Evoluční otec

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

S dětmi jsem pracoval celá léta, ať jako učitel klavíru či angličtiny, nebo při výzkumech kojení a raných interakcí kojenců, nebo s dětmi z ústavů při oddělení Náhradní rodinné péče. Přesto komfort longitudinálního pozorování jednoho dítěte mi umožnilo teprve otcovství. Nedá se říci, že bych se dozvěděl něco převratně nového, co by se nedalo najít v knihách, ale přeci jenom praxe je praxe. Při pozorování Ťutínka, jak říkáme naší malé Juditce, si čas od času připomenu, že jsme se asi opravdu vyvinuli z opice. Jestli nemáte nic jiného na práci, tak bych se s Vámi podělil o pár těchto neuspořádaných postřehů.

Evoluční teorie jsou mimo jiné zajímavé i tím, že přináší do psychologie nový typ normality. Jen pro připomenutí, známe minimálně normalitu statistickou, funkční a ideálovou. Evoluční normalita představuje prostředí a zvyky, které provázely a formovaly lidstvo při jeho vývoji. Tato evoluční minulost je obtisklá do naší genetické paměti a projevuje se preferováním určitého chování, které jinak nemusí mít žádnou logiku.

Například jako běžnou samozřejmost jsem bral fakt, že se děti dávají do kolíbek, ale až nedávno jsem si uvědomil, že je to vlastně jen napodobování matčiny chůze. Nevím jak vy, ale mě kdyby někdo nosil, houpal se mnou, občas mi odkašlal do ucha, tak bych neusnul ani náhodou. Děti to mají opačně. Čím víc kolébáte či jezdíte s kočárkem přes práh, tím lépe spí. Důvod není těžké uhádnout. Spíše nepřežily ty děti, které plakaly a nespaly, když se matka dala do pohybu - putování, sběr potravy ap. Naopak když se matka zastavila, tak se dítě probudilo a dožadovalo se jídla, sociálního kontaktu či uspokojení jiných potřeb. Konec konců jsme nošenci - matky nás nenechávají ve hnízdu či pelechu, když jdou sbírat potravu. (Mláďata savců se dělí na hnízdoše, běhavce a nošence.)

S tímto souvisí několik dalších postřehů. Když matka šla spát, tak asi nedala kojence do vedlejší jeskyně. Dítě prostě spalo s ní a s tátou. Je iluzí blahobytné doby, že děti touží po vlastním pokojíčku a po tom, aby spaly ve vlastní posteli. Například v USA je u adopce či pěstounské péče tak absurdní podmínka, že budete mít pro každé dítě samostatný pokojíček. Naopak sklon dětí spát s rodiči je evolučně přirozený a neměl by se násilím potlačovat, pokud to jinak narušuje fungování domácnosti.

Stejně tak lidstvo se nevyvíjelo v 3+1, ale ve volné přírodě. Děti jsou přirozeně klidnější, když jsou venku, a v pohybu, ať vlastní chůzí nebo neseny. To, že si lidé stěžují, že dnes je výchova nad lidské síly, je mimo jiné dáno i tím, že s dětmi jsme mnohem méně ve volném prostoru či při fyzické práci.

Na výstavě Czech Press Photo jsem četl o nějakém slovenském experimentu, kdy novorozencům pouštěli do sluchátek různou hudbu - vážnou, populární ap. Ne, že by hudba neprovázela lidstvo odnepaměti, ale existují mnohem přirozenější zvuky, které zklidňují dítě lépe než Beethoven či Beatles. Je to lidský dech ve spánku, broukání, zamručení, ba i ne příliš silné chrápání či odfukování. Párkrát se mi stalo, že Juditka začala uprostřed noci kňourat. Stačilo jen zabručet - "hmm hmm" - a ona zase usnula. Zkrátka si chtěla jen sluchem ověřit, že rodina je na blízku.

Je též těžké si představit, jak vypadal svět před Edisonem. Ano, existovaly svíce či louče, ale těmi se úzkostlivě šetřilo. Jinými slovy den byl určován sluncem. Dnes se den posouvá do noci a spánek do dne, ale to je nepřirozené - neevoluční. Tedy děti se ve tmě bojí, když jsou samy, pokud ale mají dospělého nadosah, tak naopak usínají mnohem lépe za úplné tmy, než za svitu lampičky. Lidé dřív bydleli a žili mnohem více pospolu. Dětí spalo často několik v jedné posteli - nikdo je nenutil, aby byly osamělé ve svém pokojíčku. (Jen kuriosita na okraj. Můj děda s ostatními sourozenci spával v rakvích. Můj praděda byl totiž truhlář, rakve vyráběl a prodával.)

Děti jsou velmi citlivé na určité druhy pohyby gesta, která najdeme u našich příbuzných z řad lidoopů, především tleskání. Naopak mě překvapilo, že na hlazení po hlavě - po vláskách Juditka moc pozitivně nereagovala skoro až do roka. Nevíte náhodou, proč se tak děje?

Nevím, jestli jste si také všimli, ale prostředí pohádek se zakonzervovalo v kulisách předminulého století. Pořad jsou princové, princezny, sedláci, čeledíni. Podobně jako country písničkáři se pořád toulají po kolejích, dolují zlato na Klondajku, jezdí stepí na svém znaveném koni, nebo jim někdo podkopává bednu od nápojů. Ve skutečnosti tito věční "kovbojové" spíš jezdí nadměrnou rychlostí po dálnici D1 a v USA nikdy nebyli. Zkrátka moderních pohádek je po málu a ty dobré bývají vhodnější pro dospělé než pro děti (např. Malý princ). Toto zakonzervování ale nesouvisí až tak s naší evoluční minulostí, jako spíše s následujícím jevem. Podle výzkumů za posledních třicet let poklesl společný čas rozhovorů rodičů a dětí o 30 %, což prý v praxi znamená praktické vymizení rodinné komunikace (zůstaly věty: "Tak co ve škole? Ukliď si tašku!" ap.). Mizí rodinná komunikace, a tak ustal i zdroj, který produkoval pohádky - zdroj hodnotového systému.

Kromě toho přišla televize, rozhlas, Internet a jiná moderní média. Ta produkují pro každého člena rodiny zábavu, která je mu nejbližší. Tak například zmizely universální hity, které dříve ovládly celou společnost a které si zpívali všichni - mladí i staří, ženy i muži. Takovými hity byl za První republiky Cestář či za války Škoda lásky. Rodině ubyly další věci, které ji dříve spojovaly.

S evolucí souvisí i úroveň pláče dítěte. Ta je nastavená na podmínky, kdy lidé dřeli od rána do večera. Pláč musel být velmi intenzivní, aby je od jejich aktivity odtrhl. Dnes si jen málokdo dokáže představit, na jakou dřinu  byli zvyklí lidé například v zemědělství. Většinou to všechno byly nezbytné a neodkladné úkony - ve čtyři vstát, nakrmit zvířectvo, pokojit krávu, otevřít dvířka pro slepice, nasekat trávu, poslat děti pást husy nebo pro kopřivy, dojít pro vodu ke kašně, dojít na trh, ztlouci mléko na máslo, vymést pec, donést dříví, pro které se někdy musí do lesa, upéct chleba, vyspravit šaty, vyřezat dřeváky, drát peří atd. Doslova od rána do noci se celá rodina nemohla zastavit, jinak všichni trpěli hlady. Na tento standard jsou děti evolučně nastavené - fyzické opatřování potravy a chodu domácnosti vždy zaměstnávalo lidi po většinu dne. Například babička mé tchýně prý říkávala o této dřině: "Víš to tak jako ztuhneš, zešlachovatíš, a pak už ti to nevadí."

V minulosti tedy lidé měli mnohem větší frustrační toleranci vůči bolesti, únavě a i vůči nepříjemným citům. City nebyly tak adorované jako dnes. Byl to spíše rozum, od kterého se očekávalo, že bude kompenzovat právě mnoho negativních prožitků, před kterými nebylo úniku. To je leitmotiv od starověku, přes celý středověk až do nedávného novověku. Tato vynucená odolnost vůči nevyhnutnému utrpení měla i za následek, že se lépe tolerovaly různé křivdy a poruchy výchovy.

Lidi pohromadě držela bída a nutnost vzájemné spolupráce. Dnes se lehce můžeme rozejít a bydlet daleko od sebe - v nejhorším se obejdeme i bez vzájemné rodinné pomoci. Tedy dnes mnohem menší poruchy komunikace a výchovné chyby způsobují psychické poruchy, které byly dříve naprosto marginální. Ve srovnání s nedávnou minulostí jsme mnohem citlivější - naši předci by to jistě popsali jako zoufalá přecitlivělost. Každopádně situace je jiná. Abychom dnes zachovali naše vztahy a udrželi s dětmi kontakt i v jejich dospělosti, musí být naše výchova a samozřejmě i partnerské soužití mnohem čistší a  bez chyb, které se běžně tolerovaly v minulosti. Dnes i sklony k ironii u mužů či vyčítání u žen dokáží bezpečně rozbít manželství, které by před třiceti lety přežilo. Stejně tak nás takové drobné zlozvyky připraví stárnoucí rodiče o děti, kterým v dospělosti ve fantazii zbytní "černé vzpomínky na dětství".

Dnes sice máme pocit přetížení či hodně práce, ale je to jen iluze. Většina našich aktivit je zbytných - dá se odsunout, nebo se jedná o nadstandard, bez kterého se obejdeme. Topí se elektrikou či plynem, voda teče sama, jídlo se dá koupit kdykoli. Za této situace, když dítě zabrouká, má hned hlavní prioritu před většinou ostatních aktivit, protože emaily, články mohu napsat kdykoli. To vyvolává pocit, že nás dítě vyčerpává či výchova přetěžuje.

Též hlad nehrozí ani náhodou. Jediné, co riskujeme, je o něco horší komfort. Ubylo manuální práce - musíme si ji uměle vymýšlet a hledat náhražky ve sportu. Ťutínek vítá, když mě vidí manuálně pracovat. Když jsem nedávno budoval středu na dílně a nahazoval stěny, tak si spokojeně lezla mezi krámy na zemi, hrála si se vším, na co přišla. Po té, co je fyzicky dobudováno a táta opět ťuká do počítače nějaké nesmysly, které právě čtete, tak se Ťutínek nebetyčně nudí a pořád se domáhá mé pozornosti. Když jsme spolu zatloukali hřebíky na střeše, tak byla spokojená - počítač ji nudí, protože nemůže se mnou do něho bušit. Kdy a kde má otec pracovat, když mu evoluce nadělila dítě zaměřené na fyzickou aktivitu, a on je napolo zdegenerovaný intelektuál, který se živí produkováním písmenek?

Například již dnes myslím na své staří - děláme vše proto, abychom se dožili vysokého věku, časopisy bájí o prodlužování lidského života. Staří lidé jsou ale evolučně nastaveni na kontakt s dětmi. Ten nás bohužel asi nečeká. My budeme zřejmě zavřeni buď v nějaké garsonce, nebo v domově důchodců, budeme-li mít štěstí tak v nějakém slušném hospicu, v nejhorších případech v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Své děti a vnuky uvidíme jednou za uherský rok, budeme se jim podbízet se svou penzí, aby přijeli alespoň občas. Čím méně dětí si pořizujeme, tím spíše nás čeká tato nelichotivá budoucnost.

Jakmile se generace rozestěhují, je téměř nemožné, aby se mladí začali osobně starat o staré rodiče, když začne nastupovat třeba demence, a si vzali je do své domácnosti. Při tom výzkumy ukazují, že právě v domácím prostředí je péče o tyto případy nejlepší. Sama nemoc postupuje nejpomaleji a její projevy jsou tedy snesitelnější. Vědomí zbytečnosti a pocit, že nemohu být ničím užitečný a jsem jen na obtíž, je nelákavý vedlejší produkt, který nabízí moderní doba starým lidem. Ti by raději pracovali či byli v kontaktu s dětmi, ale fakticky nemohou. Učit staré lidi, že nemají tolik toužit po dětech, ale více si užívat "zaslouženého odpočinku", má asi tolik logiky, jako učit rybičku slunit se na pláži. Prostě jsme jen vykonavatelé evolučních mechanismů.

Stále si zahrávám s myšlenkou, že by stálo za to vyzkoušet propojení  dětského domova s domovem důchodců - ne finančně jako instituce, ale personálně - prostě stavět ty dvě instituce vždy vedle sebe a propojit je jen společnými aktivitami. Stejně tak v kojeneckých ústavech je na jednu sestru šest dětí a zároveň v domovech důchodců lidé trpí tím, že se na děti mohou akorát tak koukat z okna nebo v televizi. Proč je nějakým způsobem nedat dohromady? Sestrám ubude práce s dětmi, děti budou mít více sociálního kontaktu, staří lidé budou šťastnější a budou mít pocit, že mají ještě pro co žít. Ano, ústavy s tím budou mít víc práce, ale mysleme na své stáří.

Nemám rád staromilství a žehrání na stávající poměry, každopádně je dobré si věcně uvědomit, že naše evoluční minulost byla podstatně odlišná od naší přítomnosti. Převychovávat člověka na novou dobu je často proti přírodě. Naše geny nezměníme. Ty je třeba znát, respektovat a podle toho hledat fungující kompromisy.