PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
Prof. MUDr. Zdeněk Adam, CSc.
Při výzkumech efektivity onkologické léčby se monitoruje životní pohoda (well-being) pacientů po prodělané léčbě. Při tom se tak trochu zapomíná na fakt, že okolo 14 % lidí nám i bez léčby malignit řekne, že jsou ve svém životě převážně nespokojení. 14 % lidí je přibližně každý sedmý člověk, tzn. že i v každé školní třídě vyrůstají 4 děti, které budou v dospělosti považovat svůj vlastní život za nezáviděníhodný. K tomu by bylo dobré zohlednit fakt, že minimálně každý čtvrtý člověk někdy v životě měl nějakou netriviální psychiatrickou diagnózu (celoživotní prevalence je okolo 25 %).
Většině pacientů vědomí smrtelné nemoci na životní pohodě nepřidá, protože jen málokterý pacient si u onkologické léčby řekne: „Konečně, že už budu mít ten zpropadený život za sebou.“ Nicméně i po úspěšné léčbě se tito pacienti nedostávají do prožitkově kladného a příjemného prožívání, spíš se vracejí k temným stavům, které velmi dobře znají z let před nemocí.
Temné uvažování je bohužel statisticky běžné a jeho dopady na psychiku nejsou pracovně a reprodukčně handikapující jako u atak klinických depresí, proto se obvykle tyto chronické mírně depresivní stavy nediagnostikují, i když už půl století mají svou vlastní, laické veřejnosti vcelku neznámou diagnózu – dysthymie. Nicméně každý zná z vlastního okolí řadu příkladů bručounů, mrzoutů, rezonérů či chronicky naštvaných lidí. Stejně tak se to jimi jen hemží v krásné literatuře (jezevec Burdych, robot Marvin, macecha Popelky).
Pro praktického onkologa v ambulanci je tato diagnóza důležitá především proto, že ač je to k neuvěření, psychickou pohodu našich pacientů nezřídka ovlivňuje výrazněji než samotná onkologická léčba. Ba dokonce touto poruchou nemusí trpět samotný pacient, ale stačí, když dysthymikem je jeho dominantní partner. Pak dochází k jevu, který známe i u schizofrenií, a totiž k indukování dysthymie. To, že se jednalo o indukovanou dysthymii, poznáme poté, co tyto dva od sebe oddělí třeba úmrtí dysthymika. Pacient s indukovanou dysthymií nám do pár měsíců „před očima rozkvete“, jako by mu smrt partnera vlila radost do žil. Ale je to naopak – ustal nekonečný proud temných poznámek, ledové ironie, sebelítostných stesků, nadávání na celý svět a pocit zmaru, a tak mysl přeživšího pookřála a dostala se do zdravějších, ale hlavně radostnějších poloh.
Zdroje dysthymie jsou zpravidla multifaktoriální, jak je v psychologii typické, dané geneticky, výchovou (citovou deprivací v dětství), traumatickými zážitky, popř. osobnostním nastavením. U toho se však musíme zastavit. U občasných depresivních epizod nedochází k takovému narušení hodnotového systému jako u dysthymie, protože i když je deprese hlubší a bolestnější, netrvá tak dlouho. U dysthymie ale temné prožívání působí a deformuje mysl člověka celé roky až dekády. Je to sice snesitelné, ale přesto nekonečně dlouhé působení špatné nálady na jeho duši. Mysl se tomuto působení brání různými obrannými reakcemi a úlevnými manévry, ale ty zhusta bývají spíš škodlivé než prospěšné. Podobně jako z pohledu vnějšího pozorovatele dělá tonoucí vše pro to, aby se zabil, tak se často dysthymik jeví, že dělá vše proto, aby měl špatnou náladu opravdu, jak se patří – chodí pozdě spát, lákají ho drogy, různé druhy nutkavého chování, včetně počítačové závislosti či gambleringu, fascinuje ho manipulativní uvažování, autostimulační sebedestruktivní chování („adrenalinové akce“), sláva, moc ap. Bohužel tudy cesta nevede.
Psychoterapie se tedy musí hlavně zaměřit na odstranění všech druhů mentálních zlozvyků, což obnáší jednak důraz na zdravou životosprávu, ale i pečlivé monitorování obsahů mysli, především fantazijních postav a manipulativních sklonů. Od psychoterapie tedy realisticky očekáváme, že pokud se dotyčný zbaví těchto zbytečných zlozvyků, tak jeho nálada vystoupá alespoň na neutrální úroveň. Nikdy asi nebude optimistou, ale tíha bytí se stane snesitelnou a i on bude snesitelný pro okolí.
U těžších případů, které se blíží klinickým depresím, samotná psychoterapie nestačí a je vhodné ji rozšířit o léčbu antidepresivy. Avšak pouhá léčba psychofarmaky, pokud není doplněná o psychoterapii, nebývá moc efektivní, protože jak už jsme řekli, dysthymie má sklon deformovat charakter, hodnoty a celkové nastavení osobnosti dysthymika.
Dysthymie se tedy považuje za principiálně léčitelné onemocnění, ale tento terapeutický optimismus hatí fakt, že dysthymie se obvykle nediagnostikuje, dotyční s ní nic nedělají, protože zpravidla ani neví, co by s ní měli dělat. Těmto nepoučeným je věnována naše kniha, aby získali náhled i návody. Pro praktické lékaře je mementem, že i tak zdánlivě triviální diagnóza malé psychiatrie může citelně zatemnit klinický obraz jejich onkologických pacientů.