DIVOŽENKA

Před mnoha lety bývaly ve Ždánickém lese hluboké, temné hvozdy. Nebylo příliš radno se v nich zdržovat, ale jistý dambořický Láďa tudy občas chodil za svojí babičkou do Kobeřic. Ta ho však několikrát varovala:

"Ládíku, proč nejdeš raději dokola přes Velké Hostérádky a Bošovice? Přes ten les to je nebezpečný!"

"Co by se mně mohlo stát?"

"Panebože, chlapče! Vždyť tam žije divoženka! Taková si chytne mladýho, jako seš ty, a ten jí pak svým tělem musí sloužit. To by sis pak ani nemohl vzít tu tvou dambořickou Lidušku, co za ní chodíš."

"Ale babi, takovýho strašidla se přece nikdo nemusí bát."

"jenom nech být. Tahle tu prý přebývá už pár set raků."

Mladík stejně vyrazil napříč neprostupným lesem zpátky do rodných Dambořic. Bral to jako dobrodružství. V hloubi lesa si ještě klidně zahalekal, ale slibované strašidlo stále nikde.

"No jo. To jsou ty výmysly starých lidí. Žádná divoženka není." jak se zvolna prodíral mezi padlými stromy a hlubokými houštinami pod Písečnou, v křoví něco zaharašilo. Zpozorněl:

"Á, to by mohla být nějaká srnka nebo něco takovýho. Byla by dobrá pečínka!" a potichu zamířil tím směrem. Jenže šramocení listů zaznívalo o kus dál.

"Ty potvoro, však já Tě dostanu!"

Jenže ta zvěř asi byla Tuze plachá. Vypadalo to, jako by šelestění větviček ubíhalo kamsi pryč po hřebeni na Nové hory. Najednou za mlázím cosi zahlédl. Byl to asi nějaký člověk, ale hodně neupravený. Láďa zaváhal a zastavil kroky. Ona téměř lidská bytost pojednou zavřeštěla, poskočila a běžela k němu. Zděšeně sebou trhl a statečně vzal nohy na ramena. Náhle ztratil půdu pod nohama, spadl do rokle a rozplácl se do trávy. Vtom nad ním ta příšera zavyla jako predátor nad kořistí: "Uíííááá!!!"

Láďa se bleskově otočil na záda, aby zaujal obranné postavení. Nad ním stála jakási podivná žena. Předlouhé husté rozcuchané vlasy ji téměř zahalovaly. V očích měla divoký až divoce vášnivý výraz a ruce k němu natahovala velice žádostivě. Vůbec nebyla oblečená! Dočista nahá! Celé tělo měla porostlé chlupy jako někteří muži - tedy kromě obrovských ňader. Ládík pozbyl opatrnosti:

"Co bys chtěla. ty krasavice?"

"Áúúú!" skočila divá žena na mládence a rvala z něha šaty. Dlouho trvalo, než si na něm úplně vybila své choutky. Pak si ho - docela zmordovaného - přehodila přes rameno a odnesla do své skrýše. ukryté v té divoké rokli. Tam si chundelatá obluda zavřela svého nového milence. Otvor v malé sluji zahradila těžkým balvanem a pak mu pravidelně přinášela Jídlo - hlavně ve formě syrového masa, což Ládík nejprve striktně odmítal: "Ta nemyslíš vážně, že bych tohleto měl žrát?!", ale hlad ho nakonec ohnul k pokoře. Neméně často za ním divá žena přicházela pro své potěšení.

V temnotě podzemí se jen těžko odhaduje čas. Ani z ne docela pravidelných návštěv své majitelky to Ladislav nemohl dost dobře poznat. A tak v tom podivném vězení pouze čekal na vhodnou příležitost k útěku. Nároky divoženky se mu stále více zajídaly, takže i její spokojenost klesala a oba se stávali stále nervóznější jako někteří letití manželé.

"Ať mě třeba zabije. vždyť co z takovýho života?!" stýskal si Ladislav a začínal tvrdohlavě odmítat veškeré nároky své věznitelky. Přitom čekal, že ho usmrtí.

Zanedlouho ta neskonale chlupatá ženská odvalila balvan, ale do skrýše nevstoupila, natož aby kámen za sebou přitáhla. Vězeň nechápal, co se to děje? Že by nějaký nový způsob uspokojení divé žehy? Když se stále nic nedělo, opatrně vylezl z díry. Denní světlo ho přímo oslepovalo, a to ještě nebyl přímo venku. Stál v přední části doupěte, podobného jeskyňce. Ryly zde poházené mnohé zvířecí kosti a páchla tu i krev nových úlovků. Venku šuměl mírumilovně les. Přestože bylo pod mrakem, nezvyklý jas ho přímo bodal do očí. Vyšel ven. Okolní stromy začínaly žloutnout a z trávy místy už vykukovaly překrásné hlavičky hříbků.

"Joj, jak je ten svět nádherný!!" a bez rozmýšlení zamířil k domovu do Dambořic. Delší chůze mu zpočátku dělala jisté potíže - odvykl Lakovému pohybu. Přesto vytrvale mířil ke svému cíli, přelézaje padlé stromy a jiné překážky. Maličko bloudil, až nakonec došel na kraj lesa pod Šumberkem. Nějaká žena s většími dětmi tu sbírala houby.

"Konečně lidi!" zaradoval se a šel blíž, aby se zeptal, co je kde nového. Jenomže nějak odvykl mluvení, takže mu z úst vyšel skřek: "Huá ííááá." Děti vyděšeně zavřeštěly: "Mamí, mami, hejkal!" a běžely k matce. Ta sevřela v dlani nůž a se svými ratolestmi začala opatrně couvat. Láďovi se sevřelo srdce:

To není možný! lak je podobná Lidušce! Panebože, vždyť to je ona!! Nějak dospěla. Ale přece nemůže mít tak velký děcka! Ryl jsem pryč asi rok. Nemůže to být ona," ale zavyčítal si přitom, jak sen a své Lídě vlastně provinil.

Rodinka zmizela a tak znaveně kráčel za nimi. Na okraji lesa zůstal nadšeně stát: nedaleko vykukoval svatomartinský kostel!

"Panebože, to je krásný!"

Velice pomalu sestupoval do Dambořic. Od chůze ho už celé tělo pobolívalo. Když došel na okraj rodné obce, stála tam velká skupina sedláků i se svými nejbližšími, vyzbrojeni vidlemi a kosami, jako by očekávali nějakého zlého nepřítele. Poznal mezi nimi i svého otce a vedle něho - bratři!

"To je divný," pomyslel si, "že táta tak zešedivěl. A bráškové jsou docela velcí chlapi!" Téměř by je nepoznal. Nejprve málem běžel svým blízkým v ústrety, leč únava a ošklivé pochybnosti mu svazovaly ruce i nohy. Rolníci sevřeli zbraně v dlaních a blížili se k němu za výkřiků: "Na něho! Bijte toho hejkala!"

Otrhanec zvedl ruce na znamení, že se vzdává, a zůstal stát. Nikdo neměl odvahu jako první uhodit někoho, kdo takhle odevzdaně drží ruce nad hlavou. Zadržený pouze cosi nejistě brumlal. Muži ho opatrně obklopili.

"Bože!" zvolal otec. "Ta podoba! Kdyby nevypadal tak odporně, tak bych řekl, že je to náš Láďa."

Zoufalý navrátilec klesl před otcem na kolena. Tu přiběhla matka a její cit odhalil skutečnou podstatu této lesní příšery:

"Ládíčku, můj chlapče, kdes byl tak dlouho?" a zvedla ho do své náruče. Nezadržitelně se rozplakal. Zřejmě nebyl u divoženky dvanáct měsíců, ale dvanáct roků.

Poznámka JK:

Zřetelný fantazijní výtvor. Patrná je úměra mezi sexuální přitažlivostí Divoženky a pevností jakou Láďu poutala k sobě. Když Láďa tuto vlastní potřebu ovládl, ztratila nad ním Divoženka veškerou moc a on mohl beztrestně odejít. Příběh je zdánlivě bez pointy, bez epického oblouku (ostatně jako skoro všechny pověsti z dané knihy), protože popisuje pouze symetrické pnutí mezi dvěma fantazijními postavami. Další jev typický pro fantazijní výtvory je časový posun mezi objektivním a subjektivním časem.