PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2015-06-24
Finanční gramotnost obecné populace je tristní. A když pozorujeme, jak lidé utrácejí bez ohledu na své příjmy, je zjevné, proč dostávají do chudoby. Zkrátka žijí nad své poměry. Nemá proto moc smysl dělit lidi na bohaté a chudé. Rodiny se dělí jenom do dvou kategorií – ty, které si žijí nad své poměry, a ty, které žijí pod své poměry. Ti, kteří žijí nad své poměry, jsou vždy chudí, ať vydělávají, kolik chtějí. Vzpomeňme na Mozarta. A ti, kteří žijí pod své poměry, jsou vždycky bohatí, protože vždy jim nějaké peníze přebývají.
Proč se lidé obecně chovají v situacích spojených s penězi jinak, než jsou zvyklí v ostatních záležitostech?
Ten důvod je prostý – protože peníze nejsou reálné věci. To je symbol, který zastupuje jednak naši práci a dále naše požitky. Z hlediska ekonomie je to převodník vzácných statků mezi naší prací a našimi požitky.
Peníze jsou moje frustrace, moje práce, ale zároveň ty samé peníze představují můj budoucí požitek. Z hlediska psychologie můžeme tedy lidi rozdělit do dvou skupin podle toho, jaký aspekt peněz zdůrazňují. Spořiví lidé zdůrazňují aspekt frustrace. Jejich primární otázka je: "Kolik hodin mé práce je 1000 Kč?" To je pracovní frustrace, kterou musím podstoupit, abych si je vydělal. Když lidé přepočítávají peníze na svou frustraci, tak je mají vždy, protože neradi si tu pracovní frustraci zbytečně přidělávají. Druhá skupina lidí přepočítávají peníze na požitky, na slast a využívají peníze jako úlevný manévr. Jejich primární úvaha při pohledu na 1000 Kč je: "Co si za to mohu koupit?" To znamená, že když jsou nějak nespokojení, rychle utratí to, co mají, aby si udělali radost, požitek. Těchto lidí je většina, mají sklony k dluhům a neustále jsou ve finanční nouzi.
Při investování je těžké si zachovat chladnou hlavu. Makléři říkají, že není dobré vidět v penězích na burze vlastní majetek - není dobré si představovat, že pět miliónů, které jsem vydělal nebo naopak prodělal, jsou můj vysněný dům. Toto "zhmotnění" peněz prý vede k chybnému uvažování. U investování dále platí zásada houbaře - není dobré jít po pěšině, kde šlo přede mnou již sto houbařů. Houbař, stejně jako investor, musí být milovník nevyšlapaných cestiček a musí umět jednat nezávislé na mínění davu, na sociálnímu tlaku, a přesto prozíravě.
Historická paměť je vzdálenost mezi vnukem a dědem, čili přibližně sto let. Jsou to vyprávění dědů, která si vnuci pamatují. Naše generace se ještě vztahuje k První Republice - konec Rakouska Uherska, naše děti zřejmě budou začínat až od II. světové války.
Kdy začínají investovat lidi, kteří jsou opatrní na investice?
Jednak je to nulový profit z bankovních kont, kdy spořiví lidé přicházejí o peníze kvůli inflaci. Lidé, kteří přepočítávají peníze na své utrpení, trpí při pohledu na inflaci. Dále prolomit nedůvěru v investování mohou garance maximální ztráty, čili limitované řízené riziko.
Primární účel burzy je spárovat ty lidi, kteří mají peníze, ale neví co s nimi, s těmi lidmi, kteří mají dobré myšlenky, ale nemají peníze na jejich zrealizování. Když burza tyto dvě skupiny lidí spáruje, vznikne koalice, kde investor zainvestuje úspěšnou továrnu. Výsledkem jsou dva vítězové – to je hra win-win, oba profitují a je to takzvaná nenulová hra. Když sečtu výsledek hráčů, je plusový – jeden profituje, druhý také profituje a součet je víc než nula. Toto své historické poslání burza ztratí, když se stane jakousi zábavou gamblerů s penězi - kdy to, co jeden vyhraje, musí druhý prohrát. To je hra win-lost, kdy součet výhry a prohry je nulový a čili je to hra typu "odrbejme blbce". Jakmile veřejnost nevzdělaná ve finančnictví dospěje k přesvědčení, že to má být právě ona, kdo má být odrbán, tak ztratí důvěru v investování na burze.
Otevřenost vůči investicím je podmiňována otázkou, kterou si případný investor sám sobě položí: „Jsem schopen si vybavit někoho, kdo na burze prodělal?“ Jakmile je schopen rychle vysypat z hlavy nějaké příklady, automaticky řekne, že své peníze riskovat nebude. Naopak k investicím ho láká, pokud vidí třeba svého souseda, že hezky zúročil svůj vklad. Z hlediska psychiky tedy nerozhoduje nějaký statistický či ekonomický kalkul rizika, ale paměť, přesněji řečeno snadnost výbavnosti vzpomínek na negativní či pozitivní příklady z okolí.