Manželství je druh komplexního chování, které není až tak typické pouze pro člověka. I u mnoha jiných pohlavně se rozmnožujících živočišných druhů se objevují různě silná a různě trvalá spojení, která slouží ke zplození a vychování potomstva. Evoluční teorie znají vcelku přímočarou závislost. Čím je potomstvo zranitelnější a čím tedy vyžaduje větší péči, tím výraznější musí být koalice rodičů (a nejen u lidí dokonce i prarodičů či příbuzných), kteří se na výchově podílejí. Krásně je vidět tato dělba péče o potomstvo u tučňáků, kde matka snese vejce. To předá otci a sama se jde nakrmit do moře, zatímco otcové udělají ohromné hejno, ve kterém společně zahřívají vejce. Matka se pak po zimě k rodině vrací.
Na tato uskupení tedy můžeme pohlížet jako na evolučně zbytnělé a zkomplexněné reprodukční chování. Reprodukční chování v minimální podobě vždy představuje alespoň pářící chování. Každý pohlavně se rozmnožující živočich musí vyvinout nějakou aktivitu tak, aby gamety dvou jedinců mohly splynout. Toto spojující chování (apetentní, atraktivní) je samozřejmě od začátku gonochorismu vázáno na libé pocity, a tak má sklon když ne k trvalosti, tak alespoň k opakování.
Z dob dětství jsme zvyklí považovat za jedince nějaký živý předmět vcelku jasně ohraničený od okolí. Bohužel v biologii to přestává být takto přímočaré. Tam reprodukční jednotkou není třeba jeden mravenec, ani královna, ale celé mraveniště. Řečeno hantýrkou psychologických testů: mravenec se má k mraveništi, jako ledviny k člověku. Jeden mravenec je vůči mraveništi orgánem. Ani jednotlivý člověk není reprodukční jednotkou, tou je teprve heterogamní pár. To platí pro všechny pohlavně se rozmnožující se živočichy, tedy všechna reprodukční uskupení. Monogamní manželství tedy můžeme považovat za nejmenší možnou reprodukční jednotku u člověka. Ale to ještě k úplné definici manželství nestačí.
Konrád Lorenz ve své známé knize Takzvané zlo názorně ukazuje, že kvalita uskupení mezi živočichy je úzce provázaná na jejich kognitivní schopnosti, především na schopnost poznat buď příslušníka stejného společenství nebo jmenovitě souseda či partnera. Čím jsou kognitivní schopnosti daného živočicha větší, či řečeno obecně čím vyšší je komplexita daného organismu, tím dokonalejší jsou i tyto reprodukční uskupení daného druhu:
1) Hejno představuje nejprimitivnější uskupení, které ani tak není vázáno na reprodukci jako na vzájemnou ochranu. Od živočicha vyžaduje jen vnímat a reagovat na pohyb buď většiny ostatních nebo vůdčího jedince. Hejno je typické pro ryby.
2) Manželství určené místem (teritoriální manželství) Jedinec nepoznává jmenovitě svého partnera, ale místo, teritorium, kde hnízdí. Například čáp, když mu do hnízda přilétne na jaře cizí samice, vítá ji stejně jako svou původní manželku. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl schopen ty dvě odlišit, nebo že by byl schopen poznat svou partnerku pár desítek metrů od společného hnízda.
3) Společenství - jedinec nepoznává a nepamatuje si druhého jedince jednotlivě, ale podle nějakého určujícího znaku, zpravidla pachu, poznává příslušnost ke skupině. Například krysy podle pachu rozlišují mezi našincem a cizincem, ale již neliší mezi "Karlem a Pepíkem".
4) Svazek - kde vzniká osobní pouto na základě velmi dobré znalosti jeden druhého. Svazek tedy představuje nejen manželství, přátelství či příbuzenské vazby u lidí, ale i celoživotní svazky, "manželství", hus.
U lidí nacházíme všechny tyto typy chování v různých kontextech (hejno představuje davové chování, nebo společenství u politického chování), proto nepřekvapí, že z tohoto pohledu můžeme naši definici manželství uzavřít: manželství představuje svazek reprodukční jednotky člověka.
Podobně jako u všech nižších živočichů i člověk na vytvoření a udržení manželství používá všechny prostředky, které má na své úrovni filogenetického vývoje. Člověk disponuje zbytnělou racionalitou, která mu umožňuje vytvářet náboženství, legislativní systémy, sociální sítě atd. Proto musíme očekávat, že člověk využije všech svých síl a schopností na zvýšení své reprodukční úspěšnosti, tzn. na ochranu a podporu svých reprodukčních svazků. Svazek (potencionálních) rodičů nazýváme manželstvím. Svazek rodičů a potomků pak nazýváme rodinou, přičemž tyto termíny vyhradíme pouze pro lidský druh, i když jak jsme si právě ukázali, "svazek reprodukční jednotky" není zcela výlučně lidskou specifikou.
Toto spontánně vznikající manželství v biologickém základě pak získává další aspekty či nadstavby podle schopností člověka či soudobé lidské společnosti. Po vzniku státu se ukázalo být pro stát výhodné podporovat rodiny, proto zakládá institut manželství z hlediska civilního práva, a to pak chrání mnohými výhodami a sankcemi. Podobně i církevní pojetí svátosti manželství nasedá na manželství v tzv. přirozeném právu. Nicméně nutným předpokladem všech těchto nadstaveb je biologická danost či řečeno starší terminologií přirozenost člověka se všemi jeho schopnostmi.