Dvacet hrdinů naší doby

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

Psychologické komentáře k činům dvaceti lidí vycházely začátkem června 2004 v MF Dnes. Průvodní články nemám, ale předpokládám, že se dají najít v archivu.

Josef Jurnečka

Hasiči jsou zvláštní skupina lidí, kteří podobně jako záchranáři se vyznačují řadou společných vlastností. Především vyhledávají stresové situace na rozdíl od obyčejných lidí, kteří se jim spíše vyhybají (viz žena našeho hrdiny). Tyto situace jim přinášejí vzrušení, vytržení ze všedního dne, někdy je zbavují pocitů prázdna. Hasiče a záchranáře dále spojuje i průzračný hodnotový systém. Je lhostejné, jestli se rozbijí okna či pošlape čistý koberec, není důležité, že po nich zůstane nepořádek. Když jde o život, tak všechny ostatní hodnoty ustupují do pozadí. Když nejde o život, nejde o nic.

Hasičů je však mnoho, tedy jenom tyto znaky nestačí, aby byl člověk úspěšným hasičem či záchranářem. Náš hrdina měl navíc, jak vidíme, činorodost (z vlastní iniciativy vyrazil k řece), smysl pro realitu, schopnost rychle zhodnotit situace, briskně se rozhodovat a zachovat si chladnou hlavu. Ale nejvíce jej ctí fakt, že má od svých činů odstup. Dokáže odlišit hrdinství, která jsou jednorázová, od těch, která stojí mnoho let sebepřemáhání a odříkání, jako je například pomoc těm, o které nikdo nemá zájem. To vše svědčí o moudrosti, kterou přesahuje své vrstevníky.

Milan Langer

U zdravého dítěte dokáží rodiče poměrně přesně odhadnout, co od něho mohou čekat. Avšak u postižených tomu tak není. Pro jejich okolí je velice obtížné odhadnout, na co mají, a co již nedokáží. Proto zdravá populace zpravidla pro jistotu očekává od postižených méně, než čeho jsou schopni dosáhnout. Bere jim takto odvahu. Toto je pro postižené nepředstavitelně silné pokušení, kterému musí čelit. Je totiž velice snadné si říci: "Jsem postižený, postarejte se o mě!" A na druhé straně je velice těžké říci: "Ano, mé postižení je k tomu, aby se na mě ukázalo, že i postižení mohou žít plnohodnotný život. Mé postižení je pro mě výzvou, ne poukazem na doživotní lemplování."

Milan Langer je jedním ze šťastlivců, kteří tento postoj k životu dokázali zaujmout, kteří se dokázali se svým postižením poprat. Díky tomu nachází vlastní identitu - ví kdo je, odkud přišel a kam směřuje. Získává obdiv zdravé populace a snad proto jej nepostihl mor postižených - zahořklost na svět a nenávist vůči vlastnímu tělu a životu. To se projevilo i tím, že byl schopen vybudovat manželství s ženou, která je též tělesně postižená, tj. nemá odpor k ostatním postiženým. To vše svědčí, že za svůj krátký život urazil již dlouhou cestu.

Jaroslav Šturma

Když mám napsat pár slov o vedoucím mé diplomové práce, tak je těžké být nezaujatý zvláště, když práce nakonec dopadla dobře. Ale zkusme na chvíli zapomenout, že Dr. Šturma je přední odborník na dětskou psychologii. Podívejme se na něho jako na běžného žadatele o pěstounskou péči. Věřící žadatelé o náhradní rodinnou péči nebývají průměrnými žadateli, ale spíše se dají rozdělit do dvou vcelku extrémních skupin. Tu první tvoří nadšenci, kteří se vrhají téměř ve svatém třeštění do oblastí, na které nestačí, a nedají si poradit. Svěřené děti pak vrací zpět do dětských domovů a nadělají takto často víc škody než užitku. Druhá skupina věřících žadatelů o pěstounství se vyznačuje realistickým vhledem. Tito bývají mimořádně schopní náhradní rodiče, které zde representuje Dr. Šturma. Bývají jedněmi z mála, kteří jsou schopni a především ochotni zvládnout i děti s těžkými diagnosami. Bez takových rodičů by mnoho dětí, jako byl i Jirka, žilo velmi neradostné dětství ve citově sterilních ústavech. Takže pražští studenti psychologie mají to štěstí, že je učí osobnost, která je schopná je naučit mnohem více, než jak se píše dobrá diplomová práce. (Jen tak na okraj bych si přál, aby pan doktor byl na ně trochu přísnější.)

Vladimír Novák

Zde se setkáváme s druhým člověkem, který dokázal vyjít z uzavřenosti světa postižených a stát se rovnocenným partnerem zdravé populaci. I pan Novák to dokázal tím, že vzal své postižení jako životní výzvu. V jeho případě silněji zaznívá i vliv matky a pomoc okolí, například senátora Hadravy. Co je na tomto člověku pozoruhodné je jeho sepětí s místní komunitou, za kterou bojuje. Pomáhá jí a ona na oplátku jej ctí. Ať chceme nebo nechceme žijeme v nějakém mikroklimatu - tím je nejsou jen rodina a kolegové, ale i sousedé, krajani a místní samospráva. Je dobré si uvědomit, že pokud nenajdeme místo uprostřed našich blízkých skončíme v zajetí televize či deprese. Občanská společnost je spolu s rodinou základem stability celé společnosti. Občanská společnost je tvořena různými spolky, zájmovými skupinami, kluby, politické strany, sportovními, hudebními a uměleckými aktivitami atd. Komunistický režim zabil mnoho takových spolků a odnaučil nás žít společensky. Bez občanské společnosti bychom však nebyli plně lidmi, ale takovou společnost nevybudujeme bez takových lidí, jako je pan Novák.

Václav Syblík

Každý člověk má míru vzrušení, za kterou přestává rozumně uvažovat a dostává se do paniky nebo naopak je ztuhlý strachem. To není otázka inteligence či paměti, ale schopnosti zvládat akutní stres. I student, který zná dobře látku, může mít najednou při zkoušení tzv. okno. Tato hranice nesnesitelného vzrušení leží u každého člověka jinde, ale záchranáři mají tuto hranici posunutou mnohem výš a je to tedy druh lidí, kteří vyhledávají extrémní vzrušení a jsou schopni v něm fungovat, i když ostatní lidé okolo už kolabují. Naproti tomu mohou mít potíže zvládat klidné situace, kde se vcelku nic dramatického neděje, protože v těchto chvílích trpí nudou a prázdnem. Pak si například vybírají explozivní partnery, se kterými se sice nenudí, ale na druhé straně je těžké s nimi vyjít, viz narážka na rozvod. Psychologicky zajímavá byla i tzv. regresní reakce hotelových hostů, kteří se k vůči němu chovali jako děti - vypnuli své rozhodování a čekali na jeho povely, sama jeho přítomnost je zbavila strachu.

Petr Pavel

Generál Petr Pavel má štěstí a možná i neštěstí, že je skutečným vojákem, tzn. na vojáka si nehraje, ale je jím. Je zvyklý žít tam, kde se po zemi povalují kusy končetin. Za to však draze platí. Naše psychika v akutním stresu totiž vypíná city. Člověk najednou má pocit, jako by fungoval jako racionální stroj bez emocí. Tomuto stavu se odborně říká stav kognitivního přežití a na něj v zápětí navazuje tzv. posttraumatická šoková reakce čili syndrom veteránů: Hrůza, kterou jako by na bitevním poli nevnímal, se poznenáhlu vrací po návratu k rodině. Teprve v klidném prostředí postupně tají ledové kry minulosti a hlava prožité děsy zpracovává ještě celé roky. Dále si všimněme, že muž, kterého nechávají chladným potoky krve, je velice citlivý na projevy smutku vlastní ženy. Klade si za vinu, že nedal manželce dost najevo, jak velkou radost měl z narození syna. Ale právě toto vymezení citových reakcí je průvodní jev extrémního stresu, kterým prošel. Neměl by si vyčítat toto citové prázdno, protože výčitkami sám sobě je jen prodlužuje.

Janina Hřebíčková

Již po několikáté se setkáváme s tím, že popisovaný člověk se nepovažuje za hrdinu a takové označení odmítá. Samozřejmě může se jednat o falešnou skromnost zakrývající rozpaky nebo sloužící k omluvě vlastní nečinnosti či lenosti. Ale tito lidé zpravidla netrpí nedostatkem iniciativy nebo činorodosti. Naopak zpravidla burcují ostatní lidi z letargie. Tedy se spíše nejedná o falešnou skromnost ale o upřímné přesvědčení, že popisované činy vyplývají z logiky věci, nebo jako zde, "že za tu práci byla placená". Jinými slovy obdivované činy nejsou výsledkem momentálního popudu, ale dlouhodobého nastavení a směřování člověka. Tyto predispozice se v antice označovaly za ctnosti, například Tullius v Rétorice praví, že ctnost "statečnosti jest uvážené podstoupení nebezpečí a přetrpění námah."). Středověk měl pro ně označení svatost. V novověku tomu říkáme zralá osobnost. Různé termíny ale označují totéž: Žít vnitřně pravdivý, neokázalý život, který pak čas od času a jakoby sám od sebe přinese činy, které okolí vnímá jako hrdinství.

Michaela Spurná

Je radost vidět úspěšné pěstounství a článek přináší pár důvodů této úspěšnosti. Avšak ne vše hezké je zároveň bezpečné. Například děti z dětských domovů si zprvu idealizují náhradní rodiče a záhy jim chtějí říkat "maminko, tatínku". Tento okamžik nebývá u starších dětí nejlepším časem pro přijetí dítěte. Stává se, že dítě zjistí, že jeho náhradní rodiče nejsou, jaké si je představovalo. "Maminka, tatínek" se rázem změní v "krávu, debila" a výrazná touha se v mžiku překlopí do výrazného odporu. Toto překlopení obvykle náhradní rodiče nepředvídají, nechají se vést opojnou subjektivní jistotou, tj. city, které je zaplaví v okamžiku, kdy uslyší oslovení "maminko, tatínku". Tomuto překlopení předchází déle trvající občasný kontakt, kdy se dítě sžije s reálnými náhradními rodiči a oprostí se od zidealizovaných přestav. Též se nenechejme zmást financemi. Každé dítě v dětském domově nás stojí 250.000 Kč ročně, v pěstounství pouze 60.000. Navíc tyto děti nekončí tak často v kriminálech. Kéž by tedy stát více podporoval takové profesionální pěstounské rodiny.

Jan Jařab

Jev rozptýlené odpovědnosti je důvod, proč má pan Jařab "smíšené pocity z toho, jak reagovali čeští spolucestující". Člověk sice pomůže zraněnému, když jej najde samotného na polní cestě, ale nepomůže, pokud jej najde ve městě, kde je okolo mnoho jiných lidí. Jestliže pan Jařab naprosto okamžitě zasáhl, je to svědectví toho, že ve fantazii si mnohokrát přehrál situaci, kdy se někomu ubližuje a on chce pomoci. Avšak je třeba si uvědomit, že stejným mechanismem fantazijní přípravy měli zmínění skinheadi připravené napadnutí "negra". To, co si ve fantazii připravujeme a přehráváme, pak samovolně přehrajeme v realitě. Ovoce našich činů je pak svědectvím o našem nitru, které může být přihlouplé jako u omezených skinheadů, nebo ušlechtilé jako u pana Jařaba. Čtenář těchto řádků si tedy může připravit scénář, jak by reagoval v takových situacích. Stačí málo, třeba začít na skiny křičet. I slabé dívky či ženy mohou pomoci a to tak, že začnou jmenovitě dávat instrukce kolemjdoucím, co mají dělat. Důležité je však být adresný. "Vy tři, jděte mu na pomoc. Vy pane, ano vy, zavolejte policii!" Cílené oslovení má v takových chvílích mnohem větší úspěch než obecné volání: "Pomóc! Tak pomožte někdo!" K amatérismu naší policie stačí dodat jen to, že německá policie se vzdělává minimálně čtyři roky. Našim policistům musí stačit rok a půl.

Jakub Materne

Schopnost reagovat ve stavech extrémního stresu či aktivace jsme už viděli u řady hrdinů. Zde však je tato schopnost zcela zřetelně dosvědčená samotným hrdinou: "Mám adrenalin rád." Ale i pro takového chlapa existují chvíle, kdy už je vzrušení zkrátka přespříliš. Zde to bylo ne na ledu, ale na Hradě. Všimněme si klasické stresové reakce a zhoršené paměti, která zachovává události jen v útržkové, ostrůvkové formě. Ač se to může zdát čtenáři paradoxní, Jakub Materne byl více rozrušen a více ve stresu na Hradě než, když zachraňoval své kamarádky. Lidové přísloví praví, že jablko nepadá daleko od stromu. Když pozorujeme jeho matku, musíme dát přísloví za pravdu. Ani ne tak pro její správnou předtuchu, ale spíše, jak chránila vlastní dítě, aby lidově řečeno nezblbnul ze nenadálé slávy a pozornosti médií. Být slavný je zavazující a náročné. Většina mladých, kteří se jakoby přes noc stanou slavnými, neunese tuto změnu identity bez psychických poruch a narušení vývoje své osobnosti. Avšak bude-li Jakub pokračovat, tak jak začal, určitě o něm ještě uslyšíme.

Maruška Zadubanová

Maruška Zadubanová ukazuje, že teprve když dokážeme najít zdravý vztah ke smrti, pak můžeme říci, že jsme se naučili žít. Smrt v tomto významu není jen okamžik zástavy tělesných funkcí, ale též i strach ze stáří, ze ztráty plodnosti, atraktivity, výkonnosti a závislosti na druhých. Než se nám to podaří, tak na životě buď příliš lpíme (viz Maruška a její partner) nebo se jej příliš lehce vzdáváme či jím lehkovážně riskujeme. Znám několik špičkových managerů, kteří se každé ráno zhlížejí v zrcadle a děsí se stárnutí, škubou si šedé vlasy a celou náplň života jim tvoří marketingové emaily a squash. Přitom v pětačtyřiceti nejsou schopni navázat pevný vztah k ženě, o založení rodiny ani nemluvě. Nezdravý strach ze stáří a smrti jim bere schopnost žít plnohodnotně svou dospělost. Podobně se relativně snadno získají charitativní dary na děti a sport, ale je téměř nemožné získat peníze na hospice a léčebny dlouhodobě nemocných, kde ale podle statistik většina z nás umře a to v osamění. Maruška má tedy pravdu: "Mnohem důležitější než život je přece to, jak ho prožijete."

Kumar Vishwanathan

Zkusme se realisticky zamyslet, co je možno udělat pro romskou komunitu. Realisticky znamená zapomenout na velkohubé řeči. Ale ať si třebas hlavu vylomíme, přesto zjistíme, že se nedá dělat více méně nic jiného, než co již několik let dělá Kumar Vishwanathan. Ten totiž dokázal to, co nedokázal téměř žádný Čech. Jít mezi Romy a pomoci vybudovat již zničenou romskou kulturu a komunitu.

Musím se přiznat, že nechápu, kde Kumar vzal tolik síly, že si vzal hadr a šel čistit romské záchody. I když v hlouby duše víme, že příklady táhnou, ruku na srdce, kdo z nás je schopen takového příkladu. Příklad a identifikace je to, co chybí nejvíce romské kultuře u nás. My máme Sv. Václava, Karla IV či Masaryka, které hrdě označujeme za své vzory a předky. Koho mají Romové? Ale oni též urgentně potřebují jakéhosi Martina Luthera Kinga, či jinou vyjímečnou osobnost, která by definovala jejich identitu. Při rozhovorech s mladými Romy zjistíte, jak se zoufale vztahují k různým rapovým hvězdám či k Michaelu Jacksonovi, ale schází jim skutečný vzor, který by přežil do dospělosti. Přejme jim i sobě, aby tento vzor našli v Kumarovi.

Šimon Pánek

(nepublikovaný příspěvek)

Jedním z hlavních lidských úkolů je proměnlivě reagovat na přicházející životní otázky. Ty se mění, jak stárneme, a nikdo neví, zda se rozhodneme správně na příští křižovatce. Cesta Šimona Pánka je zdá se být přeplněna takovým hledáním a rozhodováním. Rozhodl se zanechat studia biologie, pak se rozhodl složit poslanecký mandát, pak zanechat manažerování a věnovat se dokumentárnímu filmu atd. Nyní je mu 36 a zdá se, že postupně dospívá. Dříve se vrhal do každé akce, čím žhavější tím lepší, a nyní už pomalu vychutnává klid vypolstrované židle. Je to dobře nebo špatně? Spíše je to zákonité. Zdá se, že jeho cesta jej nyní vede trochu jinam. Od akutního stresu směrem k řízení společnosti Člověk v tísni a později možná k politice. Stát konec konců není nic jiného než taková velká "společnost". Bude již tentokrát zralým poslancem? Jaromír Štětina je pevně přesvědčen, že ano, ale kdo ví. Sám říká, že není snadné obstát ve společnosti poslanců, kde málokdy převládne věcná spolupráce nad stranickou úzkoprsostí a intrikami. Důležité je udělat včas správné rozhodnutí i v soukromí. Například nepropásnout možnost založit rodinu. Nemyslím, pouze zplodit dítě, ale vybudovat rodinu, která jej bude provázet na té méně dobrodružné půli života.

Josef Slavík

Biologie a psychologie měla od dob Darwina problém, jak evoluční teorií vysvětlit pomáhající a sebeobětující chování lidí - přesně to, které zde vidíme u pana Slavíka. Dříve se totiž evoluce chápala jako boj kdo s koho, kde přežije jen ten největší egoista, který za každou cenu si chce urvat vše pro sebe a za každou cenu usiluje rozmnožit vlastní geny. Vysvětlit tuto záhadu se exaktně podařilo vědci jménem Trevis. Ta teorie je poměrně složitá a obsahuje hodně statistiky, ale v zásadě Trevis vyšel z pochopení jevu, který vidíme i na tomto tragickém příběhu. Pan Slavík sice umřel, ale díky jemu žije v Pulicích celá řada lidí a rodin. V dřívějších dobách, kdy se žilo ve kmenech, kde většina lidí byla příbuzná, mělo takové sebeobětující se chování na svědomí zachování více vlastních či velmi příbuzných genů, než kdyby takový člověk sám měl celou řadu dětí. Nicméně nikdo z nás nežije jen proto, aby rozmnožil či zachoval své geny. Náš život má mnohem více jiných rozměrů. Ale i ty všechny pan Slavík obětoval za to, aby je mohli naplnit druzí, proto mu patří náš dík a obdiv.

Ilona Krčková

"Já bych na to neměl..." posteskne si možná mnohý čtenář při četbě těchto řádků. Ano, na člověka při prvním kontaktu s těmito případy padá smutek a deprese. Ale je dobré vědět, že tento stav je přechodný. Tuto fázi ve zkratce zachycuje i text: Paní Krčková "musela odejít ze zaměstnání, nedokázala se soustředit na práci. Brzy zjistila, že smutkem nic nevyřeší…" Když začnete pracovat s postiženými lidmi, tak první tři dny možná budete v takových stavech, ale po třech dnech, jakoby se vám otevřeli oči. Už najednou neuvidíte chudáky na vozíčkách, či blázny, kteří se kývají ze strany na stranu, ale nejednou tito dostanou jména, charaktery, zvláštnosti. Najednou zjistíte, že ten, který vám byl zprvu nejvíce odporný, je největší bavič z celé skupiny. Chce to však jediné - věřit mi, nedat na první dojem a nebát se těch tří dnů, kdy zažíváte šok. Tyto první tři dny kontaktu s postiženými jsou nejhorší, pak už je to jenom lepší. Myslím, že tuto osobní zkušenost by vám paní Krčková potvrdila.

František Lízna

Je třeba zdůraznit obdivuhodnost schopnosti pátera Lízny oslovit vězně, protože ti mezi sebe jen tak někoho nepustí. Od vězeňského psychologa jsem slyšel vyprávět tento příběh: Kdysi po revoluci přišli do vězení jistí pastoři vedeni evangelijní výzvou o navštěvování vězňů. V naivní víře přinesli vězňům k vánocům drobné dárky a ovoce. Přišli vězni, pohrdlivým pohledem přeměřili dárky a povídají: "Cigára máš?" "Ne, ale přinesli jsme vám pomeranče." "Pomeranče si narvi do prdele. Takže cigára nemáš, jo?" Vězni se otočili na podpatku a odešli. Pastory jako by opařili. Nakonec prý byli rádi, když mohli dárky dát alespoň dozorcům. Když známe tuto vězeňskou realitu, pak se dokážeme přenést i přes to, že je nám možná nesympatická povaha patera Lízny. Kdo z nás pocítí touhu spát na hřbitově, že? Tento jev, kdy jedna zvláštnost přehluší schopnost vnímat ostatní vlastnosti, označuje psychologie za halo efekt, který nazvaný podle astronomického jevu - světelného kola okolo Měsíce či Slunce. Zkusme tedy posuzovat lidi jako stromy - podle ovoce, které nesou, a ne podle dojmu, který v nás vyvolávají.

Petr Jančárek

Každá doba si žádá své hrdiny. Ve středověku se jim říkalo svatí a je zajímavé si všimnout, jak legendy upravují osobnosti hrdinů a svatých do podoby cukrkandlových postaviček. Ten proces fantazijního učesávání minulosti nám kupodivu ukázal i pan Jančárek – jak ve vyprávěné vzpomínce kulka létá stále blížeji k uchu. Takto se tvoří též tzv. národní příběhy, které v rodinách vyprávějí (pra)rodiče a ve škole učitelé. Avšak i přesto dokáží tyto růžovoučké vzory definovat identitu národa. Skutečnost je však složitější než zcukernatělá minulost. Kdybychom takového hrdinu potkali osobně, tak bychom měli často pocit podivína, velmi paličatého člověka, který by nám dost možná lezl na nervy. Proto potřebujeme, aby hrdina zemřel. Z jeho vzpomínky si druhá generace zpravidla vybere jednu jeho vlastnost, kterou nafoukne a vynese do nebes, ale ty ostatní vlastnosti raději zapomene, protože si s nimi jednoduše neví rady. Tak se nakonec stávají mnozí hrdiny a genii až po své smrti. Ale stejně zůstává rozum stát: Proč za svého života musí zažít bezpráví, jako je například naše protěžování komunistických zločinců vůči obětem?

Antonín Otradovec

Není dobré, když média popisují sebevraždy, protože potencionální sebevrazi si při četbě sní, jaké by to bylo skočit pod vlak. K jejich nepochopitelnému činu vede dlouhá fantazijní příprava, která není moc ovládaná vůlí. Velice podobná, též vůlí neovládaná fantazijní příprava je klíčem i k úspěchu pana Otradovce: "Jen mimoděk občas při dobrodužném filmu se sám sebe ptám: Jak bych na jeho místě jednal asi já?“ Hrdina ani tragéd nevzniká během hodinové akce, ale oba rostou třicet let. Fantazie můžeme do určité míry kočírovat, i když nám ve škole o tom nic neřekli. Můžeme kontrolovat například distribuci viny: Vina za celu tragédii objektivně leží na dívce, ale subjektivní, psychologické pocity viny má i pan Otradovec. Proč v něm "doznívají výčitky"? Prostě je vyvolala smutná událost. V psychologii narozdíl od práva je vina putovní pohár - může ji nést kdokoliv, kdo si ji vezme, nebo komu ji hodíme na hřbet, ať mu patří nebo ne. Kdo ví, ale nezvládnuté pocity viny a potřeba potrestat sama sebe mohly dovést k sebevraždě i naši dívku. Je tedy dobré si držet od pocitů viny rozumný odstup.

Marcel Drlík

Hrdinství našeho doktora není momentální, tažené rychlým spádem událostí. Naopak je výsledkem dlouholetého zrání zřejmě z dob (pre)puberty. Tato tzv. adolescentní nastavení bývají hluboká a jejich zmaření zanechává v lidech jizvu často po celý zbytek i jinak úspěšného života. Dr. Drlík měl štěstí si tuto touhu naplnit. Pojem adolescentního nastavení ale nevysvětluje, kde se tato touha vzala. Zjevná je náboženská motivace. Křesťané jsou zvláštní část populace - často extrémní, velmi schopní či naopak velmi omezení, proto je těžké jim porozumět. Ale skrytý klíč k jejich pochopení je vcelku jednoduchý - obdivují a tedy se snaží napodobovat Ježíše, který byl rovněž jedinečná a nezávislá osobnost. Obdiv a nápodoba rodičů totiž ve skutečnosti vychovává malé dítě. Je to zdravější a účinnější mechanismus než závist či pocit nároku, který rozdmýchává sváry. Vždy máme okolo sebe lidi v něčem lepší a schopnější než my. Nebojme se je napodobovat. Tak nejlépe vstřebáme jejich obdivovanou jedinečnost. Obdiv narozdíl od závisti nevede k průměrnosti (viz náš hrdina).

Tomáš Sedláček

Doufám, že příběh našeho posledního hrdiny si přečetli všichni, kteří zápolí s následky rozvodu. Nazpaměť by se měli naučit větu: "Víte - ono se v nenávisti nedá žít celý život. Anebo dá, ale člověk tím zničí sám sebe." Proč je tato věta pravdivá? Protože 99 % času, kdy někoho právem i neprávem nenávidíme se odehrává v době, kdy dotyčný není fyzicky přítomný. Jeho mysl je zastoupená naší představivostí a jeho tělo zastupují naše orgány. Nenávist vůči někomu, kdo není fyzicky přítomný, je tak přímým útokem proti naší osobnosti. Na okraj nutno dodat, že v případě rozchodů i útokem vůči vlastním dětem. Vzájemná nenávist matky a otce nutí dítě do šílené volby: Nemůžeš mít rádo tatínka i maminku. Musíš si vybrat. Mít rádo jednoho znamená ubližovat druhému. Ale když přilneš k matce, budeš mít narušený vztah k mužům, eventuálně sám k sobě, pokud jsi syn. A podobně v případě dcery. Od tohoto prokletí rozvodů dítě nezachrání žádný výrok soudu, ale pouze hrdinství jeho rodičů, kteří podobně jako pan Sedláček ani po tolika letech utrpení si nenechají zatemnit mysl nenávistí.