rozhovor pro Život v Česku 2024-03-03
Pane doktore, co to na vás slyším? Podle Akademie věd prý trpíte distorzí vlastní mysli a desintegrovaným zoufalstvím?
Ano, jistě, desintegrovaně zoufalých z vývoje v ČR je tady hodně lidí. Ale máte pravdu, že by se mělo vysvětlit, co tato tajnosnubná mluva znamená. Jeden význam je prostá nadávka přibližně s významem: „Štveš mě jako nikdo v této republice, tedy až na mou matku. Ta mě umí roztočit ještě víc.“
A má to nějaký další význam?
Někdo z Akademie věd chce národu říci, že jsem psychopat. Nemůže to ale takto napřímo napsat, protože je to jednak napadnutelné soudem a dále by to bylo diagnostikování na dálku. Nemohou ale diagnostikovat Klimeše na dálku, když ho za to samé kritizují. Takže jak z téhle šlamastky? Jak opsat termín porucha osobnosti čili psychopat? Tak napíšeme distorze mysli a desintegrované zoufalství a je to!
Ta slova dohromady něco konkrétního označují?
Ne, to není žádný odborný termín. Zkuste si to dát do věty a uvidíte, že je to nesmysl: „Pohlédl na ni pohledem plným desintegrované zoufalosti a ona upadla do distorze mysli.“ To opravdu chce říci jen, že je štvu a že si o mě myslí, že jsem psychopat.
No a jste psychopat?
To záleží, jaký soudní znalec by mě testoval. Trestně-právní, nebo opatrovnický?
Opatrovnický třeba...
Podle opatrovnických soudních znalců nikdo psychopat není. Prakticky všichni vycházejí z posudků běloskvoucí jako lilie a zcela vhodní pro střídavou výchovu dětí. To všechno prosím stačí opatrovnický znalec diagnostikovat během dvou návštěv. Například jsem znal jednoho klienta, myslím, že to byl nájemný vrah. Ten přišel ke mně k oknu a povídá: „Vy to tu nemáte moc bezpečné, pane doktore...“ Myslím, že to bylo zastrašování. Měl doma dvě dogy a spal se samopalem pod polštářem. Tak ten měl opatrovnický posudek dokonce bělejší než jeho vcelku normální žena. Nebo teď nedávno jeden otec se vzorným opatrovnickým posudkem vyhrožoval svému 12 synovi: „Když budeš zlobit, tak se budeš muset se mnou za trest mazlit celou noc v posteli.“
A podle trestně-právního posudku?
Tak tam byste se měl spíš zeptat, kterou z těch mnoha psychopatií ještě nemám: Paranoidní, smíšená, antisociální, narcistní, možná i tu hysterii bych dostal. Při kriminálních činech se totiž diagnózami nešetří, i když na popsání daného činu většinou stačí bohatě jedna. Co chci zde říci? Když chceme diagnostikovat někoho jako psychopata, tak jej musíme sledovat déle, měsíce a ne hodiny. Posudky za dvě sezení jsou v případě psychopatií blábol. Naproti tomu jsou poruchy jako dispozofobie - sběrači odpadků - tu můžete vcelku bezchybně diagnostikovat za dvě sekundy při jízdě autem, protože žádná jiná porucha, ba ani desintegrovaná zoufalost tyto kopice odpadků nevrší.
Dobrá, dobrá, a jakou diagnózu byste dal sobě.
Myslím, že mě nejlépe charakterizují termíny dysthymie, ADHD a středně těžká citová deprivace v dětství. Dobré to nebylo, ale mnozí mí klienti to měli mnohem horší. Kdybych si musel povinně vybrat z poruch osobností, tzn. z psychopatií, tak bych řekl, že nejblíže mám k paranoidní poruše osobnosti, protože tu často provází právě ta raná citová deprivace. Jenže v psychologické diagnostice se jen minimálně kvantifikuje, nedá se proto říci „vy jste hysterka/psychopat na 63 procent“, říká se jenom „jsi/nejsi“ a to záleží na posouzení toho kterého psychologa či znalce, kam to střelí. Ale jak říkám, kolegové na Akademii věd mají na mě vztek a chtějí proto vzkázat národu, že jsem psychopat na 100 %, takže ta procenta si musí každý přebrat sám.
A to je normální, že vy psychologové jste takhle rozhádaní.
Bohužel. Nejsme doktoři, kteří musejí spoléhat jeden na druhého a spolupracovat. Jeden dělá rakovinu, druhý rentgen, třetí připravuje léky atd. My psychologové v podstatě nikoho nepotřebujeme, takže se velice často rozpadáme do mnoha solitérů, kteří si osamoceně dělají, co chtějí, a na skupinky, které se upřímně nenávidí a vůbec spolu nekomunikují. Nejlépe by to snad šlo ilustrovat na pražské katedře Psychologie Filozofické fakulty. Já na ni přišel v roce 1990 a málem jsem ji nedostudoval, protože tři měsíce před obhajobou jsem do školního časopisu Propsy (dnes Psychologie Dnes) napsal větu: „Každému kdo byl na předvánoční schůzi katedry neušlo, že doc. Srnec a dr. Míka se nemají moc v lásce.“ To byla věta podobně třaskavá jako komentář promiskuity homosexuálů. Následovala vášnivá dementi a ujištění, jak ti dva se mají naopak strašně rádi, jako by to nebylo každému jedno. Byl jsem tehdy rád, že jsem obhájil diplomku, neboť doc. Srnec byl vedoucí komise. (web http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/katedra.htm) Pak se ta stará katedra jednou obměnila a teď nedávno, pár let je to, nastoupila nová parta a ta vyházela prakticky všechny předchozí. Jestli zůstali z minula dva, tak je to hodně. Ta nová partička se teď vůbec nebaví s tou předchozí.
Co Českomoravská psychologická společnost (ČMPS)?
To je jen zájmový spolek jisté skupiny psychologů. Není žádná povinnost do toho spolku vstoupit, ani chodit na jejich akce, ale oni si z nějakého důvodu osobují právo komentovat všechny psychology okolo. To je, jako kdyby svaz zahrádkářů zval drobné pěstitele před samozvanou etickou komisi, zda náhodou neupozaďují tapinambury. Když jednou chtěli, abych jim povyprávěl o jednom případu z OSPODu, tak jsem jim napsal, že mě soud nezprostil mlčenlivosti. Když pak ještě otravovali, tak jsem je přesměroval do spamu, a i když možná už umřeli, tak jsou v tom spamu dodnes. Já vím, trocha víc diplomacie z mé strany by taky neuškodila. O to snadněji si pak vykoleduji ty diagnózy Akademie věd.
Chápu. Kdybyste byl skutečně desintegrovaně zoufalý s distorzí mysli, tak by vás v médiích nikdo nebral vážně
Přesně tak, mám jiné nešvary než distorzi mysli. Sebekriticky musím přiznat, že své kolegy štvu vcelku tím samým, čím štvu církevní představitele. Prostě nedržím partu. Tím jsem štval i jako zastupitel v Líbeznici - nehlasoval jsem kolektivně. Prostě když vidím, že jeden řeholník má tři děti se svou studentkou. Tak je nepsané pravidlo, že my katolíci máme být zticha. Já nejsem. Napsal jsem to na Christnetu. Když byly restituce, tak jsem byl ostře a veřejně proti. Otevřeně nesouhlasím s celibátem. Stejně tak nechci mlčet vůči falešnému glorifikování homosexuálů, tak jdu proti pravidlům psychologické kolegiality. Ano, takový jsem a není to nic na chlubení. Naštěstí, kdo mě zná, tak ví, že v mezilidském kontaktu jsem mírně hyperaktivní, ale nekonfliktní, spíš takový vtipálek a bavič. Doma mám sklon se zahrabávat do svých aktivit a upadat do temných nálad.
Co reakce okolí, nepsychologů?
To bylo zajímavé. Ten průběh jsem nečekal.
Ale ne, snad nechcete říci, že jste nečekal spršku urážek a kritiky?
Ale jo, ale nečekal jsem ten průběh. První bylo období, kdy jsem byl jen „kunda“ a „katolický zmrd“. Na kultivované dotazy jsem odpověděl zčásti přímo a z části na webu (zpravodaj.klimes.us). Ale pak přišla druhá vlna, kdy naopak začaly chodit děkovné a podporující zprávy. Takže suma summarum myslím, že nakonec přišlo víc děkovaček než kritiky. Tak toto jsem nečekal. Čekal jsem, že bude prakticky jen kritika.
Tak vidíte, jak jste dobrý
Ne. Omyl. To není výpověď o tom, jak je Klimeš dobrý. To je naopak výpověď, že tady toho homosexuálního šaškování už má hodně velká část národa plný zuby.