kompenzaci třeba prostřednictvím Otíkova invalidního důchodu nás vyjde mnohem levněji, než Otíka živit v ústavu.
Vezměme nyní lidi s intelektem IQ 50. To je dolní hranice lehké mentální retardace, které se dříve říkalo debilita. Tito lidé mají ještě o 30 bodů menší IQ než Otík a liší se od něho asi tak jako průměrně inteligentní člověk od génia. Tito lidé mají zkrátka mysl šestiletého dítěte, většinou ani nemají způsobilost k právním úkonům. Šestileté děti pracovat nenecháváme, ale lidi se stejným intelektem považuje výše uvedená vyhláška za schopné určitého pracovního výkonu, když stanoví pokles pracovní schopnosti v pásmu 30 – 45 %, ve výjimečných případech může z rozhodnutí posudkového lékaře dojít k max. navýšení na 55 %. Nemají tedy nárok na invalidní důchod III. stupně, ale pouze I. stupně, v nejlepším případě II. stupně.
Kdybychom žili před sto lety na vesnici Josefa Lady, našli bychom pro takového "obecního blbce" nějaké uplatnění. Vzpomeňme na slavného "Pepku, vyskoč" ze Švejka. Ale dnes na obecních úřadech a magistrátech už Pepek Vyskoč práci nenajde. Tito lidé jsou totiž schopni přibližně takových prací jako šestileté dítě. Můžete s nimi vybírat brambory, sbírat klestí, nosit balíky. Ale nikdy vám tuto práci nebudou dělat samostatně. Nezaměstná je nikdo, kdo není lidumil. Víc peněz stojí najít pro ně "zaměstnání", než je zadarmo živit, protože soustavný dohled nad nimi je dražší než to, co sami vydělají. Tací lidé jsou neschopni samostatného bydlení, nemohou se sami pohybovat po městě. Bezpodmínečně musejí mít ustanoveného opatrovníka a je žádoucí, aby byli preventivně zbaveni způsobilosti k právním úkonům, protože někteří lidé rádi zneužívají jejich bezmezné důvěřivosti. Ovšem toto není pokles pracovní schopnosti o nějakých 30 %. To faktická nezaměstnatelnost.
Tento fakt ale vyhláška ignoruje. Sklon podceňovat mentální postižení se podepisuje na tom, že zde přehlížíme mnohonásobně horší životní situaci těchto lidí ve srovnání s životními možnostmi slepých lidí a upíráme jim právo na nejvyšší stupeň invalidního důchodu.
Jejich životní podmínky jsou bezesporu mnohonásobně horší, než je situace průměrného nevidomého. S posouzením invalidity nevidomého ale nemáme potíže. Proč máme problém se shodnout na míře postižení člověka s IQ 50?
Důvodů je několik:
a) Nevyrovnaný intelekt. Zejména u přidušení při porodu, úrazech mozku či onemocněních infekčními nemocemi, bývá vývoj intelektu velmi nevyrovnaný. Někde dokáže jeden a ten samý člověk překvapit svou šikovností, jindy překvapuje nepříjemně. Dobré přirovnání praví, že jsou nevyzpytatelní jako minové pole. Selhává intuitivní očekávání - když umí třeba dobře mluvit, mylně očekáváme, že budou na srovnatelné úrovni počítat či se odpovědně rozhodovat.
b) Nepřesná a odfláklá měření. Měření IQ se provádí již dost zastaralými testy. Bohužel někteří soudní znalci se měřením vůbec nezabývají. Viděl jsem dva soudně znalecké posudky na jednoho člověka, kde jeden mu přiřkl IQ imbecila, tj. cca 40 bodů, a druhý mu naměřil IQ průměrného člověka okolo 100 bodů. Ten druhý byl zřejmě blížeji pravdě, protože dotyčný se dokázal plynně písemně vyjadřovat, i když pro svou domnělou "imbecilitu" strávil celý život v sociálním ústavu.
c) Nízký sociální status. Na rozdíl od veledůstojného slepce mají "blbci" nízký sociální status, takže se intuitivně cítí, že by bylo jaksi nepatřičné přiznat jim stejné výhody nejvyššího invalidního důchodu.
d) Nedostatek opatrovníků. Slepci jsou argumentačně schopní. Dovedně si dokážou svá práva obhájit. Bohužel za mentálně postižené lidi nikdo nebojuje. Rodiny se za ně zhusta stydí, odkládají je do ústavů. Soudy bývají zoufalé, koho mají ustanovit těmto lidem za opatrovníky, kteří by na ně občas dohlédli a chránili je před podvodníky.
Účelem invalidního důchodu je opravdu kompenzovat postižení člověka, které mu brání pracovat. Dnes jsou lidé s nižším intelektem fakticky nezaměstnatelní, na což by se mělo pamatovat právě nejvyšším stupněm invalidity. Objektivní míru postižení u tohoto i jiných postižení nejlépe posoudíme tak, že je srovnáme s nějakým obecně přijímaným etalonem, zde například slepotou. Nikdo přeci nechce nevidomým snižovat jejich stupeň invalidity. Právě z tohoto srovnání nám vychází, že vyhláška MPSV neposuzuje postižení spravedlivě a měla by se upravit.
(*) Syřišťová Eva, a kolektiv (1989): Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením. Avicenum, Zdravotnické nakladatelství, Praha