Otázka genů se skloňuje v náhradní rodinné péči (NRP) ve všech pádech. Náhradní rodiče se táží, zda by se k nim takto chovalo jejich vlastní dítě. Náhradní děti si kladou otázky, zda by takto jednali i jejich biologičtí rodiče. Poruchy chování u ústavních dětí se vysvětlují povzdechem: "Nojo, tak to víte, co se sem asi tak může dostat za matroš?"

Ve všech těchto případech fungují geny jako universální vysvětlovací rámec. To je vcelku jednoduchý mechanismus. Když v naší minulosti je nějaká výrazná událost či jev, pak následně máme sklon všechny další podivnosti v našem životě odvozovat od této události. Universální vysvětlovací rámec je tedy určitý druh tzv. kauzální atribuce, tedy naší úporné lidské potřeby hledat příčiny a smysl událostí.

Například když se zjistilo, že v Třebíčské porodnici dvěma rodinám zaměnily dvě novorozeňata, volali novináři s dotazem, jestli si mají rodiče děti vyměnit nebo ne. Bohužel z psychologického hlediska neexistuje jednoznačné řešení. Záleží jen na tom, jak to nakonec dopadne. Představme si například, že to s nějakou z těch holčiček později špatně dopadne, že třeba v sedmnácti letech skončí na drogách. Vysvětlení bude podobné, ať si ji rodiče v jednom roce vymění či ne. V případě výměny budou říkat: "Je to jasné, to je tím, že jsi rok vyrůstala u těch cizích lidí. Vždyť i psychologové říkají, že ten první rok je nejdůležitější." Když si rodiče holky zpět nevymění, tak podobně uslyšíme: "Je to jasné, to je tím, že jsme tě nazpátek nevyměnili. Ty prostě nejsi naše krev, naše geny. Vždyť i psychologové říkají, že geny určují chování z 86 %..." Prostě ať udělají cokoli, tak případný neúspěch se připisuje nejvýraznější události v minulosti či nejnápadnějšímu rozdílu. Takto funguje universální vysvětlovací rámec.

Výhodou genů je, že o nich lidi mají jakous takous povědomost. To je předpoklad, aby se vůbec mohly stát takovým universálním vysvětlovacím rámcem. Ten pak systematicky chybně vysvětluje další životní události, zejména pokud pravá příčina jevů je pro dané lidi kuriózní či nepochopitelná. Například většina žadatelů o NRP neumí pracovat s identitou svých přijatých dětí. Ta vzniká chaoticky. Výchovné chyby právě díky opomenutí identity dítěte se však musejí nějak vysvětlit, takže se použije to, co všichni tak trochu znají.

Navíc všechny tyto úvahy o biologickém versus náhradním dítěti či naopak rodiči fungují jako úvahy nevěrných mužů o vlastní manželce. Dalo by se to vyjádřit rovnicí:

Vše, co mám u manželky, bych měl u milenky taky a k tomu nekončící řadu čupr bonusů, tedy:

Stejně tak uvažují náhradní rodiče:

Náhradní dítě si říká:

Právě tyto mentální procesy se snaží vyvažovat známé české přísloví, když připomíná:

Universální výkladový rámec proto musíme znát, abychom si uvědomili, že role genů je nejen v NRP, ale obecně v rodičovství velmi nadhodnocená. Na geny se svádí i to, co má s nimi pramálo společného.

Geny jako banální universální diagnosa, která je vždy po ruce, však odvádí rodiče od toho, aby řešili skutečné příčiny problémů. Mávnutí rukou s povzdechem: "Inu, co byste chtěli s těmito geny..." nepomáhá ani dětem, ani rodičům. Stejně na tom je dnes módní hyperaktivita. Podle výzkumů mozku je prý 66 % diagnos této choroby zcestných. Někdy netřeba dělat scan mozku, ale stačí si uvědomit, že dítě by mělo být hyperaktivní nejen ve čtvrtek, když má zeměpis, ale i v pátek, v sobotu až do středy. Dávat ADHD dítěti jen proto, že má konflikt s učitelkou zeměpisu, je sice běžné, ale přesto zcestné.

Nedávno jsem psal posudek na dítě v NRP, kde ve spisu nějaký můj kolega napsal o osmiletém rómském dítěti: "Jana je trochu rozmazlená, ale roli v tomto případě hrají geny, s tím nic [rodiče] nenadělají". Vyjadřoval se k občasným záchvatům doma, které pěstouni označují za "rapl". Jana však žádné záchvaty neměla ve škole, ani jinde mimo domov. I zde je absurdní argumentovat geny, když jde zřetelně o situační záležitost. I zde chybná diagnosa odvádí rodiče od skutečného zdroje konfliktů mezi nimi a dcerou. Není pravda, že se s tím nedá nic dělat. Jako cílenější druh vyšetření by u Jany mohl posloužit videotrénink interakcí či nahrávat dění doma na MP3 přehrávač a nahrávku následně analyzovat. Pak zjistíme, že Jana třeba není rozmazlená, ale citově labilní. Budeme pak tvrdit, že Jana má nesprávně exprimovaný gen na matčiny výtky?

Držme se tedy zásady, že pomocí genů by se měly vysvětlovat jen universální sklony dětí, které se projevují vcelku konstantně za řekněme poslední rok - tedy bez ohledu, je-li pátek nebo svátek, a navíc nemělo by to být chování nijak komplexní. Geneticky bývají kódovány bílkoviny, instinkty, sklon k nízkému tlaku, temperament ap., ale ne averze na ironii učitele fyziky.

Geny jako vysvětlení jsou zrádné, protože vedou lidi k pasivní rezignaci - nedá se s tím nic dělat, i když i tato úvaha je zcela chybná. To neplatí ani jinde v medicíně. Například cukrovka je z větší části podmíněná geneticky a přesto s ní lékaři docela úspěšně válčí. Naproti tomu, když Vám třeba parní válec přejede ruku, tak to samozřejmě není genetické postižení a přesto se s tím nedá - krom kompenzačních pomůcek - dělat nic.

Ano, náhradní rodiče by se tedy měli mnohem více tázat, jak a čím bylo dítě traumatizováno v dětství. Protože s mnoha postiženími, i když jsou získaná během života a nejsou genetická, se dá málo co udělat. Bývají mnohem horší, než kdyby dítě mělo nějakou genetickou poruchu, jako např. celiakii. Otázka rodičů tedy není výchova nebo geny, ale výchova, geny nebo rané zmrzačení? Nebo ještě přesněji je lepší dělit vlastnosti dítěte na ty, se kterými se dá či nedá výchovně hnout.

Snad jen Bůh ví, kdo zformuloval modlitbu, která má ale universální platnost: "Dej mi, Bože, sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, trpělivost, abych unesl ty věci, které změnit nemohu, a moudrost rozeznat prvé od druhého. Řekněme si na rovinu, že ti lidé, kteří zaostřují svůj intelekt na hranici mezi změnitelným a nezměnitelným, jsou výkonější a optimálněji využívají svých schopností, než ti lidé, kteří dělí věci, jak je dnes módní, na příjemné a nepříjemné.

V NRP se tato aporie projevuje velice často. Zejména sociálně úspěšní, leč neplodní žadatelé, nejsou schopni si připustit, že adoptované dítě třeba nebude tak úspěšné jako oni. Když totiž zvažují adopci jako řešení své neplodnosti, chodí za nimi kamarádi a říkají: "Ty jsi se zbláznil! Víš, co to znamená adopce? To znamená, že ti dají prvního debílka nebo cigoše, kterého se chtějí zbavit!" Když rodiče přesto jdou do NRP, mají potřebu dokázat okolí, že se rozhodli správně, že to jejich dítě nebude debilní cigoš, jak je varovalo okolí. Obranou před strachem z věty: "Vidíš, vidíš. Já jsem ti to říkala..." je pak právě přetěžování dítěte, kdy se nehledí na to, co se změnit může a co ne, kdy se nehledá moudře, kde končí schopnosti dítěte.

Podobně rodiče dětí s Downovým syndromem nebývají schopni si uvědomit hranice lidských možností. To je stoprocentně genetické onemocnění, se kterým se skutečně nedá dělat nic - v každé obyčejné (diploidní) buňce nejsou jen obvyklé dva chromosomy č. 21 ale tři. V tomto případě vyvolává frustrace v rodičích pocit, že když dají dítěti tu nejlepší péči, tak ono třeba vystuduje alespoň základní školu. Bohužel se mýlí. Tyto děti mají strop a tím je horní hranice lehké mentální retardace, tzn. debility ve starším pojetí, tedy jsou i při nejlepší vůli nevzdělavatelné. Navíc jsou velmi sociální, rády se mazlí, vymýšlí různé čtverácké kousky, ale touhu po vzdělávání nemají.

Zkrátka pokusy zlomit nezlomitelné jen prohlubuje rodičovskou frustraci. Přitom je to zbytečné. Stejně jako u malých dětí, i u těchto postižených platí, že budou žít v takovém světě, jaký jim přichystáme. Když s nimi máme trpělivost, jsou roztomilé. Když jsme mrzutí my, jsou mrzutí i oni. Cílem tedy není zlomit nezlomitelné, ale využít plně možnosti, které máme k dispozici. To platí jak pro zdravé, tak pro postižené, pro rodiče i pro děti. Proč by dítě za to, že má Downův syndrom, mělo skončit ještě s deprivacemi v ústavu? Prostě darujme mu alespoň tolik své energie, kterou bychom do něj investovali, kdyby bylo zcela zdravé.

Downův syndrom je velmi jednoduchý příklad genetické vady. Ale v naprosté většině ostatních případů, kdy se zvažuje NRP, nikdo na světě není schopen říci, co bude u dětí genetické, vrozené či získané zmrzačením, co půjde ještě ovlivnit výchovou a co ne. Pohled na jejich biologické rodiče je plný otazníků a i tyto děti jsou velkou neznámou. Ani náhradní rodiče nejsou žádní odborníci na NRP a na výchovu. Většinou amatérsky dělají, co tak intuitivně považují za nejlepší. Konec konců i sami odborníci jsou v této oblasti rozhádaní více než kdekoli jinde.

Například kluk adoptovaný v půl roce, jakž takž fungoval po tu dobu, co ho vychovávali náhradní rodiče. Ale jak opustil rodinu, tak se stále více začal projevovat jeho asociální charakter. Prostě nerozuměl lidem kolem sebe - bylo to pro něj hemžení Marťanů bez jakékoli vnitřní logiky. Samozřejmě protloukal se životem, jak se dá. Rodiče byli nešťastní... Ale řekněme si na rovinu - ano, možná to bylo genetické, protože jeho biologický otec byl velmi podobný - ale jak se to pak liší od případu Downových dětí? Minimálně - jen rodiče nemají od lékařů diagnosu ala "mutace genu na chromosomu 17q24.1". Imperativ optimálně využít možnosti tohoto dítěte zůstává. Dost možná, že tito rodiče dali tomuto díti vše, co bylo schopno pojmout. Pak jim patří čest a dík. Vždyť ani do výchovy vlastních dětí se nemá jít s apriorními představami, jak děti mají vypadat, tím spíš to platí v NRP. Nezkoušet změnit nezměnitelné.

Výhoda stejných genů rodičů a dětí spočívá i v tom, že rodiče, co by úspěšné reprodukční organismy, předávají své životní zkušenosti dětem. Tento druh děděné informace se označuje za memy. Jestliže rodič se třeba se svou subdepresivitou úspěšně popral, pak dokáže svému dítěti dát návody, jak má zvládat pět návalů prudkého smutku za den. Například nedávno mi popisovali holku (třetí třída), která když jí bylo smutno, podívala se do vypnuté obrazovky televizoru, kde viděla svůj obraz, a řekla: "Ahoj já." Příklad toho, jak lidé spontánně objevují řízenou samomluvu, pomocí které dokáží překonat tyto návaly smutku. Tyto zkušenosti se subdepresivními stavy pak předávají svým dětem. Bohužel náhradní rodiče, kteří nikdy subdepresivitou netrpěli, tomu nerozumí. Mají pocit, že dítě je rozmachané, pálí ho dobré bydlo atp. Bohužel ne každý psycholog umí pracovat s každou podivnou chorobou. Proto je třeba obejít jich řadu, až narazíte na toho, který ví, o čem dítě mluví, který třeba bude znát návody, jak se poprat se subdepresitivitou.

Ano, existují genetické poruchy, které se projeví až v nějakém specifickém věku. Například u Huntingtonovy demence závisí projevení choroby na počtu opakování trojic genetických bází CAG v DNA na kratším raménku 4. chromosomu, viz obrázek výše.

I když existují takové zvláštní genetické poruchy, přesto nemáme žádný důvod činit geny odpovědné za to, že u rómských adoptovaných dětí se objevují častá selhání právě okolo puberty. Ta se zpravidla vysvětlují odkazem - probudily se u nich geny, volání krve ap. Tam se ale mnohem spíše jedná o poruchy identity. Puberta je období, kdy se děti v přirozených pospolitostech třeba s využitím nějakého přechodového rituálu stávaly opravdu rovní dospělým. To připomíná Zdeněk Smetánka ve své Legendě o Ostojovi:

Ano, okolo třinácti let procházeli i židovští chlapci rituálem bar micva a od té doby mohli ve společenství mužů klást otázky a diskutovat. Tedy puberta je geneticky nastavené období dospělosti. V blahobytných společnostech se však plná reprodukční dospělost posunuje, ženy mívají dítě v průměru až okolo 27. roku (muži ještě později), což vytváří velmi psychicky náročné období adolescence a mladší dospělosti, které je definováno hledáním identity.

Pokud rodiče nezažili život ideologických disidentů za minulého režimu nebo jiné persekuované menšiny, nedokáží si představit, co je to za psychický tlak přežít ve vypolarizované, rasistické společnosti ČR. Nejistý adolescent už takto nemá pevnou půdu pod nohami a k tomu ho nechtějí pustit do restaurace s tím, že všude je Reserve. Na diskotéku může jen ve společnosti svých bílých spolužáků, kteří se za něho zaručí. Hledá práci přes inzerát. Po telefonu je vše ok. Jakmile otevře dveře: "Jé, právě se to obsadilo..." Když už tu práci nakonec dostane, tak ho nekonečně dlouho testují - ponechávají stokoruny volně na stole, zda je ukradne či ne. Při jakékoli krádeži na pracovišti je dotazován právě on jako první volba. Jakýkoli jeho úspěch je vnímán jako nezasloužený a závist vůči němu je dvojnásobná...

Ať je chování druhé strany pochopitelné či ne, nás zajímá, jak se s tím má poprat náš adolescent, který návdavkem k tomu ještě strávil pět let v dětském domově (DD), a tak je citově labilní až běda. Náhradní rodiče se sice zpravidla rozčilují nad rasismem okolí, ale faktem je, že děti nijak nepřipravují na tento svět, protože jejich výchovná filosofie bývá pasivně nerasistická: "Víte, my nejsme rasisti. My ho vychováváme jako svoje vlastní." Jenže to je právě ta chyba. Kdyby měl vrozenou cukrovku, taky by ho krmili jako jiné své děti?

Dál tyto úvahy okolo podílu identity na adolescentních selháních adoptovaných dětí zde sledovat nebudeme, protože jsem je dost důkladně rozebral v příručce o identitě dětí v NRP (http://identita.klimes.us). Důležité je ale zdůraznit, že identita má jednu velkou výhodu oproti Huntingtonově demenci. Je ovlivnitelná vhodnou výchovou a dá se na pubertální krizi identity připravit dříve, než vypukne. Jeden z pádných důvodů, proč náhradní děti okolo puberty dopadají tak neslavně, je právě zanedbávání teoretické připravy náhradních rodičů na toto období: "Co mi budete, pane doktore, vyprávět? Já jsem vychovala tři vlastní děti!"

Když volavky rodu Egretta chtějí eliminovat riziko, že se jim některé vajíčko občas nevylíhne, tak pro jistotu snesou tři. Když se narodí tři mláďata, tak ti dva starší sourozenci to nejmladší uklovou. Když se vyklube jen jedno, tak rodiče hnízdo opustí. O jedno ptáče se jim nevyplatí starat. Stejné riziko - že se sem tam některé dítě při nejlepší péči nevyvede - postihuje i lidské rodiče. I zde nemáme jinou obranu, než si pořídit dětí více. Optimální počet jsou 3 až 4, tedy něco málo nad 2,1 dítěte na ženu, které jsou podle demografů nezbytné k udržení populace (minimální úhrná plodnost).

Jenže existuje velký rozdíl mezi biologickými rodiči a náhradními. Biologičtí rodiče mají případné zkrachování svého dítěte dokonale tabuizované a chráněné mnoha obranami, zejména popřením a vytěsněním. Naproti tomu u náhradních rodičů se případný neúspěch dítěte bedlivě sleduje, aby se mohlo vyhodnotit, zda třeba neplodní rodiče udělali dobře, když si domů nasáčkovali to cizí dítě.

Jenže ve skutečnosti u biologických rodičů nemáme 0 % selhání dětí, ale spíš tak okolo nepřiznaných 20 % plus mínus podle toho, jak nastavíme kritéria. Tam patří sebevraždy mladých, riskování na silnici, drogy, neschopnost založit rodinu atd. Biologicky vzato jde především o schopnost reprodukce, ale psychologicky jde rodičům též o to, aby ve stáří byli v kontaktu se svými vnuky a viděli nějakou kontinuitu svého života. Pro matku je strašné slyšet svého třiadvacetiletého drogově závislého syna, jak říká, že neví jak tu dlouho bude - 5 nebo 25 let, že mu je to jedno, že mu nevadí, že ho vyhodili ze školy, že stejně nemá smysl žít...

Toto není Vilfredo Frederico Damaso Pareto (Ilustrační foto)

V ekonomii je stejný princip znám z výzkumu italského ekonoma Vilfreda Pareta. Ten zjistil, že 80 % zisku firmy tvoří pouhých 20 % zákazníků a naopak 20 % zákazníků pohltí 80 % výdajů firmy. I u rodičů početnějších rodin to takto funguje. Většinu radostí jim generuje jedno dítě a většinu starostí jim generuje druhé, o ostatních jako by nevěděli. U rodin s jedním dítětem je to loterie - buď to vyjde nebo raději "ani nemyslet". Jenže když to ale skutečně nevyjde, tak právě nemyslet nejde. Proto je třeba myslet včas.

Z tohoto důvodu je opravdová do nebe volající hloupost vytvářet adoptivní jedináčky. Zvláště víme-li, že u NRP je procento selhání dětí ještě o něco větší než u biologických rodičů. Zde jsou na vině především sociální pracovnice, které soucitně mají sklon každým rodičům dát po dítěti. Takto v přibližně 30 % zakládají rodičům na pěkné peklo na zemi. I zde by se měly vytvářet adoptivní rodiny po 3 až 4 dětech, aby si rodiče nemuseli rvát vlasy, když se to jediné vytoužené dítě nepovede.

I v těchto případech je lhostejná otázka, jestli geny, výchova či zmrzačení. Prostě i kdyby pravděpodobnost selhání dítěte byla 50 %, tak při čtyřech dětech mají rodiče 94% naději, že alespoň jedno dítě se jim vyvede. To je skoro dvakrát tolik, než když mají jen jedno dítě a strkají před těmito fakty hlavu do písku.

Závěr shrnutí

• Při debatách geny verus výchova jde vlastně jen o otázku, co můžeme výchovou ovlivnit a s jakými vlastnostmi už není možno hnout.

• Celoživotním úkolem člověka je hledat hranici mezi tím, co může ovlivnit, a kde již jen plýtvá svými silami, protože danou vlastnost dítěte změnit nemůže.

• Geny fungují jako universální vysvětlovací rámec pro většinu nepříznivých jevů, které se objevují u dětí v NRP a se kterými si nevíme rady, i když ty zdaleka ne vždy mají genetický základ.

• Často se zapomíná, že horší než geny bývají následky zmrzačení ranou citovou deprivací a hospitalismem v dětských domovech a kojeneckých ústavech.

• Ať porucha vznikla geneticky, nebo až v průběhu vývoje jedince, nikde není zaručeno, že půjde později vzít zpět či sanovat.

• V době rozhodování o NRP nikdo není schopen o většině vlastností dítěte říci, co bude sanovatelné, co se objeví, co zmizí a co ne. Většina výroků jsou jen dohady.

• Náhradním rodičům by hodně pomohlo, kdyby v dostatečném předstihu teoreticky nastudovali poruchy, které vznikají díky chaotickému hledání identity, neboť s těmi je možno pracovat a předejít jim.

• Na selhání náhradních dětí se hledí s jiným metrem než na selhání biologických dětí, ale Paretovo pravidlo neúprosně platí v NRP i v běžném životě.

• Odvěkou obranou vůči nepodařeným dětem vždy byla, je a bude zásada mít větší počet dětí, konkrétně 3 až 4, tedy stejná zásada, kterou ekonomie zná pod termínem diverzifikace rizika.