Ze sklepa nevede cesta zpátky

Jeroným Klimeš
klinický psycholog, 29. dubna 2008

Rakušan Josef Fritzl, který více než dvacet let věznil svou dceru, se přiznal, že se dopustil incestu.

Rakušan Josef Fritzl, který více než dvacet let věznil svou dceru, se přiznal, že se dopustil incestu.

Nevím, jestli Rakušané mají tak dokonalou policii, nebo zda je to jejich folklor, ale je opravdu s podivem, že za poslední dva roky máme téměř dva identické případy věznění a pohlavního zneužívání nevinných dětí v podzemních bunkrech.

Jako Natascha Kampuschová, i Elisabeth Fritzlová prožila celé své dospívání v důmyslně vybudovaném podzemním vězení - tajné dveře za poličkou plnou plechovek a barev, vstup na elektronický kód a za ním víceméně malý byt, kde postupně přišlo na svět sedm dětí z incestního vztahu. Jejím věznitelem a sexuálním abusorem byl totiž její otec, elektrikář Josef Fritzl. I Wolfgang Priklopil - věznitel Nataschy - byl technik, jenž se zajímal o elektroniku.

Opakovaně musím zdůrazňovat, že v těchto případech se může, ale i nemusí jednat o psychické poruchy věznitelů. Psychická porucha totiž znamená těžko či zcela neovladatelné chování, a tím víceméně sníženou příčetnost. Vše ale může začít mnohem prostěji.

Na začátku je jedno špatné rozhodnutí, jeden špatný čin, po kterém následuje jen řada logických úkonů. Zkusme si zafantazírovat a představme si Josefa, když mu bylo čtyřicet devět let. Doma panuje dusno. Sex s manželkou nebyl, ani nepamatuje. Je doma sám a stará se o jedenáctiletou dceru. Najednou pocítí erekci, které nemůže zabránit. Rozjíždí se fantazie, co by se stalo, kdo by se o tom dozvěděl atd. Jednoho rozhodně ne krásného dne se to stane. Josef začne zneužívat svou dceru. Manželka se to dříve nebo později dozví a on ji umlátí argumenty, že je to stejně její vina, že mu neměla odpírat. Zneužívání však nekončí a najednou s hrůzou zjistí, že dcera je těhotná. Oba se děsí toho, že to dříve nebo později prosákne na veřejnost a co pak s tou rodinnou ostudou?

Tak všichni mlčí a Josef začne budovat podzemní vězení. Nic nápadného, vždyť každý dělá rekonstrukce svého domečku. Z dcery se stává druhá partnerka a matka jeho dcery-vnučky. Manželství se mění v bigamii. Čím větší pocity viny, tím větší strach z odhalení a trestu, tím krutější týraní a skrývání. Tím též větší úzkosti, které, zdá se, Josef vždy řešil sexem. Tak se postupně rodí dalších šest dětí. Jinými slovy celá řada obranných reakcí, které představují začarované kruhy, ze kterých není cesty ven.

Cesty zla jsou totiž zpravidla jednosměrné. Jak vidíme, není důvod hned předpokládat psychickou poruchu. Stačí jedno špatné rozhodnutí na začátku, a pak následuje nekonečná série zdánlivě „logických“ rozhodnutí. Kdo někdy stál na podobné jednosměrce zla o větších či menších rozměrech, velice dobře rozumí, proč Ježíš učí své učedníky modlitbu, která končí slovy: „...a neuveď nás v pokušení.“
Rozjetý rychlík do pekel se opravdu špatně zastavuje.

Mlčící okolí

Za čtyřiadvacet let let je Josefovi již sedmdesát tři let a ve sklepě mu umírá devatenáctiletá dcera-vnučka. Co zvítězí - pocity viny a s nimi strach z trestu, nebo strach o dítě, ke kterému musel mít chtě nechtě vztah? Vítězí vztah k dítěti, a tak místo, aby ho nechal umřít, zkouší mu nějak opatřit lékařskou péči. V nemocnici tajemství praská a on zřejmě s úlevou prozrazuje policistům tajný vchod do podzemního bytu. Tento scénář jsem si samozřejmě vymyslel na základě dostupných faktů. Zločinné chování totiž vždy bývá kombinace několika chybných či zbrklých úkonů, na které navazuje série „opravných“ činů, jež tomu všemu často jen nasadí korunu. Když máme pocit, že před námi je dokonale zlý člověk, je to spíše neschopnost pochopit jeho psychiku. Lidé nejsou absolutně zlí, ale zlo vzniká mechanismem jeden krok vpřed a pak dva zpět. Vždy se vynoří otázka, zda okolí vědělo, nebo ne.

Těžko uvěřit, že matka Rosemarie nevěděla, ale dobře se to dá předpokládat u sousedů. Naopak můžeme očekávat, že takových případů bude přibývat. Jednak se uvolňuje sexuální morálka a s ní i perverzní fantazie, které bývají předehrou všech takových akcí. Hlavně ale narůstá vzájemná izolovanost. Například v městě s přibližně patnácti sty obyvatel se společenských akcí účastní tak dvě stě lidí. Zbylých třináct set si žije soukromý život. Takový luxusní dům v satelitním městečku je obehnán dva a půl metru vysokým plotem. Dveře na elektroniku se jen jednou za čas otevřou a zavřou, když vyjede auto. Sousedi je neznají - prý divní patroni. I dcera jim prý kamsi utekla, sháněl se po ní i Interpol. Ale žádné problémy s nimi nikdy nebyly, tak přece nebudou strkat nos do cizího soukromí. Vždyť sousedi nemají žádné právo zjišťovat, zda objem přinesených potravin odpovídá spotřebě dvoučlenné domácnosti. Připadá nám to jako logické chování? Ale tak to bylo i s Josefovou dcerou Elisabeth. I po té se našel dopis na rozloučenou a hledal ji Interpol.

Dnes už nemáme domovní důvěrnice, které celé dny koukaly z okna a všímaly si, kdo co s kým a proti komu... Ochrana soukromí je obecně dobrá věc, ale s v kombinaci s chronickou izolovaností vytváří třaskavou směs, se kterou se budou muset poprat budoucí generace.