Mgr. Jeroným Klimeš
Politické myšlení v Čechách a bohužel i v celé Evropě je prolezlé ideou všemohoucího státu, který na jedné straně všechno může a na druhé se má také o vše starat. Z tohoto bludu pak vyplývá řada dalších pochybených očekávání. Mezi které počítám i úsilí o registrované partnerství homosexuálů, hned vysvětlím proč.
Jako dítě jsem si myslel, že homosexuál je definován pouze tím, že provozuje sex s osobami stejného pohlaví. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem později zjistil, že problém je o dost složitější. Homosexuál se především zamilovává do osoby stejného pohlaví, otázka sexu je až druhořadá. Ani heterosexuálové, ani homosexuálové nemohou svou zamilovanost moc ovládat, a často v jejím jménu opouští rodinu, kariéru i zdravý rozum. Zamilovanost přerůstá v lásku, která může být trvalá a hodnotná a která může přerůst ve více nebo méně spontánně vzniklé rozhodnutí sdílet s daným partnerem dobré i zlé na společné životní pouti. Tedy vzniká přirozené manželství, které může být slavnostně stvrzeno vzájemným slibem před shromážděním blízkých osob, před Bohem či jinou autoritou či referenční skupinou. Toto přirozené manželství tedy vzniká psychickými zákonitostmi jak u hetero-, tak u homosexuálů. Jeho přirozený proces vzniku nemůže stát ani vytvořit ani překazit.
Stát je jen pomocná instituce, která umožňuje, aby co největší počet lidí mohl rozvinout své možnosti. Proto stát zavádí svou verzi manželství, což je právní institut, který naroubovává na výše zmíněné přirozené manželství. Tím se snaží podpořit a ochránit plození a výchovu dětí, snížit kriminalitu, ochránit ekonomickou stránku fungování rodiny a jejich jednotlivých členů, umožnit adopci děti atd. Tohoto právního institutu některé rodiny a páry využívají, ale někteří ne - podle toho, jestli o tento právní institut stojí či nikoli.
Tento právní institut manželství narozdíl od přirozeného manželství je však zřízen především na ochranu nové populace, kterou přináší výlučně heterosexuálně orientovaná část populace. Přirozené manželství homosexuálních párů pro stát neznamená nic, co by mu přineslo citelnou výhodu. Proto nemá cenu kvůli tomuto jevu zavádět nový právní institut, který by měl navíc být zrovnoprávněn s heterosexuální rodinou, což plodná a výchovná jednotka. Pro stát nehraje žádnou výraznou roli to, že homosexuálové spolu praktikují sex, že u nich vzniká přirozené manželství, které mohou stvrdit slibem před nějakou autoritou.
Je však na druhé straně pravda, že by stát měl ochránit ekonomickou stránku soužití dvou a více osob žijících ve společné domácnosti, dědění společně nabytého majetku na základě takového soužití, oznamování zdravotního stavu atd. Ale toto vše se netýká pouze homosexuálů, ale jakékoli skupiny dvou a více lidí sdílející společnou domácnost. Tedy neexistuje důvod, proč by stát měl zavést nový právní institut výlučně pro homosexuální páry. Existují důvody pro zavedení institutu dvou a více osob žijících v jedné domácnosti. Tyto osoby však nemusí spolu nutně provozovat sex či být pojeni nějakým slibem či exkluzivním citovým poutem. Mohou do být dlouhodobě spolu žijící a hospodařící kamarádky, může to být parta lidí žijících dlouhodobě pospolu, za příklad by mohl sloužit kultivovaný, kulturní squat u Medáka ve Starých Střešovicích ap.
Jako psychologa v náhradní rodinné péči se mě lidé ptali, zda bych doporučil dítě k adopci homosexuálnímu páru. Musím říci, že posuzování způsobilosti párů k adopci, je samo o sobě velmi složité, a že v případě homosexuálního páru by bylo ještě složitější. Především pro děti právně uvolněné k adopci existuje významný předěl kolem 4 - 6 let. Pro mladší děti máme mnoho zájemců z řad heterosexuálních párů. Díky tomuto převisu poptávky by neměl homosexuální pár žádnou naději takové dítě získat, stejně jako ji nemají nesezdané heterosexuální páry. Avšak zájem o právně volné děti nad šest let rapidně klesá. V dětských domovech chátrají desítky volných dětí, kterým je 6 - 18 let a které si nikdo nechce brát ani na výlet (hostiteltví), ani do pěstounské péče, tím méně do adopce. Řada těchto dětí pak plynule přechází do nápravných zařízení, tedy věznic.
S ohledem na tato fakta bych, zřejmě svolil, aby například dvě lesbické ženy dostali do péče chlapečka ve věku okolo 10 let. Samozřejmě jen za podmínek, že pár by byl již po několik let stabilní, a to jak citově, tak ekonomicky, a nebyla by přítomna nějaká další patologie: alkoholismus, sexuální deviace ap. Avšak stávající právní úprava nijak nebrání jednotlivci, tedy ani jednomu z homosexuálního páru, dítě adoptovat či obecně převzít do náhradní rodinné péče. Tedy ani dnes není homosexuální pár nijak víc handicapován, než jakýkoliv nesezdaný pár muže a ženy.