Frustrační teorie partnerského vztahu a otázka jáství

Jeroným KLIMEŠ 1995

 

Poznámka: Jedna z prvních, řekl bych, opravdu psychologicky vyzrálých prací, za které se nestydím a momentálně nepovažuju za osobně překonané. Jako pokračování této práce je možo považovat práci o ambivalentních reakcích. Pokud vás nezajímá výslovně teorie jáství, tak si přečtěte zkrácenou, čtivější verzi toho článku FRUSTRA1.DOC.

 

Motto: P. Šrut, Groteska

Vždyť A miluje B,

která má oči hedvábné,

jenomže A je ženatý

a jeho žena C

jezdí k D v pátek do chaty.

Jenže F Itala

jménem G v menze potkala,

G ale čeká dítě s H

a navíc poznal CH,

teď už mu chybí odvaha.

Jenže A se B netýká,

spíš myslí na E, medika,

když se s A parkem vracejí,

napadne ji, zda E

nemá F přes noc na koleji.

Pak A, co má rád B,

jde jednou na večeři s I,

kde potká první lásku J,

co rozvedla se s K,

a je to smutná groteska.

Z desky Luboš Pospíšil a 5P: 'A nestřílejte na milence'

 

 

Většina teorií partnerského vztahu vychází z rodičovského nebo sourozeneckého modelu. Koncepce duplikačního rodičovského teorému (Buda 1977, Šípová 1978 podle Kratochvíl 1985) tvrdí, že člověk se naučil mužské a ženské roli v značné míře od svých rodičů a má tendenci ve vlastním manželství neuvědoměle model rodičů opakovat, ať se mu líbil nebo ne. Závažná je hlavně dominance, tzn. kdo v rodině rozhodoval a kdo se podroboval.

Význam sourozenecké skupiny propracoval Toman (1976) ve svém duplikačním sourozeneckém teorému. Podle něj je důležité pořadí, pohlaví sourozenců a velikost sourozenecké skupiny. Každý má tendenci opakovat interakce v sourozenecké skupině v jiných vztazích a vytváří trvalejší a úspěšnější vztahy s osobami, které jeho sourozeneckým vztahům z hlediska pořadí a pohlaví odpovídají. Manželské vztahy jsou potom buď komplementární úplně, částečně, anebo nekomplementární.

Když se však zamyslíme nad těmito pojmy, vidíme, že jsou založeny na uvažování per analogiam. Nevysvětlují totiž, jaký mechanismus určuje chování daných osob, ale pouze (i když samozřejmě správně) poukazují na podobnost chování rodičů a sourozenců.

Vliv těchto osob je nepopiratelný, nicméně u některých párů se projevují schémata chování, která nevycházejí z rodinného schématu, ale jsou projevem obecně psychických mechanismů. Jedním z nich je sklon k opakování traumatu. V této práci se chci nejprve hlouběji zamyslet nad tímto jevem a mechanismem, kterým vzniká a je udržován. Dále si ukážeme, jak se tento jev projevuje v partnerském soužití a na závěr se zmíním o možnostech terapie.

  1. Sklon k opakování traumatu (SOT)
  2. Třebaže doslovný překlad slova 'Zwang' nebo 'compultion' by se měl přeložit spíše jako 'nutkání', 'puzení' či 'kompulse', používám slabší termínu 'snaha', 'sklon' či 'tendence', abych podtrhl fakt, že tento jev není omezen jen na úzkou oblast patologie. Pojem nutkání k opakování (Wiederholungszwang, repetition compulsion) pochází z práce S. Freuda (1920) Jenseits des Lustprincip a označuje "více nebo méně neodolatelnou tendenci člověka opakovat nelákavé, částečně dokonce bolestné a traumatické zážitky. Tato tendence pochází podle Freuda z pudu smrti. Freud 'vysvětloval' fenomény, jako jsou opakující se úzkostný sen (Angstträume), neurotické symptomy a přenos, jako působení tendence k opakování traumatu." Arnold W., Eysenck H. J., Meili R. (1972) Přičemž "opakování probíhá ve službě Já s cílem v opakování překonat traumatickou zkušenost ztráty kontroly." Thomä Helmut, Kächele Horst (1993) Podle jiných pramenů termín snaha po opakování traumatu označuje "impuls k znovuodžití citových zážitků z raného dětství nezávisle na tom, jaký užitek může být z této činnosti očekáván." (Reber (1985))

    Psychoanalýza přinesla mnoho užitečných podnětů pro psychologii, ale trpí svou specifickou terminologií a neustálým sklonem vysvětlovat vše z raných traumat, které ne vždy jsou tak zřetelné a vlivné, aby nás opravňovaly k takovým generalizacím. Dále pojmy jako pud smrti, libido či obecně psychoanalytický pansexualismus není vhodným východiskem pro seriózní vědeckou práci. Proto se pokusím popsat a vysvětlit tyto pojmy vhodnější terminologií, která má však za úkol popsat stejný fenomén, který Freud pozoroval ve své klinické praxi.

    V této práci si ukážeme, že tento pojem je vysvětlitelný jako reakce na frustraci a přizpůsobení se překážce, které je motivováno obranou sebepojetí. K tomuto účelu si však musíme nastínit pojetí jáství.

  3. Pojem jáství

Studium tohoto pojmu má v psychologii dlouhou tradici. U nás se jím zřejmě dostatečně hluboce věnoval P. Říčan (1970, 209 - 229), který také přináší pojetí Gordona W. Allporta, který používá místo slova Já širší pojem proprium a rozumí jím "všechny oblasti našeho života, které vidíme jako obzvláště své vlastní." (1955, 40) Rozlišuje osm funkcí propria:

1) Tělový smysl, což odpovídá umístění našeho vnitřního já v těle.

2) Identita já

Vyvíjí se na základě paměti v sociálním učení. Upevňuje se kolem čtvrtého až pátého roku života a je "nejbezpečnějším svědectvím, že lidská bytost má svou vlastní existenci."

3) Sebeprosazování (Ego-enhancement)

4) Seberozšíření (Ego-extention), kde mizí rozdíl mezi já a moje

5) Racionální činitel, původce činů, rozhodnutí ap.

6) Obraz sebe

7) Jáské snažení, které souvisí s obrazem sebe s dosaženým standardem.

8) Subjekt poznání

Allportovo proprium výstižně pokrývá problematiku jáství. V tomto oddíle bych chtěl pouze ukázat a zdůraznit, že všechny ostatní funkce propria v sobě více nebo méně skrytě obsahují pátou funkci, tj. já, které je definováno následovně: 'Já' je ta příčina (činitel), jejíž činnost na mně závisí, kterou mohu ovládat. Podmínkou takto pojatého já jsou tři podmínky:

Z tohoto dále vyplývá, že já (sebe-vědomí) není poznáváno a získáváno přímo, nýbrž nepřímo, přes pozorování vlastní činnosti, prožívání a bolesti ap. Tento fakt je dávno známý a mnohokrát citovaný v literatuře. Ukážeme si, že právě tato vlastnost jáství je důležitá pro vysvětlení mechanismu SOT. Nyní probereme jednotlivé funkce propria v tom pořadí, jak je pátá funkce v nich zjevná a zřejmá:

Ad 3 Sebeprosazování

Ačkoli dítě má od prvopočátku vnitřní potřeby a prožívání, prvně si začíná uvědomovat a ovládat své chování, tj. vnější aktivitu. Tento proces popisuje Říčan (1983): "Počátek Já (sebe) je v činnosti, v sebekontrole. Dítě se naučí i aktivně ovládat své tělo, například trefit palcem do úst, takže se už nerozpláče, když ho při dumlání bezděčně vytáhne z úst a tím ho ztratí. Doteky vlastního těla, zrakové vnímání jeho části v pohybu, vnímání zvuků, které samo vydává, a nepříjemné pocity, které si působí určitými pohyby, vytvářejí postupně komplex opakujících se vjemů, které lze stále bezpečněji vyvolat, na rozdíl od vjemů, které vyvolat nelze nebo sice lze, ale s menší jistotou (příchod matky přivolané křikem). Tento komplex je základem pozdějšího pojmu těla a vlastní osoby."

Podobně můžeme vidět, že děti při hře dělají vždy strašný rámus. Křik je de facto uvědomovanou činností, která dítěti potvrzuje jeho roli ve hře, prosazení této role atd. Když si uvědomíme tyto příklady, bude nám obecnost prvních dvou podmínek jáství srozumitelnější: Existuje činnost nebo příčina, kterou si dítě uvědomuje bez ohledu na to, zda je tato činnost vlastní nebo ne. Nejprve nerozlišuje, že pohyb, který zaznamenalo, byl například jeho nebo matčiny ruky. Pouze ji pozoruje a podle toho, jak je schopno tyto pozorované činnosti vyvolat, jsou tyto zakomponovány (asimilovány) do pozdějšího já (tělového smyslu), nebo jsou vyděleny a připsány jiným osobám či předmětům.

Ad 1 Tělový smysl

Vývoj já je však neodmyslitelně spjat s introspekcí, s pozorováním svých citů, chtění a především bolesti. Za naše, tj. za naše já, považujeme ve vlastním i přeneseném slova smyslu to, co nám může způsobit bolest, když je to zraněno či zraněno. Uvědomovanou činností je v tomto případě bolest a vědomí, že bolest je možné si do značné míry vyvolat a stejně tak se jí vyhnout. M. Morávek (1973) popisuje, jak tento jev vytváří já dítěte.

"Pro vytvoření přesnějších představ o tom, co je vlastně moje tělo, slouží jako významné bolestivé podněty. Dítě, i když už ovládá elementární prvky pohybu z místa na místo, si stále není dobře vědomo, že jeho ruka je jeho ruka a dokonce, když se např. spálí, dává najevo, že sice pociťuje bolest, ale tuto bolest nespojuje s podnětem, který zasáhl jeho ruku.

Proto se tak často stává, že dítě opakuje pohyb, který vedl ke spálení do té doby, než se vytvoří pevné spojení mezi pocitem bolesti a příslušným pohybem ruky. Toto spojení pak přispívá k uvědomění si, že ruka je součástí vlastního těla. Totéž se týká např. i velice častého jevu, kdy dítě tluče ručičkama do podložky až do pocitu bolesti a přitom si není vědomo, že bolest je způsobena právě touto aktivitou a že pramení v rukou, které se střetávají s tvrdou podložkou."

Protože pocitu bolesti se nelze vždy vyhnout, člověk mívá pocit, že nezávisí zcela na jeho chtění, a proto dospívá k pojmu vnitřního já, které popisuje Říčan (1972): "Naše tělo jako kdyby bylo něčím poměrně vnějším, nám ne zcela vlastním. Své 'vnitřní já' si představujeme uvnitř těla. Většina lidí je 'má' uprostřed hlavy v rovině očí ..."

Tento jev vysvětluje postřeh P. Říčana, že tělo není zcela chápáno jako já, protože na našem vnitřním já závisí jen zčásti. Například říkáme, že nás bolí nohy, protože bolest v nich chápeme jako něco, co na nás nezávisí, tj. něco vnějšího k já, co tomuto vnitřnímu já působí bolest. Naproti tomu říkáme, že jsme si 'ukopli palec' o práh, protože chůze byla naší činností, kterou jsme mohli ovlivnit.

Ad 4 Seberozšíření

Ostrá hranice mezi já a okolím neexistuje a je tedy pohyblivá, protože neexistuje ostrá hranice mezi tím, co na nás závisí a co ne. Z pozorování víme, že člověk se cítí odpovědný pouze za ty činy, které mohl ovlivnit, které na něm závisely. Na to rovněž poukazuje Říčan v prvním citátu: příchod matky na vůli dítěte závisí mnohem méně než pohyb jeho ruky.

Z tohoto faktu však vyplývají dva zajímavé jevy: Já je někdy vnímáno širší než naše tělo a někdy naopak užší. Vnitřní já z předcházejícího oddílu je příkladem užšího pojetí. Seberozšiřující funkce propria je ukázkou širokého pojímání já. Vše, co nám může způsobit bolest, tím, že je zničeno či zraněno, může být chápáno jako součást širokého já, které je pojímáno jako vlastnictví úzkého či vnitřního já. (Například moje manželka, kariéra, děti atd.)

Ad 8 Subjekt poznání

Uvědomovanou činností subjektu může být nejen chování, tj. vnější aktivita, vyjádřitelná slovy: 'já' = ten, který umí to či ono, ten, který má, vlastní to či ono atd. Touto činností nicméně může být i vnitřní aktivita, jako je cítění, vnímání, myšlení, prožívání, rozpomínání ap. Takto dospívá k jistotě vlastní existence R. Descartes ve svém metafyzickém systému: "Myslím, tudíž jsem.", tzn. z určité činnosti poznávám sám sebe, svou existenci, své já. Tento nepřímý způsob poznání své vlastní existence považuje za axióm svého metafyzického systému.

Z filosofických směrů můžeme dále citovat pojetí aristotelsko - tomistické. Sv. Tomáš Akvinský (S. th. qu. 87, a. 3) se sice výslovně nezabývá pojmem já, ale velice zevrubně se zabývá otázkou poznání sama sebe a dospívá k podobným závěrům jako psychologie. Člověk nepoznává sám sebe přímo, nýbrž nepřímo prostřednictvím svých úkonů: "Prvním předmětem rozumění [lidského rozumu] není jeho bytnost (přirozenost), nýbrž něco zevnějšího, totiž přirozenost hmotné věci. A proto to, co lidský rozum prvně poznává, je tento předmět; a druhotně poznává tento svůj úkon, kterým poznává předmět; a skrze úkon poznává rozum sám sebe."

Ad 6 Obraz sebe a sebehodnocení

Z pojetí já jako činitele vyplývá i sebehodnocení. Člověk hodnotí sama sebe podle toho, co dělá, co dokáže, co vlastní. Pokud dochází k negativním ztrátám v těchto oblastech, člověk to důvodně považuje za ohrožení svého já, svého sebepojetí.

Můžeme dát za pravdu Guilfordovi, že pojem já je určitý zvláštní druh poznání, i když u behaviorismu se pojmu já tradičně špatně daří: "Kde akademická psychologie probírá pojem já, vystačí člověk s odkazem na vnímání sebe a jeho představu jako speciální případ vnímání či představy. ...V exaktní teorii chování je pro pojem já málo prostoru ... a místo pojmu já můžeme stejně dobře říci osoba (osobnost) nebo individuum." J. P. Guilford (1964)

Uvědomění si sebe jako činitele vzniká s ukazovací funkcí. Dítě se učí poměrně v raném věku ukazovat na předměty a reaguje na otázku: "Hádej, kdo to byl, kdo to udělal?" Dítě ukáže prstem na dotyčného. Pokud to udělalo samo, ukáže na sebe. Tím si uvědomuje sebe jako příčinu věcí, poznává samo sebe a vytváří si obraz sebe. Toto uvědomění může být neverbální, ba dokonce ze syntaktického pohledu děti o sobě mluví v třetím pádu. Na otázku: Kdo to udělal? odpovídají: "Maruška to udělala.", ale míní samy sebe. Z toho vidíme, že gramatické struktury nastupují sekundárně teprve v okamžiku, kdy jsou vytvořeny kognitivní předpoklady pro jejich přijetí.

Ad 2 Identita já

Identita já představuje integraci všech předcházejících jevů v psychice člověka, v jeho myšlení a vzpomínkách. Člověk díky kombinaci svého poznávání a paměti poznává sebe jako subjekt všech vzpomínek a událostí, kterých se účastnil, ať již aktivně nebo pasivně, jako svědek. Říká: "Tam jsem byl; tohle jsme dělali na škole; tyto události si živě pamatuji." atd. Objevení identity já je však vázáno na zrání nervové soustavy a související vývoj kognitivních funkcí, proto vzniká poměrně pozdě (4. - 5. rok) a rovněž může při některých onemocněních mizet (schizofrenie, Alzheimerova nemoc ap.), i když ostatní charakteristiky já zůstanou zachovány.

Ad 7 Jáské snažení, které souvisí s obrazem sebe a jeho dosaženým standardem, bude podrobně probráno v následujícím textu, kde uvidíme návaznost tohoto teoretického zkoumání na ryze aplikovanou oblast partnerského poradenství a pojmu SOT.

  1. Frustrace a obrana sebepojetí
  2. Balcar (1991) definuje frustraci jako zmaření motivované činnosti a popisuje řadu způsobů, jakými na ni člověk může reagovat: emoční vzrušení, únik, ustrnutí, přizpůsobení překážce, útok (agrese). Protože se jedná o činnost, která závisí na subjektu, lez tedy předpokládat, že frustrace může mít vliv na sebepojetí, a to zejména v těch případech, kdy zmařená činnost či potřeba byla obzvláště silná a člověk vynaložil všechny své síly, aby dosáhl svého uspokojení.

    Například při patologickém hráčství si většina postižených namlouvá, že vše, co prohráli, zase získají zpět. (Kirchdorfer (1986)) Postižení tedy nemohou unést obraz sebe jako někoho, který prohrál celý rodinný majetek. Vidíme, že v tomto případě je frustrace úzce propojena se sebepojetím. Podobně ani jev nedokončené úlohy nespadá do oblasti psychoanalýzy a pojmu SOT, ale má s ním společné rysy: Jedinec se rozhodl, že vyřeší určitou úlohu. Bylo mu zabráněno tuto úlohu dokončit. Tento fakt vyvolává zdánlivě bezvýznamnou frustraci, jež je avšak, jak bylo experimentálně dokázáno, dostatečná k tomu, aby dotyčný měl potřebu se k nedokončené úloze vracet.

    Na frustraci tedy reaguje člověk buď adaptivně nebo maladaptivně: Pro adaptivní přizpůsobení používá Balcar termín přizpůsobení se překážce. Maladaptivním přizpůsobením může být únik, ustrnutí či jiný nevhodný druh obrany. Ustrnutí či rigidní reagování na frustraci popisuje právě Freudův termín tendence k opakování traumatu.

    Představitel würtzburgské školy N. Ach (1935) formuloval tzv. zákon obtížnosti: "Obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí; rostou spolu" Tento zákon nám nicméně neříká, proč se tak děje. Jednak je to jistě obecné přizpůsobení překážce: Těžší úkol vyžaduje vydání více energie. Svůj podíl zde však může mít i potřeba sebedefinování: "Já jsem ten, který dokáže i tuto obtížnou věc". Proto neúspěch vede k dvojímu poznání: Na jedné straně je to míra obtížnosti úkolu (Piagetova akomodace), a na druhé straně je to vědomí, že já jsem to (alespoň zatím) nedokázal. Toto pak dále v závislosti na jiných osobnostních a charakterových faktorech (např. aspirační úrovni) vede buď k resignaci nebo k potřebě opakovat.

    Tendence po opakování traumatu má řadu podob. K opakování může docházet jen ve fantazii, nebo i částečně v realitě. Například říká se, že vrah se vrací na místo činu. Vzniklé trauma, které vzniklo z poznání: "Já jsem ten, který zabil člověka", je neustále probíráno ve fantazii, až vyústí v potřebu jít znova na místo činu. Potřeba znovu vstoupit do stejné situace, ale zvládnout ji, může v krajních případech vést až k opakování činu (nové vraždě?!). Podobně existují případy, kdy jedinec má opakovaně potřebu někoho znásilnit, protože v těchto okamžicích je silně odmítán, a toto odmítání chce právě překonat.

    Ve forézní psychologii existují případy, které nasvědčují tomuto mechanismu. Jedná se především o případy, kdy z psychologického pohledu je nápadné chybění jakékoliv výrazné patologie, jak u jedince, tak v primární rodině, a pouhé konstatování anetičnosti pachatele nevysvětluje tento jev.

    Anetičnost totiž zpravidla není dostatečným důvodem pro spáchání daného činu, nanejvýš může být jeho nutnou podmínkou. Nicméně ztráta (nepřítomnost) morálního cítění bývá zpravidla konstatována až po spáchání činu a může v některých případech být reakcí na trauma vzniklé poznáním faktu, že "já jsem něco takového spáchal" a jako obrana vůči citům, které předjímají sociální odmítnutí. Anetičnost je tedy pojem spíše popisný než vysvětlující. Kurt Lewin takto vysvětluje jednání v silném stresu, kde je nitro jedince doslova obrněno vůči okolí. (Viz Kolaříková (1986))

    Celý případ bývá však vysvětlitelný částečnou náhodou na počátku a tendencí k opakování traumatu, přičemž trauma bylo tak silné, že došlo k vytěsnění všech morálních citů, neboť destruktivně ohrožovaly stabilitu nitra jedince.

  3. Opakování traumatu na jednoduché fantazijní úrovni
  4. Tendence k opakování traumatu nemívá vždy tak hrůzný průběh. Pozorování opakujících se jevů v psychologii nás může přivést k jevu, který má ze značné části zřetelný neurofyziologický charakter bez výrazného vlivu na sebehodnocení. Jedná se o sny či fantazie s periodickým motivem.

    Řada lidí si vzpomíná, že se jim v dětství opakoval nebo od dětství opakuje sen, kdy vidí nějaký opakující se jev. Jedna dívka mi popisovala opakující se motiv, který se jí vrací ve snech a může si jej volně vyvolat v hypnagogickém stavu. Nějaká velká věc pohltí menší, ta se jakoby nafoukne a pohltí zase další (stejnou) malou věc. Tato vize se odehrává řetězovitě.

    Jiný příklad: Člověk vidí postavu, u které cítí, že se jedná o některého z rodičů nebo jinou blízkou osobu. Tato postava má na obličeji masku - tvář cizího člověka. Dotyčný masku sejme, pod ní je maska jiného člověka; i tuto cizí tvář sejme. Celý, nepříjemně prožívaný sen spočívá v tomto snímání masky či cizí tváře.

    V těchto případech vystupují zřetelněji neurofyziologické předpoklady. Zřejmý je však i ryze psychologický rozměr opakování. Například cizí tvář u citově blízké osoby je nápadná potřebou najít pocit jistoty a bezpečí, jelikož maska značí jisté odmítnutí.

    Důvodem proč hledat za tímto zdánlivě jednoduchým neurofyziologickým mechanismem psychologický motor vidím v tom, že tento mechanismus je ovlivnitelný ryze psychologickými prostředky, například paradoxní intencí:

    Jednou na horách jsem měl špatně seřízené bezpečnostní vázání na lyžích a při pádu jsem si vyvrtnul oba kotníky. Po převozu jsem večer nemohl bolestí usnout a kromě toho mě v napětí udržovala opakující se velice živá vize, jak jedu z kopce, padám a znovu se zraňuji. Právě strach z nové bolesti mě vedl k jakémusi probuzení z tohoto proudu vizí. A volně jsem je přerušil. Nicméně vize se neustále vtíraly a nebylo možné je potlačit vůlí. Až pak mě napadla spásná myšlenka: nechat tyto fantazie projet až do konce, protože nohy mě už více bolet nemohly, k novému zranění nemohlo dojít. A tak jsem se strachem ve fantazii znovu sjížděl osudný kopec a padl jsem a s velkou úlevou a překvapením zjistil, že se nic nestalo - pád ve fantazii nebolel. Tento proces jsem několikrát zopakoval a vize nenávratně zmizely.

    Toto trauma mělo snahu se ve fantazii tak dlouho opakovat, dokud nebylo překonané. Můžeme si klást otázku, do jaké míry se zde jedná o proces fyziologický a jaký vliv měly činitele psychologické. Ryze psychologický byl však nepopíratelně mechanismus, který vyvolával opakování této vize. Úporná volní snaha zabránit novému 'zranění' a následné bolesti ve fantazii byla motorem roztáčejícím nová opakování.

  5. SOT v partnerském vztahu
  6. U neurotiků můžeme vidět neustálý sklon potvrdit si vlastní hodnotu tím, že se pokoušejí navázat vztah s jedinci, u kterých cítí odmítání. Čím méně je daný objekt dostupný, tím více je žádoucí. Pokud vztah přeci jen vznikne, oni jej přerušují, protože dostupnost partnera pro ně znamená jeho bezcennost.

    I zde můžeme vidět, že v popředí je potvrzení vlastní hodnoty nějakým činem. Jejich potřebou není navázání vztahu, ale potvrzení faktu, že "já jsem ten, který získal daný, pro jiné nedostupný objekt - dívku".

    Můžeme se oprávněně domnívat, že tento mechanismus se projevuje v pastorální psychologii. Jsou známy případy, kdy jedna žena navazovala opakovaně vztahy s katolickými knězi, ale žádný z těchto vztahů či dokonce manželství se neukázal jako stabilní. Podobně v manželském poradenství můžeme pozorovat jedince, které lákají pouze ženaté či vdané protějšky. I v těchto případech není důvodu se domnívat, že cílem je navození vztahu jako takového, ale spíše potvrzení vlastní hodnoty mechanismem tendence po opakování traumatu.

    Na rozdíl od psychoanalytiků se nedomnívám, že dané trauma musí být rané nebo postižitelné anamnézou. Může se jednat zprvu o nevýrazný konflikt (podobně jako v případě jevu nedokončené úlohy), který probíraný mechanismus neustále zesiluje a my můžeme nakonec pozorovat pouze jeho zbytnělou podobu. Konec konců, na STO je založeno klasické hysterické chování: "Teď ne, až jindy," kde ono 'teď' je vymezeno okamžikem, kdy se muž o něco pokusil, kdy vyvinul nějaké úsilí, které je vzápětí frustrováno, nicméně je mu dána naděje, aby došlo k opakování chování, které se ženě líbí. Všimněme si, že ani zde není nutné rané trauma.

    V partnerském vztahu není možná naprostá symetrie. (Viz Simon, Stierlin (1995, 211)) V různých oblastech mají oba partneři rozdílné potřeby. Pokud jeden má nižší potřebu a druhý vztáhne jeho odmítnutí na sebe, může se objevit tendence k opakování tohoto drobného traumatu. Druhý si uvědomí své odmítnutí a tím i svou potřebu, čímž tato poněkud naroste. Vyvine tlak na partnera, ale ten znovu odmítne, a tak se trauma zvětšuje.

    V období dvoření to může vést k tomu, že jedna strana neustále zvyšuje své úsilí a druhá neustále odmítá. Po čase můžeme pozorovat dvojí výsledek: Buď se objeví trvalá platonická láska, nebo trvalá nenávist.

    Tento jev se u postižených projevuje výroky stylu: "Co ještě víc chceš, vždyť pro tebe dělám vše, co mohu." nebo "Musí mě milovat, protože bych pro něj udělala cokoliv." nebo "Proč mě nenávidíš, vždyť já tě tak miluji." Postižení si neuvědomují, že tato závislost neexistuje, existuje však závislost opačná: Možná budou více milováni, když budou méně dávat, když se budou méně snažit. Jinými slovy, když budou více nedostupnější, vzácnější.

    Měl jsem možnost pozorovat jeden takový patologický vývoj u jedné homosexuální dívky. Zamilovala se do heterosexuální dívky, která pochopitelně její lásku neopětovala. Toto neustálé odmítání vyvolalo u ní právě sklon k neustálým novým pokusům, které je zvyšovaly její frustraci, kterou chtěla stále překonat.

    Právě dívka, kterou milovala, mi citovala jeden její silně emotivní výrok: "Co ještě víc chceš!? Vždyť pro tebe udělám úplně všechno." Odpověď byla bohužel stejně tak prostá jako nepřijatelná: "Nic." Z pozorované tendence k opakování traumatu a z faktu, že daná dívka projevovala zájem i o muže, se domnívám, že její homosexuální orientace byla spíše sekundární, že se nejspíš jednalo o nevhodně zpracovanou potřebu akceptace ze strany žen (matky?). Existovala zde nápadná maladaptivní reakce na odmítnutí v podobně ustrnutí a rigidního nátlaku na vytoužený objekt, která byla mechanismem SOT zveličená.

    I zde je vliv sebepojetí a jáství zcela zřejmý. První strana poznává, že je chronicky neúspěšná a odmítaná, podle vlastních slov "uražená, že jí nestojí ani za to, aby si s ní chvíli popovídala." Tento fakt ji vede podle tendence k opakování traumatu či podle Achova zákona obtížnosti ke zvyšování úsilí, až k úplnému vyčerpání. Podle toho, jak moc byla dotyčná vyčerpaná, kolísaly její city vůči milované dívce od krajní nenávisti k pocitům neskutečné lásky.

    Dalším charakteristickým znakem lidí v tomto stavu jsou výroky, že "vyvolený je jediný, kterého budou milovat do smrti", že "o nikoho jiného nestojí", ap. Všichni ostatní jsou totiž bezcenní, protože jsou lehce dostupní. Pouze ten, který je pro danou ženu nedostupný, je nejvroucněji milován, protože pouze on může opětovat její lásku. Jinými slovy: On ji odmítl, čímž naznačil, že pro něj určitým způsobem nemá cenu. Tato frustrace má v tomto případě přímý vliv na sebehodnocení. Dotyčná má potřebu znova vstoupit do stejné situace, aby jemu i sobě dokázala, že není bezcenná, že on ji přece potřebuje, že ji miluje, i když o tom neví. Tento mechanismus potřeby vstoupit do stejné situace má v praxi podobu potřeby znova jej vidět, být s ním, potřeby, aby se jí dotýkal, hladil ji ap. Jinými slovy projevuje se jako potřeba lásky v lidovém slova smyslu. Tato preference jednoho a odmítání druhých vede až ke (tragi)komickým řetězcům či polygonům tvořených asymetrickou relací: A miluje B, ale B nemiluje A. (Viz úvodní motto)

    Každý klinický psycholog by jistě mohl jmenovat řadu vztahů, které takto fungovaly. Může si však vzít příklad z historie. Herodes Veliký, který neblaze proslul vyvražděním betlémských neviňátek, měl deset právoplatných žen: od osmi měl potomky, a to devět synů a pět dcer. Ale jen jediné ženě, židovce Mariamme, patřila jeho upřímná láska. Herodes pocházel z plebejského Idumejského rodu a Mariamme, jakožto nefalšovaná židovská aristokratka, jím ze srdce pohrdala a strojila proti němu úklady. Čím více jej nenáviděla, tím více ji on miloval. Nakonec, po zinscenovaném procesu ji nechal popravil. Josef Flavius píše: "Mariamme, dcera Makabejců, šla na smrt vzpřímená a hrdá, aniž dala v obličeji co najevo.". (Židovské starožitnosti, XV, 7, 5) Když však byla Mariamme mrtva, vzplála králova vášnivá touha po ní ještě prudčeji. Podlehl zcela své bolesti, bloudil v paláci od místnosti k místnosti a volal její jméno. V těžké depresi se odebral Herodes do Sebaste, kde byl s Mariamme sezdán. Vzpomínky na tuto šťastnou dobu však zhoršily jenom jeho rozervanost, která ho přivedla téměř na okraj smrti. (volně citováno podle Kroll G. (1973))

    V tomto příkladu vidíme sklon k opakování traumatu zcela zřetelně. S devíti zbývajícími manželkami neměl Herodes žádné velké problémy. Usiloval o lásku jen té, která ho chronicky odmítala. To zvyšovalo jeho touhu až k nepříčetnosti. Všimněme si i jeho návratu na místo sňatku, které se nápadně podobá návratům vrahů na místo činu zmíněných výše.

  7. Možnost terapie
  8. Protože tyto jevy vznikají jako důsledek sebepojetí, musí být i touto cestou léčitelné. Pojetí sebe si utváříme na základě úspěšnosti vlastní činnosti. U všech jevů, kde pozorujeme patologický řetěz tendence k opakování traumatu, můžeme usilovat o tři věci:

    1) Náhled, akomodaci problému.

    2) Zvyšování síly k unesení negativního obrazu sebe, což je druh frustrační tolerance.

    3) Důraz na nějaký sebepotvrzující čin.

    Ad 1 a 2: Jednou z příčin vzniku SOT bývá často příliš velká potřeba úzkého vztahu. Náhled by tedy měl vést k uvědomění si této potřeby a možností manipulace se vztahem, aby byl umožněn sebepotvrzující čin. Při vzniku partnerského vztahu dochází k tomu, že dva lidé, mezi nimiž zprvu je velká sociální distance, mají sklon tuto distanci zmenšit. Díky přirozené oscilaci a vzhledem k různě velké potřebě sblížení může dojít k tomu, že subjektivní stav alespoň jednoho z partnerů bude horší, než když oba byli 'svobodní'. Z této distanční teorie vyplývá i fakt, že v prvním období vztahu je třeba vyhledávat optimální sociální distanci (tzv. vztahovou rovnováhu, viz Simon, Stierlin (1995, 244)) mezi partnery tak, aby se spolu cítili lépe, než když žili zcela odděleně. Tento jev může sloužit i jako kritérium úspěšnosti vztahu: Partner, který si vážně stěžuje na to, že nyní je to horší, než když byl svobodný, dává najevo, že svazek je pro něj buď příliš úzký nebo příliš volný - vydává bez výsledku příliš mnoho energie.

    Ad 3) Vědomí vlastní hodnoty vyplývá z pozorování a hodnocení vlastních činností. Jestliže jsou okolnosti frustrující, kompenzací může být nějaký sebepotvrzující čin. Můj otec například míval za mlada jednu zásadu při hraní karet. Dříve než začal hrát, řekl si, kolik je ochoten prohrát, řekněme maximálně 20 Kč. Pokud se stalo, že je opravdu prohrál, vstal a řekl: "Pánové, já končím." Ostatní na něj naléhali, že to určitě vyhraje zpět, ale on se nedal zlákat. Toto odolání sociálnímu tlaku bylo jisté potvrzení vlastní hodnoty, která kompenzovala jeho frustraci z prohry.

    V jiném případě, jestliže si postižený uvědomí, že je v situaci, kdy všichni ostatní se postupně rozdělí na dvě skupiny: Jednu, která do smrti nenávidí, a druhou, která do smrti platonicky miluje. Může být sebepotvrzujícím činem rozhodnutí, že nechce být ani v jedné z těchto skupinách a překoná jak nutkání k nenávisti, tak k platonické nekritické lásce. Vztah se může vyvinout v přátelský.

    Podobně u lidí, kteří nenadále utrpí vážnou tělesnou újmu (oslepnou, ochrnou ap.), je jednou z prvních terapií zkoumání a hledání toho, co ještě mohou ovládat, například dech, představy, tepovou frekvenci ap. Toto poznání "Já jsem ten, který ještě může tohle všechno." napomáhá unést tíživý stavu. (Viz Syřišťová (1989))

    Touto zásadou se řídíme i v partnerském poradenství. V případě, je-li u jedné strany pocit, že jenom dává, že je zahnán(a) do kouta, že partner jeho (její) lásku neopětuje, že s ním nemůže hnout, ap., snažíme se hledat situace, kdy dotyčný(á) měl(a) nebo má vztah pevně ve svých rukou. Za jakých okolností dokáže dosáhnout 'svého'. Takto psychologové obvykle postupují i v případech nevěry, kdy jeden z partnerů je úplně zoufalý, a domnívá se, že nelze nic dělat, že vše je ztraceno.

    Podobně patologicky stabilní jsou manželství a vztahy, které fungují na mechanismu: "Přece se s ním nerozvedu, vždyť právě to on chce!" Zde je patrná neschopnost unést vědomí své ztráty, prohry. Taková manželství dále trvají pouze na základě mechanismu sklonu k opakování traumatu, který má v tomto případě podobu msty.

  9. Souhrn
  10. V dynamice partnerského vztahu můžeme nalézt různé mechanismy, které určují jeho kvalitu a trvání. Některé z nich jsou odvozovány z raných rodinných zkušeností, některé vznikají v pozdějším věku. V této práci jsem se zamyslel nad sklonem k opakování traumatu jako převládajícím mechanismem u řady vztahů. Zmíněna byla i distanční teorie spočívající v hledání optimální sociální distance mezi partnery a obecné možnosti terapie. Jelikož SOT byl původně psychoanalytický pojem, pokusil jsem se opřít jeho výklad o pojmy jáství a frustrace, které jsou pro většinu psychologů přijatelnější než Freudův pud smrti a lépe vysvětlují mechanismus působení SOT.

  11. Literatura

Akvinský Tomáš (1937): Summa theologická. Krystal, Olomouc

Allport Gordon W. (1955): Becoming: Basic considerations for psychology of personality. Yale Univ. Press

Arnold W., Eysenck H. J., Meili R. (1972): Lexikon der Psychologie. Herder, Freiburg

Balcar Karel (1991): Úvod do studia psychologie osobnosti. Mach, Chrudim

Descartes Rene: Discourse on the method. získáno z Internetu

Guilford Joy Peter (1964): Persönlichkeit. Verlag Julius Beltz, Weinheim

Kirchdorfer Anton Maria (1986): Zur Psychologie von Spiellust und Kontrolle - das Spielverhalten. Bayerischer Monatsspiegel Verlagsgesellschaft mbH, Konzepte für Heute und Morgen, München

Kolaříková Olga (1986): Přehled teorií statické a dynamické struktury osobnosti. SPN, Praha

Kratochvíl Stanislav (1985): Manželská terapie. Avicenum, Praha

Kroll Gerhard (1973): Auf den Spuren Jesu. St. Benno Verlag, Leipzig

Morávek Milan (1973): Vědomí. Novinky v medicíně č. 3, Avicenum, Praha

Reber Arthur S. (1985): The Penquin dictionary of psychology. Penguin Books, London

Říčan Pavel (1970): Pojem Já v psychologii osobnosti. Čs. psychologie, 14(3), str. 209-229

Říčan Pavel (1983): Psychologie osobnosti. Psychodiagnostické a didaktické testy, N. P., Bratislava

Simon Fritz B., Stierlin Helm (1995): Slovník rodinné terapie. Konfrontace, Hradec Králové

Syřišťová Eva, a kolektiv (1989): Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením. Avicenum, Zdravotnické nakladatelství, Praha

Thomä Helmut, Kächele, Horst (1993): Psychoanalytická praxe, část 1.. Mach, Hradec Králové

Toman W. (1956): Repetion and repetition compultion. Internat. Jour. Psychoanalysis

Toman W. (1976): Family Constellation. 3rd ed. New York, Springer