Efektivní zvládání konfliktů

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-09-05, 13 NS

Pod pojmem efektivní zvládání konfliktů si lidé představí, že by měl existovat návod, jak se vyhnout každému konfliktu. Ten samozřejmě neexistuje a ani biologicky není možné, aby konflikty neexistovaly. Každé dva organismy si totiž mezi sebou musejí udržovat vzájemnou hranici a kontrolovat vstupy a výstupy, které přes ní jdou (více viz JK: Křesťanství, vztahy a sex, 2016).

1 Obrázek – Dva axiomy evoluce - axiom soupeření a spolupráce

Mezi dvěma organismy zákonitě vzniká soupeření na společné hranici, neboť každý organismus si musí udržovat vnitřní homeostázu, tím že kontroluje vstupy a výstupy. Proto soupeření je mezi partnery, mezi rodiči a dětmi, firmou a zaměstnancem, státem a občanem ap. Na druhou stranu vzájemné soupeření účastníky konfliktu oslabuje, a tak v mnoha situacích platí pravidlo "jsme na jedné lodi". Pokud organismy 1 a 2 natolik oslabí bojem, stanou se oba kořistí organismu 3.

Organismy musejí spolu i spolupracovat, a to tím víc, čím víc jsou na sobě existenčně závislí. Například parazité omezují svou virulenci, stávají se komenzály či symbionty, aby jako celek s nositelem měli větší evoluční úspěch (lépe se šíří mírná rýma, se kterou chodí lidé do kina, než agresivní angína, kvůli které lidé musejí zůstat doma). Právě proto, že přežití dítěte je výrazně závislé na spolupráci muže a ženy, vznikla i partnerská láska a neustále se obrušují sklony k soupeření obou pohlaví tím, že děti válčících rodičů mají nižší fitness, a tak tyto geny se z populace pomalu eliminují.

Ta hranice může být gentlemanská, ale i EU musí kontrolovat hranice s Řeckem, protože jeho finanční politika je schopná zlikvidovat celou EU. Hranice si musíme hlídat jak vůči svým protivníkům, ale i vůči svým blízkým a přátelům. Známá je modlitba kardinál Armand-Jean du Plessis de Richelieu: "Pane Bože, ochraň mě před mými přáteli, s nepřáteli si poradím sám."

Efektivní zvládání konfliktů neznamená, že se do konfliktu nedostaneme, ale že často naopak do konfliktu musíme jít včas, dříve, než je pozdě.

Někdy dokonce musíme jít do konfliktu s blízkými lidmi, abychom o ně nepřišli. Klasickou ukázkou jsou stále množící se mamahotely. Zejména muži mají v adolescenci a mladší dospělostí krátký čas, aby nastoupili kariéru. Pokud tak neučiní do třiceti, nikdy z nich nic pořádného nevyroste. To je bohužel empirický fakt, ale v praxi to znamená, že rodiče musejí najít sílu a po dokončení syna ho vypoklonkovat z domova, aby se postavil na své nohy. Pokud tak neučiní, budou ho mít na krku až do své smrti. Nejít do konfliktu z mladým, kterému se opravdu z teplíčka domova nechce, tedy znamená selhání rodičovské výchovy, za kterou oni zaplatí ztrátou těch snů, které si o něm dělali, když se s ním od malička piplali.

Stejně tak chronické vyhybání se konfliktu občas vede k zarytému nepřátelství mezi rodiči a dětmi. Klasický nerozum představují půjčky mezi rodiči a dětmi bez úroku a bez smlouvy. Vztahy mezi rodiči a dospělými dětmi se bohužel dají vyjádřit v penězích - je to částka, kvůli které jsou děti ochotny se přestat bavit se svými rodiči, když ji nechtějí splácet. Pozor většinou to není částka nikterak vysoká. Podobně vidíme zaryté nepřátelství mezi dětmi a rodiči za to, že jim nedarovali peníze na cokoli. I zde se dá vztah děti a rodičů vyjádřit psychometrickou křivkou podle sumy, za kterou jsou ochotny děti obětovat dobré vztahy k rodičům a naopak.

2 Graf - Psychometrická křivka, která popisuje chování lidí při konfliktu o peníze

Rodiče půjčí dětem peníze, ale ty je nechtějí, nebo nemohou vrátit. Rodiče se připomínají, napětí roste. Velká část populace, i když samozřejmě ne 100 %, se s rodiči rozejde ve zlým. Podle analogické křivky lidé obětují kvůli penězům přátele i partnery. U psychometrické křivky se interpretuje její střed, zde 50 %, a řekne se "děti se rozkmotří s rodiči za 4,5 použité jednotky. (Hodnoty v grafu jsou jen symbolické.) Obávám se, že tato částka v realitě není velká - pár set tisíc korun. Tento typ konfliktů je hodnotový a vyplývá z postojů vůči majetku a bohatství.

3 Příklad - Pokud nenastaví hranice rodiče, nastaví je nenávist

Přišli dost staří rodiče, v ruce exekuční příkaz. Za pár dnů jim vydraží barák. Teď se mohou jen modlit, aby jim nový majitel domu nezavíral vodu a nevypínal elektriku uprostřed zimy, nebo aby jim nedal likvidační nájem. Jak se to všechno semlelo?

Někdy ke konci 90. let darovali ten dům synovi. Jenže syn nejen, že neplnil, co slíbil, ale vztah s rodiči navíc hatila dost nesnesitelná snacha. Syn se začal "živit" porůznu podvody. Rodiče něco žehlili, ale vynalézavost dětí nezná mezí. Dnes mezi nimi panuje zaryté nepřátelství a mlčení. Posléze byl soud se synem pro další podvody, načež přišel již zmíněný exekuční příkaz na prodej domu a všech pozemků. Teď ještě dobíhá pár právních záškubů, které mi připomněly slova René Descarta z jeho Rozpravy o metodě: "vidíme, že hlavy, krátce po tom, co byly uťaty, se ještě pohybují a hryžou zemi, přestože již nejsou živy". I zde bohužel zbyl prostor jen na hryzání. Řekněme si na rovinu - dnes nijak vyjímečný příběh.

Podobnou chybu dělají i rozvádějící se rodiče, když nejsou schopni se domluvit na prodeji domu, tak se shodnou na tom, že jej napíší na své děti. Zapomínají, že tím samým aktem ho mnoho z nich de facto hází do kanálu. V 18 letech syn udělá dluhy, přijde exekuce, přijdou nejen o rodinu, partnera, děti, ale i o podíl na domě. Majetek zkrátka na děti nepřepisujeme, od toho je dědictví.

Nezapomínejme, že prý okolo třetiny dospělých synů se v dospělosti vůbec nebaví se svým biologickým otcem. Vztahy mezi sourozenci jsou prý ještě víc konfliktní. Tedy efektivní zvládání konfliktů předpokládá především znát reálnou situaci o prevalenci konfliktů a znát reálné možnosti, co je a co není možné. Například otázky mediací či sanace manželství - zkrátka existuje řada párů, které není možno ani mediovat ani sanovat.

Tento jev odcizení v dospělosti (estrangement) se anglicky terminologicky, i když poněkud nedůsledně odlišuje, od odcizení v dětském věku (alianation). Nepřekvapí, že nejčastějším důvodem odcizení v dospělém věku (estrangement) je právě rozvod rodičů. Viz například www.drjoshuacoleman.com či http://www.estrangedstories.com/, kde jsou i zprávy z dotazníkového šetření.

Tento jev můžeme ukázat na příkladu radioaktivity. Jestliže radioaktivní pozadí je na určité úrovni, není možno vybudovat rodinný domek, který by měl poloviční úroveň radiace než má okolí. Stejně tak pokud mezi otci a syny existuje 30% pozadí konfliktů, nemůže nikdo - ani soud, ani ombudsman, ani psychologové, ani EU dosáhnout toho, aby mezi odcizenými dětmi a jejich rodiči zavládl soulad v 90 % případů. Naopak na OSPOD to bude vždy ještě horší než ve zbývající populaci. Tedy když se OSPODu podaří sanovat pouze 70 % odcizených postpubertálních dětí od rodičů, tak by zasloužil "medaili za výstavbu".

Afinita ke konfliktům

U každého konfliktu můžeme rozdělit lidi dvou skupin: Jedna se mu vyhybá, druhá jej vyhledává. V úřednické práci je chronickým problémem sklon k autostimulaci čili lidově řečeno samonasírání, které je typické pro tzv. rezonéry či kverulanty (F60.0 Paranoidní porucha osobnosti). Tito lidé narušují zidealizovanou představu o klientovi sociálních služeb, protože oni nepotřebují úřad k tomu, aby jim pomohl, oni potřebují úřad k tomu, aby si ulevili sami, a to nejčastěji od večerní tísně a únavy. Mechanismus je prostý: Když na ně večer padá únava a smutek, tak si mechanismem pokus-omyl vyzkoušeli, že se jim udělá lépe, když napíšou nějakou stížnost na kohokoli kamkoli. Protože ale na ně padá večerní únava každý den, tak každý den vyprodukují nějakou stížnost. Tedy generují desítky stížností na nejrůznější témata.

Z hlediska diferenciální diagnostiky je třeba je odlišit od tzv. obětí trestného činu (F62.0 Přetrvávající změny osobnosti po katastrofické zkušenosti), které se jim v mnohém podobají. I ty neustále zásobují úřady stížnostmi. Od čistých kverulantů se liší tím, že jsou monotématičtí. Jejich přípisy se točí pořád dokola okolo nevyřešeného zážitku s trestným činem. S tím jim úřad často nemůže pomoci, ale přesto těmto lidem spíš může pomoci psychoterapie než kverulantům. I úředníkům víc pomůže, když s ním mají soucit jako se zmrzačeným člověkem, než když se sami cítí být jeho obětí jako v případě kverulantů.

4 Příklad - Rozdíl mezi kverulantem a obětí trestného činu

K ombudsmanovi si kdysi poslala obskurní stížnost jedna stará paní. Podnět sám byl napsán drobným písmem na okraje novinového článku. Právě proto, že se monotématicky vracel k nějaké těžko uchopitelné traumatické události, doporučil jsem kolegyni, aby jej neignorovala a vyzvala místní úřad (sociální odbor), aby uspořádal se setkání s touto paní. Na ten byla pozvaná i její dcera. Když jsme se sešli, tak jsem vyzval paní, aby nám popsala, co ji trápí a ta začala velmi emotivně a zmateně vyprávět, jak ji před pár lety dlouhodobě mlátil syn, protože po ní chtěl, aby na něj přepsala dům. Popisovala situace, jak ona leží na zemi a on do ní mlátí pěstmi. Nechtělo se tomu věřit. Tak jsme se obrátili na dceru, která dosvědčila, že je to bohužel pravda a že se to opravdu stalo asi před 12 lety. Tedy je to dávno promlčené. Ale přesto si tuto událost paní každý den mnohokráte opakuje, zejména, když se jí stýská po synu, když trpí samotou, tak si mimovolně vybaví ty scény, kdy ji bije do obličeje.

K žádné úlevné abreakci tehdy u paní nedošlo, zřejmě i z důvodu nastupující demence. Dál neustále opakovala, tyto své vzpomínky. Ale jednu přidanou hodnotu tato událost přeci jen měla. Místní úřad konečně po letech pochopil, proč je tato paní po celá léta otravovala s naprosto nesmyslnými podněty, a co možná bylo ještě důležitější - uvěřil jí, a tím bylo jednoduší mít s ní větší soucit, neboť ji začal vnímat ne jako agresora, ale jako oběť.

Rozdílné reagování mužů a žen ve stresu a konfliktu

Stresové chování je v mnohém formováno naší evoluční minulostí, a tedy se liší podle úkolů, které jednotlivá pohlaví v minulosti řešila. Válečnická minulost mužů má za následek, že stres je aktivizuje a jejich primární reakce je aktivační - útočná a agresivní. Naopak těhotenství, mateřství a fyzická slabost činí ženy zranitelnější, tedy ženy při konfliktech reagují spíše inhibičně a nabízejí primárně kooperaci.

Vzhledem k tomu, že většina soudců i sociálních pracovnic jsou ženy, je pochopitelné, že tuto smířlivou strategii doporučují i v těch situacích, kdy už dávno není vhodná. K rozvodu často dochází právě kvůli této asymetrii mužů a žen v reakci na stres, což je možno demonstrovat na technice "čára vztahu". Oběma partnerům předložíme graf, kde na ose x je trvání jejich vztahu od začátku do konce a na ose y je jejich pohoda ve vztahu. Grafy partnerům připravím já, oni zakreslí jen čáru. Typický obrázek je následující:

5 Obrázek - Čáry vztahu rozvádějících se partnerů

Při rozboru zjistíte, že muž neměl o citových propadech ženy v minulosti ani tušení, neboť když se schylovalo ke konfliktu, žena se dostala do stresu a nabídla kooperaci, i když se při tom cítila pod psa. Muž měl pocit, že se dohodli, a tedy že je vše v pořádku, že se nic zvláštního nestalo. Traumata se ale kumulovala až do meze pevnosti ženy. V tomto případě byl poslední kapkou potrat, protože samozřejmě muž netušil, co to s jeho ženou udělá (výčitky 'já kráva jsem si zabila vlastní dítě' ap.). Zkrátka vnímá rozchod jako nespravedlivou ránu z čistého nebe: "Přeci stačí říci a můžeme se domluvit..."

Když tato žena přichází na OSPOD s problémy kvůli rozchodu, přichází proto, že se ženskou smířlivou strategií naprosto pohořela. Najednou přichází na OSPOD či před soudkyni, která jí říká: "Nevšímejte si toho. Tak mu vyjděte vstříc. Zkuste se s ním domluvit." Jenže to ona zkoušela celých dvacet let a nikam to nevedlo, ale tato zkušenost úřadu chybí.

Podobně úřednice mají sklon pasivně rezignovat jako se svými syny, když klient nereaguje na jejich doporučení. Zkrátka nechtějí jít do ostřejšího konfliktu, protože jim to není vlastní. Například muž neustále narušuje předání dítě tím, že při předání poskakuje před ženou, strká jí před obličej VHS kameru a křičí: "Proč jsi proti střídavé výchově? Řekni mi, proč jsi proti střídavé výchově." I když samozřejmě doporučujeme nahrávat předání na vizuálně nenápadná zařízení dle §88 NOZ, přesto toto chování tohoto muže je zjevně závadové. Sociální pracovnice i soudkyně se smíří s tím, že mu to mírně a smířlivě doporučují, aby to nedělal. Zapomínají, že na proti nim stojí tvrdý chlap, který je neslyší a jakýkoli kompromis považuje za svou prohru. Kooperaci bude nabízet až jako východisko z naprosté nouze, když tvrdě narazí do zdi. Zkrátka nabízení kooperace či ústupky sociálních pracovnic v této situaci konflikt mezi expartnery ještě rozdmychává, neboť dávají muži najevo, že se svou násilnickou strategií má velmi dobré šance na úspěch.

Zpuchřelá mašinérie úředních postupů konflikty rodičů ještě hrotí

Podobně jako u dětí funguje jako rozhádaných rodičů prevence - smysluplný, nebo i jen předvídatelný řád. To je v sociální oblasti to poslední, co bychom tam našli. Dříve jsem vehementně nabádal sociální pracovnice, aby více vydávaly napomenutí a tresty ve správním řízení, a divil jsem se, proč se tomu tak brání. Časem jsem pochopil, že to plošně odmítají z těchto důvodů:

a) je to velice složité papírování plné slovíčkaření.

b) kouká z toho papírová přestřelka s advokáty klientů a milión odvolání a stížností

c) je to nekonečně dlouhé

d) je to prakticky nevymahatelné, protože soudy to vcelku ignorují

Jinými slovy i ty nejstatečnější sociální pracovnice tuto cestu zavrhují, ne protože by jim chyběla odvaha, ale protože správní řízení je špatně systémově navržené a zcela neefektivní. Touto cestou se při dnešních zákonech bohužel nedá dětem pomoci.

Z toho vyplývá, že OSPODy prakticky nemají sílu cokoli prosadit a jako mocenský nástroj státu (úřad), který by mohl a měl ulehčit práci soudu a chránit děti v nejkonfliktnějších rodičovských sporech vůbec nemohou fungovat.

To vše víc komplikují soudy, protože na sebe kumulují stále více zbytečných rozhodnutí, které kvůli svému těžkopádnému a neefektivnímu způsobu práce vůbec nestíhají. Přitom většinu věcí by zvládl buď pověřený opatrovník, které mu by soud svěřil svou důvěru, nebo sociální pracovnice, pokud by jim soud více důvěřoval a předal jim více rozhodovacích pravomocí.

Práce s aktivací při konfliktech

Při hádce narůstá napětí čili aktivace organismu až dosáhne hranice přetížení jednoho z aktérů (Partneři a rozchody, 2. kapitola). Hranice přetížení je definována jako bod, kdy se objeví většinou pozorovatelná obraná reakce, která buď snižuje napětí, nebo zvyšuje vzdálenost

"No dobrá, tak máš pravdu, když si to myslíš." (manipulace s napětím)

"No dobrá, ale já už musím jít do práce." (manipulace se vzdáleností)

Hranice přetížení leží u každého člověka výše či níže a je osobnostní konstantou. Navíc závisí na únavě, tedy délce debaty. Například cholerik na začátku debaty má hranici přetížení vysoko, ale na rozdíl od flegmatika rychle při rozhovoru ztrácí energii. Hezky je vidět tento poměr hranic přetížení ve filmu Pulp Fiction v debatě Julese a Vincenta na téma Božího zásahu. Debatu utne Vincent přitakáním: "Dobrá, byl to Boží zázrak. Můžeme jít." Přitakal, aby ukončil rozhovor, ale vnitřně nesouhlasil.

6 Graf - Křivky přetížení dvou aktérů v hádce a obranná reakce při přetížení

Debata začíná na nízké aktivaci a při dosažení hranice přetížení níže položené křivky přetížení, modrý účastník snižuje aktivaci či zvyšuje vzdálenost.

Autostimulace neboli samonasírání

Cholerici, rezonéři, kverulanté, histrionské (hysterické) a podobné osobnosti mají empiricky vyzkoušené, že se jim vyplácí zvyšovat aktivaci nad křivku přetížení druhých lidí. Navíc je jim zvyšování aktivace příjemné.

7 Graf - Práce s únavou u autostimulačního typu osobnosti

Je chybou vstupovat do náběhové hrany jeho aktivace. Třeba je počkat, až dosáhne aktivačního maxima, pak chvíli počkat, a když začíná být unavený, tak je možno začít s ním komunikovat. Tak je možno i velké choleriky utahat a dojít s nimi ke konsensu.

Fantazijní práce při konfliktech

Konflikty jsou horší než ledovec. U ledovce čouhá z vody 10 %, zbytek je pod vodou. U konfliktů se 99 % odehrává ve fantazii. To, co je vidět a slyšet, je pouhé 1% času - čtvrt hodina hádky a zbytek jsou hodiny či spíš měsíce fantazijní práce, kde se konflikt v hlavě převaluje. V samomluvě se lidé obhajují, že udělali správně, že ten druhý se taky nechoval korektně, že se tedy omlouvat nebudou atp.

Fantazijní postavy se vytváří na základě zkušenosti s reálnými postavami, ale přesto je řídí zákony fantazie a ne zákony reálných lidí. Lidé se k nim chovají jako k reálným postavám, a pak se diví, že trpí mnoho let a nejsou s to se jich zbavit. Zde se omezím na jeden příklad z knihy Křesťanství, vztahy a sex, na kterém je možno ukázat, jak moc jsou fantazijní postavy odlišné od reálných a jaké chyby lidé neustále dělají. Zájemce o podrobnější studium odkazuji na 4. kapitolu své knihy Partneři a rozchody.

8 Příklad - Jak dlouho trvá rozchod?

„Měla jsem nyní rozhovor se svým prvním manželem ohledně navýšení výživného na Martina, to, že nesouhlasí a bude soud, mě moc nepřekvapilo, ale co nechápu, že začal na mě do toho telefonu bezdůvodně řvát, že z něj dělám blbce a pitomce a vyčítat mi, že jsem mu kdysi před x-lety řekla, že je nýmand (moc si to nepamatuji, ale myslím, že je to tak 10 let).

Pak vyčítal, že jsem na něj celou dobu srala, nikdy jsem s ním nic neřešila ani ohledně Martina, a vždycky jsem si vše dělala podle svého a Franta mi v tom pomáhal. Přitom mě před Frantou pomlouvá, i mu kvůli tomu extra volá, aby mu sdělil dojmy z našeho ani ne dvouletého manželství. Když jsem se ho ptala, proč mi nadává, tak asi třikrát 19 mi zopakoval, že jsem mu úplně ukradená a je strašně rád, že již se mnou není. Vůbec to nechápu, po 16 letech od rozvodu???“

Na tomto příkladu vidíme, že nerozlučitelnost manželství není teologický výmysl, ale u mnoha párů spíš empirický fakt. Jak vidno na reakci muže, svatba není jen papír. Jen papír byl v jeho případě rozvod. Po šestnácti letech je ona stále jeho záchytnou postavou, kterou si v hlavě přehrává, když je mu ouvej. To je patrné z toho, jak má silně obsazenou větu, kterou by podle zákonitostí zapomínání už musel stokrát zapomenout. Síla paměti totiž prozrazuje, že si vzpomínku na hádku s "nýmandem" až příliš často opakuje. Jak to funguje?

Představme si, že se mu nepovedl obchod, moc nevydělá, a když to půjde špatně, tak i prodělá. Jde domů jako zbitý pes a potřeboval by, aby ho někdo podpořil: "Vykašli se na to. Já tě mám ráda i přesto." Takže jeho podvědomí zavolá záchytnou postavu. Bohužel tou není jeho nová partnerka, ale jeho 16 let stará exmanželka. Jenže to není reálná postava. To je fantazijní postava, která zrcadlí jeho momentální stav - ten nestojí za nic, takže si vytáhne z paměti CD "Ty nejhorší výroky mojí ex." a pustí si je. Ozve se: "No bodejť, že tě napálil. Vždyť ty jsi uplný nýmand!" Místo pohlazení studená sprcha. Zastaví se na chodníku a začne ji proklínat. Zkouší udělat to samé, co by dělal s reálnou ženou, pokud by ho takto urazila - naštval by se a vyhnal ji. Ale toto nebyla reálná žena. To byly vzpomínky - fantazijní postavy, fantazijní CD. A on udělal pravý opak. Důkladně si minulé vzpomínky procvičil a podpořil silným citovým doprovodem. Tím si posílil svůj zlozvyk - když je mi zle, volám svou bývalku, aby mě utěšila. Takhle se jí rozhodně nezbaví, zvláště, když si do její fantazijní postavy uložil sebenávistný výrok, o kterém je sám v hloubi duše přesvědčen, ale není schopen si ho sám připustit: "Jsem v podstatě nýmand."

Při svatbě si slíbili, že spolu ponesou dobré a zlé až do smrti. Jak vidíme - dobré už dávno nenesou, ale to zlé - urážky, vztek a nenávist - si tento pán ponese až do smrti, pokud se opravdu důkladně nenaučí zákony fantazijních postav a důkladně nepochopí, že k fantazijním postavám se rozhodně nemůže chovat jako k reálným. Též by si měl uvědomit, že trpí sebenávistí, a měl by se mít rád, i když neudělal "ďouru do světa". Prostě musí odpustit sobě i bývalé ženě, že jeho život jde jinou cestou, než by si přál, než si vysnil.

Na rozdíl od reálných postav u fantazijních postav je jedno, kdo říká či opakuje větu "jsi nýmand". Protože on je vůči svým fantazijním postavám něco jako jakýsi nevědomý loutkoherec. Vkládá jim do úst své myšlenky, a pak s nimi debatuje a hádá. To je názorná ukázka fantazijní autostimulace (samonasírání).

U jakékoli komunikace, ale u fantazijní dvojnásob, sledujeme tři základní jevy - IFI:

a) Incidence - kdy, kde a zda vůbec

b) Frekvence - jak často

c) Intenzita - kolik energie do toho vkládá

Prostou úvahou většinou pochopíme, kde je pravda. Pro uvědomění absurdity pronášených vět někdy pomáhá technika substituce Pythagorem. Srovnejte tyto dvě věty:

Když dosadíme do její věty Pythagora za bývalého partnera, je ihned zřejmé, že ho má stále rada. Jen láska zdegenerovala do nenávisti (zákon zachování lásky). První věta má zcela jinou IFI než ta druhá s matematikem.

9 Příklad - Využití incidence při diagnostice

Na přednášce se mě ptá pán: "Pane doktore, jak poznám, že mé děti jsou závislé na pc?"

JK: "Vaše děti jsou závislé na PC."

On: "Jak to můžete vědět?"

JK: "Jste jediný z této skupiny, který se mě zeptal."

On: "Hmmm... Asi máte pravdu..."

Z faktu, že se mě zeptal (incidence výroku), jsem usoudil, že jeho hlava už diagnosu vyrobila, jen si to nechce přiznat. Neptal by se, kdyby s mladými neměl problém.

Závěr

Efektivní zvládání konfliktů pokrývá několik oblastí osobnosti. Musíme být nastaveni hodnotově a postojově na to, že nechceme válčit, nechceme prosazovat své privátní zájmy, ale jde nám o věc, o dosažení kompromisu typu win-win. Musíme být vybaveni dostatečným know-how, jak probíhají konflikty a co je třeba při nich sledovat. Vyžaduje to i citovou stabilitu a schopnost následně po rozhovoru stabilizovat své citové prožívání a rezidua stresu jinak než přejídáním či jiným maladaptivním způsobem. Hodí se tedy umět vhodné relaxační techniky. Konflikty se též z větší části odehrávají ve fantazii, proto je třeba znát zásady zdegenerované komunikace a fantazijních postav, včetně samomluvy.

Jak bylo řečeno na začátku - efektivní zvládání konfliktů neznamená se každému konfliktu vyhnout, ale často naopak jít do řízeného konfliktu včas, dřív než přeroste do nezvladatelné podoby.