Na finanční frontě klid?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009

Momentální postoje veřejnosti vůči finanční krizi by se daly vyjádřit slovy: “Soudruhu plukovníku, svobodník Klimeš, během mé služby se nic zvláštního nestalo!” Touto větou z vojenského řádu se totiž museli hlásit vojáci, kteří drželi hlídku. Byla to tak naučená věta, že ji říkali automaticky, i kdyby padaly trakaře či přímo tanky spřátelených vojsk. S finanční krizí je to podobné. Ve sdělovacích prostředcích se sice o ní neustále hovoří, ale procento lidí, které skutečně pocítilo nějakou finanční ztrátu, je zatím relativně malé a kromě toho se jedná z větší části o zbohatlíky, kteří ji ve svém každodenním rozpočtu stejně nepocítí.

Vzpomínám si na dobu před povodněmi roku 2002. V předpovědi počasí hlasatelka řekla, že někde na našem území spadlo 300 mm vodních srážek. Myslel jsem si, že jsem se přeslechl: 300 mm? To je přeci 30 cm vody na celé ploše?! Co s tou vodou budeme dělat?! Pak jsem se koukl na hlasatelku. Ta nevzrušeně pokračovala v suchých datech – teplota, tlak, rosný bod ap. Tak jsem si řekl, že jsem asi špatně slyšel. To, že jsem špatně neslyšel, jsem zjistil až za pár dní, kdy se najednou objevily zprávy o povodních.

To, co jsem slyšel já, slyšela i polovina našich obyvatel. Jak to, že všichni jsme se tvářili, jako by nic? Prostě kalamita začíná, až ji někdo vyhlásí. Někdo musí začít ječet, chytat se za hlavou a plakat do objektivů kamer. Pak je teprve možno hovořit o katastrofě a krizi. S finanční krizí je to podobné – v objektivech kamer nemáme dostatek slz, je málo oběšených, zoufalých na to, aby zbylí lidé uvěřili, že finanční krize skutečně existuje a že si vybere svou daň.

Stalin někde řekl: Jeden mrtvý člověk je tragedie, milión mrtvých je statistika. To samé ale platí o penězích. 100 Kč jsou peníze, ale miliarda korun je jen číslo. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem sháněl peníze na byt. Nějakou dobu jsem měl na kontě milión a byl jsem překvapený, že jsou to opravdu peníze, které mohu směnit za rohlíky či knihy. Nějak jsem měl iracionální pocit, že ty nepoměrně velké sumy za nemovitosti jsou nějaké jiné peníze, se kterými se v obchodě platit nedá. Podobně ale uvažuje dnes mnoho lidí – jakoby finanční krize neměla nic společného s našimi platy, s fungováním naší firmy...

Vzpomeňme měnovou reformu roku 1953. President Antonín Zápotocký se prý jen 36 hodin před reformou na veřejnosti zaříkal, že žádná reforma nehrozí, ale tou dobou byla již definitivně naplánovaná a proběhla 1. června 1953. Uvědomme si, že není opodstatněná námitka, že tehdy se jednalo o KSČ, od které stejně nemůžeme čekat nic jiného než lži a vraždy. Vždycky totiž můžeme narazit na vrahy, podvodníky či dokonce neosobní procesy jako je inflace.

Například u nás v Líbeznicích pan Böhm před svou smrtí odkázal 100000 Kč na opravu varhan v místním kostele. Řeklo by se, že je to naprosto jasná poslední vůle. Místní kostel je jeden, varhany taky. Ale najednou se do toho vložili právníci, že prý varhany ani kostel nejsou právní subjekt, takže jim není možno nic odkázat. Takže zmíněné peníze asi “propadnou” státu. To je přeci okrádání nebožtíka. Výsměch jeho poslední vůli! To už státní úředníci mohou rovnou pana Böhma vykopat z hrobu a vylámat mu zlaté zuby. Jaký je v tom rozdíl? Všimněte si, že pan Böhm by udělal lépe, kdyby je ukládal pod slamník, a pak je srolované a převázané gumičkou předal faráři na smrtelné posteli. To by se možná líbeznické varhany dočkaly té opravy, kterou jim pan Böhm přál.

Neustále mějme proto na paměti, že peníze nejsou nic než dočasné poukázky na směnu vzácných statků, ať těmi statky je moje práce nebo plazmová televize ve vašem obýváku. Každé bezcílné hromadění peněz je předem určeno k nezdaru, protože přijde KSČ, státní úředníci, nebo finanční krize a je po penězích. Na kontě byste měli mít vždy tolik, kolik potřebujete na plánovanou koupi nějakého předmětu, který v dohledné době potřebujete. Potřebujete-li dům, mějte na kontě milióny, ale jste-li zabezpečeni, je hloupost tam ty milióny sušit. Dříve nebo později vám je někdo ukradne.

Možná by stálo za to připomenout výrok někoho, kdo byl chytřejší než já: “Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.” A i když třeba nejste věřící, tak bychom se přesto měli shodnout na tom, že peníze rozhodně není dobré vršit v bankách, zvlášť když finanční krize buší na dveře.