PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2008

Dr. Koucká ve svém článku Proměny lásky se dotýká aspektů lásky v minulosti. Nicméně ta nebyla stejná před sto lety jako před tři sta lety. Bohužel tyto proměny jsou za horizontem přirozené paměti, tj. za životními zkušenostmi našich prarodičů, proto splývají do mlhy minulosti. Dnes žijeme výsledky těchto bojů a považujeme je za naprostou samozřejmost. Zapomínáme, jakou měl logiku jejich vývoj a posloupnost.

Děti mají pocit, že čtyřicátníci jsou vykopávky. Třicátníka tento názor postupně opustí, ale dlouho ještě přetrvává iluze, že všichni staří lidé jsou jaksi universální. Ani to není pravda. Když se podíváme na Ladovy ilustrace vidíme, že v jeho mládí se babičky oblékaly úplně jinak než dnes. Móda dnešních babiček je formována prvorepublikovou a poválečnou módou. Stejně jako není universální móda babiček, není konstantní ani jejich rétorika. Každá generace prarodičů dává svým vnukům trochu jiné rady, ale ne vždy jsou to rady výhodné v té které době.

Ve starověku se měnil životní styl velmi pomalu, tedy rodiče mohli poměrně s vysokou jistotou předvídat, s čím se budou potýkat jejich děti. S velkou přesností tedy mohli říci, které morální pravidlo zvyšuje životní úspěšnost a reprodukční zdatnost jejich dětí a které ne. V moderním věku ale toto neplatí. Když jsem se narodil, mí rodiče ani netušili, že dominantou v mého života bude počítač. Nejen v oblasti hmotné kultury, ale i ve vztazích proběhla revoluce. Generace mých prarodičů nám dávala rady: "Nežeň se, nemáš, kam spěchat. Kdybych já věděla, co vím dnes, tak bych se vdávala mnohem později." Tyto dobře míněné rady si naše generace vzala k srdci a stalo se, co prarodiče netušili. Najednou máme zástupy singles. Ty nikdo nevaroval, že do své třicítky projdou dvěma až třemi velkými rozchody, jež je v oblasti partnerských vztahů často trvale zmrzačí. Je dost pravděpodobné, že tyto generace již budou dávat dětem rady dost odlišné.

Jeden z velkých a dnes prakticky zapomenutých zápasů, které určoval myšlení našich předků téměř jedno století, byl boj o právo vybrat si svého životní partnera. Tento boj vrcholil v době, kdy bratři Mrštíkové píší Maryšu. Z tohoto období jsou též všechny písničky, které obsahují sebelítostný aspekt, kdy si autor stěžuje, že mu rodiče brání ve štěstí. I samo sousloví "bránit ve štěstí" pochází z této doby a nenacházíme je ve starších písních a pramenech. Toto období trvalo odhadem padesát až sto let a představovalo ohromný generační zápas mezi dětmi a rodiči. Kdy se vůči rodičům aplikovaly masivní výtky - od bránění ve štěstí až po Maryšu, kde otec se stává alkoholikem, protože si klade za vinu Maryšin zmar. Tento zápas byl umožněn, již relativně velkým ekonomickým blahobytem v té době.

I tabu předmanželského sexu nedržela církevní morálka, ale životní zkušenosti. Za dob Boženy Němcové být svobodnou matkou představovalo opravdu tragedii a bez podpory stárnoucích rodičů by tyto ženy doslova umíraly hlady a zimou. Nikdo se nemůže divit tehdejším rodičům, že po zájemcích o předmanželský sex raději stříleli z brokovnice, než by vlastní dceři uštědřili takový osud.

Je třeba si uvědomit, že psychologie partnerských vztahů není otázka psychopatologie, ale především normálních lidí. Proto mnohem v této oblasti je chování mnohem více řízeno logickou úvahou než u nemocných lidí. Tedy i chování lidí v minulosti bylo logické vzhledem k jejich socioekonomické realitě.

Petr je rozvedený čtyřicátník s hlubokým zájmem o umění. Jorga je dynamická, volnomyšlenkářská třicátnice, která miluje přírodu a společnost. Když se do sebe zamilovali, jejich přátelé nechápali. Co mají ti dva společného?

Lidé “postižení” láskou nevnímají racionální argumenty, chovají se “jako ve snách”. Okolí nechápe. Zamilovanost bývá charakterizována jako stav iluze, psychologové hovoří o projekci vlastního (vytouženého) obrazu na partnera, někdo ji dokonce přirovnává k manické psychóze. Láska však není tak slepá, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Proč se do sebe lidé zamilují? První fáze vztahu, kdy se do sebe budoucí milenci zahledí, je dána přitažlivostí vzhledu a chování. Biologové zdůrazní analýzu tělesného pachu, a v případě polibku též slin. Ti, kdo si chutnají a voní, jsou prý z genetického hlediska vhodnými partnery. Sociobiologové zase dovedou spočítat sexuální atraktivitu, jež hraje prim v krátkodobých vztazích, i cenu obou partnerů na “sňatkovém trhu”, jež dominuje vztahům dlouhodobým. Žena zde dostane body hlavně za mládí a krásu, muž zejména za sociální postavení a ochotu do ženy investovat. Lidé se přitom mají tendenci zamilovat do partnera přibližně stejné “hodnoty”.

Psychologové se pak podle svého zaměření zamýšlejí nad osobnostmi mateřských a otcovských postav obou aktérů, či nad jejich pozicí mezi sourozenci (muže, který měl starší sestru, údajně přitahují ženy, které měly mladší sourozence atp.). Jiní pak původní rodinu příliš neřeší, a zaměřují se spíše na kompatibilitu vlastností. Slavný švýcarský párový terapeut Jürg Willi pak vysvětluje výběr partnerů na základě osobnostního rozvoje: vybíráme si takové partnery, u nichž očekáváme, že nám nejlépe pomohou rozvinout vlastní potenciál.

Petra s Jorgou však názory přátel, biologů ani psychologů nezajímají, a plně si své růžové brýle užívají.

Fyzické i psychické prožívání zamilovaných je pod vlivem koktejlu hormonů. Poté, co je okouzlily feromony toho druhého, zaplavil jejich tělo fenyletylamin. Jeho vliv se podobá amfetaminům, zvyšuje výlev serotoninu a katecholaminů v mozkových centrech odměny a štěstí (především v nucleus accumbens a amygdalae). Díky fenyletylaminu a adrenalinu též tluče srdce zamilovaných rychleji, cítí se čilí, v povznesené náladě.

Zajímavé je, že zamilovaným mužům – na rozdíl od většiny savců – klesá hladina testosteronu v krvi. Zřejmě proto jsou dočasně něžnější. Naopak ženám testosteron stoupá, což má za následek větší touhu po sexu. Vyšší hladina “stresového” hormonu kortizonu u zamilovaných však naznačuje, že zamilovanost je příjemná, leč stresová situace.

Co se stane s Petrem a Jorgou dál? V následujících týdnech se budou pravděpodobně hlouběji poznávat. Pokud budou zjišťovat převážně shody ve svých zájmech, hodnotách a postojích, jejich zamilovanost se pravděpodobně prohloubí. Budou objevovat další a další kvality svého protějšku. Petr bude dávat najevo svou lásku Jorze, což její vztah k němu zintenzivní, a to zase zapůsobí jako pozitivní zpětná vazba na Petra. Milostné poblouznění však netrvá věčně. Přibližně po roce, a maximálně do tří let vystřízlivějí.

Jorga, které bylo milé, že Petr netušil, kde se kupuje mýdlo, z toho začne být zoufalá. Petrovi sice kdysi připadalo úžasné, jak si s ním Jorga povídala o každé maličkosti, po letech před tím bude utíkat z domu. Oba se neubrání úvahám: Tohle mám snášet do konce života? Co my dva vůbec máme společného?

V historické době obvykle láska nebyla základním kamenem, na němž byl budován vztah muže a ženy. V popředí stála zejména ekonomická směna. Romantická láska byla předmětem opěvovaného ideálu. Po několik století to byl kult rytířské, dvorné lásky.

“Šlo o záležitost podobnou kultu Panny Marie, kultu absolutní krásy či absolutní pravdy. Tedy o ideál, k němuž je vzhlíženo, ale který nikdy není dosažen. Ba dokonce jeho dosažení ani není skutečným cílem,” vysvětluje etnograf František Krejča. “Na základě skutečností konstatovaných v lidových písních, pověstech a zvycích mohu s jistotou konstatovat, že láska byla chápána jako něco, co nastupuje po uzavření řádného manželství. To platilo ve všech společenských vrstvách,” říká Krejča. Všeobecně též platila povinnost pro ženy, aby si udržely panenství do svatby.

Ve výběru partnerů se však napříč společenskými vrstvami určité rozdíly vyskytovaly. “U šlechty hrála roli nejen majetková vazba, ale zejména povinnost vybírat si partnera modré krve‘.” upozorňuje Jiřina Langhammerová, vedoucí Národopisného oddělení Národního muzea. “Láska sama, tolik opěvaná v lidových písních, pak kvetla pouze mezi vesnickou mládeží. Problém nastal, stala-li se z děvčete svobodná matka. Ta byla ve společnosti hrubě odsuzována. Naopak příslušníci vyšších vrstev společnosti, které měly příležitostí k lásce méně, dokázaly v případě ,následků‘, zabezpečit lepší osud matce i potomkovi.”

Obrovskou změnu ve vztazích mezi muži a ženami pak způsobila v druhé polovině 20. století ženská emancipace. Skutečnost, že ženy mohou mít vlastní příjem, a navíc existují spolehlivé metody antikoncepce, umožnila skutečně partnerské, rovnoprávné vztahy.

Na počátku vcelku rozumné změny však stál bouřlivý experiment volné lásky květinových dětí. Dodržování vnější věrnosti se na přelomu 60. a 70. let pokládalo za pokrytectví. Nastal boom mimomanželských sexuálních vztahů, běžný byl skupinový sex, média propagovala ideál otevřeného manželství. Žárlivé reakce byly pokládány za nezralé majetnické myšlení. Přednost dostal “život beze lži.” Předpovídal se konec manželství i monogamie a zánik rodiny.

Poměrně brzy však nastalo vystřízlivění a naše kultura přijala skutečnost, že jakkoli je přirozená touha po mimomanželském sexu, přirozená je i žárlivost. Společně se strašákem AIDS byl hedonistický ideál 70. let nahrazen v letech 90. opět ideálem romantické lásky.

Tento kult má v evropské tradici hluboké kořeny. Vyrůstá ze středověkého ideálu vztahu rytíře ke své paní, a později z ideálu galantního vztahu aristokrata k jeho dámě. Dnes je navíc posílen individualismem soudobé západní kultury, kdy máme pocit, že máme “právo na štěstí” a tedy i “právo na lásku”. Romantické filmy a braková literatura ideál hluboké a vášnivé lásky navíc prezentují nikoli jako něco výjimečného a ideálního, ale jako běžnou zkušenost. V reálných vztazích však tento obraz způsobuje spíše problémy. “Romantická láska je pouhým snem a touhou, na jejím základě se vztah stavět nedá,” domnívá se v historických souvislostech František Krejča. “A její soudobé vykreslení v médiích je něčím tak zavádějícím a jedovatým, jako jsou reklamní slogany nebo výhodné nabídky půjček,” dodává.

Faktem je, že každé zamilování se jednou rozplyne. To však nemusí způsobit konec vztahu, ba ani zklamání. V optimálním případě vyklidí fenyetylamin pole endorfinům, a vzrušení z přítomnosti druhého, či jen z myšlenky na něj, nahradí pocity klidu, důvěry, bezpečí a spokojenosti. Partnerská láska kombinuje pocity hlubokého připoutání, vzájemnosti a důvěry. Šťastná partnerská láska má však jednu nezbytnou podmínku: oboustranné budování vztahu. Podle psycholožky Ivy Stuchlíkové, která se zabývá emocemi, je klíčové též udržování komunikace pozitivních pocitů. “To je v začátcích vztahu snadné a samozřejmé, později často – ke škodě vztahu – ustupuje pozitivní posilující komunikace denním starostem a stresu,” domnívá se Stuchlíková. Pro některé páry je pak běžné, že jsou k sobě méně ohleduplní a zdvořilí, než jsou k neznámým lidem.

Velmi důležitou roli má v partnerském vztahu též pocit spravedlnosti. Partneři jsou spokojenější tam, kde cítí rovnoprávný, vyvážený vztah. V termínech Jürga Williho: podstatou partnerství je jak to, že partner rozvíjí naši osobnost, tak i opačná strana mince, že my rozvíjíme osobnost partnerovu, a to zejména v těch nejintimnějších a nejosobnějších oblastech. “Představa, že můžeme podpořit druhého v hledání jeho cesty, může mít zvláštní přitažlivost. Chceme svému druhovi pomoci, aby se stal tím, kým opravdu je,” uvádí Willi. Pro dlouhodobý spokojený vztah je přitom důležité, aby rozvíjení osobností bylo oboustranné.

Podle nestora české manželské terapie Stanislava Kratochvíla by pak láska měla být především aktem vůle. “Milovat někoho není jen silný cit, je to i rozhodnutí, je to soud, je to slib,” domnívá se Kratochvíl.

V rámci dlouhodobého vztahu stoupá intimita a zejména oddanost. Vášeň a spolu s ní sexualita nutně upadají. Je to logické: sexualita je vybudována na touze. A touha po někom, s nímž již řadu let sdílíme lože nutně vyhasíná. Kouzlo sexuálního objevování podlehne shonu všedního dne. Výjimečnost, dobývání, napětí – to všechno je po letech pryč.

Určité nedorozumění v sexuální oblasti může pramenit i z rozdílného vývoje sexuality u muže a u ženy. Na počátku vztahu chtějí obě pohlaví něžnosti i sex, po letech však dochází k polarizaci: muži chtějí především sex a ženy něhu. Muž přicházející po dlouhém pracovním dni domů redukuje předehru, a žena si pak vcelku oprávněně stěžuje, že mu “jde jen o jedno”. Ona se dožaduje přípravy, povídání, něžností a navození harmonie, touží po prolomení všednosti a překvapení, chce, aby se o ni muž ucházel a sváděl ji. Pod břemenem svého všedního dne však ani ona často nijak zvlášť nepřispívá k vášnivosti předehry a namísto toho jednostranně očekává, že vášeň obstará muž. Když se její představy nevyplní, touha ji přejde. V nejlepším případě se pohlavní život vyvine podle hesla: Muži si povídají se ženami, aby s nimi mohli spát, a ženy spí s muži, aby si s nimi mohly povídat.”

Někteří lidé zvyšují sexuální napětí žárlivostí, jiní vyvolají prudkou hádku, která má vyústit smířením v sexuálním aktu. Další hledají stimulaci ve společném sledování erotických filmů, nacvičování poloh dle Kámasutry, podstoupit lze i kurs tantrické lásky, navštívit swingerclub. Nepomůže nic. Naopak hrozí, že celá iniciativa sklouzne do pocitu zbytečné námahy, umělosti a nepatřičnosti. Jde spíše o to nebrat degeneraci sexu v manželství jako problém, ale jako přirozený vývoj. Něco ztrácíme a něco jiného zase dostáváme. A nezískáváme málo: je-li partnerství spokojené, přítomnost dlouhodobého partnera uklidňuje, přináší pocit bezpečí a spokojenosti.

Jakkoli manželská sexualita nevyniká ve frekvenci, kreativitě ani intenzitě, neměla by vymizet zcela. Zůstává jí důležitá role potvrzení vzájemné lásky, je oblastí, která je jen pro ně dva, oblastí do níž nikoho jiného nepustí. Manželský sex vyjadřuje a potvrzuje, že ve svém nejhlubším nitru a tělesnosti patříme jen jeden druhému.

Navíc existují možnosti, jak udržet manželský sexuální život na uspokojivé, byť nižší úrovni. Psychologické výzkumy například ukázaly, že sexuální aktivita je vyšší u párů, kde žena prožívá rozdělení práce jako spravedlivé – za pravdu tak daly lidově-psychologickému poznatku, že nejspolehlivějším afrodisiakem je umyté nádobí. Oživující efekt může mít dále neobvyklé prostředí a epizody, které patří jenom páru (například dovolená, či alespoň volný večer bez dětí).

Typickým rysem lásky, který připomíná lidová moudrost, je její ambivalentní povaha. Čím to, že se láska snáze promění v nenávist než v přátelství? Proč bojujeme proti těm, které nejvíc milujeme?

Partneři se milují, zároveň však spolu soupeří – o rozdělení povinností, o vliv na vztah. Navíc toho o sobě mnoho vědí, znají citlivá místa toho druhého, a tak mohou ubližovat více než lidé cizí. Násobeno tím, že ublížení od člověka, kterého máme rádi, bolí víc, než od člověka cizího. Láska je tedy velmi komplexním citovým vztahem. “Sobecké malé já každého z nás nechce ustoupit a proměnit se, přitom však chce těžit ze všech poryvů vášně a světlých stránek citu… Život ve dvou je bitevním polem, na němž probíhá boj pýchy proti pýše.” vysvětluje Guy Corneau v knize Anatomie lásky. “Člověk, kterého nejvíc milujeme, také nejvíce ohrožuje naši osobní identitu, a proto se může stát tím, kterého budeme nejvíc nenávidět.”

Z pragmatického hlediska by se tedy mohlo zdát, že vzplanutí, v jehož rámci partnerovy chyby buď nevnímáme nebo omlouváme, není pro trvalý vztah tím nejšťastnějším začátkem. Nebylo by lepší nechat partnera vyplnit dotazník? Výzkumy Jürga Williho ukazují, že nikoli. Willi obhajuje důležitost zamilování i lásky. “Počáteční zamilovanost je významným základem dlouhodobého milostného vztahu,” tvrdí Willi. Nejdůležitějším faktorem dlouhodobého soužití páru pak je vzájemná láska. Willi dokonce boří mýtus slepoty lásky na první pohled: “Lidé, kteří se zamilovali na první pohled, nebyli v partnerském vztahu méně spokojení a méně šťastní než ti, kdo k tomu potřebovali více času.” Ve Williho výzkumech se nepotvrdil ani častý názor, že muži se zamilovávají rychleji než ženy. Jde o pouhý dojem, protože muži svou zamilovanost projevují otevřeněji, zatímco ženy jsou zdrženlivější.

Zamilování nám přináší důležitý pocit, který můžeme vyjádřit zvoláním: To je on! Najednou máme dojem, že jsme potkali člověka, na kterého jsme vždycky čekali, člověka, kterého potřebujeme, abychom byli šťastni. Míváme též dojem, že jsme sami pro tohoto člověka jako stvoření. U někoho se tato představa opírá o materiální a společenskou rovinu – představují si, že jim partner uvolní cestu do vyšší sociální vrstvy, nabídne život v bohatství, zajistí rodinu. Zralejší lidé se pak vztahují spíše k psychologické a osobnostní rovině, jde jim o mnohem niternější vývoj ve dvou, rozvinutí svých potencialit, spolupráci na společném projektu. Domnívají se, že s podporou tohoto člověka se mohou odvážit něčeho, na co si dosud netroufli, či čemu se dokonce vyhýbali. Můžeme mít pocit, že s takovým člověkem budeme moci svobodněji vyjádřit své city.

Manželství založená na rozumu mohou fungovat a mohou být i poměrně spokojená. Více než jiným jim však hrozí, že se jeden z partnerů zamiluje do někoho jiného a partnerství se rozpadne. Chybí zde též onen jedinečný prožitek, ono přesvědčení zamilovaných, že jsou si souzení. Stejně jako zamilování tento pocit časem vyprchává, lze si však na něj vzpomenout a oživit jej. Možná proto se manželství založená na základě veliké lásky méně rozvádějí. Láska totiž hory přenáší, byť je sama o sobě hořkosladká.