PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-11-16
V posledních době jsem se po letech znovu podíval na dva filmy hrabalovské filmy: Obsluhoval jsem anglického krále a Postřižiny. Při tom mi došly souvislosti, kterých jsem si dříve nevšiml, tak se o ně s Vámi podělím.
Na úvod předesílám, že neznám Hrabalův soukromý život, pouze jeho výtvory, ve kterých se objevují typické psychologické vzorce, které znám z mnoha jiných případů. Takže to, co mi filmy předkládají k věření, si doplňuji tím, co vídávám u svých klientů. Pochopitelně, že to bude z části moje fantazie. Přeberte si to tedy sami.
Oba filmy mají hodně společného. Především velké mužské ego. U Anglického krále je to Jan Dítě. Jde životem a neustále činní nekonečně šťastné ženy, které potkává a které mu všichni závidí. Stejný motiv je v Postřižinách. Sládek opečovává sládkovou, kterou mu všichni muži závidí.
Bájivá lhavost je struktura Anglického krále
Oba filmy se liší v tom, že Postřižiny mají dramatický vrchol, ale Anglický král má jen opakující se strukturu typickou pro bájivou lhavost. Bájivého lháře čili barona Prášila čili Münchhausenův syndrom poznáte podle toho, že ve vyprávění se neustále opakuje jeden motiv většinou se zdůrazněným velkým egem, zde: Já, poslední přehlížený pikolík, jsem si našetřil na nejkrásnější padlou holku, kterou mi pak celá hospoda záviděla, a ona se mě přede všemi zastala. Teď se objeví střih s nezodpovězenou otázkou: Proč tedy spolu nežili šťastně až do smrti? Pak se objeví druhá žena - opět jí učiní šťastnou, a opět za nevysvětlitelných okolností to skončí, přichází Líza, opět střih a v kamenolomu opět zlomí srdce třetí ženě.
Vyprávění všech baronů Prášilů se vyznačuje touto opakující se megalomanskou strukturou kombinovanou se sebelítostí a nevysvětlitelnými konci jednotlivých epizod, většinou líčených jako křivdy. "Víte, já měl hrozně smutný osud. Dělal jsem ve firmě, začal jsem od piky. Pak jsem se vypracoval na top manažera, ale přišly restituce vyhodili mě. Byl jsem dva roky nezaměstnaný. Přišel za mnou kamarád, že má problémy ve firmě. Ano, vydupal jsem mu ji ze země, ale když to vydělávalo miliony, tak mě vyhodil, protože mě neměla ráda jeho žena..." A tak dále do nekonečna. U nemocných lidí je to až trapné. Jednou dvakrát na to skočíte, pak už to tušíte po pěti minutách a jistotu máte za dvacet. Hrabal to využil umělecky, což je zcela v pořádku. Jen je dobré vidět, že je to stejný jev, protože nám to ukazuje, s čím měl problém sám Hrabal.
Sebelítost vede ke slepotě
V Postřižinách je stejný motiv. Přehlížený úředníček se stal sládkem a je deptaný trapnou správní radou, ze které vybočuje doktor. Ale má krásnou ženu, kterou mu všichni muži závidějí. On se jí snaží učinit maximálně šťastnou, až ji vlastnit - stejně jako Jan Dítě. Krása sládkové (Vašaryové) je jen podstavec, aby vynikla dokonalost sládka. To všichni nakonec uznali, když jí dal výprask na zadek za to, že si zprznila vlasy (to jsou totiž ony postřižiny). Doktor mu obdivně za všechny říká: "Tak mi to s vámi, pane sládku, ještě zkusíme." Takže Postřižiny nejsou o kráse žen, ale o dokonalosti muže.
Sebelítost mívá za následek, že dotyčný není schopen si uvědomit, kde dělá chybu. Důvod je prostý - nalhává si pseudoargumenty, které sice dobře znějí, ale nejsou pravdivé. Typická je pro alkoholiky.
Když si bezdomovec namlouvá, že takhle dopad kvůli nešťastné lásce, zní to líbivěji, než aby si poctivě přiznal, že za to může alkoholismus.
Jestliže Postřižinách září sládek, kterého hlupci ze správní rady chtějí vyhodit, tak sebelítost sládka nám zabraňuje vidět, jaké byly skutečné důvody vedoucí k jeho propuštění: "Vyhodili mě, i když se říkalo, že než jsem přišel, tak místní pivo bylo dobré tak akorát proti zácpě." Sebelítost zpravidla je hodně nápadná, ale za ní už vidět není - to si musí psycholog při rozhovoru domýšlet na základě faktu, že dotyčný sebelítostí trpí. Zde tím člověkem je Hrabal.
Ženy ve stresu reagují inhibicí a nabídkou kooperace
V Postřižinách se objevují dva zajímavé související momenty: Když sládek vztekle vystartuje na Pepina se sládkovou, že tam řvou, vztekle nahází Pepinovi ševcovské náčiní do kamen. Žena ho zkusí udobřit tím, že mu nabídne vlastní utěrku, což je symbolické gesto: Bouchni si do mě. On utěrku vezme a taky ji hodí do kamen. Symbolicky vyjádřeno: Praští ji. Ona se urazí. Čekala, že její gesto ho zastaví. Tento motiv se opakuje ještě jednou na konci filmu, když ji mlátí šlauškem od pumpičky a nemůže přestat, tak ona si začne stahovat kalhotky. Opět gesto odevzdání. V tomto případě ho to zklidní.
Ženy ve stresu reagují odlišně než muži. Nejdou do aktivace a agrese, ale spíš nabízejí spolupráci a mají sklon ztuhnout jako mrtvý brouk, inhibují. Tato dvě gesta sládkové jdou ale ještě dále. Jsou symbolickým gestem odevzdání: "Zde mě celou máš a můžeš si se mnou dělat, co chceš." Naprosté odevzdání ženy mužovi je motiv, který se neustále opakuje v obou těchto filmech, takže neuděláme chybu, když budeme předpokládat, že je to byla i Hrabalova potřeba.
Jak skončily všechny tyto krásné vztahy?
To si bohužel musíme domýšlet z analogie s jinými vztahy, pro které jsou typické stejné jevy - sebelítost, potřeba činit ženu naprosto šťastnou, soupeření s ostatními muži o nejúžasnější ženu atd. Zde to ukazuje na dva svázané jevy: Distribuce viny v páru (JK: Partneři a rozchody str. 123) a dále Freudův oidipální komplex, který často vede právě k distribuci viny.
Když dítě vidí bitku mezi rodiči, musí se zákonitě rozhodnout na čí straně bude. Pokud syn začne bránit matku, snaží se jí učinit šťastnou a začíná soupeřit s vlastním otcem, že on matku dokáže učinit šťastnější než otec. Tito muži se pak v dospělosti vyznačují tím, že na začátku vztahu se snaží ženě přinést modré z nebe. Jenže to se jen přepínají, dlouho to nevydrží, a tak to skončí jen u slibů. Zhrzená žena je začíná kritizovat a oni mají na sebe vztek za to, že ji nedokázali učinit nekonečně šťastnou, jak si vždy přáli. Zároveň vzniká vztah typu dusno, kde sice nejsou hádky, ale je nedýchatelno.
Jak vypadají vztahy s distribucí viny nám názorně ukázal Hrušínský v dalším hrabalovském filmu Slavnosti sněženek: "Jak by tu bylo krásně, kdyby tu nebyly ty vosy a ten tyranský řev." Při tom kouká závistivě přes plot na dvě mladé cyklistky a představuje si, že by i je učinil nekonečně šťastné. Musíme si totiž uvědomit, že ta tyransky řvoucí žena je ta samé, které v Anglickém králi dával okvětní lísky růže na břicho. Jen ji nyní vidí jinýma očima.
Lidé s distribucí viny mají sklon svou volbu opakovat. Znova a znova si vybírají náročné ženy, které chtějí přivést do sedmého nebe a stále znova to končí partnerským karambolem. Jinými slovy právě distribuce viny je nejpravděpodobnějším vysvětlením, proč Anglický král nekončí po první epizodě tím, že se vzali měli tři děti a žili spolu šťastně až do smrti. Stejně tak i vysvětlením, proč se Hrabal stal spisovatelem. Takže těmto složitým psychickým strukturám vděčíme i za to, že máme řadu dobrých českých filmů. Umění a psychické poruchy se totiž nijak zásadně nevylučují, to by např. Salvator Dali nemohl být malířem.