Pavlína Wolfová, PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-08-10
V souvislosti s causou rozvodu Adély a Miroslava Dudových, rodičů tří nezletilých dětí, jsme oslovili odborníka na psychologii rodiny. „Konkrétně ten případ neznám, ale, jak ho líčíte, je to poměrně klasický český příběh dneška,“ říká Jeroným Klimeš.
Když si to rodiče mezi sebou začnou vyřizovat na Facebooku, což je také prostor jejich dětí, co se tím nevratně stane?
Je úplně jedno, zda se to vynese na Facebooku nebo někde jinde. V ten moment jsou děti konfrontovány s nucenou volbou, tedy musejí dát zapravdu buď tátovi, anebo mámě. O jednom z rodičů říct - tenhle je dobrý a o druhém, že je ten zlý. A v okamžiku, kdy není vyhnutí a děti to musejí rozhodnout, udělají to. Tím dochází k odcizení, čili k tomu, čemu říká Sigmund Freud Oidipův komplex. V ten moment dítě přichází o jednoho rodiče. Problém je ale v tom, že ta volba je nestabilní. Mění se v čase, s věkem. To znamená, že rodič, který má dítě dnes na své straně, může o něj za pět let přijít a ani nebude vědět jak.
Vystřídají se v pozici, které se říká „zavržený rodič“?
Ano, to je ta nucená volba. Představte si dvě kamarádky, které se nesnášejí a vy, jako ta třetí, si musíte vybrat, se kterou se budete kamarádit. Ať uděláte, co uděláte, vždy přijdete o jednu kamarádku. Jinak to dopadnout nemůže. Když se s jednou nepohodnete, máte sklon přilnout zase k té druhé.
Když už se k tomu schyluje v případě dětí a rodičů při rozvodu, neměl by se do toho někdo vložit? Sociální péče? Soud?
V té situaci jsou zoufalí všichni. Znáte příběh Šalamounova soudu? Před Šalamouna předstoupí dvě matky a dohadují se, čí dítě přežilo. A Šalamoun, protože je z nich stejně zoufalý, říká – dejte mi meč a já to dítě rozseknu vedví. Úplně stejně jednají dnes úřady, protože to nejsou schopny kontrolovat a řídit. Vezmou tedy dítě, rozseknou ho na dvě půlky a jednu dají jednomu rodiči a druhou druhému a máme střídavou výchovu či něco podobného. Samozřejmě je to především masakr na dítěti.
Máme přece poměrně sofistikovaný sociální systém, soudy fungují…
Pozor! Soudy nefungují. I sociální pracovnice mají svázané ruce, protože soudy jsou naprosto paralyzované. Soudy dělají rozhodnutí v řádech měsíců, tří, šesti, může to trvat i roky. Pokud chcete s takto rozhádanými lidmi pracovat a zachraňovat jejich děti, musíte jim určit někoho, kdo na ně bude dohlížet každý týden a koho budou muset poslouchat jako hodinky. A pokud ho poslouchat nebudou, pak je musí soud sejmout - nařídit asistovaný styk či dokonce zákaz styku. To je jediné, na co ještě slyší, čeho se trochu bojí. Tomu se říká „určit opatrovníka“. České soudy to samozřejmě udělat mohou, ale nedělají to nikdy. V naší republice ještě nebyl dosud nominován jediný opatrovník, aby dohlížel na hádající se pár a udělal v tom pořádek. Je to škoda. Podle toho, jak ten pár dohlížíte a řídíte ho, totiž můžete říct soudu – tady dělá problémy ten pán a v tomhle páru tahle paní. Nepotřebujete ani znalecké posudky, protože ti lidé se při vzájemných interakcích chtě nechtě odhalí. To se tu neděje a spory expartnerů se prostě nechávají takzvaně vyhnít. Na páru, který mi líčíte, to jistě sama uvidíte jako na dlani. Pojede to celé roky, až to úplně dokonale vyhnije. A my, psychologové, tak jako sociální pracovnice, jsme bezmocní a zoufale čekáme, až soud konečně udělá pořádek. Ale on pořádek neudělá, protože tak to u nás chodí. Tady se hraje na "lidská práva".
Co radíte zavrženému rodiči, v tomto případě matce?
Lidem, kteří jsou dole říkám, uvědomte si, že český stát rezignoval na řešení těchto problémů. Nikdo to neřeší, nemáte žádnou naději dojít nápravy pomocí soudů a sociálky. Buď se s expartnery lidsky domluvíte, nebo máte smůlu. Nikdo vám nepomůže. Smiřte se s tím, že jste jela autem a narazila jste do kaštanu. Vedle kaštanu máte tři, čtyři hrobečky. Přišla jste o rodinu, manžela, dvě, tři děti… A začínáte nový život. Ano, můžete donquijotsky bojovat s větrnými mlýny a svá nejlepší léta ubít ve válce, která stejně většinou dopadne špatně. Raději si pořiďte novou rodinu...
Co radíte tomu, který je na koni, v tomto případě otec?
Spokojeného rodiče vždy varuji, že je to vratké vítězství. Lehce se překlopí, dítě přijde do puberty, změní názor a zavrhne ho. Zažil jsem to v případě jedné matky s třemi syny. Do té doby byli všichni tři na její straně a pak přišla dospělost, matku zavrhli a dali se dohromady s otcem. Matka v rodině skončila, přišla o tři syny, o muže i o dům.
V tomto případě rozchodu je ještě specifikum. Dvanáctiletý bratr žijící s otcem podal na policii trestní oznámení na svého třináctiletého bratra žijícího s matkou. Proto, že mu „ukradl herní účet na playstation“ To je normální?
Naprosto. Rozchod, na rozdíl od úmrtí, spouští v rodině válečné strategie, tady se to vraždí jako Kain a Abel. To přeci známe. Co je na tom zajímavého?
Náraz do kaštanu a truchlení mi z tohoto pohledu přijdou schůdnější, nejsou?
Samozřejmě, že je to lepší. I dětem se po úmrtí maminka zidealizuje: Pan Duda by je vodil v noci před dům a kyna k hvězdné obloze by říkal: "Moje milované děti, to jsou oči naší drahé maminky. Ona se tam v nebi za nás přimlouvá." Místo toho dnes děti nemají maminku z řádu andělů a polobohů, ale slyší něco ve stylu: "Zase si tě chce urvat pro sebe ta kráva." Takže děti Dudovi než se nadály, tak se staly dětmi krav, resp. kreténů - podle toho, kterým uchem právě poslouchají. Ale možná Dudovým křivdím - kdo ví, možná pro sebe používají jiná expletiva...