Děti sametové demokracie

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004

Letos obdrží občanský průkaz první děti samotové revoluce. Nemusí říkat něco jiného doma a ve škole, neví, co je to nedostatkové zboží, marihuana je pro ně téměř tak běžná jako cigarety, jsou odkojeni Novou, jen místo "Nupadaždí" je fascinují "Pokémoni", samozřejmostí je počitač a mobil, i čestné pionýrské je ty tam. Jaká je nová generace? Jak revoluce změnila dnešní rodiče?

Minimálně od středověku se pomalu, ale jistě zvyšuje svoboda lidí. Za sv. Václava mizelo otroctví, za Josefa II. nevolnictví, 20. století přineslo uvolnění sexuální morálky a ekonomický blahobyt dává dnešnímu Čechovi takovou svobodu a volnost pohybu, jakou dřív neměli ani nejmocnější panovníci. Tento vývoj provází i výchovu dětí. Ustupuje trend trestů a represí, podporuje se tzv. demokratická výchova, která má být založena na rovném vztahu a nenásilném přístupu. Zní to jako pohádka, ale jaká je realita?

Na první pohled se zdá, že blahobyt přinese více štěstí, takže lidé budou moci spolu trávit více času. Bohužel blahobyt má právě opačný efekt - vede k atomizaci společnosti. Rozpadají se příbuzenské vztahy, jednotlivé generace žijí odděleně, každé druhé manželství končí rozvodem, rodinní příslušníci většinu aktivit dělají odděleně. V blahobytu oslabily (převážně ekonomické) přitažlivé síly, které držely rodiny pohromadě, a tak relativně posílily odpudivé síly, které trhají rodinu na kousky.

Rodiny mají jedno až dvě děti, takže matce se již nevyplácí zůstat v domácnosti. Nastupuje do práce, takže rodina má oproti minulosti poměrně velké materiální a finanční prostředky. Kde jsou časy, kdy se chodilo do práce na 8 hodin. Zaměstnavatelé nepokrytě předpokládají, že zaměstnanec nebude hledět na přesčasy. Tento čas jde na úkor dětí. Rodiče sice pracují více, ale jejich děti jsou bez dohledu a paradoxně se pracovat nenaučí. Mizí dělba domácích prací.

Dříve se rodiny utíkaly před neutěšenou politickou realitou do svých chat. Nové porevoluční možnosti nejen dramaticky snížily porodnost, ale výrazně zredukovaly i množství společně tráveného času. Mnoho rodičů se vrhlo do podnikání a dohánělo vše, co jim ukradlo komunistické temno.

Svět bez cenzury přinesl řadu patologických jevů. Nejen prakticky volný trh s legálními i nelegálními drogami, ale i výrazný vliv televizního násilí, které má prokazatelně na děti tím zhoubnější vliv, čím déle jsou mu vystaveni. Roste i brutalita dětské kriminality, viz letošních 8 vražd spáchaných nedospělými. Tito "metroví" pachatelé se nejednou odvolávají na televizní vzory, popřípadě samotné provedení činu odkazuje na nápodobu televizních rituálů, například použití v Čechách netypické baseballové pálky k zabití učitele.

Stejně jako rodiče slevili v nárocích na sebe, tak slevili i v nárocích na své děti, často tedy můžeme slyšet výroky: "Když nechce, tak jej přeci nemohu nutit." Je prakticky nemožné dokazovat rodičům zanedbání výchovy. Policie tedy evidují případy, kdy tlupy dětí terorizují okolí či ve škole a neexistuje zákonná páka, jak přinutit rodiče, aby tomuto řádění svých ratoleství udělali přítrž. Nejsou výjímkou případy, kdy takový nezletilec má v policejních kartotékách přes padesát evidovaných zločinů či přestupků. Dříve existoval rozdíl mezi rodinným zázemím dětí pachájících trestnou činnost a normálními rodinami. Dnes tento rozdíl mizí. Trestné činy páchají děti všech sociálních vrstev, což svědčí, že nové způsoby výchovy selhávají ve všech typech rodin.

Navíc se štěpí psychologická dospělost od sexuální a fyzické. Děti sexuálně dospívají relativně dříve, tj. před 15 rokem života, ale psychicky plně dospělí, tak aby byli schopni založit rodinu, bývají až ke třicátému roku života. Objevuje se tedy přibližně deseti až patnáctileté období, kdy naši potomci jsou dospělí tak napůl. Mají tedy sklon si prodlužovat léta svého dětství.

Je zjevné, že tento velice dlouhý trend uvolňování morálky a rozšiřování svobod bude mít svůj vrchol a bude se muset opřít o limity dané lidskou evolucí. Vždy to byli rodiče, především otec, kdo měl právo a tedy i odpovědnost si udělat ve své rodině pořádek. Desetiletému dítěti nedáme řidičák, i když by velice rád řídil auto, stejně tak nemůžeme nechat třináctileté či patnáctileté, aby si chodili ven, kdy chtějí, oddávali se sexuálnímu životu, či trávili noci po diskotékách. Ne, že by to nedokázaly, ne že by se jim to nelíbilo, ale ve svém věku zkrátka nikdy nebyly schopny nést následky takového jednání.