John Douglas, Mark Olshaker: Lovec duší

Na doporučení kamarádky H.B. jsem si přečetl knihu o sériových vrazích. Tyto kasuistiky jsou propleteny autobiografickými poznámkami autora, agenta FBI Johna Douglase. Lituji, že jsem některé prvky nestačil citovat v disertační práci o ambivalentním objektu. Například jak Ed napřed zabije šest žen, protože si netroufá na svou matku ap. Myslím, že jako nejlepší doporučení by mohla sloužit následující ukázka (str. 121 nn.):

Fakta jeho případu jsou dobře zdokumentována. Edmund Emil Kemper III. se narodil 18. prosince 1948 v Burbanku v Kalifornii. Vyrůstal spolu se dvěma sestrami v disfunkční rodině, ve které jeho matka Clarnell a otec Ed Junior spolu pořád bojovali a nakonec se rozešli. Ed projevil řadu příznaků podivného" chování, včetně rozčtvrcení dvou domácích koček a her na pohřební rituály se svou starší sestrou Susan. Snad také proto ho matka poslalo svému rozvedenému manželovi. Když odtud utekla vrátil se k matce, byl poslán bydlet k prarodičům z otcovy strany na vzdálenou kalifornskou farmu ležící na úpatí Sierry. Tam se hrozně nudila byl osamělý, odříznut od rodiny a té trochy pohodlí, kterou mu poskytovalo rodinné prostředí a škola. A tak zle jednoho odpoledne v srpnu 1963 tenhle vysoký, nemotorný čtrnáctiletý kluk zastřelil svou babičku Maude ručnicí ráže 22 a potom její tělo opakovaně pobodal kuchyňským nožem. Chtěla, aby zůstával s ní a pomáhal jí s domácími pracemi, místo aby s dědečkem, kterého měl raději, chodil na pole. Protože věděl, že dědečku Edovi nebude to, co právě udělal, připadat jako úplně vhodné chování, Ed ho zastřelil také a nechal jeho tělo ležet na dvoře. Když byl později vyslýchán policii pokrčil rameny a řekl: „Chtěl jsem vědět, jaké to bude, zastřelit babičku."

Vzhledem ke zdánlivému nedostatku motivu této dvojité vraždy zněla Edova diagnózu „osobnost s duševní poruchou, pasivně-agresivního typu', a byl internován ve Státní nemocnici pro duševně choré zločince v Atascaderu. Byl propuštěn v roce 1969 ve věku jednadvaceti let přes námitky státních psychiatrů, a svěřen do péče své matky, která se rozešla se svým třetím manželem a pracovala v té době jako sekretářka na nově otevřené kalifornské univerzitě v Santa Crua. Ed tehdy měřil 206 centimetrů a vážil kolem 135 kilogramů.

Dva roky dělal všechno možné, projížděl ulicemi u po dálnicích v autě a naučil se nabírat mladé stopařky. Santa Cruz a okolí se zdá být magnetem pro krásné kalifornské studentky a Kemper jako teenager přišel o dost zábavy. I když ho nepřijal i u dálniční policie, doslal místo u Státní dálniční správy.

Dne 7. května 1972 naložil dvě spolubydlící ze Státní koleje ve Fresně, Mary Ann Pesceovou a Anitu Luchesovou. Zavezl je do odlehlé oblasti, obě ubodala pak jejich těla odvezl do domu své matky. Tam si je vyfotografoval polaroidem, rozřezal je a hrál si s jejich různými orgány. Potom... to... co... zbylo, zabalil do plastových pytlů, těla pochoval v Santacruzských horách a hlavy zahodil do hluboké rokle u silnice.

Dne 14. září svezl Kamper patnáctiletou školačku Aiko Koo, zadusil ji, sexuálně zneužil její tělo a odvezl si je domů, aby je rozřezal. Následujícího rána, když šel na pravidelnou návštěvu ke státním psychiatrům, aby bylo posouzeno jeho duševní zdraví, ležela hlava Aiko Koo v kufru jeho auta. Pohovor dopadl přesto dobře a psychiatři prohlásili, že už nepředstavuje hrozbu pro sebe nebo pro okolí, a doporučili, aby jeho záznam z mládí byl zapečetěn. Kemper to oslavil brilantním symbolickým aktem. Demonstroval své pohrdání systémem a zároveň svou nadřazenost nad ním. Odjel zpátky do hora pochoval kusy těla Aiko Koo nedaleko Boulder Crecku.

(V době Kemperovy aktivity se mohl Santa Cruz pyšnit nezáviděníhodným titulem světového hlavního města sériových vražd. Herbert Mullin, bystrý pěkný mládenec, u něhož byla diagnostikována paranoidní schizofrenie, zabíjel muže i ženy na příkaz hlasů, které, jak tvrdil, ho vedly k tomu, aby zachránil životní prostředí. Stejné téma přivedlo čtyřiadvacetiletého samotářského automechanika, který bydlel v lezích mimo městoJohna Linleye Fraziera, aby zapálil dům a vyvraždil šestičlennou rodinu jako varování pro ty, kdo by ničili přírodu. „Materialismus musí zemřít, nebo lidstvo musí zahynout!" stálo na lístku, který zanechal pod stíračem rolls-royce té rodiny. Zdálo se, jako by každý týden docházelo k nové násilnosti.)

Devátého ledna 1973 naložil Kemper studentku ze Santa Cruz Cindy Schallovou, donutil ji namířenou pistolí, aby vlezla do kufru jeho auta, a pak ji zastřelil. lak už bylo jeho zvykem. odvezl její tělo do domu své matky, ve své posteli s ním měl sexuální styk, ve vaně je rozřezal a potom uložil pozůstatky do pytlů a shodil je do moře z útesů v Carmelu. Inovace spočívala tentokrát v tom, že pochoval hlavu Schallové obličejem vzhůru nu dvorku tak, že hleděla na okno matčiny ložnice, protože matka vždycky chtěla, aby „k ní lidé vzhlíželi".

V té době už Santa Cruz zachvátila hrůza před „vrahem studentek". Mladé ženy byly varovány, aby nestopovaly neznámé řidiče, zejména pak lidi nepatřící k univerzitní obci, o níž, se předpokládalo, že je bezpečná. Jenže Kemperova matka pracovala na univerzitě a měla na svém voze univerzitní nálepku.

Ani ne o měsíc později naložil Kemper Rosalindu Phorpeovou a Alici Liu, obě zastřelil u pak naložil do kufru. Když si je dovezl domů, dostalo se jim stejného zacházení jako předchozím obětem. Jejich zohavená těla pohodil v Edenském kaňonu nedaleko San Francisca, kde byla o týden později nalezena.

Jeho nutkání vraždit se násobilo zneklidňujícím tempem. dokonce i pro něho samého. Uvažoval o tom, že zastřelí všechny obyvatele bloku, ale nakonec to zamítl. Dostal jiný, lepší nápad a uvědomil si, že právě po tom vlastně toužil od samého začátku. O velikonočním víkendu, když jeho matka spala ve své posteli, přišel Kemper do její ložnice a udeřil ji několikrát kladivem s rozštěpeným koncem, už ji zabil. Potom jí uřízl hlavu a znásilnil její bezhlavé tělo. A jako závěrečný impulzivní krok jí vyřízl hrtan u strčil ho do drtiče kuchyňských odpadků. Později řekl policii: "Zdálo se mi to vhodné vzhledem k tomu,jak mi nadávala, křičela a ječela na mě tolik let."

Když, ale přístroj zapnul, drtič se ucpal a vyhodil zkrvavený hlasový orgán na něho zpátky. „Dokonce i když už byla mrtvá, pořád mi nadávala. Nemohl jsem ji umlčet!"

Potom zatelefonoval Sally Halletové, přítelkyni své matky, a pozval ji na večeři s „překvapením". Když přišla, utloukl a uškrtil ji, uřízl jí hlavu a nechal tělo ve vlastní posteli a sám šel spát do postele své matky. Ráno o Neděli velikonoční odjel autem a bez cíle zamířil na východ. Bez přestání poslouchal rádio a čekal, že se stane velikou celonárodní celebritou. Jenže se nic nedělo.

Venku u Puebla v Coloradu, omráčený a vyčerpaný z nedostatku spánku a nespokojený, že jeho veliký čin nemá vůbec žádný ohlas, se zastavil u telefonní budky u silnice, zavolal na policii v Santa Cruz a po opakovaných pokusech přesvědčil je, že mluví pravdu, se přiznal k vraždám a k tomu, že on je tím „Vrahem studentek". Potom tam klidně počkal, až byla vyslána místní policie, aby ho zatkla.

Kemper byl usvědčen ze spáchání osmi vražd prvního stupně. Když se ho zeptali, jaký trest by pro sebe považoval za přiměřený, odpověděl: „Smrt umučením."

I když John Conway jednal s velitelstvím vězení předem, rozhodl jsem se, že bude lépe požádat o pohovor s vězni „natvrdo" až v okamžiku, kdy tam přijedeme. Přestože to znamenalo uskutečnil návštěvu bez jistoly, že navážeme spolupráci, zdálo se mi to jako nejlepší způsob. Ve vězení nezůstává nic utajeno, a kdyby se rozšířilo, že určitý vězeň má kontakty s FBI. mohl by být pokládán za práskače nebo za něco ještě horšího. Když se tam objevíme neohlášení, bude obyvatelům věznice jasné, že vyšetřujeme něco konkrétního a není to na základě nějaké předchozí domluvy nebo dohody. Proto jsem byl trochu překvapený, když Ed Kemper docela ochotně souhlasil, že si s námi promluví. Zřejmě se ho už dost dlouho nikdo nezeptal na jeho zločiny a on byl zvědavý, o co nám jde.

Navštívit věznici s vysokým stupněm ostrahy je deprimující zkušenost dokonce i pro federálního policistu. První věc, kterou musíte udělat, je odevzdat zbraň. Nikdo pochopitelně nechce, aby v uzavřených prostorách byly k dispozici nějaké zbraně. Za druhé vás nechají podepsat papír, jímž zprošťujete vězeňskou správu odpovědnosti, pokud byste byli zajati jako rukojmí, a berete na vědomí, že v takovém případě o vás nebude vyjednáváno. Agent FBI zajatý jako rukojmí by mohl být mimořádně cenným předmětem vyjednáváni. Když jsme prošli těmito formalitami. Bob Ressler, John Conway a já jsme byli uvedeni do místnosti se stolem a židlemi, abychom počkali, až Ed Kemper přijde.

Když ho přivedli, udivilo mě především, jak veliký ten člověk je. Věděl jsem, že je vysoký a že kvůli tomu byl ve škole i v sousedství pokládán za vyděděnce, ale zblízka byl opravdu obrovský. Dokázal by snadno roztrhnout každého z nás na půl. Měl delší tmavé vlasy a plnovous a byl oblečen do rozepjaté pracovavní košile a bílého trička, v němž se mocně rýsovalo jeho velké břicho.

Zanedlouho se také ukázalo, že Kemper je chytrý člověk. Vězeňské záznamy stanovily jeho IQ na 145 n během mnoha hodin, které jsme s ním strávili, Bobovi i mně dost vadilo, že je značně chytřejší než my. Seděl a přemýšlel o svém životě a zločinech už dost dlouho, a jakmile pochopil, že jsme pečlivě prostudovali jeho spisy a poznáme, bude-li nám vykládal kecy, uvolnil se a mluvil o sobě celé hodiny.

Jeho postoj nebyl ani drzý a arogantní, ani vyčítavý a lítostivý. Byl spíše chladný a smířlivý, analytický. Určitým způsobem byl nad věcí. Když rozhovor probíhal, bylo často obtížné přerušit ho a položit mu otázku. Rozplakal se, jenom když si vzpomněl, jak s ním zacházela jeho matka.

Jelikož jsem přednášel aplikovanou kriminální psychologii, aniž jsem nutně věděl. zda všechno, co říkám, je pravda, zajímala mě ta věčná otázka, jestli se lidé jako zločinci rodí, anebo se jimi stávají. I když na to dosud neexistuje definitivní odpověď, a možná nikdy existoval nebude, při poslouchání Kempem mě napadaly některé vzrušující myšlenky.

Nebylo žádných pochyb o tom, že manželství Edových rodičů bylo strašné. Řekl nám, že už odmalička byl tolik podobný otci, až ho matka nenáviděla. A potom k tomu přibyly jeho rozměry. Když mu bylo kolem deseti let, byl už na svůj věk jako obra Clarnell se bála, že by mohl ublížit své sestře Susan. Proto ho dávala spát do sklepního pokoje bez oken vedle kotle ústředního topení. Každý večer za ním Clarnell zavřela dveře do sklepa, zatímco ona a Susan šly do svých pokojů nahoře. To ho děsilo a způsobilo, že začal obě ženy nenávidět. Bylo to v téže době, kdy se jeho matka definitivně rozešla s otcem. Kvůli svým rozměrům, nesmělé osobnosti a nedostatku vzoru pro svou roli v rodině, se kterým by se mohl identifikovat, byl Ed vždy uzavřený a „jiný". Jakmile ho jednou zavřeli jako vězně do sklepa a přinutili ho, aby se cítil špinavý a nebezpečný. aniž udělal cokoli špatného. začaly pučet jeho nepřátelské a vražedné myšlenky. Bylo to tehdy, kdy zabila zohavil ty dvě domácí kočky jednu kapesním nožem, druhou mačetou. Později jsme přišli na to, že tato dětská krutost k malým tvorům je základním kamenem pojmu známého jako „vražedná triáda" a zahrnuje také noční pomočování a žhářství.

Bylo smutné a ironické, že v Santa Cruz byla Edova matka populární jak mezi úředníky, tak mezi studenty. Byla pokládána za citlivou, hodnou osobu, za kterou můžete jít, máte-li nějaký problém anebo si prostě s někým potřebujete promluvit. A zatím doma zacházela se svým bázlivým synem, jako by to byl nějaký netvor.

V žádném případě si nemůžeš domluvit rande nebo se jednou oženit s některou z těch studentek z koleje - to byla první věc, kterou mu zřetelně dávala najevo. Jsou všechny mnohem lepší než ty. Soustavně vystavený tomuto postoji, Ed se nakonec rozhodl splnit její očekávání.

Je třeba přiznat, že se svým způsobem pokoušela o něho starat. Když vyjádřil přání jít pracovat ke kalifornské dálniční policii, snažila se, aby jeho trestní rejstřík z mládí byl vymazán a aby tak „stigma", že zavraždil své prarodiče, mu v dospělosti neškodilo.

Přání jít pracoven k policii bylo dalším zajímavým odhalením, jež se v naší studii o sériových vrazích znovu a znovu opakovalo. Ukazuje se, že tři nejobvyklejší motivy sériových sexuálních násilníků a vrahů jsou nadvláda, manipulace a kontrola. Když vezmete v úvahu, že většina z těchto lidí jsou rozhněvaní neúspěšní ztroskotanci, kteří mají pocit, že je život vzal na hůl, a že většina z nich na sobě pocítila jako Ed Kemper určitý druh Fyzického nebo emocionálního násilí, není nijak překvapující, že jedno z hlavních povolání, po kterém ve své fantazii touží, je policejní důstojník.

Policista představuje moc a požívá veřejné úcty. Když je k tomu vyzván, je oprávněn v zájmu obecného blaha zlé lidi třeba i zraňovat. Ve svém výzkumu jsme odhalili, že zatímco málo policejních důstojníků se zvrhne a spáchá násilný trestný čin, sériovým zločincům se sice nedaří dostat se k policii, ale často si nacházejí práci v příbuzných oborech, jako jsou bezpečnostní

služby nebo noční hlídači. V některých z našich profilů jsme začali tvrdit že neznamý pachatel bude jezdit autem podobným policejnímu, řekněme fordem Crown Victoria nebo chevroletem Caprice. Někdy, jako v případě Atlantského vraha dětí, si pachatel opatřila používal pruhovaný policejní vůz.

Ještě obvyklejší je „policejní fanoušek". Ed Kemper nám řekl, že chodil do barů a restaurací znůmých jako policejní zapadáky a navazoval tam rozhovory. To mu pomáhalo, aby se cítil jako někdo, kdo je „ve hře", poskytovalo mu to zástupné vzrušení moci policajta. Ale zároveň jakmile jednou začal Vrah studentek běsnit, měl takto přímý kontakt s vývojem vyšetřování a mohl předvídat, kterým směrem se bude vyvíjet. Když Kemper na konci své dlouhé krvavé cesty zavolal z Colorada, trvalo mu skutečně dlouho, než přesvědčil policajty ze Santa Cruz, že není nějaký opilý vtipálek a že ten Vrah studentek je skutečně jejich kamarád Ed. Nyní na základě toho. co jsme zjistili, bereme rutinně v úvahu pravděpodobnost, že podezřelý se bude pokoušet sám umístit do vyšetřování. Můj kolega Gregg McCrary, když o léta později pracoval na případu Arthura Shawcrosse, vraha prostitutek, předpověděl .správně, že vrahem bude někdo, koho mnoho lidí z místní policie zná, kdo se poflakuje kolem jejich oblíbených hospod a kdo z nich nadšeně pumpuje informace.

Mimořádně mě zajímala Kemperova metodologie. Skutečnost, že se mu opakovaně dařily tyto zločiny v té jediné zeměpisné zóně, znamenala, že dělal něco „správně"; že analyzoval, co dělá, a naučil se zdokonaloval svou techniku. Uvědomte si, že pro většinu těchto mužů je lovit a zabíjet nejdůležitější věcí v jejich životě, jejich hlavní „džob", a tak o tom pořád přemýšIejí. Ed Kemper byl v tom, co dělali tak dobrý, že když ho jednou zastavili kvůli rozbitému koncovému světlu, zatímco měl v kufru dvě mrtvoly, důstojník podal zprávu, jak zdvořilý k němu Ed byl, a že ho proto nechal odjet s pouhým varováním. Místo toho, aby byl postrašen, že bude odhalen a zatčen, byla to pro Kempa součást vzrušení. S klidem nám řekl. že kdyby se ten důstojník podíval do kufru auta, byl připraven ho zabít. Jindy ukecal pracovníka bezpečnostní služby na univerzitě, aby ho pustil, a přitom měl ve voze dvě ženy umírající od střelných ran. Obě byly zabaleny až po ramena do přikrývek, jedna vedle něho na předním sedadle a druhá vzadu. Kemper nevzrušeně a trochu rozpačitě vysvětloval, že obě dívky jsou opilé a že je veze domů. Druhá část jeho tvrzení byla pravdivá. Při jedné příIežitosti vzal do auta ženu, která stopovala se svým synem teenagerem, a plánoval, že je oba zabije. Ale když odjížděl. uviděl ve zpětném zrcátku, že si společník té ženy zapsal poznávací značku jeho auta. Proto rozumně odvezl ženu se synem tam, kam chtěli, a vysadil je.

Jelikož byl tak bystrý. Kemper v nynější době pomáhal ve věznici při provádění psychologických testů a natolik ovládl odborný slang, že byl schopen podal analýzu svého chování do psychiatrických detailů. Všechno, co se týkalo zločinů, bylo součástí výzvy, částí hry. Dokonce promýšlel, jak dostat své oběti do auta, aniž by na ně působil podezřele. Řekl nám, že když zaslavil auto nějaké hezké dívce, zeptal ,se ji, kam jede. pak se mrkl na hodinky. jako by se snažil zjistit, zda má dost času. Pomyšlení. že má co dělat se zaneprázdněným mužem, který má jiné důležitější starosti než zastavovat stopařkám, ji okamžitě zbavilo starostí a jakýchkoli pochybností. Krom toho, že nám lo dalo nahlédnout do vrahova modu operandi, tento druh informací začal naznačovat cosi důležitého: obvyklé normální domněnky, slovní narážky, mluva těla atd., které sledujeme, abychom ohodnotili druhé lidi a udělali si o nich okamžitě soudy, jsou neupotřebitelné u antisociálních psychopatů. Pro Eda Kempem například zastavit krásné stopařce byla jeho nejdůležitější priorita a on dlouho, usilovně a analyticky přemýšlel o tom, jak co nejlépe dosáhnout svého cíle, mnohem déle, usilovněji a mnohem analytičtěji než mladá žena, klerá ho náhodně potkala, přemýšlela o něm.

Manipulace. Nadvláda. Kontrola. To jsou ony tři vůdčí zásady násilných sériových zločinců. Všechno, co dělají a o čem p řemýšlejí, je zaměřeno přímo k tomu, aby jim to pomohlo naplnit jejich jinak prázdný život.

Pravděpodobně nejdůležitější jedinečný faktor ve vývoji sériového sexuálního násilníka nebo vraha je úloha fantazie. A myslím to v tom nejširším smyslu. Fantazie Eda Kempera se rozvinula brzy a vždy zahrnovala vztah mezi sexem a smrtí. Ke hře, kterou s ním provozovala jeho sestra, patřilo přivazování k židli, jako by byl v plynové komoře. Jeho sexuální představy vztahující se k jiným osobám končily partnerčinou smrtí a jejím rozčtvrcením. Kvůli svému pocitu méněcennosti se necítil Kemper jistý. pokud šlo o normální vztahy mezi hochy a dívkami. Myslel si, že by ho žádná dívku nechtěla. Proto si to ve vlastní mysli vykompenzoval. Musel svou imaginární partnerku totálně vlastnit, a to znamenalo přivlastnit si neodvolatelné její život.

„Dokud byly živé, byly někde daleko, a ne se mnou," vysvětlil ve své zpovědi, jež byla přednesena u soudu. „Pokoušel jsem se s nimi navázat vztah. Když byly zabité, v mé mysli nebylo nic kromě vědomí, že jsou moje."

U většiny sexuálně založených vrahů má průběh eskalace od fantazie k realitě několik stupňů, často podnícených pornografií, morbidními pokusy na zvířatech a krutostí k vrstevníkům. Tento poslední rys může být pachatelem chápán, jako že se jim mstí" za to, jak s ním špatně zacházeli. U Kempera šlo o pocit, že ho ostatní děti odstrkují a trápí kvůli jeho rozměrům a osobnosti. A řekl nám, že předtím, než rozčtvrtil ty dvě domácí kočky. ukradl jednou sestře panenku a uřezal jí hlavu a ruce. Cvičil se tak v tom, co plánoval pro živé bytosti.

V dalším smyslu měla Kempem tato vše přehlušující fantazie zbavit jeho despotické, tyranizující matky a všechno, co spáchal jako vrah, lze analyzovat v této souvislosti. Prosím, abyste mě nepochopili špatně-to není v žádném případě omluva toho, co udělal. Všechno z mého vzdělání i zkušeností mi říká, že lidé jsou zodpovědni za to, co dělají. Podle mého názoru však je Ed Kemper příklad člověka, který se jako sériový vrah nenarodil, ale který jím byl udělán. Měl by stejné vražedné představy, kdyby měl stabilnější a hřejivější domov? Kdo ví.'' Jednal by s lidmi však stejným způsobem, kdyby neměl ten neuvěřitelný vztek na dominantní ženskou osobnost ve svém životě? Nemyslím si to - protože celá Kemperova kariéra jako vraha se dá pokládat za pokus vrátit se zpátky ke drahé mamičce. Jakmile se konečně dopracoval k tomuto poslednímu dějství, drama skončilo.

To byl další charakteristický rys, který jsme měli pak nacházet znovu a znovu. Pachatel jen zřídkakdy zaměřuje svůj vztek přímo na jeho zdroj. Kemper nám přiznal, že přestože často chodil po špičkách do matčiny ložnice v noci s kladivem a představoval si, jak jí rozbije lebku, potřeboval spáchat minimálně šest vražd, než si konečně troufl na to, co chtěl opravdu udělal.

Setkali jsme se s mnoha dalšími variacemi tohoto tématu přesunu psychologické tendence z původního objektu na zástupný. Například je obecným jevem, že vrah po vraždě vezme oběti určitý předmět jako ,"trofej", například prsten nebo náhrdelník. Pak může tento předmět věnovat své ženě nebo milence, i když tato žena je,.zdrojem"jeho vzteku nebo nepřátelství. Typické je, že řekne, že ten šperk koupil nebo jej našel. Potom, až vidí, jak jej nosí, si znovu oživuje vzrušeni a stimulaci ze zabíjení a v duchu si obnovuje nadvládu a kontrolu, protože ví, že by mohl udělat své vlastní partnerce, co udělal své nešťastné oběti.

Nakonec jsme v naší analýze začali rozkládat komponenty určitého zločinu na takové prvky, jako je chování před a po spácháni zločinu. Kemper své oběti znetvořoval, což nám nejprve naznačovalo, že jde o sexuálního sadistu. Ale ke všem znetvořením došlo až po smrti obětí, post mortem, a nikoli dokud oběti žily. Nešlo tedy o to potrestat je a způsobit jim utrpení. Když jsem Kempem mnoho hodin poslouchal, vyjasnilo se, že to čtvrcení obětí byl mnohem víc fetišistický než sadistický akt a měl víc co dělat s tou částí jeho představivosti, která se týkala vlastněni.

Myslím, že stejně příznačné bylo, jak zacházel s mrtvolami a jak se jich zbavoval. První oběti byly pečlivě pochovány daleko od domu jeho matky. Poslední, včetně matky a její přítelkyně, byly doslova ponechány veřejně na odiv. V kombinaci s tím. jak často jezdil po městě s mrtvolami a jejich částmi v autě, mi to připadalo jako výsměch společnosti, o které se domníval, že se vysmívala jemu a jeho zavrhla.

Nakonec jsme udělali s Kemperem během několika let více delších pohovorů. Každý z nich přinesl informace a každý byl ve svých podrobnostech mučivý. Byl to muž, který chladnokrevně zmasakroval inteligentní mladé ženy v rozkvětu jejich životů. A přece bych nebyl poctivý, kdybych nepřipustil, že se mi Ed Iíbil. Byl přátelský, otevřený, citlivý a měl dobrý smysl pro humor. Dá-li se něco takového říct v lakové souvislosti. líbilo se mi být v jeho společnosti. Nechtěl bych ho viděl, jak se někde prochází po ulici, a ani on ve svých nejjasnějších okamžicích by si to nepřál. Ale osobní pocity, které k němu stále chovám, zdůrazňuji důležité varování pro každého. kdo se zabývá zločinci páchajícími opakovaně násilí. Mnoho z těchto lidí je docela roztomilých, velmi pohotových a příjemných.

Jak to, že tento člověk spáchal tak strašnou věc? Muselo tu dojít k nějaké chybě nebo musely existovat nějaké polehčující okolnosti. Právě to byste si řekli, kdybyste s některými z nich hovořili. Nedokážete si uvědomit úplný smysl hrůzy jejich zločinů. A právě proto se psychiatři, soudci a úředníci vykonávající dohled nad podmíněně propuštěnými (V originále "parole officers"; přeloženo s přihlédnutím k rozdílnosti evropského a amerického Poletí pohnu "Parole", jenž v Americe značí tzv. „volnou vazbu", zatímco v Evropě se hovoří spíše o "podmínečném propuštěni". Pozn. překl.) dávají tak často podvést. K této otázce se ještě podrobněji vrátíme později.

V tomto okamžiku však si uvědomme toto: chcete-li porozumět umělci. podívejte se nu jeho dílo. To říkám svým spolupracovníkům stále. Nemůžete si dělat nárok na to, že rozumíte Picassovi nebo jej oceňujete, aniž jste studovali jeho obrazy. Úspěšní sérioví vrazi plánuji svou práci stejně pečlivě, jako když si malíř rozvrhuje plátno. Pokládají to, co dělají, za své „umění" a neustále je průběžně zdokonaluji. Tak část mého zhodnocení někoho, jako je Ed Kemper, vychází ze setkání s ním a kontaktu na osobní bázi. Zbytek plyne ze studia a porozumění jeho práci.

Návštěvy ve věznicích se staly pravidelnou praxí, kdykoli jsme Bob Ressler nebo já vyjeli na cestovní školení a podařilo se nám získat čas a potřebnou spolupráci. Ať jsem se ocitl kdekoli, zjistil jsem si, jaké vězení nebo nápravné zařízení je poblíž a kdo zajímavý tam „sídlí".

Autor vydal ještě jednu knihu: Cesta do temnot. Tuto i citovanou "Lovec duší" si můžete objednat v nakladatelství Alpress.

Četli jste pozorně? Jestli ano, pak byste měli správně odpovědět na následující testovou otázku.