PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-06-13 (5,8 NS)
V Šestajovicích před svíčkárnou se děti názorně učí, co je to
dispozofobie čili chorobný strach z vyhození věcí
Každý zná ulici, ve které žije člověk s dispozofobií čili strachem z vyhození věcí, viz obrázek. Vše se může hodit, a tak své poklady shromažďuje ve svém bytě či dvorku, až bydlí s odpojenou elektřinou a ucpaným záchodem a bytem se protahuje uličkami mezi krámy. Existuje mužská a ženská verze. Muži spíše kumulují věci. Ženy se obklopují spíše psy a kočkami. Z faktu, že každý zná někoho takového nemocného člověka, můžeme usuzovat, že prevalence tohoto jevu je jeden člověk ze sta až tisíce, tedy rozhodně nic jakkoli vzácného (cca 50000 lidí v ČR). Z literatury víme, že se jedná o chorobu příbuznou obsedantně kompulzivní poruše (OCD), depresím, popř. jak název napovídá fobiím(*). Literatura se též shoduje v názoru, že se jedná o poruchu prakticky neléčitelnou, přesněji řečeno existuje léčba jen paliativní, které říkávám „lexaurin a bagr“.
(*) U nás se jim věnuje MUDr. Miroslava Khollová.
Měl jsem klienty, kde touto chorobou trpěl manžel, lékař. Ordinace ještě jakž takž vypadala, ale hned za rohem začaly komínky a stohy krámů, které by se mohly někdy hodit. Terapii stylem „lexaurin a bagr“ tam praktikovala manželka, která čas od času na něj vyrukovala s dcerou a ultimátem: „Buď to tu uklidíme, nebo rozvod!“ Dlužno dodati, že žádost o rozvod držela výmluvně v ruce. Nešťastný pan doktor si vzal lexaurin, šel se projít do lesa.
Z řečeného je ale patrné, že se jednalo o tzv. nemotivovaného klienta, přesněji motivace byla jen negativní - strach z vážně míněného ultimáta rozvodu. V ordinaci mi pak naříkal: „Tam bylo tolik užitečných věcí! To se přeci dalo dohodnout jinak. Teď to musím draze kupovat...“ Možná, buď jak buď díky léčbě lexaurinem a bagrem mohlo existovat nejen jeho manželství, ale mohl fungovat i on jako lékař. Prostě potřeboval v oblasti své poruchy ať formálního, nebo jako zde neformálního opatrovníka, jinak jako lékař a manžel fungoval obstojně.
Každý člověk, který s nimi měl něco do činění, tak viděl na vlastní oči, že své křečkovaní opravdu neovládají. Fobie čili patologický strach ze ztráty věcí není ovladatelný silou vůle a vážně ohrožuje jejich fungování ve společnosti.
Prevalence psychiatrických diagnos
V Bohnicích v Praze se psychiatři podíleli na mezinárodním výzkumu(*), kde se ukázalo, že jen několika vybranými diagnosami je postiženo 25 % populace, tzn. každý čtvrtý člověk má nějakou závažnější „efkovou“ psychiatrickou diagnosu, a to zdaleka nebyl úplný výčet poruch, viz graf.
(*) Psychiatrické centrum Praha v roce 1999 pomocí CIDI (Composite International Diagnostic Interview).
Celoživotní prevalence vybraných psychiatrických poruch
zdroj ÚZIS ČR (2002)
Zcela zde chybí poruchy osobnosti čili psychopatie (cca 5 %), mentální retardace (cca 2,5%), demence a organické psychosyndromy, vývojové poruchy atd. Jinými slovy v žádném případě není přeháněním, když řekneme, že každý čtvrtý člověk svůj život neovládá v nějaké životní oblasti. Právnickou hantýrkou řečeno jsou omezeně způsobilí. Schopnost ovládat svůj život v dané oblasti buď pozbyli, nebo nikdy nenabyli, a to se týká i jejich odpovídajících lidských práv. A zde je zakopaný pes.
Právní uchopení reality je v příkrém rozporu s tím, jak vidí realitu ostatní vědy. Právníci hrají hru, že jako by téměř 100 % lidí bylo plně způsobilých, přitom každý člověk je někdy a v něčem omezeně způsobilý tu víc, tu méně.
Vezměme si jiný názorný příklad - výzkumy finanční gramotnosti. Více než polovina lidí udává v dotaznících, že není schopna vyjít s měsíčním platem. 10 % dospělé populace má tři exekuce. Kolem 100 000 lidí (počet zvíci Olomouce; 1 % ČR) má deset a více exekucí, tzn. okradlo minimálně 10 lidí, dohromady asi milión lidí. Porovnejme toto číslo s mizivými počty rozsudků, které omezují jejich právní způsobilost. Opravdu jen soudci a právníci jsou přesvědčeni, že tito lidé jsou plně způsobilí nakládat s penězi, a tak je posílají, aby dál okrádali jiné lidi a sami se zadlužovali, takže do smrti nebudou pracovat buď vůbec, nebo jen na černém trhu, protože žít ze sociálních dávek a okrádat další lidi bude pro ně jedinou životní možností, kterou jim tento stát nechává. Toto způsobuje hloupá interpretace lidských práv, jak ji dnes plošně aplikuje právní věda.
Vraťme se ale k disposofobii. Jak dnes soudci obvykle řeší situaci těchto osob? Nijak. Prohlásí, že omezení způsobilosti nepřipadá do úvahy, protože cituji „to by byl příliš velký zásah do osobnostních práv“, a tak nechají tyto nemocné lidi chátrat až do té doby, kdy jim naskočí exekuce, příjdou o barák, či zcela devastují byt nejen svůj i sousedů o patro níže. Pak je na jejich náklady vystěhují, ožebračí je a udělají z nich bezdomovce. Jediné, co jim zbyde, jsou lidská práva, která mají pro ně asi takovou hodnotu jako lísky do tomboly pro dědu ve filmu „Hoří, má panenko“. Všem vyjma právníkům je jasné, dotyčný právo na nakládání s majetkem buď nikdy nenabyl, nebo kvůli nemoci dávno pozbyl. Od soudce se čeká jen, aby otevřel oči a právně reflektoval status quo – omezenou způsobilost, která je nabíledni.
Ukažme si jiný případ léčby „lidskými právy“. Matka s disposofobii žije s nezletilou dcerou. Komínky starých novin a jiných krámů zaplnily i pokojík dcery. Soudy nejsou schopny omezit způsobilost matky a nařídit sociální pracovnici terapii „lexaurin a bagr“ co půl roku. Místo toho se čeká až situace v bytě bude tak neúnosná, že se dítě odejme z rodiny a dá to ústavu. Z mámy se udělá bezdomovec, z dcery sirotek. Omezení způsobilosti by totiž byl příliš velký zásah do lidských práv. Připravit dítě o matku a z matky udělat bezdomovce je ovšem v pořádku, protože obě se mohou radovat z ústavní listiny práv a svobod.
Bohužel lidská práva nevítají jen soudci. Radost z nich mají i jiné profese. Další příklad z praxe. Sociální pracovnici upozornila pošťačka, že jedna babička si nepřebírá důchod. Sociální pracovnice šla a nedobouchala se. Tak tam šla za pár týdnů a vzala sobě sanitku a policisty. Ti se těžkou mužskou rukou dobouchali. Za čtvrt hodiny jim přišla otevřít spoře oděná stařenka. Co znamená spoře? Inu, jako víla. Na sobě košilku do pasu a od pasu dolu zcela nahá. Ruka zákona s lapiduchem se jí duchaplně zeptali: „Paní, jste v pořádku?“ „Ano.“ „Chcete odvézt do nemocnice?“ „Ne.“ Výborně!!! To jsme chtěli slyšet! Co s váma taky? Ještě že máme lidská práva! Nasedli do svých vehiklů a jeli zase pomáhat a chránit jinam. Za pár týdnů poté odjela babička už ne se sanitkou ale s Cháronem v pokoji a hladu, zaopatřena všemi lidskými právy. Příčinou úmrtí byly minimálně tyto diagnosy: demence, sociální fobie a sekundárně i anorexie (ne mentální).
Ano, paliativní léčebná metoda „lexaurin a bagr“ vyvolává úsměv, ale zachovává těmto lidem rodinu či střechu nad hlavou. „Léčba“ lidskými právy dělá z těchto nemocných lidí doživotní bezdomovce a vyděděnce, popřípadě jako v tomto případě je vysloveně zabijí.
Jiný případ, kde lidská práva poslala nemocnou do věčné slávy, byla chorobná otylost. Paní měla již proleženiny, protože se svými 250 kg se prakticky nemohla hýbat a jen ležela na promočené matraci. Například poslední návštěvu sociální pracovnice odbyla sedíc zapasovaná na záchodě, protože se odmítala zvednout – nadlidské výkony přece po ní nikdo nemůže chtít. Poté zemřela. Není v silách nikoho přesvědčit soud, že paní svou poruchu příjmu potravy neovládá, že je zbytečné se jí ptát, zda se chce léčit, stejně jako schizofrenika či dementní babičky. I zde od ní všichni dávají ruce pryč. Na vynešení z bytu je třeba osm hasičů s plachtou, na její odvezení do nemocnice malý náklaďák. V nemocnici nemají těžkotonážní postele a nechtějí ji ani vidět, protože smrdí a hádá se (ano, kromě otylosti je rezonér). Nakonec jsou všichni rádi, že máme lidská práva a můžeme se zeptat: „Chcete se léčit?“ „Ne.“ „Výborně, to jsme chtěli slyšet!“ „Soude, ta paní není v akutním ohrožení života. My jí tu prostě v nemocnici nechcem'!“ Samozřejmě jediný smysluplný výrok soudu je u této poruchy: „Paní, jdete na dietologickou kliniku a nevylezete z ní, dokud nebudete mít BMI (body mass index) 30!“ Pak paní zase nakyne na 200 kg, tak se to udělá ještě jednou. Zde kontrastuje přístup k jiné poruše příjmu potravy, a totiž mentální anorexii. Tam když lékaři naznají, že jde o život, tak tuto větu pacientovi řeknou: „Neodejdeš odsud, dokud nebudeš mít BMI alespoň 15.“ Nejkurióznější na tomto případu bylo, že tato paní, která se ani nedokutálela do obchodu, měla v péči dva mentálně retardované syny, kteří se de facto starali o ni. Prostě opatrovničtí soudci jsou zcela mimo realitu sociální práce, protože nikdy nepracovali půl roku na OSPOD na pozici sociální pracovnice.
Tuto nemravnou praxi bezděky zachytil i film „Vesničko má středisková“, i z Otíka (lehká mentální retardace čili debilitas) málem udělala lidská práva bezdomovce na Jižním Městě, protože soudci nejsou schopni pochopit, že lidi jako on musejí mít opatrovníka, ala pan Pávek. A to nemluvím o odměně pro opatrovníka, protože Otík opravdu umí Pražákovi načechrat sloupek a opatrovníkovi zvednout mandle.
Právní fakulta je pár stovek metrů od katedry psychologie. Přesto právníci vůbec nemají pochopení pro lidi s duševními poruchami a berou doslovně jejich nepříčetné výroky. Pak teorie lidských práv, která kdysi velmi dobře posloužila v boji proti nevolnictví či minulému totalitnímu režimu, je dnes nástrojem zbídačení nemocných lidí, jejich okradení o majetek a vytvoření celoživotní závislosti na sociálních dávkách. Navíc z lidských práv mají radost všichni egoisté a psychopaté, protože je to nejsnažší způsob, jak ty lidi odrbat a odkopnout, popř. zabít. Větu: „Výborně, to jsme chtěli slyšet. Ještě že máme lidská práva.“ by si měli právnici vytesat nad právní fakultu jako memento, neboť takto si konec svého řemesla jistě nepředstavovali.
Literatura a odkazy
Khollová Miroslava: Shromažďování zvířat. Psychiatrie pro praxi 2009; 10(4): 191–192
Khollová Miroslava: Patologické shromažďování. Psychiatrie pro praxi 2009; 10(6): 264–267