Bohužel na tyto dvě pohádky Fimfárum a O rybářově ženě až příliš často odkazuji klienty, tak jsem si je dal na své stránky. Zmiňuje je i článek Psychologická oposita.
Až jednou budete mít čas a nebudete mít opravdu nic na práci, jděte na nejbližší nádraží a vyjeďte si na výlet do Nejdedál. Musíte jet osobním vlakem, čím osobnější, tím lepší, a pojedete přes Důvěřov, Vejtahy do Samochval. V Samochvalech přesednete na lokálku a jedete přes Tůdlety, potom přes Támhlety, až přijdou Tůdlemy. V Tůdlemech vystoupíte a vezmete si autobus. Ten jede přes Horní Dedál, pak přes Dolní Dedál, až potom přijede do vesnice, která se jmenuje Nejdedál. No, a i kdybyste chtěli jet dál, tak v Nejdedáli už dál ject nemůžete, protože ta vesnice se jmenuje proto Nejdedál, protože tam už ta silnice nejde dál. A proč nejde dál ta silnice? Protože tam najednou místo silnice je náves, ale ta náves, to není prázdná náves, jako bejvá ve vesnicích. To je vlastně jeden jedinej velikej pomník. Taková -, řekl bych -, zkamenělá silniční příhoda. Nejdřív vás upoutá veliký býk, který stojí na zadních nohách a předníma nohama se opírá o ramena stařeny, která je velice vyděšená. A před tou stařenou je párek docela hezkých mladých lidí, svázaných provazem dohromady jako do otýpky. Pak je tam několik ovcí, několik telat, a pak je tam takový jako kníže vypadající člověk, který má lopatu, třímá ji nad hlavou, jako kdyby chtěl ten svázaný párek uhodit. A to všecko je jako z kamene vytesané a pod tím je z květin vysázený nápis, který se čte Fimfárum. Hned za pomníkem je kovárna. V té kovárně to všecko začalo.
Před dávnými lety tam totiž bydlil kovář, a ten kovář měl ženu, a ta žena byla mladá a velice krásná. Tenkrát vesnice Nejdedál patřila ještě knížeti pánu, kterému spravoval celý majetek jeho první lokaj. Tenhle první lokaj byl pohledný chlapík. Ne že by byl pěknější než ten kovář, to ne! Jenomže nebyl tak umouněný a nepotil se, protože nepracoval se žhavým železem blízko ohně. Chodil si v krajčičkách a brokátu, s tenkou hůlečkou z daleké ciziny. Mladá, hezká, ale hloupá ženská někdy nepozná v čem je čí cena. A tak si ta kovářka za zády svého muže začala s tím vyfintěným prvním lokajem. A jak to tak na světě bejvá, čím víc se ta kovářka s tím prvním lokajem milovali, tím víc jim ten kovář stál v cestě. Jak prej to zaonačit, aby kovář nebyl? Nech prej to na mně, povídá první lokaj, a šel za knížetem pánem.
Vyčkal si, když byl kníže pán v náladě, a začal mu syčet do ucha: "Ten kovář má takové divné řeči -, tak všecko kritizuje -, nic mu není recht -, má takové divné myšlení, zkrátka a dobře, měl by se potrestat."
"No, když to říká on, náš věrný první lokaj, tak toho kováře potrestáme!"
Nejlépe mu něco pod trestem smrti uložit, Jasnosti, co by nemohl vykonat, a pak ho za to potrestat."
Ale co?"
"Třeba, aby za jednu noc ukoval řetěz, kterým se dá zámek Vaší Jasnosti třikrát obtočit. To do rána neudělá, za trest bude viset!"
Chacha -, Velice dobré. A vtipné!"
Tak to sepsali, opatřili pečetí a první lokaj s tím letěl ke kováři. Když mu to přečetl, mžoural okem po kovářce, které to v koutkách hrálo při pomyšlení, že už zítra ráno bude vdovou.
Náš kovář vzal tužku a papír, kouk se, kolik má železa, pak si to spočítal a viděl, že to je nemožný úkol, že řetěz do rána neuková. A svěřil se své ženě. Co prej by mu radila? Jak z toho ven?
"To se ještě ptáš, jak z toho ven? Než aby tě veřejně oběsili, než abys takovou veřejnou ostudu své ženě udělal, jdi se do lesa oběsit sám!"
No, nechtělo se kováři, ale spočítaný to měl. Úkol se udělat nedá. Už se viděl před tribunálem, už se viděl, jak ho vezou, jak po lešení vystupuje, a pak si řek, když to má bejt můj osud, o chlup dřív anebo o chlup pozdějc. Vzal provaz a šel do lesa. A chodil a chodil a hledal větev, kde by se oběsil. Tahle se mu zdála moc vysoko, tahle se mu zdála moc tenká. To víte, každý člověk svůj konec odkládá, jak může. Až konečně našel takovou že už se vymlouvat nemoh. Udělal smyčku jako na telátko, poroztáhl a dává si ji kolem krku.
"Hej, co to tady je!"
A proti němu stojí nadlesní, kterého tu v okolí nikdy neviděl. A hned se pustil do kováře: Cože si myslí. Cože to je za les, kde visí visatec. Cože je to za chlapa?Jakmile mu někdo provaz do ruky podá, jako beran jde a chce se pověsit.
"Copak se lidi sebevražděj, když napoprvé není úspěch?"
Mluvil a mluvil jako kniha, jenom jedna věc byla divná, že občas, když se moc rozmluvil, mu z uší plamínky vyšlehly a byla cítit síra. Aby to tak byl čert," myslí si kovář.
"To je dost, žes to poznal!" povídá ten nadlesní. "A když už to víš, tak ti taky povím, proč jsem se tě ujal. Máme v pekle plný kotle takových slabochů, co si berou život. Pro tebe už kotel nemám -, to ti raděj s tím řetězem pomůžu. Běž domů, řetěz bude."
To řek a vylít asi půl metru nad zem, rozsvítil se jak žárovka a povídá: "A teď abych tě rozesmál."
A začal se točit a točit, až se celej les rozsvítil, lítaly z něho jiskry, jako když brus ocel líže. No -, ne že by se to kováři líbilo ale smát se musel. A smál se ještě celý týden potom, když viděl, jak se první lokaj divil, že ten řetěz do rána přece ukoval. A navíc knížepán mu poslal 500 dukátů. Ale brzy ho přešel smích. První lokaj si vyčíhal, kdy měl kníže pán zase náladu, a začal syčet jako had: "Kovář se holedbá, že všechno dokáže. Že by se kníže pán moh od něj učit -, a že tuhle prej ho někdo viděl,jak pliv směrem k zámku.." Zkrátka a dobře, ještě toho dne první lokaj četl kováři divnou objednávku: Za jednu noc kovář vodu z řeky do zámeckého parku přemístí. Za to obdrží 1000 dukátů. Nesplní-li, dostane provaz!"
Bim ho! Kovář se zasmušil, kovářka se radovala: Zejtra budu volná, hola hej! A když se jí kovář o radu ptal, dala mu ji: Než veřejnou ostudu, ať si tedy kámen kolem krku uváže a jde se utopit. Mužský, to je divný národ. Když své ženě věří, udělá, co by ani osel neudělal. A tak kovář se sebral a šel k vodě. Přišel k řece a kouká, kde by jaký valoun našel. Že by si ho dal kolem krku a žblunknul tam, aby už měl po starostech.
"Copak tu hledáš?" ozvalo se z vody. "Pročpak radši nejdeš na pivo?"
A hele! Támhle za rákosím kouká z vody mokrá hlava a hovoří.
"Propána," pomyslí si kovář, "vodník Čochtan! To mi ještě scházelo:"
"Počkej, neutíkej," povídá ta mokrá hlava a začne se přibližovat. Pár kroků od břehu se vynořila víc a už se brodí ven celý vodník. A jak tak leze ven, celý hned osýchá, jen ze šosu voda kape. Kovář by utek, ale nemůže. Noha se mu propadla do bahna a ne a ne ji vytáhnout. Čochtan si ho obejde, prohlídne, a hned ví, oč jde. "Tak koukej, jestli se chceš utopit, tak jinde. Já dušičky pod hrníčky už dávno nedávám, a aby mi tu nafouknutej utopenec po řece rejdil, na to už nemám žaludek. Zachytíš se mi někde pod kořenem a budeš kazit vodu. Bude se to tu teď všechno třít a jak ten potěr k tomu přijde, aby dýchal hnilobu. Dost škody nadělají papírny a továrny, ještě ty bys mi scházel. A co tě to tak popadlo? "Mladej, silnej, a svět tě netěší?"
"Inu," povídá kovář, "těšil by, kdyby..."
"Kdyby co?"
A kovář se tedy Čochtanovi svěřil.
"Podívejme se, tak vodu z řeky do parku za jednu noc nanosit? Sakra, to je ňáká norma! No, ale když už ti čert pomoh, to ti vodník pomůže taky. Když už pro nic jinýho, že jsme Češi a že jsme oba z tradice proti vrchnosti. Vlez mi na záda, musíme proti proudu k hornímu mlejnu."
Vytáh kováře z bahna, posadil si ho na záda a šel s ním do vody. Když byl po pás v řece, pronesl Čochtan "Resl sem a Resl tam", a jen to řek, vyrostl mu pod šosama s odpuštěním šroub. A začal se točit a točit a už si to šupajdili proti proudu, jen se voda pod Čochtanovým břichem rozstřikovala. Za chvíli byli u horního mlejna. Čochtan zarejdoval pod hlavní stavidlo a povídá:
"Dávej pozor! Já teď jedu tamhle dolů zacpat šlajsnu a nadzdvihnu jez. Až na tebe zahoukám, vytáhneš stavidlo a utíkej domů. Ale rychle. Voda se přeleje a poteče do parku, ať se mi neutopíš." To dořek, nastartoval se a frčel ke šlajsně.
Trvalo to ani ne chviličku, a už bylo slyšet houknutí. Kovář zabral, vytáh stavidlo a uháněl domů.
Ještě když si lehal, musil se smát, jak se Čochtanovi ten šroub vrtěl s odpuštěním rovnou pod šosama. A smál se druhej den, když se koukal, jak první lokaj, kalhoty vyhrnutý, brouzdá se parkem ke kovárně a v pěkném koženém míšku nese 1000 zlaťáků od Jeho Jasnosti.
Jeho Jasnost byla stará Jasnost a už jí to v hlavě povážlivě kornatělo. Toho první lokaj uměl využít. A když zase jednou kníže pán měl náladu, začal mu hučet do ucha: "Ten kovář neví, co by roupama dělal. On sice umí kovat, on sice umí přelejt řeku ale moc na tom vydělává. Kazí to v Nejdedáli morálku." A tuhle prej věrohodný lokaj slyšel od jiného, ještě věrohodnějšího lokaje že kovář kašlal směrem na zámek.
"Jak ho ale potrestáme, když všechno umí? Zas to bude stát peníze..." A Jeho Jasnost se už začala zlobit.
"Fimfárum ale neopatří." povídá první lokaj.
Cože to plká?"
"Fimfárum, Jasnosti, fimfárum..."
"A co to je, fimfárum?"
"Právě že nic, Jasnosti! Ani já nevím, co to je fimfárum! Takže ať přinese co přinese, můžeme říct, že to fimfárum není, a pověsíme ho!"
"Cha cha cha, on má ale nápady! Fimfárum, a bude viset!"
A Jeho Jasnost se tak bavila, že usnula. Tentokrát si kovářka s lokajem libovali. Fimfárum kovář nesežene, když fimfárum neexistuje -, a bude plno času na milování.
Chudák kovář prolistoval všechny slovníky. Finesa, finiš, finitní, finta, fin fin fin fióla, fistule, five oclock -, až k fyzkultuře -, ale kdepak. Flagelant a i flažolet našel, ale fimfárum nikde.
A když si ženě postěžoval -, však víte, co mu řekla! Tohle ,že nepřinese, a aby si vzal pušku a šel se raději sám do lesa zastřelit než aby byla ostuda s popravou.
To už to ale kovářovi začalo vrtat hlavou. Oběsit mne poslala, utopit mi radila a teď mi dává flintu. V hlavě se mu to kutálelo sem a tam, až došel k řece. Měsíček svítil -, a na mělčinách to šplouchalo. Ryby se třely. Hřbetní ploutvičky se nad vodou tetelily -, a nad tím vším sedí Čachtan na vrbě a usmívá se. Prst na rtech, kývá na kováře a šeptá: "Tiše! Řekou proudí láska.. .
"Chceš něco?"
"Fimfárum chci," povídá kovář.
"Jestli chceš rybám svatbu kazit, ty nemehlo.."
"Nechci, fimfárum chci," a kovář se mu zase svěřil.
"To neznám, povídá Čochtan, "co by to mohlo bejt to mě samotnýho zajímá."
"Čerti vědí, co to může bejt," povídá kovář.
"No vidíš, když čerti, tak čerti, ty jednoho znáš, zeptej se ho!"
"A kde ho najdu?"
"Jestli je dnes pátek, tak hraje v tom zříceným mlejně mariáš se strašidlama, co tam maj službu."
A poněvadž pátek byl, kovář tam čerta našel. A jaképak dlouhé fraky, hned se mu svěřil, co má obstarat.
"Fimfárum," povídá čert, "ti můžu dát. Ale ne zadarmo.
Duše tří zlých lidí mi dáš za fimfárum, platí? Potřebuju tři exempláře do pekla na výstavu."
"Tolik zlých lidí neznám," povídá kovář.
"Protože jsi idealista. Já si je vyinkasuju, až je poznáš. Platí?"
"Platí."
"Tak tohle je fimfárum," povídá čert a přitom vytáhl z holínky proutek jen o chlup tenčí než ta nejtenčí rákoska. Hned pokračoval:
"Je jen jedno na světě, čili unikát! Švihneš jím, a všechno, co se hýbe, ztuhne a znehybní jako na pomníku. Nehne se to, dokud nešvihneš podruhé. A teď běž domů a tiše vylez na půdu nad seknicí. Pušku ale nech v lese! Tu s sebou domů neber! Jakmile uslyšíš svou flintu vystřelit, koukni se dírou od suku dolů do seknice. Tak si myslím, že to fimfárum budeš moci hned vyzkoušet."
Dořekl a zmizel do mlejna.
Kovář opřel flintu o strom a šel domů. Vylezl na půdu a přemýšlel. Ten čert něco má za lubem, myslel si, ale co? Vtom se ozvala z lesa rána. Po hlase to byla jeho vlastní kulovnice. A dole v seknici se rozsvítilo. A bylo slyšet hlas kovářky, jak se směje a hlaholí. Ale ještě jeden hlas se smál, hlubší a ne neznámý.
Kovář koukne sukem v podlaze a vidí ve světnici svou ženu, jak se objímá s prvním lokajem a jak oba tancujou a libujou si:
"To se nám daří, konečně je po kováři!" Tancovali jako zběsilí.
Kováři se udělalo červeno před očima, trochu mdlo a ve vteřině mu bylo jasné, co tak dlouho nechápal! Tak vy takhle, za mými zády, povídá, vezme fimfárum a švih! A kovářka a první lokaj znehybněli, jako když je vytesá. Stáli ve světnici s nohou tanečně pokročenou, s tváří rozjásanou, ale jako z kamene, jako ze žuly. To už kovář seběh z půdy a popad řemen a pěkně do nich začal mydlit, kovářka nekovářka, lokaj nelokaj, hlava nehlava. A když se řemen roztřepal, popad koště.
Matka mladé kovářky se probudila, slyší rány a jde se podívat, co se děje. Držela dceři a lokajovi palce. Pustila se do kováře a chtěla párek bránit. Kovář vezme fimfárum a švih!, baba zůstala, jako když přimrzne. Tak to koště kovář o ni dodělal.
Pak ze žalu i z únavy přišla na něj mrákota, sedl za stůl a usnul.
Ráno se probudil, umyl, nasnídal, oblékl do nedělního, kovářku s lokajem pěkně provazem omotal, vzal fimfárum a švih! "Hejbejte se! A pěkně přede mnou! Hybaj! "
A tak obživlé je hnal před sebou, aby je na výstrahu celá vesnice mohla vidět. Jenže na návsi málem by je byl ztratil. Pasáčkové vyháněli dobytek na pastvu, a tam se to všechno střetlo.
Lokaj toho chtěl využít a už už se vyvlík, stará začala křičet a splašila bejka. Ten se vzepjal na zadní nohy a opřel se jí o ramena, do toho vlítly ovce a v tomhle chumlu kovář si nevěděl jiné rady, než že popad fimfárum -, švih! a všechno ztuhlo.
To se ví, že se seběhla celá vesnice, ale také kde se vzal tu se vzal pan nadlesní, o kterém kovář dobře věděl, že je čert. Odved kováře do kovárny, že prej si jde pro honorář. Že prej si vybral tři zlé duše: lokaje a kovářku a paní tchyni. Aby kovář švihl a on že už si je odvede.
"Potrestat, to můžu, ale na duši právo nemám," pomyslil si kovář a dělal, jako když přemýšlí. Zatáhjednou dvakrát za měch, a když vyskočily plaménky v ohništi, šup! a hodil fimfárum do ohně. Zasyčelo, zasmrdělo a bylo po něm. A zrovna tak pan nadlesní, jen toho smradu zbylo víc.
Na návsi mezitím vznikla panika. V té chvíli, co pan nadlesní se měnil v obláček síry, všecky postavy zkameněly. Lidé volali: "Pět ran do čepice!" Drželi se za hlavy a utíkali všemi směry. Když to kovář viděl, hodil si ranec přes rameno a pěkně tiše, zadem přes zahrádku, kolem Čochtanovy vrby do lesa. A už ho nikdo neviděl. Alespoň ne v Nejdedáli, kde po něm zbyl ten divný pomník. Ale prej byl viděnej na Milevsku. Oženil se prý s hodnou ženou, a ta prý o tom složila písničku, která se dodnes na Milevsku zpívá..
To byl totiž rybář a ten měl ženu a oba bydlili na břehu moře ve velikánské láhvi od octa. Můžete si představit, jak to tam v té láhvi páchlo kysele. No, ale chudí byli, co měli dělat?
Rybář chodil na ryby a žena čekala doma na úlovek. Ale jak to bývá u rybářů, žena se víc načekala, než on chytil. Jednou, takhle v úterý, rybář si vzal žížaly, škubánek a bramboru, napích na udice, rozmách, nad hlavou zatočil a žbluňk -, zapích prut a čekal na zabrání. Ani se pořádně neusadil, a ryba zabrala.
Ťukla, pak zase a najednou se mu šňůra natahuje -, sek -, a už ji táhne. Bránila se pěkně, jen co je pravda, ale rybář nepovolil, a už se voda čeří a ejhle, zlatá ryba! Dobrejch sedm kilo!
"Hej, rybáři!" někdo volá.
Daleko široko nikdo není. "Hej, rybáři, pusť mne, nech mne Rybář kouká jako blázen. Ryba mluví. Udice jí trochu vadila ve výslovnosti, pravda, šišlala trochu, ale nicméně rozuměl jasně, jak říká: "Pusť mne, já nejsem skutečná ryba, já jsem zakletý princ!"
Ryba, která mluví, stejně nemůže být dobrá, pomyslil si rybář. A povídá: "Dobrá, jdi si," a pustil ji.
Ale nějak mu to otrávilo rybolov, složí pruty a jde domů.
"Tak cos chytil?" ptá se žena.
"Ale chytil jsem rybu, která byla princ. Tak jsem ji pustil."
A to jsi za to nic nechtěl?" ptá se rybářova žena. "Dal jsi rybě život, či ne? A to se zadarmo nedělá. Běž zpátky a požádej ji o něco."
"Třeba o novou chalupu. Smrdí to tu po octě a byt nemůžeme dostat. Běž a řekni jí o chalupu."
Tak šel. Nechtělo se mu prosit rybu, ale nechtělo se mu také hádat se s ženou. Přišel k moři a všiml si, že už není tak průzračné jako před chvílí. Žloutlo a kalilo se trošku.
Stoupl si na skálu a spustil:
"Zlatá rybo, slyš má slova
vylez z vody, zjev se znova.
Mám ženu zlou jako šidlo
a páli ji dobré bydlo."
A ryba se zjeví a povídá: "No, co chce tvá žena?"
"Říká, že když jsem tě pustil, že mne máš odměnit. Nelíbí se jí bydlet v láhvi od octa. Chce chalupu."
"Jdi domů, má chalupu.
Rybář jde domů a vidí ženu, jak čeká před chalupou. "Pojď dál," povídá a vede ho do chalupy. Pěkné tři pokoje, jeden veliký a dva malé, s postelemi. A kuchyň plná nádobí, pánví, hrnků a všeho, co je potřebí k životu.
"Tak vidíš," povídá žena. "Máme chalupu."
"A pěknou, do smrti máme pokoj!" libuje si rybář.
"No, to se ještě uvidí," odsekla praktická žena, uvařila večeři a šli pod duchnu.
Asi za čtrnáct dní začala žena fňukat: Že prej je chalupa malá, že prej se jí nic nikam nevejde, že nemá kam uvést hosty a todle a tamhle, a kdesi a cosi, a že zkrátka ať jde rybář a řekne rybě, že potřebujou vilu.
Vilu? Na co?"
"Jen jdi, ryba to ráda udělá, dala chalupu, dá vilu."
S těžkým srdcem šel rybář. Přišel k moři, voda v něm kalná šedivá, hustá. Ale klidná. Postavil se na skálu:
"Zlatá rybo, slyš má slova,
vylez z vody, zjev se znova.
Mám ženu zlou jako šidlo,
a pálí ji dobré bydlo."
A ryba se zjeví a povídá: "No, co je zas?"
"Ale, má žena, jako tento, no, chtěla by vilu."
"Jdi domů, má vilu.
Jde rybář domů a kouká, před vilou stojí jeho žena a zve ho dál.
"To koukáš, co?" A všude plno služebnictva se klaní. "Poklona, pane šéf." Šofér čistí kabriolet, kuchařky rukulíbají milostivá paní rybářka s nosem nahoru zpokoje do pokoje provádí, lustry z křišťálu rozsvěcuje, zhasíná, do ledničky koukne a v jídelně s mužem zasedá. Stůl plný jídla, vína Cháteau
neuf du Pape, Nuits-Saint-George, Liebfraumilch, Marsalla..
A z oken jídelny je vidět park, plno květin a dále obora s jeleny, zajíci, bažanty a holubník na
dvoře jako chrám veliký.
"No, máme do smrti postaráno," jihne rybář.
"To se uvidí," odsekla praktická žena. A najedli se, napili se a šli pod péřové deky.
Ráno se žena probudí. Muž ještě spí. Koukne z okna a vidí krajinu sluníčkem zahřátou, v dálce hory. Ale nevidí oblaka a neslyší sýkorky, vidí jen majetek a slyší zvonit zlato.
"Hej, vstávej, oblékni se a hajdy k rybě. Řekni jí, že chci být králem nad celou zemí."
"Aaaaa, co Králem, kdo "Já, ty moulo, běž k rybě!"
"To nebudu žádat, mám dost!"
"Možná ty,já ne! Oblékni se a jdi. Dala vilu, dá království."
Zase s těžším srdcem, touže cestou k moři jde muž. Ví, že nečiní dobře, ale co má dělat, ženy se bojí a jejích nářků. A moře je černé, ode dna se kopce vody obracejí a smrdí hnilobou. Postaví se na skálu.
"Zlatá rybo, slyš má slova,
vylez z vody, zjev se znova.
Mám ženu zlou jako šidlo
a páli ji dobré bydlo."
"No, co chce tvá žena?
"No, žena -, chce bejt králem.
Jdi domů je králem.
A z vily se stal zámek. Plno věží a věžiček a všude vojsko a zlato a ocel a meče a erby a sluhové a dvořani a nevolníci a hudba a smích a ticho a pláč dole ve věžích. Ale tam rybář nepřišel. On vešel do veliké síně, kde bylo plno dvořanů. Vévodové a knížata, arciknížata a biskupové, arcibiskupové a preláti, magnáti, grófové a lokajové, vojáci a generálové, hlupáci a arcihlupáci, ale to pod řády a řetězy nebylo k poznání. Všichni se hluboce klaněli, protože neměli páteř. Tu jim vyndal krejčí, aby jim lépe seděly obleky. A nad nimi nahoře, na trůně míli vysokém, z ryzího zlata, seděla jeho žena, na hlavě diamantovou korunu a v ruce žezlo. Po stranách stály dvorní dámy, každá o hlavu menší než ta první, od největší po nejmenší, a tupě se usmívaly.
"Tak co, jsi králem?" ptá se muž.
"Baže," povídá rybářka. "Králem jsem!"
"Tak máme do smrti postaráno!"
"Nic nemáme," katí se žena a žene se po schodech z trůnu šlápne si na vlečku a plác! leží na parketách. A zatímco dvořané omdlévají a jiní pomáhají, katí se žena: "A hned se seber a zpátky k rybě, že chci být císařem!"
"Nepůjdu, máš dost!"
"Půjdeš, nebo budeš o hlavu kratší, jsem tvůj král!"
Tak šel. Srdce z olova, nohy vlekl, až se k moři dovlekl.
A moře bylo černé, jako by kvasilo. Bubliny jak z bahna šly k povrchu a puch ležel na hladině a zvedla se vichřice, takže se sotva na skále udržel, když volal:
"Zlatá rybo, slyš má slova,
vylez z vody, zjev se znova.
Mám ženu zlou jako šidlo
a pálí ji dobré bydLo."
"No, co je tentokrát?"
"Chce být císařem," už ani neřekl kdo, tak byl namíchanej.
"Jdi domů, je císařem."
A ze zámku se stala tvrz a hrad a palác vjednom. Zdi z alabastru, kování ze zlata, a víc vojska kolem a víc povolení ke vstupu a víc prohlídek vstupujících a víc hluku a víc hudby a víc smíchu a víc ticha a víc pláče dole ve věžích. Ale rybář to neslyšel, protože vstoupil do obrovského sálu, kde byly mraky knížat a erteplat a králů a místodržitelů a vicekrálů a vicemístodržitelů a diplomatů a vicediplomatů a hlupáků a vicehlupáků, ale to nebylo k poznání, protože měli více řádů a více řetězů. A uprostřed byl trůn z platiny dvě míle vysoký, a tam nahoře seděla rybářka a na hlavě korunu z uranu, žezlo z rádia a říšské jablko zlatá reneta.
Po straně trůnu stáli těžkooděnci, první dvě míle vysoký a každý druhý o hlavu menší, až do úplného pumprdlíka osmi milimetrového.
A před trůnem tlačenice sultánů, šachů, mahárádžů,a rádžů.
"Hej ženo, jsi císař, volá nahoru rybář.
A z výše dvou mil odpovídá žena: "Nečum, neklábos, běž k rybě, chci být papež!"
Papež?"
"Ne, papež, hlupáku!"
Už běží rybář, už nemyslí, už neváhá, už jen dělá, co mu žena řekla. A vítr se vzedmul nad krajem, sníh a plískanice, u moře hukot příboje. S každou vlnou milióny skřeků, mraky se plouží po vodě a dýchat se nedá, jak vítr člověka zalkne. A přece se dostal na skálu a. přece zavolal:
"Zlatá rybo, slyš má slova,
vylez z vody, zjev se znova.
Mám ženu zlou jako šidlo
a pálí ji dobré bydlo."
"No, co je to teď?
Papežem chce být!"
"Jdi domů, je papež."
Když přišel domů, uviděl obrovský chrám a kolem plno paláců a zahrad. Všude plno stráží, které mluvily švýcarsky.
A všude vonělo kadidlo a cinkaly zvonky a šepot zpovědnic zněl jak hukot Niagary.
A v nejkrásnějším paláci na vysokém trůnu ze svíček seděla jeho žena, na hlavě tiáru, třípatrovou korunu s nástavbou pěti křížků a šesti andělíčků, kteří stále zpívali hosana.
A na tlustých kobercích leželi králové a císařové a poslanci a policejní ředitelové a bili se v prsa, a jak se bili, řády jim zvonily.
"Tak, teď jsi papež," povídá rybář, "už nemůžeš být nic víc."
"To se uvidí, odsekla praktická žena.
A sestoupila z trůnu za zpěvů aleluja a šli na večeři.
Když byli pojedli každý po hovězím holoubátku, přikryli se andělskými křídly a usnuli.
Muž spal, jako kdyby ho do vody hodil. Vždyť se také nalítal za ten boží den. Ale žena nemohla spát. Převalovala se na posteli jako sousto trávy ve volské tlamě. A ne a ne usnout. Už začalo svítat.
A jak tak kouká z okna, vidí, že se slunko vyhouplo nad obzor. Ukázalo čepičku, pak čelo, a jak se začalo usmívat na svět, světlo začalo tlačit měsíc za hory jako zátku do lahvice. A tu napadlo rybářku něco hrozného. Rejpla loktem do muže, vzbudila ho a křikla: "Honem se oblékej a utíkej za rybou! Chci pohybovat sluncem a měsícem, ať to zařídí!"
Muž se protahuje, zívá, uším nevěří. "Nech mne spát!" žadoní.
"Dolů z postele, lenochu, a utíkej za rybou." A prásk, stáhla ho z postele, vyhrnula si noční košili a bim, kopla ho tam, na čem rybář obyčejně seděl! "A žádné řeči! Nudím se a nechci se koukat jak slunce a měsíc vycházejí a zapadají, kdy je napadne. Já to budu řídit a basta fidli," a do rybáře mydlí.
"Ale, ženo, pamatuj se, to zařizuje pánbu, do toho ti nic není."
"A je mi! Já chci bejt pánbu. Dala ryba chajdu, dala vilu, krále, císaře, papeže, udělá mne bohem!"
Utíká muž k moři. A strhla se bouře, že sotva na nohou se udržel. A dul vítr, zelené listí rval ze stromů, domy kroužily ve víru jedlí a borovic, rybníky vysál a hodil na louku jako plivanec. A ve tmě, za svitu blesků jako krev červených, přišel rybář k moři. A to řvalo a ječelo, černé vlny s bílou korunkou dorážely na skály a dalo mu práci, aby je překřikl:
"Zlatá rybo, slyš má slova
vylez z vody, zjev se znova.
Mám ženu zlou jako šidlo
a páli jidobré bydlo."
"No, co tentokrát?"
"Moje žena chce vládnout sluncem a měsícem a atom chce rozebrat a Mléčnou dráhu podojit. Chce být jako pánbu!"
"Jdi domů," povídá ryba, "najdeš ji v láhvi od octa."
A tam ji našel v kyselém smradu, rozcuchanou, mastnou, se špinavým krkem a okousanými nehty. A tam žijou oba dodnes...