Zásady náhradní rodinné péče (NRP) a následky jejich porušování v praxi
Náhradní rodinná péče má už mnoho let docela dobře promyšlenou filosofii (nrp.klimes.us), ale záhy zjistíte, že praxe je v dezolátním stavu. Například obecně je uznávaná tzv. zásada rodiče k dítěti. Když dítě nemá rodiče, hledáme mu rodiče, kteří by pro něho byli ti nejlepší. Neexistuje tedy pořadník na děti. Žadatelé mohou čekat třeba 20 let, ale když zrovna dnes, na poslední chvíli, přijde pár žadatelů, kteří jsou pro dané dítě lepší, tak je v zájmu dítěte, aby šlo k nim. Méně vhodní žadatelé mají smůlu. Tento princip se ale na úkor dětí i žadatelů porušuje. Sociální pracovnice často sledují pochybená pravidla: "Oni mají taky 'právo' dočkat se dítěte. Kdo dřív příjde, ten dřív mele. Každému alespoň jedno dítě." Zvláštně toto poslední pravidlo je zdrojem utrpení jak pro děti, tak pro žadatele, proto se u něho zastavíme.
Nepovedené děti
Biologičtí rodiče se dívají s despektem na náhradní rodiče, když se jim nevyvede dítě, jako by to byla jejich vina. Nepovedené děti se ale týkají nás všech, jak bio-rodičů, tak náhradních. U zdravých, funkčních rodin se nepovede odhadem jedno dítě z deseti. To se může stát klidně i mně, ani já život svých dětí plně neovládám. V narušených, například drogově závislých, rozvádějících se rodinách, u střídavé výchovy samozřejmě procento nepovedených dětí narůstá i přes 50 % podle hrůz, které tam děti zažívají. To se samozřejmě týká i výchovy náhradních dětí, kde procento nepovedených dětí je srovnatelně vysoké jako u rozvedených, protože náhradní rodiče dostávají děti v pozdním věku a s nejrůznějšími handicapy. Holt nemá každý štěstí narodit se spořádaným rodičům a i takovým dětem je třeba pomáhat.
Jenže když sociální pracovnice kvůli naivnímu soucitu dají každým žadatelům o adopci po jednom dítěti, odsuzují přibližně každý druhý pár k tzv. naprostému výchovnému selhání, kdy se rodičům nepovede ani jedno z dětí, o které 20 let pečovali. Rodičovský úspěch, tzn. mít alespoň jedno dítě, které se povedlo, je přirozená potřeba, kterou popisovaná praxe ničí. Ubližuje žadatelům, protože přibližně každý druhý pár zažije totální rodičovské fiasko - 20 let práce na nic. Ubližuje dětem, protože je dává po jednom každému, kdo si řekne - tedy i velmi nekvalitním žadatelům. Ubližuje i pověsti náhradní rodinné péče (NRP), protože tito lidé pak všem okolo velmi vehementně podávají svědectví o životních tragédiích, kterými v NRP úplně zbytečně prošli, protože nebyli řádně poučení na tzv. přípravách a při psychologickém vyšetření (např. Tereza Boučková).
Správná praxe, která prospívá jak žadatelům, tak dětem je vzít jen ty nejlepší žadatele a každému dát 3 až 4 děti, ne jedno až dvě. Dětem vznikne sourozenecká skupina a rodičům se určitě některé dítě povede (vystuduje, uvidí vnoučata, děti neskončí v kriminále, na drogách, na ulici), NRP bude mít dobrou pověst. Vybraní žadatelé budou ti nejlepší, co jsou k mání. Ostatní, často neplodní žadatelé budou mít ale samozřejmě smůlu. Ano, to není žádná legrace, ale zcela na rovinu: pořád lepší neplodnost než totální výchovné fiasko. (To je totiž neplodnost plus pocit "selhal jsem", kdykoli se vám zasteskne po tom jednom jediném dítěti, o které jste přišli po 20 létech péče o ně.)
Kdyby se NRP dělala takto, jak se má, tzn. podle minimálně půl století propagované zásady rodiče k dítěti, tak homosexuální žadatele vůbec nepotřebujeme, neboť vždy se pro děti do osvojení najde mnoho jiných vhodnějších žadatelů, kteří mají lepší předpoklady a kteří by potřebovali naplnit sourozeneckou skupinu na 3 až 4 děti. Jenže dnešní praxe je taková, že jednomu homosexuálnímu páru se dal na základě politických tlaků novorozenec, pro kterého na stejném OSPODu měli mnoho lepších heterosexuálních párů, stejně jako jiných adoptivních rodičů, kteří žádali další sourozence. Výsledkem bylo, že tito "důkladně psychologicky vyšetření" homosexuálové dítě za 14 dní vrátili, že mají nějaké problémy v rodině, že se na to necítí. To jsou následky fušařské práce v NRP - jde na úkor dětí i jiných kvalitnějších žadatelů. Důsledek politických tlaků a hloupé aplikace lidských práv.
Hloupě vykládaná lidská práva týrají děti
U lidských práv je třeba se zastavit. Ano, máme kojenecké ústavy plné deprivovaných, kolíbajících se dětí (http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/kojenecke_ustavy_lekari.htm). Jistě bychom našli vzácné homosexuální páry, které jsou si věrní a jsou bez komorbidity jiných sexuálních úchylek (deviací), kde by těmto dětem bylo lépe než ústavu. Jenže pro tyto děti máme dost neplodných heterosexuálních zájemců. Tady jsou problém soudci a bláznivě vykládaná lidská práva, kdy soudci raději nechají deprivované děti ústavech, než aby závadové rodiče zbavili rodičovských práv a děti dali do náhradních rodin, kde na ně čekají. Bohužel v tomto ohledu se situace stále zhoršuje, protože celá Evropská Unie jede podle pravidla: "Čí je spermie, toho je dítě," takže i velmi závadovým rodičům se nechávají děti napospas jen proto, že jsou jejich biologickými rodiči. Jestli chcete slyšet deset příkladů, zeptejte se první sociální pracovnice, kterou potkáte.
Bez pochyby existují homosexuální páry, které by děti vychovaly lépe než mnohé heterosexuální. Problém je najít je a vyloučit většinu z nich, které se rozpadnou do tří let, odhadnout ty, kteří dissimulují jiné sexuální úchylky, kterých budou také desítky procent, a odolat tlaku těch největších křiklounou, kteří sice bývají v boji s úřady úspěšní, ale zároveň jsou to ti, kteří jsou pro NRP nejméně vhodní. (Jak jsou tvrdí na úřady, tak jsou pak krutí i na děti.)
Pro malé děti máme žadatelů nadbytek. O starší nikdo nestojí.
Jak biologičtí, tak nahradní rodiče ztrácejí o děti v ústavu zájem po šestém roce, viz předchozí graf z našeho oddělení NRP, který ukazuje, jak ubývá zájemců o NRP s rostoucím věkem dítěte (plná čára) a zároveň narůstá právně volných dětí, o které nikdo nestojí (čerchovaná čára). Tady nám ani spořádané homosexuální páry moc nepomohou, protože ani ti nemají o tyto školní děti zájem. Navíc každý, kdo dělal v ústavu či v NRP, slyšel desítky případů, jak se do ústavu k dětem tlačí lidé s nejrůznějšími sexuálními úchylkami (jak hetero, tak homo). Jinými slovy svobodný muž, který se vehementně hlásí o hostitelskou péči o ústavní děti ve školním věku, bývá velmi často sexuálně úchylný (To není úvaha. To je zkušenost ústavů.).
Homosexuální páry jsou mnohem méně stabilní než reprodukční vztahy heterosexuální (poločas rozpadu homosexuálních vztahů je prý mezi 2-3 lety). Partnerské nevěry a promiskuita jsou u nich větší problém než v heterosexuálních párech. Kdyby s takovou periodou partnerských vztahů v anamnéze přišel heterosexuální pár, tak by asi dítě nedostal. Dítě tedy zažije rozvod u homosexuálního páru s větší pravděpodobností než u heterosexuálních rodičů a čekají nás střídavé výchovy ne pouze mezi dvěma bývalými partnery, ale i se "strejdou Balounem", který s oběma náhradními rodiči před rozvodem souložil. Jestliže se prokáže, že si dítě k němu vytvořilo vztah, tak podle platných zákonů i on má právo se s ním stýkat a může si vynucenou střídavou výchovu vysoudit. Opatrovničtí soudci se mají na co těšit...
Představme si situaci, kdy máme dítě, o které má zájem vícero žadatelů, například malé batole, zdravé, bílé. K dispozici máme dva srovnatelné páry jeden homosexuální, druhý heterosexuální, tzn. že psychologické testy mezi nimi nevidí významnějšího rozdílu. To je vcelku běžná situace. Pak se musí rozhodnout, jaké rodiče danému dítěti dáme. To dítě bude s největší pravděpodobností heterosexuál (1:49), tzn. je třeba ho připravovat na heterosexuální rodinné prostředí, kulturu, mezipartnerské rituály ap., protože v těch budou celý život žít. Homosexuální komunita je opravdu svět sám pro sebe. Proto homosexuální žadatelé připadají do úvahy pouze v těch případech, kdy pro dítě nemáme jiné srovnatelné heterosexuální žadatele. Problém je, že o tyto děti (starší 6 let, postižené, Romské) nemají zájem ani homosexuální žadatelé. To je stejná logika, jako když máme vietnamské dítě a dva srovnatelné páry - vietnamské rodiče a české. Taky dáváme přednost vietnamskému - je to všechno pak jednodušší.
Zřídit registr pedofilů
V psychologii je dobře známá zásada, že minulé chování je nejlepší prediktor budoucího, tzn. že největší pravděpodobnost zneužití dítěte je u toho, který už někdy v minulosti dítě zneužil. Pro ochranu dětí je proto nejlepší vytvořit registr těch, kteří zneužili dítě, například jako rozšíření stávajícího trestního rejstříku, a těmto lidem nedovolit, aby s dětmi přišli profesně do styku. Například tak, že ten, kdo chce pracovat s dětmi, musí dát souhlas řediteli k nahlédnutí do jeho "pedofilního rejstříku". Pokud je v něm záznam, je mu samotnému zřejmé, že je marné o takovou práci žádat. Jenže stát dnes více hájí "lidská práva" úchylů, kteří se po 8 letech po svém zločinu přestěhují na druhý konec republiky a mají místní děti plně k dipozici. Chránění práv zločinců pak jde na úkor spořádaných homosexuálů, kteří jsou házeni do jednoho pytle s úchyly, protože ani organizace se nesmějí zjišťovat či archivovat minulost lidí, kterým svěřují děti. Slušní lidé se mohou svou minulostí chlubit. Zamazávání minulosti jen nahrává psychopatům a úchylům.
Malá kvalita psychologické diagnostiky v NRP
Psychologické posuzování heterosexuálních párů je v NRP na ubohé úrovni - je nesjednocené a posudky mají velmi rozdílnou úroveň. Navíc je naprosto naivní předpokládat, že sebelepší psycholog má účinnost odhalení úchyla blížící se 100%. To bude odhadem několik málo desítek procent. Jestliže dnes nejsme schopni pořádně posoudit ani kvalitu majoritních párů, jak velké bude selhání diagnostiky u homosexuálních párů? Kteří psychologové v NRP mají zkušenosti s homosexuální subkulturou? Bez důkladných zkušeností nebude mít většina posudků cenu ani popsaného papíru. Jinými slovy už nyní je mnoho dětí v NRP dáváno do rodin prakticky naslepo, protože posudky jsou nevypovídající. I když tento neuspokojivý vztah trpně tolerujeme u heterosexuální populace, troufne si někdo naslepo dávat děti do homosexuálních párů? Vzhledem k uzavřenosti homosexuální populace nemá běžná sociální pracovnice šanci zjistit, jak daný pár funguje. Okolí o nich většinou neví nic jiného, než že jsou to "ňácí homosexuálové", navíc většina z nich žije anonymně ve velkých městech. Takže v praxi budeme dávat děti komukoli, kdo si o ně řekne.
Větší procento komorbidity u homosexuální populace
Homosexuálové jsou výrazně nehomogenní, značně uzavřená minorita. Někteří sice opravdu dosahují oné plné psychické a sociální pohody, ale obecně platí, že homosexuálové mívají ve své minulosti mnohem větší procento zneužití a týrání než ostatní populace - mnohem častěji byli sami zneužití. S týráním a zneužíváním v dětství jde samozřejmě i větší pravděpodobnost opakování v těchto vzorců v jejich životě s případnými svěřenými dětmi. Bohužel u homosexuálů je i větší pravděpodobnost doprovodných sexuálních úchylek.
Každý padesátý muž je homosexuál (2%), tedy měli bychom čekat, že mezi muži zneužívajícími děti bude jen 2% homosexuálů. Samozřejmě jsou to desítky procent. Je tedy těžké s uspokojivou pravděpodobností zaručit, že daný homosexuál nebude mít navíc ještě deviantní preference (vysoká komorbidita). Například netroufl bych si dát dvěma homosexuálním mužům do péče malého kluka, aby nevznikla trojka. Jenže dát dvěma mužům do péče dívku je podobně absurdní. Vždyť nebude mít doma žádný ženský vzor.
Egodystonie a egosyntonie
Když je někdo plešatý, ale touží mít vlasy, tak se to označuje za egodystonii (vlastnost plešatost nesouzní s egem). Když je někdo tlouštík a je hrdý na to, že je ho kus chlapa, pak hovoříme o egosyntonii čili souznění obezity s egem. Dnes je to s homosexualitou tak, že je považována za normální s tím, že za patologické se považuje, když člověk je egodystonním homosexuálem a přeje si jím nebýt. To má asi takovou logiku, jako kdyby se řeklo, že polydaktylie (mít třeba šest prstů) je taky jen variace normy. Vždyť ti lidé jsou přeci zcela normální a splňují definici zdraví dle WHO, tak proč je považovat za nemocné? Proto polydaktyla, který by si přál mít pouze pět prstů, bychom považovali za nemocného. Normou by pak bylo: "Koukej být, polydaktyle, šťastný, že máš o prst navíc." Takto praštěné je to dnes ale u homosexuality. Homosexuálové se mezi sebou vzájemně urážejí tím, že si říkají, že jsou egodystonní, když nechtějí realizovat coming out a zkomplikovat si život. To jsou vlastně minoritní homosexuálové šikanovaní samotnými homosexuály.
Mít šest prstů je jen variace normy, takže koukej, egodystonní polydaktyle,
abys byl šťastný, že máš o prst navíc! Jedině tak můžeš být normální.
Dosaďte místo polydaktila homosexuála a nahlédnete, jak s nimi dnes zachází Mezinárodní klasifikace nemocí. Představte si též, co byste sami řekli polydaktylovi: "Ano, my víme, že jsi celý normální až na ten prst. Prostě s hraním na piano budeš mít problém, rukavice s tebou taky nepočítají, lidi na tebe budou pořád koukat." Homosexuálům řekneme to samé: "Ano, jste celí normální až na ten sex a vše, co s tím v praxi souvisí - promiskuita, pohlavní choroby, komorbidita s jinými sexuálními úchylkami, včetně toho, že ostatním lidem se to hnusí. Je mimo zdravý rozum říci homosexuálů jako WHO: "Ano, máte vlastnost, kterou nikdo nechce, ale my vás neprohlásíme za normální, pokud vy sami ji nebudete sami chtít a nebudete s ní identifikovaní."
Egodystonie a nájezdy na děti a na úřady
Jenže to není jediný problém se egosyntonií. Stejně egosyntonní jsou často lidé se sexuálními úchylkami (deviacemi), například mnoho pedofilů si myslí, že jejich sklon sexovat s dětmi je zcela v pořádku, že úchylná je většinová společnost. Podle toho se také chovají.
Kolegyně zažila, že si o hostitelskou péči zažádalo v krátkém období několik mužů. Spíše šestým smyslem než nějakým testem pojala podezření, že s dotyčnými muži něco není v pořádku. Tak je za cenu hádek, stížností a masivního odporu poslala na nestandardní sexuologické vyšetření (falopletysmograf), které potvrdilo její zlou předtuchu – byla to domluvená parta pedofilů, kteří si chtěli v NRP opatřovat děti pro svou trestnou činnost. Osobně neznám mnoho psychologů, kteří by měli odvahu jít do války s podobnou nátlakovou lobby a ustáli ji.
Vzpomínám, že na poradním sboru na MPSV byl pár dvou žen, kde jedna byla přeoperována na muže, zamítnut z důvodu přílišné autoritativnosti "muže" a nekompatibility se zvažovaným dítětem a bylo dost zle a kopa papírování. Stejně tak před námi na oddělení NRP pracovala psycholožka, která byla pověstná tím, že za celou svou dlouhou praxi nebyla schopná zamítnout žadatele, ať byli sebehorší, psala pouze dva druhy posudků: "Doporučuji" a "Doporučuji s výhradami". Pak spoléhala na to, že kverulující žadatele zamítne následný poradní sbor, nebo že je vyřadí sociální pracovnice. Prostě statečnost je mezi psychology vzácná vlastnost. Na psychologická vyšetření se rozhodně nedá spoléhat, že zachytí většinu problémových žadatelů. Psychologická vyšetření jsou hrubým sítem a zachytávají jen ty opravdu do nebe volající případy, kterých je bohužel také dost.
Rozdíl mezi ženskou a mužskou homosexualitou a mužská promiskuita
Je velký psychologický rozdíl mezi mužskou a ženskou homosexualitou. Lesbické ženy spíše vytváří uskupení podobné neúplné rodině, tzn. například jako když se matka s babičkou starají o vnouče. Lesbické páry bývají stabilnější a je u nich menší procento doprovodných sexuálních úchylek. Tedy předpokládám, že bude mnohem snažší najít lesbický pár vhodný pro NRP než pár gayů.
Mužská homosexualita je neuvěřitelně promiskuitní. Neobeznámení laici se často podivují nad faktem, že okolo třetiny gayů (28 %) má více než 1000 sexuálních partnerů za život, skoro každý druhý (43 %) má více než 500 (Bell Weinberg 1978). Je to přibližně takové číslo, jaké by heterosexuální muži měli, kdyby si mohli zasouložit s každou ženou, na kterou si ukáží. Heterosexuální sexualita je držena v rozumných mezí právě tím, že ji vyvažuje prorodinná ženská sexualita.
Homosexuálové si vybírají povolání, kde je velká pravděpodobnost potkat se s jinými homosexuály (vlakový průvodčí). Mají specifiká vyhledávací slova na Googlu, např. swingerz se Z na konci. Na toaletách je poznávací znamení, že si při močení spouští kalhoty na půl žerdi (mají při močení nahý zadek) atd. Takže sehnat 1000 sexuálních partnerů vůbec není nic těžkého. Chce na to mít jen žaludek.
Z toho vyplývá, že gayovská komunita má o adopce minimální zájem. Dělám v NRP od roku 1997, od jak živa tam mohli homosexuální žadatelé o děti žádat. Samožadatelek žen bylo vždy hodně, ale mužské samožadatele o neznámé dítě by člověk hledal s lucernou. I když se uzákoní možnost adopcí homosexuálními páry, tak si to jistě několik párů vyzkouší. Budeme mít pár střídavých výchov mezi rozkmotřenými homosexuálním partnery, ale jak móda upadne, stav se navrátí do tradičních gayovských kolejí - zajímá nás nevázaný sex, ne děti. Vždyť procento sexuálně věrných homosexuálů je pouze 4,5 %, tedy přibližně jeden z 25. Hlavní důvod je ten, že sexuální věrnost nepovažují za žádnou hodnotu, naopak podle nich je to psychický teror, který jim vnucuje heterosexuální většina.
Něco málo čísel o registrovaném manželství
Manželství gayů je statusová otázka, týká se mindráku - je to touha nebýt lidmi druhé kategorie, těmi, kteří mají vlastnost, o kterou druzí lidé stojí asi tak jako o slepotu. Mít vlastnost, o kterou nikdo nestojí, je totiž definice postižení. Jenže vztahy homosexuálů mají přelétavé trvání, asi jako vztahy heterosexuálů, kteří nemají děti a nebydlí spolu, tzn. 2-3 roky.
Homosexuálů je reálně asi 2 % v populaci (4 % je zastaralý, zřejmě nadhodnocený výzkum). To znamená, že ČR žije okolo 200.000 homosexuálů. To je něco víc než Plzeň.
Registrovaných párů je dnes asi 2700, tzn. 5400 lidí. To je stejně absurdní, jako kdyby v Plzni žilo jenom 2700 manželů.
Z cca 200.000 homosexuálů v ČR je to 2,5 % tzn. jeden homosexuál ze 40 má zájem o manželství/registrované partnerství. Takže ani sami homosexuálové o nějaké pevné svazky neusilují. Církve mají své vlastní manželství, byť některé státem neuznané, a mezi jejich členy je vysoká sňatečnost, protože si manželství váží. Homosexuálové se ani neberou, ani nemají svoje homosexuální manželství, protože je jim manželství ukradené, jde jim jen o pocit rovnoprávnosti. 5000 z ČR (10 000 000) je 0,05 %, tzn. půl promile = jeden člověk z 2000. Jinými slovy až na média to nikoho nezajímá - ani homosexuály, ani heterosexuály.
Vzhledem k těmto okolnostem bych ponechal právní situaci tak, jak je dnes. Homosexuál si může zažádat o dítě jako samožadatel(ka). To znamená, že se dítě může právně dát jednomu z registrovaného páru s tím, že psychologické posudky se dělají na celý rodinný systém, ve kterém dítě nakonec žije. Když se pár přesto rozpadne, je předem jasné, s kým dítě odchází, v čí bude péči, bavíme se pak u soudu pouze o občasném styku s bývalým partnerem. Bude méně válek o dítě. Při stabilitě homosexuálních svazků, jejich promiskuitě a pohrdání pevnými partnerskými svazky budou homosexuální manželství a případné adopce jen generátor nekončících válek u soudů, homosexuálních střídavých výchov a vracení dětí, které zmrzačily partnerské boje, zpět do ústavů.
Život s postižením
Osobně jsem názoru, že homosexualita je z nějakého neznámého důvodu průběžně vznikající evoluční vedlejší produkt (by-product), podobně jako schizofrenie. Ta též nezvyšuje evoluční fitness, a přesto existuje v podobném procentu (2 %). Homofobie je ale už evoluční adaptace na ni, protože fitness zvyšuje. V heterosexuálním vztahu totiž muž investuje do dětí mnohem více svého času, navíc je přítomna na celé zeměkouli, vcelku bez ohledu na kulturu. Muži jsou více homofobní, protože mužská homosexualita znamená pro dítě ztrátu otce - jedné pečující osoby (zmenšenou fitness). U lesbické lásky, dvě ženy si pořídí dítě s náhodným mužem, nedochází ke ztrátě jednoho z rodičů či jeho investice. Otázka evoluční adaptace, byproduktu či šumu je vcelku jen akademická, ale vyplývá z ní, že homofobie není otázka kulturních zvyklostí, ale opravdu za ní stojí biologie a geny. Je-li to tak, pak je prakticky nevymýtelná.
Chlapi jsou obecně na sex přecitlivělí. Pochopitelně biologicky jsou to samci, musejí se rozmnožit. Takže vždy a všude se bude na homosexuály koukat skrze prsty. Ženy jsou obecně tolerantnější, muži méně, ale ať jsou lidé jakkoli tolerantní, vždy odpovídají: "Já vůči homosexuálům nic nemám, ale sám bych nechtěl být homosexuál." I homosexuálové přiznávají, že v dětství nesnili o tom, že jednou budou homosexuály. Prostě se jim to přihodilo, pro každého je těžké se s tím smířit. Mít vlastnost, o kterou vůbec nikdo nestojí (tzn. postižení), opravdu není žádný med.
Stále za mnou chodí zoufalí rodiče a ptají se, zda se s tím nedá něco dělat. Já se jich ptám: "Vzpomínáte si na svou první lásku?" Já ano. Stával jsem ve frontě na oběd a v tom houfu dětí v mých zářila jako hvězda ranní o hlavu vyšší Šárka Hrdličková. Proč to nebyl Ladislav Hrdlička? Prostě darem z nebes jsem heterosexuál. Homosexuálům, tzn. synům těchto rodičů, v té frontě zářil Láďa... Tato preference je většinou na celý život, i když některým se to všelijak překlápí, ale první lásku "Láďu" prostě nejde z hlavy jen tak vymazat či zapomenout.
Osobně si myslím, že řada homosexuálů může mít uspokojivé heterosexuální manželství, ale homosexuální sklony se nedají úplně vyzmizíkovat. Taková smíšená manželství musejí proto mnohem více než heterosexuální manželství ctít tzv. vztahovou kázeň, zejména vzájemnou úctu a pravidelný sex (více viz jk: Křesťanství, vztahy a sex). Fakt, že partner je homosexuální, není sám o sobě důvod k rozvodu (klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/homosexualni_manzel.htm). Navíc heterosexuální manželství je řešení pro malý zlomek homosexuálů těch, kteří usilují o normální rodinu a klidný život. Ostatní jsou odsouzeni žít ve své velmi svérázné komunitě, viz úvodní vtip.
Ano, je třeba být k homosexuálům tolerantnější a mít pochopení pro trápení, které vyplývá z jejich postižení. Právě proto, že to dost dobře znám, tak si myslím, že zrovna manželství a adopce homosexuály je to poslední, co by jim jakkoli pomohlo. Manželství stejně jako registrované manželství je tak jako tak nezajímá. Adopce párem a ne jednotlivcem je oproti stávajícímu právnímu stavu jen minimální změna, ale bude jen znamenat, že přivodí jen šílené homosexuální střídavé výchovy a války o to, komu má být dítě svěřeno do péče. To přece není v zájmu ani homosexuálů samotných, kteří nejlépe vědí, jak křehké jsou jejich velké přelétavé lásky, o dopadu na děti ani nemluvě.