Většina teorií partnerského vztahu vychází z rodičovského nebo sourozeneckého modelu. Koncepce duplikačního rodičovského či sourozeneckého teorému jsou však založeny na uvažování per analogiam. Nevysvětlují totiž, jaký mechanismus určuje chování daných osob, ale pouze (i když samozřejmě správně) poukazují na přenášení vzorců chování z primární do sekundární rodiny.

1. Sklon k opakování traumatu (SOT)<>

Pojem nutkání k opakování (Wiederholungszwang, repetition compulsion) pochází z práce S. Freuda (1920) a označuje "více nebo méně neodolatelnou tendenci člověka opakovat nelákavé, částečně dokonce bolestné a traumatické zážitky. Tato tendence pochází podle Freuda z pudu smrti. Freud 'vysvětloval' fenomény, jako jsou opakující se úzkostný sen, neurotické symptomy a přenos, jako působení tendence k opakování traumatu." Eysenck, Meili (1972) Přičemž "opakování probíhá ve službě Já s cílem v opakování překonat traumatickou zkušenost ztráty kontroly." Thomä, Kächele (1993) Podle jiných pramenů termín snaha po opakování traumatu označuje "impuls k znovuodžití citových zážitků z raného dětství nezávisle na tom, jaký užitek může být z této činnosti očekáván." Reber (1985)

Psychoanalýza přinesla mnoho užitečných podnětů pro psychologii, ale trpí svou specifickou terminologií a neustálým sklonem vysvětlovat vše z raných traumat, které ne vždy jsou tak zřetelná a vlivná, aby nás opravňovala k takovým generalizacím. Dále pojmy jako pud smrti, libido či obecně psychoanalytický pansexualismus nejsou vhodným východiskem pro seriózní vědeckou práci. Tyto pojmy je možno popsat a vysvětlit vhodnější terminologií, která nicméně popisuje stejný fenomén, který Freud pozoroval ve své klinické praxi. Pojem SOT je vysvětlitelný jako reakce na frustraci a přizpůsobení se překážce, které je motivováno obranou sebepojetí.

2. Frustrace a obrana sebepojetí

Balcar (1991) definuje frustraci jako zmaření motivované činnosti a popisuje řadu způsobů, jakými na ni člověk může reagovat: emoční vzrušení, únik, ustrnutí, přizpůsobení překážce, útok (agrese). Frustrace může mít vliv na sebepojetí zejména v těch případech, kdy zmařená činnost či potřeba byla obzvláště silná, a člověk vynaložil všechny své síly, aby dosáhl svého uspokojení.

Například při patologickém hráčství si většina postižených namlouvá, že vše, co prohráli, zase získají zpět. (Kirchdorfer 1986) Postižení tedy nemohou unést obraz sebe jako někoho, který prohrál celý rodinný majetek. Vidíme, že v tomto případě je frustrace úzce propojena se sebepojetím. Podobně ani jev nedokončené úlohy nespadá do oblasti psychoanalýzy a pojmu SOT, ale má s ním společné rysy: Jedinec se rozhodl, že vyřeší určitou úlohu. Bylo mu zabráněno tuto úlohu dokončit. Tento fakt vyvolává zdánlivě bezvýznamnou frustraci, jež je avšak, jak bylo experimentálně dokázáno, dostatečná k tomu, aby dotyčný měl potřebu se k nedokončené úloze vracet.

Na frustraci tedy reaguje člověk buď adaptivně nebo maladaptivně: Pro adaptivní přizpůsobení používá Balcar termín přizpůsobení se překážce. Maladaptivním přizpůsobením může být únik, ustrnutí či jiný nevhodný druh obrany. Ustrnutí či rigidní reagování na frustraci popisuje právě Freudův termín tendence k opakování traumatu.

Tendence po opakování traumatu má řadu podob. K opakování může docházet jen ve fantazii, nebo i částečně v realitě. Například říká se, že vrah se vrací na místo činu. Vzniklé trauma, které vzniklo ze sebepoznání: "Já jsem ten, který zabil člověka", je neustále probíráno ve fantazii, až vyústí v potřebu jít znova na místo činu. Potřeba znovu vstoupit do stejné situace, ale zvládnout ji, může v krajních případech vést až k opakování činu (nové vraždě?!). Podobně existují případy, kdy jedinec má opakovaně potřebu někoho znásilnit, protože v těchto okamžicích je silně odmítán, a toto odmítání chce právě překonat.

3. Opakování traumatu na jednoduché fantazijní úrovni

Tendence k opakování traumatu nemívá vždy tak hrůzný průběh. Pozorování opakujících se jevů v psychologii nás může přivést k jevu, který má ze značné části zřetelný neurofyziologický charakter bez výrazného vlivu na sebehodnocení. Jedná se o sny či fantazie s periodickým motivem.

Řada lidí si vzpomíná, že se jim v dětství opakoval nebo od dětství opakuje sen, kdy vidí nějaký opakující se jev. Jedna dívka mi popisovala opakující se motiv, který se jí vrací ve snech a může si jej volně vyvolat v hypnagogickém stavu. Nějaká velká věc pohltí menší, ta se jakoby nafoukne a pohltí zase další (stejnou) malou věc. Tato vize se odehrává řetězovitě.

Jiný příklad: Člověk vidí postavu, u které cítí, že se jedná o některého z rodičů nebo jinou blízkou osobu. Tato postava má na obličeji masku - tvář cizího člověka. Dotyčný masku sejme, pod ní je maska jiného člověka; i tuto cizí tvář sejme. Celý, nepříjemně prožívaný sen spočívá v tomto snímání masky či cizí tváře.

V těchto případech vystupují zřetelněji neurofyziologické předpoklady. Zřejmý je však i ryze psychologický rozměr opakování. Například cizí tvář u citově blízké osoby je nápadná potřebou najít pocit jistoty a bezpečí, jelikož maska značí jisté odmítnutí.

Důvodem proč hledat za tímto zdánlivě jednoduchým neurofyziologickým mechanismem psychologický motor vidím v tom, že tento mechanismus je ovlivnitelný ryze psychologickými prostředky, například paradoxní intencí:

Jednou na horách jsem měl špatně seřízené bezpečnostní vázání na lyžích a při pádu jsem si vyvrtnul oba kotníky. Po převozu jsem večer nemohl bolestí usnout a kromě toho mě v napětí udržovala opakující se velice živá vize, jak jedu z kopce, padám a znovu se zraňuji. Právě strach z nové bolesti mě vedl k jakémusi probuzení z tohoto proudu vizí. A volně jsem je přerušil. Nicméně vize se neustále vtíraly a nebylo možné je potlačit vůlí. Až pak mě napadla spásná myšlenka: nechat tyto fantazie projet až do konce, protože nohy mě už více bolet nemohly, k novému zranění nemohlo dojít. A tak jsem se strachem ve fantazii znovu sjížděl osudný kopec a padl jsem a s velkou úlevou a překvapením zjistil, že se nic nestalo - pád ve fantazii nebolel. Tento proces jsem několikrát zopakoval a vize nenávratně zmizely.

Toto trauma mělo snahu se ve fantazii tak dlouho opakovat, dokud nebylo překonané. Můžeme si klást otázku, do jaké míry se zde jedná o proces fyziologický a jaký vliv měly činitele psychologické. Ryze psychologický byl však nepopíratelně mechanismus, který vyvolával opakování této vize. Úporná volní snaha zabránit novému 'zranění' a následné bolesti ve fantazii byla motorem roztáčejícím nová opakování.

4. SOT v partnerském vztahu

U neurotiků můžeme vidět neustálý sklon potvrdit si vlastní hodnotu tím, že se pokoušejí navázat vztah s jedinci, u kterých cítí odmítání. Čím méně je daný objekt dostupný, tím více je žádoucí. Pokud vztah přeci jen vznikne, oni jej přerušují, protože dostupnost partnera pro ně znamená jeho bezcennost (Viz postava Valmonta ve Formanově filmu). V popředí je potvrzení vlastní hodnoty nějakým činem. Potřebou není navázání vztahu, ale potvrzení faktu, že "já jsem ten, který získal daný, pro jiné nedostupný objekt - dívku", tj. potvrzení sebepojetí.

Můžeme se oprávněně domnívat, že tento mechanismus se projevuje v pastorální psychologii. Jsou známy případy, kdy jedna žena navazovala opakovaně vztahy s katolickými knězi, ale žádný z těchto vztahů či dokonce manželství nebyl stabilní. Podobně v manželském poradenství můžeme pozorovat jedince, které lákají pouze ženaté či vdané protějšky. I v těchto případech není důvodu se domnívat, že cílem je navození vztahu jako takového, ale spíše potvrzení vlastní hodnoty mechanismem tendence po opakování traumatu.

Na rozdíl od psychoanalytiků se nedomnívám, že dané trauma musí být rané nebo postižitelné anamnézou. Může se jednat zprvu o nevýrazný konflikt (podobně jako v případě jevu nedokončené úlohy), který probíraný mechanismus neustále zesiluje a my můžeme nakonec pozorovat pouze jeho zbytnělou podobu. Konec konců, na STO je založeno klasické hysterické chování: "Teď ne, až jindy," kde ono 'teď' je vymezeno okamžikem, kdy se muž o něco pokusil, kdy vyvinul nějaké úsilí, které je vzápětí frustrováno, nicméně je mu dána naděje, aby došlo k opakování chování, které se ženě líbí. Všimněme si, že ani zde není nutné rané trauma.

V partnerském vztahu není možná naprostá symetrie. (Viz Simon, Stierlin, 1995, 211) V různých oblastech mají oba partneři rozdílné potřeby. Pokud jeden má nižší potřebu a druhý vztáhne jeho odmítnutí na sebe, může se objevit tendence k opakování tohoto drobného traumatu. Druhý si uvědomí své odmítnutí a tím i svou potřebu, čímž tato poněkud naroste. Vyvine tlak na partnera, ale ten znovu odmítne, a tak se trauma zvětšuje. Tento problém je léčitelný manželskou smlouvou, například vzájemnou dohodou, že milovat se budou minimálně jednou týdně.

V období dvoření to může vést k tomu, že jedna strana neustále zvyšuje své úsilí a druhá neustále odmítá. Po čase můžeme pozorovat dvojí výsledek: Buď se objeví trvalá platonická láska nebo trvalá nenávist.

Tento jev se u postižených projevuje výroky stylu: "Co ještě víc chceš, vždyť pro tebe dělám vše, co mohu." nebo "Musí mě milovat, protože bych pro něj udělala cokoliv." nebo "Proč mě nenávidíš, vždyť já tě tak miluji." Postižení si neuvědomují, že tato závislost neexistuje, existuje však závislost opačná: Možná budou více milováni, když budou méně dávat, když se budou méně snažit. Jinými slovy, když budou více nedostupnější, vzácnější, vždyť oni sami právě proto tolik milují, protože jsou tak odmítáni a ponižováni.

Měl jsem možnost pozorovat jeden takový patologický vývoj u jedné homosexuální dívky. Zamilovala se do heterosexuální dívky, která pochopitelně její lásku neopětovala. Toto neustálé odmítání vyvolalo u ní právě sklon k neustálým novým pokusům, které je zvyšovaly její frustraci, kterou chtěla stále překonat.

Právě dívka, kterou milovala, mi citovala jeden její silně emotivní výrok: "Co ještě víc chceš!? Vždyť pro tebe udělám úplně všechno." Odpověď byla bohužel stejně tak prostá jako nepřijatelná: "Nic." Z pozorované tendence k opakování traumatu a z faktu, že daná dívka projevovala zájem i o muže, se domnívám, že její homosexuální orientace byla spíše sekundární, že se nejspíš jednalo o nevhodně zpracovanou potřebu akceptace ze strany žen (matky?). Existovala zde nápadná maladaptivní reakce na odmítnutí v podobně ustrnutí a rigidního nátlaku na vytoužený objekt, která byla mechanismem SOT zveličená.

I zde je vliv sebepojetí a jáství zcela zřejmý. První strana poznává, že je chronicky neúspěšná a odmítaná, podle vlastních slov "uražená, že jí nestojí ani za to, aby si s ní chvíli popovídala." Tento fakt ji vede podle tendence k opakování traumatu ke zvyšování úsilí, až k úplnému vyčerpání. Podle toho, jak moc byla dotyčná vyčerpaná, kolísaly její city vůči milované dívce od krajní nenávisti k pocitům neskutečné lásky.

Dalším charakteristickým znakem lidí v tomto stavu jsou výroky, že "vyvolený je jediný, kterého budou milovat do smrti", že "o nikoho jiného nestojí", ap. Všichni ostatní jsou totiž bezcenní, protože jsou lehce dostupní. Pouze ten, který je pro danou ženu nedostupný, je nejvroucněji milován, protože pouze on může opětovat její lásku. Jinými slovy: On ji odmítl, čímž naznačil, že pro něj určitým způsobem nemá cenu. Tato frustrace má v tomto případě přímý vliv na sebehodnocení. Dotyčná má potřebu znova vstoupit do stejné situace, aby jemu i sobě dokázala, že není bezcenná, že on ji přece potřebuje, že ji miluje, i když o tom neví. Tento mechanismus potřeby vstoupit do stejné situace má v praxi podobu potřeby znova jej vidět, být s ním, potřeby, aby se jí dotýkal, hladil ji ap. Jinými slovy projevuje se jako potřeba lásky v lidovém slova smyslu. Tato preference jednoho a odmítání druhých vede až ke (tragi)komickým řetězcům či polygonům tvořených asymetrickou relací: A miluje B, ale B nemiluje A. (Viz úvodní motto)

Každý klinický psycholog by jistě mohl jmenovat řadu vztahů, které takto fungovaly. Může si však vzít příklad z historie. Herodes Veliký, který neblaze proslul vyvražděním betlémských neviňátek, měl deset právoplatných žen: od osmi měl potomky, a to devět synů a pět dcer. Ale jen jediné ženě, židovce Mariamme, patřila jeho upřímná láska. Herodes pocházel z plebejského Idumejského rodu a Mariamme, jakožto nefalšovaná židovská aristokratka, jím ze srdce pohrdala a strojila proti němu úklady. Čím více jej nenáviděla, tím více ji on miloval. Nakonec, po zinscenovaném procesu ji nechal popravil. Josef Flavius píše: "Mariamme, dcera Makabejců, šla na smrt vzpřímená a hrdá, aniž dala v obličeji co najevo.". (Židovské starožitnosti, XV, 7, 5) Když však byla Mariamme mrtva, vzplála králova vášnivá touha po ní ještě prudčeji. Podlehl zcela své bolesti, bloudil v paláci od místnosti k místnosti a volal její jméno. V těžké depresi se odebral Herodes do Sebaste, kde byl s Mariamme sezdán. Vzpomínky na tuto šťastnou dobu však zhoršily jenom jeho rozervanost, která ho přivedla téměř na okraj smrti. (volně citováno podle Kroll G. (1973))

V tomto příkladu vidíme sklon k opakování traumatu zcela zřetelně. S devíti zbývajícími manželkami neměl Herodes žádné velké problémy. Usiloval o lásku jen té, která ho chronicky odmítala. To zvyšovalo jeho touhu až k nepříčetnosti. Všimněme si i jeho návratu na místo sňatku, které se nápadně podobá návratům vrahů na místo činu zmíněných výše.

5. Možnost terapie

Protože tyto jevy vznikají jako důsledek sebepojetí, musí být i touto cestou léčitelné. Pojetí sebe si utváříme na základě pozorování úspěšnosti vlastní činnosti. U všech jevů, kde pozorujeme patologický řetěz tendence k opakování traumatu, můžeme usilovat v rámci kausální léčby o tři věci:

1) Náhled — akomodaci problému.

2) Zvyšování síly k unesení negativního obrazu sebe, což je druh frustrační tolerance.

3) Důraz na nějaký sebepotvrzující čin.

Příkladem ostatních nekauzálních, symptomatických terapií, které nepřímo odstraňují následky SOT, může být výše zmíněná manželská smlouva či jiné behaviorální techniky.

Ad 1 a 2: Jednou z příčin vzniku SOT bývá často příliš velká potřeba úzkého vztahu. Náhled by tedy měl vést k uvědomění si této potřeby a možností manipulace se vztahem, aby byl umožněn sebepotvrzující čin. Při vzniku partnerského vztahu dochází k tomu, že dva lidé, mezi nimiž zprvu je velká sociální distance, mají sklon tuto distanci zmenšit. Díky přirozené oscilaci a vzhledem k různě velké potřebě sblížení může dojít k tomu, že subjektivní stav alespoň jednoho z partnerů bude horší, než když oba byli 'svobodní'. Z této distanční teorie vyplývá i fakt, že v prvním období vztahu je třeba vyhledávat optimální sociální distanci (tzv. vztahovou rovnováhu, viz Simon, Stierlin (1995, 244)) mezi partnery tak, aby se spolu cítili lépe, než když žili zcela odděleně. Tento jev může sloužit i jako kritérium úspěšnosti vztahu: Partner, který si vážně stěžuje na to, že nyní je to horší, než když byl svobodný, dává najevo, že svazek je pro něj buď příliš úzký nebo příliš volný - vydává bez výsledku příliš mnoho energie.

Ad 3) Vědomí vlastní hodnoty vyplývá z pozorování a hodnocení vlastních činností. Jestliže jsou okolnosti frustrující, kompenzací může být nějaký sebepotvrzující čin. Můj otec například míval za mlada jednu zásadu při hraní karet. Dříve než začal hrát, řekl si, kolik je ochoten prohrát, řekněme maximálně 20 Kč. Pokud se stalo, že je opravdu prohrál, vstal a řekl: "Pánové, já končím." Ostatní na něj naléhali, že to určitě vyhraje zpět, ale on se nedal zlákat. Toto odolání sociálnímu tlaku bylo jisté potvrzení vlastní hodnoty, která kompenzovala jeho frustraci z prohry.

V jiném případě, jestliže si postižený uvědomí, že je v situaci, kdy všichni ostatní se postupně rozdělí na dvě skupiny: Jednu, která do smrti nenávidí, a druhou, která do smrti platonicky miluje. Může být sebepotvrzujícím činem rozhodnutí, že nechce být ani v jedné z těchto skupinách a překoná jak nutkání k nenávisti, tak k platonické nekritické lásce. Vztah se může vyvinout v přátelský.

Podobně u lidí, kteří nenadále utrpí vážnou tělesnou újmu (oslepnou, ochrnou ap.), je jednou z prvních terapií zkoumání a hledání toho, co ještě mohou ovládat, například dech, představy, tepovou frekvenci ap. Toto poznání "Já jsem ten, který ještě může tohle všechno." napomáhá unést tíživý stavu. (Viz Syřišťová (1989))

Touto zásadou se řídíme i v partnerském poradenství. V případě, je-li u jedné strany pocit, že jenom dává, že je zahnán(a) do kouta, že partner jeho (její) lásku neopětuje, že s ním nemůže hnout, ap., snažíme se hledat situace, kdy dotyčný(á) měl(a) nebo má vztah pevně ve svých rukou. Za jakých okolností dokáže dosáhnout 'svého'. Takto psychologové obvykle postupují i v případech nevěry, kdy jeden z partnerů je úplně zoufalý, a domnívá se, že nelze nic dělat, že vše je ztraceno.

Podobně patologicky stabilní jsou manželství a vztahy, které fungují na mechanismu: "Přece se s ním nerozvedu, vždyť právě to on chce!" Zde je patrná neschopnost unést vědomí své ztráty, prohry. Taková manželství dále trvají pouze na základě mechanismu SOT, který má v tomto případě podobu msty.

6. Souhrn

V dynamice partnerského vztahu můžeme nalézt různé mechanismy, které určují jeho kvalitu a trvání. Některé z nich jsou odvozovány z raných rodinných zkušeností, některé vznikají v pozdějším věku. V této práci jsem se zamyslel nad sklonem k opakování traumatu jako převládajícím mechanismem u řady vztahů. Zmíněna byla i distanční teorie spočívající v hledání optimální sociální distance mezi partnery a obecné možnosti terapie. Jelikož SOT byl původně psychoanalytický pojem, pokusil jsem se opřít jeho výklad o pojmy jáství a frustrace, které jsou pro většinu psychologů přijatelnější než Freudův pud smrti a lépe vysvětlují mechanismus působení SOT.

7. Literatura