Za dob prof. Matějčka se ještě bralo jako faktum, že rodič je ten, kdo dítě miluje a kdo ho skutečně vychovává, tedy že psychické rodičovství má přednost před biologickým. Pak přišla Evropská unie a ta jede podle primitivního biologického pravidla: „Čí je spermie, toho je dítě.“ Čili Evropská unie strhává Českou republiku o více než sto let zpět. Když za této situace, s minimálními finanční podporou, máme usilovat o sanaci biologických rodin, tak je třeba si především dát pozor, abychom nenapáchali víc škody než užitku.
Prevalence psychiatrických diagnos v populaci
Když otevřeme jakoukoli učebnici psychopatologii, tak se můžeme dočíst prevalenci té které duševní choroby v populaci. Okolo 20 % populace trpí nějakou závažnou psychiatrickou diagnosou. Jen psychopatií je prý v populaci okolo šesti procent. Stejně tak se dočteme, že psychologie rozlišuje mezi poruchami osobnosti (psychopatiemi) a neurotickými poruchami právě podle kritéria, jestli je dokážeme psychoterapií ovlivnit či sanovat. Jinými slovy máme tu přes sto let trvající klinickou zkušenost, že s mnoha diagnosami si nevědí rady ani ti nejlepší psychologové z nejlepších. Pak přijde Evropská unie a tváří se, že každá rodina je při troše dobré vůle sanovatelná. To opravdu není.
Apropos troufli byste si na sanaci tohoto čímana?
Na efektivní sanaci nedávají města ani stát finance
Na sociální péči vyhrazují města jen okrajové peníze, na kterých ještě šetří, jak jen to jde. Sociální pracovnice s Ph.D. mají plat 16000 Kč. Tam žádné schopné psychoterapeuty nezaplatíme. Při takových financích se tam nepohrnou ani muži, protože neuživí ani svou rodinu, natož aby sanovali cizí. Takže debaty o sanaci rodin jsou především akademické nereálné sny, které v praxi znamenají, že děti o pár let déle mrzačíme v těžce poškozujícím prostředí závadových biologických rodin, abychom mohli Unii reportovat, jak úžasně se u nás „sanují“ rodiny.
Sanace většiny rodin, které dozoruje OSPOD, je stejně marná
Osobně považuji za reálný odhad, že z deseti rodin, které se dnes považují za prakticky nesanovatelné, můžeme v optimálních podmínkách sanovat tak jednu, maximálně dvě, ale těch devět zbývajících zůstane tak jako tak nesanovatelných. Proto souhlasím s tím, že o nesanovatelnosti té které rodiny by se neměly vynášet apriorní a paušalizující soudy, ale měla by se vždy zkoumat. Ale jak mám zkušenosti z práce na OSPODu, tak i v takovém soudu se dramaticky liší názory sociálních pracovnic ze sousedních kanceláří, a to tím víc, čím víc jsou tyto pracovnice vedeny případnou vzájemnou nevraživostí.
Především chránit náhradní rodiny!
Hlavní problém při sanovaní biologických rodin a při úvahách, jak by měli pěstouni umožňovat dětem styk s biologickými rodinami, se zapomíná na hříchy nás profesionálů - soudců, psychologů, sociálních pracovnic. Totiž, co se bude dít, když se ukáží biologičtí rodiče jako těžce závadoví? Kdo se postaví za pěstouny? Kdo bude schopen navzdory módním trendům EU dát biologickým rodičům zákaz přiblížení? Kdybych byl pěstoun, tak bych se nejvíce bál toho, že vyzkouším styk s biologickým rodičem, ono to nevyjde a on mi bude terorizovat dítě opileckým scénami pod oknem v 23:44 střídaje plačtivou sebelítost s výhružkami, že nás všechny zabije. Když pak půjdu na sociální pracovnice, tak ty pokrčí rameny a řeknou, že ví, že je to alkoholik, abychom mu dali šanci, že dítě podle psychologa k němu má nějaký, byť ambivalentní vztah, a když to dám k soudu, tak se bude odročovat a odkládat až to celé totálně vyhnije. Takže výsledek nezdařeného experimentu bude mnoho let trvající tahanice u soudu, neurotizovaní pěstouni a o co víc tak i dítě, které nebude vědět, čí je.
Zkrátka ať jsou pěstouni a obecně náhradní rodiče jacíkoli, tak prof. Matějček měl pravdu, že nám odvádějí maximum práce s dětmi a realizují prakticky veškerou jejich výchovu. Tedy pěstouny především bychom si měli hýčkat a ty chránit, pak teprve, když máme zabezpečeno především dítě, pak pěstouny, tak možná, když zbyde energie a finance, věnovat nějakou energii hokus pokusům o sanaci již minimálně jednou zhroucených biologických rodin.
U každého sanačního experimentu dát časový limit
Největší traumata vznikají u dětí do šesti let. V této době je i nejvíce nadějná případná sanace těchto traumat v náhradní rodině. Tedy není moc času na nějaké dlouhodobé experimenty s dítětem. Prostě sanační projekty s biologickou rodinou by měly trvat nejdéle rok, vyjímečně dva. Pokud se do roka sanace nepovede, je mizivá pravděpodobnost, že se to povede druhý a prakticky nulová, že se to podaří i v další roky. Navíc doba nepovedené sanace je doba týrání dítěte za asistence státního dohledu. Tedy všichni profesionálové by se měli chovat podle lékařské Hippokratovy zásady: „Primum non noceo. Především neškodím.“ zde myšleno v prvé řadě neškodit dítěti. Je lepší dvakrát ukřivdit dospělému rodiči, než jednou těžce traumatizovat dítě.
Tedy například víme, že máma bere drogy a pije. Dobrá, dáme jí šanci jít na léčení - jednou, maximálně dvakrát - pokud relapsuje podruhé, tak dítě dáme do NRP (náhradní rodinné péče). Každý další experiment je nezodpovědným týráním dítěte. Jinými slovy do roka by mělo být jasno, kde dítě v klidu vyroste.
Identita není samospasitelná a abreakce už vůbec ne
Ač jsem velkým propagátorem poruch identity, v praxi se setkávám s nešvarem, že každý problém dítěte v NRP se redukuje na poruchu identity s tím, že za předpokládanou optimální léčbu se považuje seznámení a navázání kontaktu s biologickou rodinou a odžití si (abreakce) městnaných citů vůči biorodičům. Takto jednoduché to opravdu není.
Je pravda, že americké filmy, které asi nejmasivněji „vyučují“ obecnou populaci o psychologii, jsou prakticky bez vyjímky založeny na idei abreaktivního překonání traumatu. Tedy například holku znásilňoval v dětství úchylný školník a ona to nemohla nikomu říci. Pak si prožije nějaký příběh, uvědomí si tyto potlačované vzpomínky, vykříčí se z toho čili abreaguje a nemoc z ní vystoupí jako ďábel z posedlého... Ne, že by neexistovaly případy, kdy abreakce má léčivý vliv. Ale těch případů je jednak velmi málo, většinou jsou omezeny na jednorázové trauma (ne chronické zneužívání) a dále jsou tím méně účinné, čím do hlubšího dětství jdeme. Snad díky těmto filmům jsou laici intuitivně přesvědčeni, že když něco není genetické a když to vzniklo za života člověka, tak to musí být i sanovatelné. To je přeci zjevný nesmysl. Jestliže mi přejede parní válec nohu, tak to není genetická porucha, přesto to není sanovatelné.
Mám kamarádku, kterou v 13 letech znásilnila parta kluků v Chorvatsku. Ta to abreagovala asi tisíckrát a stále jí vyděsí, když u někoho na ulici vidí malíček podobného tvaru, jaký měl jeden z těch kluků, dále trpí klaustrofobií (nemůže se potápět) a svou extrémní citovou labilitou huntuje nejen svého hodně tolerantního muže, ale i své děti.
Emoční labilitu nemůže sanovat abreakce
Pokud tedy mám dítě, které do sedmi let prošlo řadou sanačních hokus pokusů než skončilo v náhradní rodině, tak tomu žádná abreakce při pohledu na biologické rodiče není schopna sanovat citovou labilitu a mysl deprivovaných dětí, kterou jinak vídáváme jen u dětí, co prošly válečnými hrůzami. Pokud ale u dětí vídáme počínající příznaky hraniční poruchy osobnosti (emočně nestabilní), tak tam naopak si musíme dvakrát rozmyslet, jestli je budeme vystavovat stresujícím setkáním s psychicky nestálými biologickými rodiči. Je třeba si uvědomit, že děti náhradních rodičů léčí především klid a citově stabilní prostředí náhradní rodiny - ne žádné „vychytané“ psychologické techniky. Jestliže jim my profesionálové s nejlepší vůlí a otevřenou náručí naordinujeme válku mezi bio a náhradními rodiči, tak je to horší, než kdybychom nedělali nic.
Poruchy identity bývají vážné, ale raná traumata - citová labilita a deprivace, chronická anhedonie a mentální retardace - mívají na životní neúspěšnost těchto dětí ještě horší dopad a nedají se odstranit abreakcí. Zkrátka ani psychologie nestačí znát jednu stránku z Mezinárodní klasifikace poruch a vidět dva americké seriály, ale je třeba rozumět ontogentickému vývoji dítěte, psychologii osobnosti a vidět všechny poruchy, jak se na sebe nabalují jako sněhová koule a takto synergicky vytvářejí to, co Jung s Freudem označovali za komplexy - totiž těžko rozmotatelná klubka několika provázaných poruch a traumat různého staří.
Autentická touha rodiče po styku s dítětem není zárukou, že dotyčný není dítěti nebezpečný
To, že biologický rodič autenticky touží po styku s dítětem není dostatečnou zárukou, že dítěti neuškodí. Pedofilové a krokodýlové po dětech taky autenticky touží. Když biologický rodič má nenaplněné rodičovské potřeby, tak jeho případný defektní výchovný styl to samo osobně zázračně neopraví. Často je to spíš naopak, pokud třeba u psychopatií se objevuje sklon ovládat druhé lidi, pak frustrace rodičovských potřeb tuto majetnickou, despotickou tendenci závadových rodičů ještě zesílí. Tedy frustrované rodičovské potřeby biologických rodičů nejsou samy o sobě zárukou, že jejich případný styk s dítětem nebude totální fiasko.
Závěr: Kontakt s biologickými rodiči ano, ale chraňme především náhradní rodiny
Závěrem tedy shrnutí: Kontakt s biologickými rodiči ano, ale jen za předpokladu, že máme jistotu, že to nebude jen hokus pokus, který dítěti víc ublíží než pomůže, a dále za předpokladu, že budeme mít my profesionálové dost síly a odvahy ochránit náhradní rodinu před destruktivními vlivy případného závadového biologického rodiče. Pak teprve se můžeme tázat, jaký přínos může mít pro dítě styk s biologickým rodičem.