Mgr. Jeroným Klimeš
(Napsáno pro Nový prostor)
„Jo, za mých mladých let by si tohle nemohl dovolit,“ takovou větu slýcháváme z úst starší generace na adresu excesů mladší generace. Ale je to vůbec pravda? Mění se chování a styl výchovy během věků tak rapidně, aby si v rámci jedné generace mohl člověk uvědomit změny, které proběhly za jeho života? Postavení dítěte v dějinách u nás pěkně zpracoval prof. Matějček ve svých pracích o adoptovaných dětech, pojďme se však nyní podívat na to, jak se změnil vztah k rodině a dětem během posledních sta let v našem státě.
Výchova dětí, stejně jako péče o sociálně slabší (staré, postižené, duševně choré ap.), se v každém věku odvozovala od bohatství společnosti. V bohatých společnostech je možno uvolnit mnohem více prostředků na tyto skupiny obyvatelstva a tedy se mění postoj celé společnosti vůči nim. Stejně jako je bolest vymezuje hranici mezi tím, co je a co není naše tělo, stejně tak i hranice hladu rozlišuje bohaté a chudé země. Dnes těžko najdete dítě, které si bude stěžovat na to, že den nejedlo. To však ještě za dob Osvobozeného divadla nebylo žádnou vyjímkou: Všimněte si, že Voskovec, Werich a Ježek složili písničku Strýček hlad. Takový námět je dnes absurdní: Dokážete si představit, že by Daniel Hůlka zapěl tklivou píseň o tom, jak trpí hladem?
Tato hranice je zajímavá i tím, že má vliv na řadu dalších jevů. Jedná se především o rozvodovost a tedy o problematiku svobodných matek a dále o zabezpečení v důchodovém věku. Tolerance společnosti k rozvodům je dána především tím, jak se daří po rozvodu jednotlivým členům. Například vzpomeňme Boženu Němcovou, která se jako jedna z prvních rozhodla pro dráhu svobodné matky. Za jejích dob rozvod znamenal doslova bojovat o holé přežití. Proto i tehdejší morálka byla vůči rozvodům nesmiřitelná. Dnes sice svobodné matky nemají na růžích ustláno, ale jejich děti nejsou ve společnosti nijak výrazněji handicapované než děti z úplných rodin. S touto proměnou jde celá řada dalších změn. Je to především pozice muže v rodině, nebo spíše mimo ni, protože děti jsou soudy přiřknuty povětšinou matkám.
Nezbytná potřeba zabezpečit běh celé domácnosti donucuje svobodné matky převzít v rodině dozor se vším všudy. Svým způsobem se opět obnovuje matriarchát, kde po formativní dobu výchovy je dominantní postavou v rodině žena – matka. Muži se objevují v podobě strýčků, kamarádů, známých a „netátů“, kteří mají zákonitě nižší autoritu – jak v očích matky (jsou to ti, co přišli do zavedeného běhu věcí), tak v očích dětí - pochopitelně vlastní otec byl nespolehlivý a tedy i o následujících mužích se musí předpokládat, že mohou nenávratně zmizet. Pro tyto děti je matka tím jediným, kdo je stálý přes všechna „rodinotřesení“. Muži tedy nejsou pro nikoho z dané rodiny tou pravou oporou. Tyto fungující matriarcháty můžeme dobře pozorovat v rodinách, kde již dvě a více generací vychovávaly děti svobodné matky.
Tímto jsou však děti vychovávány do neslučitelných rolí: holky do rolí autokratů, které si nenechají do ničeho mluvit a tedy jsou prakticky neschopné dlouhodobějšího soužití s mužem. Kluci do poloh nespolehlivých „opylovačů“, kteří dnes jsou a zítra mizí. Ti si samozřejmě nedokáží představit roli otce, protože ji nikdy nezažili, ale navíc okolo puberty se mohou vyprofilovat do dvou extrémních skupin: a) chronicky závislí na matce, neschopni ji opustit a založit vlastní rodinu, b) nezvladatelní raubíři vychovávaní ulicí a partou, kteří jsou jednou nohou v kriminálu, protože je matka přestává zvládat. Do dvou sociálních skupin se štěpí to, co mělo být skloubeno v jeden harmonický celek otce - ochránce rodiny.
Posun nad hranici hladu s sebou nese i propad v porodnosti. V dobách bídy fungují evoluční sebezáchovné tlaky, které instinktivně vedou k maximalizaci potomstva – nejsou vyjímkou rodiny o deseti dětech a více. Jakmile se objeví blahobytné období, tj. posun nad hranici hladu, objeví se s ní i maminky a babičky, které říkají: „Nebuď, holka, hloupá jako já, nevdávej se hned, užij si a pak se vdej...“ Taková změna rétoriky spolu s sebou nese snížení počtu dětí na jedno až dvě. Plození potomstva se překlápí z kvantitativního přístupu do kvalitativního – ne hodně dětí s malou péčí, ale málo děti s maximálně důkladnou péčí: Dětem se zabezpečuje veškerá péče a komfort, k dispozici je mnoho kroužků, mají dostatek hraček, nové (nepoděděné) šaty, nezbývá na ně minimálně domácích prácí atd.
Jak kvantitativní, tak kvalitativní přístup k plození potomstva má své nezdravé extrémy. Extrémy kvantitativního přístupu jsou zřejmé, ale extrém kvalitativního není tak zřejmý, protože jej aktuálně žijeme. Spočívá v tom, že se vytrácí přirozené formující principy, jako je umění kooperovat a schopnost dělit se o požitky a povinnosti, mizí spolupodílení se na chodu domácnosti, vytrácí se učení se domácím pracím – dovednost opravit si drobné závady v bytě ap. Touto ztrátou jsou v průměru nejvíce postiženi jedináčci, kterým chybí sourozenci k získání těchto vzájemností. Vztah s rodičem je vždy nerovný – rodič má vždy poslední slovo (například o pravidlech hry) a naopak každý rodič si řekne: „To jsem při střetu s dítětem nemohl ustoupit?“ Tyto výhody-nevýhody sourozenec nemá. Pokud se děti hádáním a praním učí vymezit si hranice, pak nikdo nemá morální převahu posledního slova, žádný bratříček či sestřička si v bitvě si neřekne: „Copak jsem malé dítě, abych se pral o bonbóny?“ Absence těchto formativních sourozeneckých bitev je průvodním nešvarem kvalitativní výchovy jedináčků.
Dále s bohatstvím společnosti jde v ruku v ruce i mnohem větší tolerance k odlišným jevům. Bída znamená, že všichni se musí hodně snažit a usilovně pracovat a šetřit, aby si jakž takž žili. V obdobích blahobytu je možno, aby se více lidí věnovalo jiným aktivitám, než je budování obživy. To je zčásti přínosné, jak vidíme na vědě, kultuře a některých alternativních způsobech života (ekologisté, některé squaty ap.), ale na druhé straně se začíná objevovat řada jiných více „alternativních“ způsobů života, které hraničí s parazitováním a kriminalitou. Nicméně společnost má větší reservy i tyto jevy více tolerovat.
Nepředstavitelně velké změny do života a výchovy přinesl technický pokrok, především televize a rozhlas. Všimněme si, že prakticky vymizela procesí (dlouhé pochody a poutě), promenádní koncerty a masové kolektivní zábavy, jako byla spartakiáda, stejně s tím ubývá i přirozené hudebnosti. Dřív se lidé snažili zaplnit ticho vlastní produkcí – zpěvem, vlastním muzicírováním – dnes se spontánní zpěvák okřikne a místo jeho „amatérismu“ se pustí „lepší“ rádio či cédéčko. Tím i ubývá matek, které svým dětem zpívají před spaním, ubývá společných účastí celých rodin na procesích a kolektivních radovánek. To však spolu nese i změnu obrazu psychických poruch: Mizí poruchy formované sociálními tlaky, jako je hysterie, a začínají převládat „čisté“ deprese. Děti přestávají trpět materiálním nedostatkem, ale začínají strádat sociálně – nedostatek rodičovské pozornosti, společných aktivit a práce.
Výchova během posledních sta let se výrazně změnila a to především díky posunu společnosti nad hranici hladu a novými technologiemi. Musí se tedy rychle adaptovat na novou sociální situaci a vyrovnávat sklony k novým extrémům a excesům, které nové podmínky s sebou přinesly.
