Když pozorujeme chování lva a lvic kolem něho, asi by se nenašel nikdo, kdo by chtěl tvrdit, že rozdíly v jejich chování jsou dány pouze rozdílnou výchovou samců a samic. Předpokládáme, že tyto rozdíly jsou dány převážně vrozenými instinkty, tedy geny. Bohužel dnes najdeme lidi, kteří se naproti tomu domnívají, že rozdíly mezi mužem a ženou jsou dány prakticky výlučně výchovou. Jako kdyby od krku všechny rozdíly mezi pohlavími určovaly geny a od krku nahoru určovala pouze výchova. Toto by se jevil být roztomilý omyl několika vymírajících pomatenců, kdyby z toho nevyplývala řada životních experimentů, za které pak zúčastnění platí životními karamboly. Při těchto experimentech se zkouší volná zaměnitelnost pohlaví a bolestně se zjišťuje, že až tak jednoduché to asi nebude. To není tím, že by mužům po celou dobu jejich života přebýval penis, ale tím, že ve srovnatelných situacích se chovají jinak než ženy.

Začněme jednoduchým příkladem - pořádek. Stačí na vysokoškolských kolejích srovnat pokoje kluků a holek a je na první pohled jasné, že muži dokáží tolerovat mnohem větší nepořádek a špínu než ženy. To v klasickém modelu znamená, že muž vracející se domů přichází většinou do prostoru, kde vládne větší pořádek, než jaký by sám byl schopen či ochoten udržovat. Tedy nemá žádnou velkou potřebu dál ženě do interiéru krafat. Jakmile ale role obrátíme, tak kariérně úspěšná žena se vrací domů, kde nachází muže v domácnosti, která je v takovém nepořádku, že v ní sama nemůže dost dobře existovat. Ani akademicky úspěšná žena není schopna si lehnout na kanape, přikrýt se novinami a klímaje před televizí meditovat vztah pyruvátu a laktátdehydrogenásy. Geny jí prostě nedají. Aby se tam cítila dobře, musí si napřed kolem sebe uklidit. Podobně jako pes, než si lehne, tak udělá dvě tři kolečka. Tyto ženy si pak zpravidla stěžují (a právem), že kariéra pro ně znamená dvě směny. Jednu v práci, druhou doma. Z toho vzápětí vyplývá pocit nespravedlnosti a sklon polidšťovat muže v domácnosti výchovně-vzdělávacími lekcemi. Z této a dalších zřetelných asymetrií mezi pohlavími pak vyplývá jednak omezená zaměnitelnost pohlaví v rodinných rolích a dále chronické, těžko překonatelné konflikty v rodinách s prohozenými rolemi.

Když se řekne slovo dvoukariérní, tak mě nenapadne v první řadě substantivum "rodina", ale "žena". Totiž to, co je přirozeně dvoukariérní není rodina, ale především žena. Následující grafy popisují průměrný počet kalorií v potravě, kterou do tábora přináší v daném věku to které pohlaví.

Již v těchto komunitách lovců sběračů vidíme, že životní oblouk mužů je poněkud fádní. Kariéra, kterou začnou v 18 letech jde po 45. roku strmě dolů. Krize střední věku pak dokazuje, že jsou si muži velice dobře vědomi tohoto propadu směřujícího až do jámy pod hrobníkovo lopatou. Naproti tomu ženy jsou z principu dvoukariérové. První kariéra jsou děti, po kterých přichází druhá kariéra. Tou dobou jsou ony samy již babičkami, a přesto do tábora nosí více kalorií než samy spotřebují. Tuto flexibilitu změnit kariéru uprostřed života muži nemají. Ti dokáží nanejvýš vystřídat partnerky.

Pro ženy je přirozené se v 45 letech katapultovat do absolutně jiného životního stylu. Proto třeba politickou emigraci snášejí lépe než muži. Podobně vidíme mnoho kariérně úspěšných žen, které třeba vstoupily do vrcholné politiky po té, co odchovaly tři děti (Madeleine Albrightová; Anna Šabatová ap.) Prostě když je holka blbá a neschopná ve dvaceti, tak neudělá kariéru ani ve dvaceti, ani v padesáti. Pokud je ale schopná udělat díru do světa ve dvaceti, bude bezpochyby schopna udělat kariéru i po úspěšném odchování dětí. To je velký rozdíl od mužů. Když muž neudělá žádnou kariéru do 40 let, tak je zbytečné od něho cokoli očekávat později.

Při znalostech těchto podivuhodných schopností žen asi lépe porozumíte, proč považuji dvoukariérové rodiny za hloupost. Prožít své rodičovství a být s dětmi nějakých patnáct dvacet let - to je příležitost, kterou žena na rozdíl od muže nedostane dvakrát. Jestli to nestihne do 45, tak už umře bez této zkušenosti. Ano, tragédie se stávají, ale proč jim napomáhat? Proč si nechat ujít takovou příležitost, když schopné (a konec konců ani neschopné) ženě kariéra kvůli dětem neuteče?

S rostoucím věkem nám začínají být vcelku ukradené techtle mechtle pyruvátu s lakátdehydrogenásou, ale diktát genů nás opět směřuje zpět k rodině, přesněji řečeno k vnoučatům. Ano, je mnoho lidí, kteří toto směřování u sebe nepozorují ani ve třiceti, někdy ani ve čtyřiceti, ale je snad čtyřicítka konec života? V šedesáti je pozdě bycha honiti, ani jakkoli úspěšná monografie o pyruvátech tou dobou už moc u srdce nezahřeje.

Obecně je rozšířená iluze, že oblast partnerských a rodinných vztahů je oblast naprosté svobody, že nám nikdo a nic nemá právo kecat do toho, co a jak máme či nemáme dělat. Bohužel svoboda je filosofický či právnický konstrukt. Přírodověda nezná pojem "nezadatelné právo laktátdehydrogenásy na sebeurčení". Ta zná spíš přírodní zákony, kterým jsme chtěje nechtěje podrobeni. Proto je dobré znát přirozené modely, ke kterým inklinujeme. Ty naskakují a fungují samy. Pro dítě je normální se postavit na nohy a začít chodit. Ano, jsou lidi, kteří umějí chodit po rukou. Jde to, ale není to cíl, ke kterému přirozeně směřuje lidská ontogeneze. Jakmile chceme něco neobvyklého, tak to znamená velkou investici, trénink, což samo o sobě implikuje i mnohem větší nebezpečí selhání. To platí i pro oblast dvoukariérních manželství i ta představují moderní experiment, který ne každý ustojí, podobně jako ne každý čeká na tramvaj stoje na rukou. Proto bychom si každý měli dvakrát rozmyslet, jestli se chceme nějakého podobného experimentu vrhnout. Za každou chybu totiž nebudou platit tramvaje, ale my, a to svou životní pohodou.