in Dostál et al. (2014): Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius) Klíčové druhy pro formování české krajiny
Malá poznámka jako předmluva
K tomuto dokonalému textu skupiny autorů kolem Dalibora Dostála (*1973) bych dodal jednu poznámku. Zde popisované vymírání velkých živočichů časově koinciduje s novými životními strategiemi, které však předpokládaly genovou mutaci:
a) Pastevectví a pití mléka (gen pro produkci enzymu štěpícího mléčný cukr - laktázy. Jeho nedostatek vede u některých lidí k alergii na mléko.)
b) Zemědělství a pojídání trávy či obilí (gen pro zpracovaní lepku, jeho absence vyvolává celiakii; 4% prevalence v populaci.)
Obě strategie byly zřejmě východiskem z naprosté nouze a trvalo oněch 10.000 let, než geny pro tyto strategie stále ještě neúplně převládly v populaci. Například rodilí Dánové mají geny na zpracování mléka v 99%, ale černoši ještě ze 40 % tento gen nemají (záleží na území).
Podobně dlouho, 30.000 let, trvalo, než se v Tibetu rozšířil gen adaptující tamní populaci na vysokohorské prostředí (viz Vladislav Rogozov: Lidé zvyklí na nedostatek kyslíku). Tedy toto je třeba mít na mysli, v jakém časovém měřítku se pohybujeme, když se řekne "genetická adaptace".
Z článku Mgr. Dostála jsem vybral stať o šestém vymírání, které zřejmě způsobil v dobách hluboce prehistorických a vedl k vymírání nejen velkých zvířat, ale i všech lidí, kteří nedokázali trávit lepek a mléko. Jak správně Dostál píše, lidé většinou toto vymírání neznají. Každopádně je dobré ho znát mimo jiné i pro případné debaty s lidmi, kteří útočí proti mléku či lepkovému pečivu. Lidi se dělí do dvou skupin, ty kteří už mají geny ke trávení těchto potravin, ti pak s nimi nemají žádný problém, nebo jim nějaký potřebný gen chybí, a pak s nimi mají celý život nějaké problémy. Já osobně mám geny, jak na mléko, tak na lepek. Jediný důvod, proč je nejím v libovolném množství, jsou problémy s nadváhou. Proto mě točí bláboly jako, že "mléko zahleňuje". Na jeho obranu musím říci, že to byl jeden z mála nápojů, který se dal pít při chemoterapii (kromě třeba vody s citronem). Tou dobou jsem nemohl pít žádné prodávané soft-drinky - měly zřejmě kvůli některým ečkům nepoživatelnou chuť.
Následuje tedy text Mgr. Dostála et al...
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
Ačkoliv výskyt koní zahrnoval v průběhu posledního glaciálu většinu Eurasie a Severní Ameriky, s okrajovým výskytem ještě v severovýchodní Africe, vyhynuli koně v historické době v celém svém areálu. Ve své kolébce, v Severní Americe, vyhynuli koně relativně nedávno, před deseti tisíci lety v rámci tzv. šestého masového vymírání (viz Box 1). Příčina zůstává stále neobjasněná. Spekuluje se o změně prostředí v důsledku klimatických změn nebo o epidemii rozšiřované hmyzem (Fejfar a Major 2005). Podobně jako u řady jiných velkých amerických savců, kteří začátek současné doby meziledové na rozdíl od všech předchozích nepřežili, nelze vyloučit ani zásadní roli prvních obyvatel Ameriky, specializovaných lovců velkých zvířat patřících k tzv. Kloviské kultuře(*), příp. ještě dřívějších kolonizačních vln moderních lidí v Severní Americe (viz Box 1, podrobně k problematice např. Martin 2005).
(*) Klovis people – lovecká kultura specializovaná na lov velkých suchozemských zvířat (mamuti, mastodonti, zemní lenochodi atd.). Před nimi obývaly Ameriku mořské národy pronikající sem z Asie, ty ale zůstávaly především při pobřeží, kontinent však zřejmě plošně neosídlily a lovily převážně mořské ryby a savce.
Jedná se, alespoň v českých poměrech, o jeden z opomíjených, resp. málo známých aspektů historie světové fauny, proto si dovolíme malou odbočku formou samostatného boxu. Termínem šesté vymírání bývá označováno masové vymírání (extinkce) v období před 13–10 tisíci let na přelomu pleistocénu a holocénu, tedy konce poslední doby ledové a současné doby meziledové.
S nástupem holocenu začíná neolitická revoluce. Obrázek z Mithen Steven (2003): Konec doby ledové; obr. vložil JK
Od předchozích pěti masových vymírání (jako např. dinosauři a jiné druhohorní skupiny na konci křídy) se liší v řadě aspektů. Postihlo totiž jen velké savce, zatímco menší savci a obecně menší obratlovci, rostliny, bezobratlí a mořské organismy, tedy skupiny, jež byly předchozími pěti epizodami masových vymírání těžce zasaženy, zůstaly v tomto případě nepostiženy a vyhynulo jich zanedbatelné, z normálu nevybočující množství. Navíc bylo geograficky, opět na rozdíl od předchozích epizod, v uvedeném časovém úseku před 13–10 tisíci let, omezeno na severní Eurasii a Ameriku (Severní i Jižní). Charakteristické pro něj je, že
i) kromě velké velikosti (postiženi byli největší regionální zástupci fauny, na ostrovech se týkalo menších zvířat než na kontinentech) nespojují druhy vyhynulé během tohoto období bližší příbuzenské vztahy (vyhynuli např. chobotnatci, nosorožci, koně, obří zemní lenochodi, velbloudi a lamy, glyptodonti aj.),
ii) ostrovní či jinak geograficky izolované příbuzné druhy/populace ve stejných geografických oblastech v mnoha případech přežily (existovaly-li) o několik tisíciletí déle – např. ostrovní populace mamutů přežila na sibiřském Wrangelově ostrově až do starověku a antilské ostrovní formy zemních lenochodů přežily kontinentální příbuzné o několik tisíc let,
iii) nerozhodovala míra genetické variability konkrétních druhů – vyhynuli třeba geneticky velmi variabilní, a tedy evolučně dobře vybavení mamuti a naopak (alespoň regionálně) přežili např. geneticky výrazně „chudší“ bizoni (k souhrnům současných poznatků o populační genetice nejen vyhynulé megafauny viz např. Hofreiter a Barnes 2010, de Bruyn et al. 2011). Důležité je si uvědomit, že
iv) naráz vyhynuly evolučně velmi úspěšné taxony, které přečkaly všechny předchozí, někdy mnohem drastičtější klimatické a vegetační změny provázející střídání deseti předchozích hlavních (a řady méně výrazných) glaciálních cyklů, což se během předchozích dvou milionů let pleistocénu rovná jednadvaceti extrémním klimatickým/vegetačním přechodům dob ledových a meziledových. Navíc
v) osudný a zatím poslední, dvaadvacátý přechod jedenáctého inter/glaciálu se klimaticky, délkou trvání či mírou/rychlostí změn vegetace od předchozích zjevně nijak výrazně nelišil. Dodejme, že u některých druhů velkých zvířat bylo prokázáno jak široké potravní spektrum (byliny i dřeviny, tedy žádná zvláštní specializace), tak schopnost přecházet v průběhu glaciálních cyklů např. z vegetace aridních oblastí na vegetaci temperátních lesů (přímo prokázáno zejména u zemních lenochodů, u jiných taxonů spíše nepřímo – pakliže obývaly tatáž území v glaciálech i interglaciálech). Zkrátka, přes jednoznačně předkládaný výklad přetrvávající i v současných učebnicích se náhlé vymizení velkých zvířat (nejen) severní Eurasie a Ameriky na přelomu pleistocén/holocén přes dlouholetou snahu celých generací badatelů dosud nepodařilo změnou klimatu a vegetace hodnověrně vysvětlit.
Na základě rozsáhlého průkazního materiálu z celého světa dnes již velká část (přírodo)vědecké komunity věří, že rozhodujícím činitelem byl lovecký tlak moderního člověka, jehož expanze v severní Eurasii a Americe se (bohužel) časově překryla s momentálním ústupem řady velkých obratlovců. Pozor, je potřeba rozlišovat přirozený ústup druhů (zmenšení velikosti populací většinou provázené smrštěním areálů výskytu) a vyhynutím (úplné vymizení libovolně definované biologické entity). Samotný ústup pleistocénní megafauny samozřejmě důsledkem klimatických a vegetačních změn byl, stalo se tak během pleistocénu mnohokrát, ovšem bez masového vymírání. Problém zřejmě byl v bezprecedentní synergii vlivu moderního člověka s obdobím, kdy pleistocénní megafauna ustoupila vlivem přirozených environmentálních změn do refugií, nebo prostě jen prořídly její populace. Na základě výše uvedených poznatků byla formulována tzv. „overkill teorie“ (volně přeloženo teorie neúnosného lovu či vylovení), podle které je příčinou vyhynutí pleistocénní megafauny moderní člověk – většina paleontologů ji zpočátku odmítla, aby ji následně alespoň připustila jako jednu z možností (Martin a Klein 1984, Barnosky et al. 2004).
Často je tato epizoda masového vymírání chápána jako první etapa tzv. holocénního vymírání (tentýž, jen šířeji chápaný fenomén, termíny holocénní a šesté masové vymírání jsou dnes mnohdy chápány jako synonyma, viz níže) pokračujícího do současnosti, kdy se teprve v souvislosti se zemědělskou a posléze průmyslovou revolucí, a tedy i novými formami vlivu člověka na biosféru, k vymřelé megafauně přidaly i nejrůznější menší organismy a rostliny, což je ale otázka až posledních několika staletí. V závislosti na biologii druhu a absolutní velikosti populace vymírala velká zvířata (pravděpodobně) vlivem člověka od konce pleistocénu různě rychle – od jednoho století (např. novozélandští ptáci moa) přes 1–3 tisíciletí (megafauna Ameriky) až po několik tisíc let (mamut, kůň a pratur v Eurasii). Osud všech dotčených taxonů byl ale stejný.
Typické pro diskuzi kolem šestého masového vymírání je, že bez ohledu na velikost území původně obývaného vyhubenými druhy (např. koně a pratur obývali Eurasii od Atlantiku po Pacifik!) není člověk jako rozhodující faktor způsobující vymírání megafauny nikterak zpochybňován ve dvou případech: v případě ostrovů (např. Madagaskar, Mauricius, Havaj, Nová Kaledonie, Nový Zéland aj.), a u některých nezpochybnitelných, historicky zdokumentovaných případů ze severní Eurasie (např. pratur, koně a zubr) či současného poklesu biodiverzity. V období před 50–10 tisíci let, stejně jako později kolonizovaných kontinentů, konkrétně Austrálie a Ameriky, je však role člověka při vymírání megafauny zejména (avšak nejen) humanitními vědci zhusta zpochybňována. Méně zmiňovanou skutečností však zůstává, že extinkce megafauny provázely moderního člověka již v Africe a jižní Eurasii, kde však nebyly tak výrazné, resp. byly rozloženy na desítky tisíc let a často se omezily na výrazné zmenšení areálu, ale nevedly k úplnému vyhynutí (slon indický, orangutani, tygři a mnoho dalších). Možná zde byl mírnější dopad lidské činnosti důsledkem dlouhé společné evoluce hominidů (nejen moderního člověka) a megafauny a/nebo častějšího výskytu potenciálních lidských patogenů v (sub)tropech, které lidské populace trvale tlumily. Ať srovnáme zánik kontinentálních či ostrovních megafaun kdekoliv na světě s lidskou kolonizací daného území, v drtivé většině případů tyto dvě události až překvapivě přesně časově korelují nezávisle na tom, kdy a kde k nim došlo. Právě tento průkazný archeo(zoo)logický trend je patrný u tak (bio)geograficky a časově vzdálených oblastí, faun a kultur jako Austrálie před 50–45 tisíci let, Amerika před 13–10 tisíci let, Madagaskar před 2000–500 lety, Nový Zéland v 13./14. stol. atd. Jinými slovy, megafauna se do příchodu moderního člověka kromě některých oceánských ostrovů vyskytovala na všech osídlovaných zemských masách. Jednoduché a všeobjímající klimatické vysvětlení v kontextu tak pestré škály časových a geograficky oddělených událostí prostě neobstojí.
Globálně svět během expanze moderního člověka za posledních 50 tisíc let skokově ztratil asi polovinu rodů(!) velkých obratlovců s tělesnou hmotností přes 44 kg, jež se v dobách kolonizací v nově osídlovaných oblastech vyskytovaly. Například Severní Amerika přišla na přelomu pleistocén/holocén před 13–10 tisíci let, tedy během pouhých tří tisíc let osídlování člověkem, o více rodů velkých savců než během celého předchozího období pleistocénu trvajícího přes dva miliony let. Ačkoliv o souvislosti mezi dvěma procesy, tedy vznikem a šířením moderního člověka a globální extinkcí většiny megafauny stále probíhá živá debata, naznačují výše uvedené koincidence v období před 50 000‒500 lety, že přinejmenším za tyto recentnější extinkce je skutečně přímo zodpovědný člověk, příp. člověk spolu s klimatickými změnami. Lze-li některou teorii označit jako dominující současné literatuře, je jí ta, která říká, že přítomnost inteligentního, sociálního a ozbrojeného dvounohého lidoopa změnila pro řadu velkých, pomalu se rozmnožujících obratlovců jinak ničím výjimečný konec (zatím) poslední doby ledové v letální událost (Lorenzen et al. 2011, Prescott et al. 2012, Brook and Barnosky 2012).
Tato teorie se markantně liší od tzv. „blitzkrieg theory“ Paula Martina zformulované již počátkem 70. let 20. stol., která nepočítala s výrazným vlivem klimatu (Martin 1973). Terminologická poznámka: pojem šesté masové vymírání byl původně zaveden v souvislosti s extinkcí americké megafauny, proto bývá tradičně spojován s obdobím před 13–10 tisíci let. Vezmeme-li však v potaz výše uvedené široké časové rozpětí koincidencí mezi kolonizací různých částí světa moderním člověkem a extinkcemi megafauny, stojí za úvahu, že by měl být tento termín vztahován spíše na posledních asi 50 tisíc let globální expanze moderního člověka. Z tohoto pohledu se rovněž alternativní termín holocénní vymírání jeví značně zavádějící, a tedy nevhodný, neboť podstatná část extinkcí se odehrála již koncem pleistocénu. Zájemce o tuto pochmurnou, avšak vzrušující a inspirující problematiku nutící k pokoře a sebereflexi lze odkázat např. na následující čtivé popularizační knihy: Paul S. Martin (2005) a Sharon Levy (2011). Dodejme, že tak jako dříve obecně akceptované klimatické, ani současné antropogenní vysvětlení extinkcí není možné chápat zcela univerzálně – nelze samozřejmě vyloučit, a nikdo to ani nevyvrací, že někteří zástupci megafauny mohli vyhynout i bez přispění člověka.