Byla Diana fackovacím panákem?

Mgr. Jeroným Klimeš 2002

Položili jste si někdy otázku, proč vlastně čtenáře v Čechách zajímají aristokratské příběhy z jiných zemí? Například je opravdu královna matka tak čupr babička, že českého čtenáře musí zajímat, jestli snídá čápy s mákem nebo hemenex? Odpověď na tuto otázku musíme zřejmě hledat v oněch třech milionech let, kdy se vyvíjel lidský druh. Jeho sociální vědomí se udržovalo ústní tradicí v podobě mýtů a příběhů o lidech či bozích s lidskými atributy. Stejně tak i příběh Diany je tedy mnohem srozumitelnější lekcí psychologie než sebelepší učebnice. Učebnice jsou totiž záležitostí posledních pár století, ale příběh kraloval lidskému poznání po celé miliony. Tedy kdykoli se s opovržením díváme na bulvár rozmazávající nějakou aféru slavných, mějme na paměti, že se s opovržením díváme na 3 miliony let lidského druhu a že tak trochu bojujeme s větrnými mlýny, když chceme vymýtit pavlačové, dnes tedy vnitropodnikové drby.

Když jsme u těch životních příběhů, tak nedlouho po smrti Diany zesnula jiná vyjímečná žena - Matka Tereza. Míra veřejného zármutku se však zřetelně lišila. Zatímco Dianinu smrt oplakávaly miliony, tak na Matku Terezu se vzpomnělo jen několika novinovými články. Svým způsobem je to překvapující: Matka Tereza, nositelka Nobelovy ceny, zachránila život a dala vzdělání tisícům dětí, které by jinak v Indii pomřely hlady. Na druhé straně, aniž bychom chtěli zlehčovat, se dá říci, že Diana se proslavila jen tím, jak se chudá dívka stala manželkou anglického prince. Důvodů vysvětlující tento paradox bude asi více, ale jedním z nich je jistě možnost identifikace. Lidé se mnohem snadněji identifikují s někým, kdo je jako oni - v dobrém i špatném, než s někým, kdo je přesahuje tisíceronásobně. Lidé neoplakávali smrt Matky Terezy, protože ji vnímali jako až nad míru dokonalý (tedy nelidský) stroj na charitu a milosrdenství. Naopak štkali nad Dianou, protože soucítili s jejím zápasem o autentický a zároveň zmařený život. Největším vzorem pro lidi tedy nejsou ti nejlepší, ale ti, kteří jsou lepší než oni jen slepičí krok. To vysvětluje nezáviděníhodný osud mnoha géniů, kteří se za svého života nedočkali uznání - prostě utekli lidstvu moc dopředu. (Vzpomeňme například dnes obdivovanou operu Carmen od Bizeta, které moc nechybělo, aby zapadla v zapomnění.)

I když je to absurdní otázka, přesto se lidé dokáží hodiny hádat, kdo z královského páru byl ten lepší a kdo mohl za to, že to celé tak dopadlo. Zjistíme, že podvědomé sympatie se přikloní buď na stranu Charlese nebo ve prospěch lady Di. Nicméně každá z diskutujících stran bude mít při ruce celou artilerii argumentů, kterou bude sveřepě obhajovat svůj původně nevědomý pocit. Na tomto příkladu si můžeme uvědomit jev, který psychologie označuje souslovím distribuce viny. Na rozdíl od práva, kde je zpravidla jasné, kdo je vinný a kdo je oběť, v psychologii můžeme pozorovat, že pocity viny cestují jako putovní pohár a že je vcelku lhostejné, komu ten batoh s vinou hodíme na záda. Nejnázorněji to vidíme u pohlavně zneužívaných dětí: Ti totiž bývají přesvědčeni, že to celé je jejich vina, že kvůli nim tatínka zavřou, že oni způsobily hanbu celé rodině atd. Skutečný viník pocity viny mít může i nemusí. V případě královského páru však docházelo k distribuci viny nejen ze strany okolí, ale i uvnitř mezi samotnými partnery. I tato distribuce viny je do značné míry nahodilá.

Ukažme si na příkladu, jak taková distribuce viny funguje: Domluvíte si s kamarádem sraz u nádraží, ale z nějakého důvodu se nesejdete. Později zjistíte, že on čekal na vlakovém a vy na autobusovém. Tento rozpor vyvolává napětí a tedy vyžaduje nějaké vysvětlení. Může se stát, že najednou váš kamarád řekne: "Ale stejně je to tvoje vina, špatně sis to napsal(a) do diáře." Logiku to sice nemá, ale za to od toho okamžiku víte, že jste se stal(a) nositelem viny (lidově zvaným fackovacím panákem) a váš kamarád, že je distributor viny. Každá z rolí má své výhody a nevýhody, nicméně taková hra sama o sobě je nesmírně nebezpečná, což by mohl dokumentovat nejen zmíněný královský osud.

Uvnitř našeho páru byl zřejmě distributorem viny Charles: byl klidnější, méně emotivní, a tak měl na svém kontě zřejmě méně přešlapů než Diana. Ta byla neurotická, trpěla bulimií, byla emotivně labilnější, neměla sama sebe ráda a toužila zprvu po úzkém až symbiotickém vztahu, kterého odtažitý Charles nebyl schopen. Z toho důvodu byla zřejmě nakonec i okolím vnímaná jako ta slabší z páru, ta která potřebuje pomoc, a tedy ji veřejnost více oplakávala, než by želela případné smrti Charlese. Ale Charles byl ve vztahu stejně bezmocný jako ona. Oba se pohybovali v začarovaném kruhu:

Diana se zřejmě kvůli svým nezvladatelným excesům dostávala do konfliktu nejen s Charlesem, ale s celou královskou rodinou: byla zřejmě obviňována z nevděku ap. Toto obviňování však zřejmě vedlo až citovému odporu k sexuálnímu životu s Charlesem, k neovladatelnému nutkání k nevěře a hledání citu jinde, mimo vztah. To je bohužel nezáviděný osud distributorů viny jako byl Charles: Mají sice tzv. objektivní pravdu, mohou přesvědčivě doložit, čím se ten druhý provinil, jsou sice v jistém slova smyslu i silnější, ale zároveň jsou nakonec bezmocní tváří v tvář nezvladatelnému chování partnera (či dítěte, rodiče ap.). A to je tím horší a nezvladatelnější, čím více se dotyčnému připomínají jeho poklesky.

U nositelů viny, kterou byla Diana, se objevuje ještě další jev. Jsou to sice ti, kteří ve vztahu mají zpravidla menší zájem o sex, kteří jakoby méně milují, ale v dlouhodobém měřítku však mají větší problémy se od původního vztahu citově odpoutat i přes sérii nevěr. Důvodem bývá subjektivní pocit, že ten druhý představuje jejich lepší 'já'. Pokud je tedy opustí, pak s ním odplouvá i vše dobré, co v nich je. Například mohou mít iracionální pocit, že lidé je mají rádi pouze kvůli jejich partnerovi, že nebýt jeho, tak se s nimi ani nebudou bavit.

Distribuce viny mezi Charlesem a Dianou je tedy učebnicovou ukázkou, jak může morální působení naprosto ztratit účinnost, ba naopak jak se stává pro takový pár destruktivním. Taková selhání morálních systémů jsou svým způsobem zarážející, protože jinak bývá morální systém nenahraditelnou součástí výchovy každé zralé osobnosti, která dokáže rozumně přebírat odpovědnost za své činy. Terapie párů, které ničí nerovnoměrná distribuce viny, je obtížná a časově náročná, protože stejně jako v případě Diany a Charlese se jedná o nesplacené dluhy z minula, z primárních rodin. Každopádně je taková terapie opřená o systematické snímání pocitů viny z nositele, boj s jeho autodestruktivní sebenenávistí a dále na pomoci distributorovi viny vnitřně překonat příkoří, kterých se mu dostalo. Někdy to vyžaduje opravdu heroické úsilí z obou stran.

Osud Diany s Charlesem byl lidem bližší než heroický zápas Matky Terezy o zmírající indické děti. Byl lépe čitelný, protože stejný mechanismus distribuce viny v této chvíli pustoší tisíce jiných párů, i tam se v páru vyprofiluje jeden jako dokonalý a druhý se stává fackovacím panákem. Kéž by smutný příběh Diany pomohl předejít dalším, možná zbytečným lidským tragediím.