Sergej K. Dakov: Odpusť, Natašo!

v originale Sergei Nikolayevich Kourdakov: The Persecutor
viz https://en.wikipedia.org/wiki/Kourdakov
recenze knihy
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-02-16

Žena má zkoušku sboru, hlídám děti a zmírám nudou. S očekáváním nulové informační hodnoty se prohrabávám vystavenými letáky a brožurami, když tu narazím na obskurně vyhlížející spisek, s ještě obskurněji znějícím titulem - posuďte sami: "Odpusť, Natašo!" To zas bude sentimentální škvár, říkám si, ale nuda, či etologové by řekli přesněji aktivita běhu na prázdno, je silnější, takže se začítám doprostřed knihy. Zjišťuji, že se jedná o autentické, neuvěřitelně bezprostřední líčení osudů jednoho mladého muže z tehdejšího Sovětského svazu. Jeho dech beroucí popis reálií života dětí v komunistických dětských domovech na Sibiři si v ničem nezadá se svědectvím Alexandra Solženicina.

Ukázka vnitřní pravidel dětského domova:

Každý, kdo žaloval anebo jinak zradil, musel za svůj čin pykat. Abychom předešli nepříjemnostem, které nám zrádci mohli působit, používali jsme zvláštní metody, když jsme někoho přistihli, že žaloval, podával informace nebo špehoval. Jednou se jeden kluk naštval na druhého a žaloval na něj Ničimu, který dotyčnému dal pořádný výprask. Zrádce jsme brzy odhalili. Poslal jsem pro něho Borise a Michaila. Když spal, zalepili jsme mu velkou leukoplastí pusu a vyvlekli ho ven, přestože kolem sebe zuřivě mlátil. Další dva vyházeli všechno ze skříně, která stála u jeho postele. Chlapce i skříň jsme vynesli k příkrému srázu nedaleko domova.

Nacpěte ho dovnitř!“ rozkázal jsem. Boris a Michail nacpali vzpouzejícího se kluka do skříně, zavřeli ji, zamkli a postavili na okraj srázu. Na jednom konci skříně jsme ji nadzvedli a já křikl: „Pozor! Teď!" a skříň se zrádcem se kutálela dolů svahem rokle, dokud se nezastavila na dně.

V pořádku. Teď skočí jeden z vás dolů a pustí ho ven. Doufejme, že mu tohle ponaučení už postačí."

Je jasné, že takováhle zkušenost zavřela zrádci jednou provždy ústa. Ubohý chlapec byl po celém těle posetý modřinami a po dva týdny nemohl téměř chodit. Ale zasloužil si to. V našem světě nebylo pro zrádce místa.

Ukázka maturačního rituálu v dětském domově:

Jak jsem si přál, abych k ním mohl patřit! Ale protože jsem měl pouze deset roků a ostatní dvanáct či třináct, neměl jsem nejmenší šanci. Jednou si mě zavolal Nikolaj Povalejev a řekl: „Sergeji, chtěli bychom, abys nám pomohl."

Šel jsem s ním. Jeden z vůdců držel v rukou krabici se žárovkami. Nikolaj řekl: „Sergeji, potřebujeme vyměnit v budově několik žárovek a chtěli bychom, abys nám pomohl."

Dobře," cítil jsem se polichocen, „co mám udělat?"

Pojď, ukážeme ti.“

Vešli jsme do bývalého kostela, ve kterém teď bylo kino a společenská místnost. Nikolaj ukázal na vysoký strop.

Vidíš tam tu žárovku?"

,Jo“

Je třeba ji vyměnit."

Dobře. Kde je žebřík?"

To je právě problém. Žádný nemáme."

Ale jak se dostanu nahoru?"

Nějak to uděláme,“ řekl Nikolaj.

Chlapci odběhli do kouta a přinesli asi šest židlí, které postavili jednu na druhou, takže dosahovaly skoro až ke stropu. Vyrazilo mi to dech.

Snad nechcete, abych tam po tomhle lezl?"

Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale viděl jsem, že to myslí úplně vážně. Nikolaj se obrátil k ostatním a řekl:

Držte ty židle co nejpevněji. A ty, Sergeji, vylez nahoru a vyměň žárovku. Vždyť to nic není. Nám můžeš věřit."

Neměl jsem jinou možnost Kdybych to neudělal, považovali by mě za zbabělce a nikdy by mě mezi sebe nepřijali. Se žárovkou v ruce jsem se škrábal nahoru. Když jsem byl úplně nahoře a podíval jsem se dolů, viděl jsem, jak chlapci ze všech sil drží židle. Přece jen jsem v dobrých rukou, pomyslel jsem si a natáhl ruce, abych vyměnil žárovku.

Vtom Nikolaj vykřikl: „Teď!" a podtrhl spodní stoličku.

S obrovským rachotem jsem se zřítil dolů. Několik vteřin jsem ležel ochromený a bez hnutí. Ostatní stáli okolo a řvali smíchy. Během chvilky se však všichni vytratili a nechali mě samotného. Zkoušel jsem se postavit na nohy. Byl to zázrak, že jsem si nesrazil vaz. Přestože jsem byl pořádně potlučený, dokulhal jsem za chvíli na pokoj.

Sergeji, co se ti stalo? Vypadáš, jako by ses srazil s lokomotivou!" Moji trýznitelé vypukli v další smích. Tehdy jsem ještě netušil, že jsem podstoupil „žákovský test". Celé tělo mě nesnesitelně bolelo. Ze svých „přátel" jsem byl úplně rozčarován.

Třetího dne ke mě přišel Boris a řekl:

Sergeji, dokázal jsi to, jsi přijatý!"

Přijatý? Kam? O čem to mluvíš?"

Jsi přijatý, Sergeji. Při - ja - tý! Nerozumíš?"

Ne," zamumlal jsem. „Vím jen, že jste mě málem připravili o život."

Ty vole, copak jsi nevěděl, že to byl jen test? Nemohli jsme tě jinak přijmout. Museli jsme si ověřit, že hned všechno nevykecáš tlusté Ireně. Ale teď už víme, že nejsi žalobník. Ale museli jsme si tím být jisti. Obstál jsi. Pojď se mnou."

Šli jsme do společenské místnosti. Tam už stáli ostatní chlapci. Přivítali mě mezi sebe a já byl celý šťastný: dokázal jsem to a teď patřím k nim! Teprve později jsem zjistil, že to byl jeden z mnoha testů, které museli chlapci podstoupit, než si získali úplnou důvěru vůdců.


Nevím, jestli jste si povšimli paradoxu, že když u románu či filmu je uveden přívlastek "psychologický", tak máme prakticky jistotu, že to nebude o psychologii, protože díla, která jsou skutečně hluboce psychologická nikdy přívlastek "psychologický" nemají a naopak. Ani tato kniha nemá přívlastek psychologická, a proto nás nepřekvapí, že v ní najdeme autentický popis tolika psychologických jevů, že až nevím, kterým mám začít. Každopádně hlavní dějovou linkou je pozvolná adolescentní konverze jejího autora ke křesťanství, která podržte se začala v Moskevském mauzoleu v roce 1967 těmito slovy:

"Pomoz mi, otče Lenine, v dalším životě. Veď mě a ukaž mi směr, kterým mám jít. Pomoz mi chápat tvé učení a následovat ho. Odstraň z mé cesty a života všechny překážky a nebezpečí. Ochraňuj a veď mě. Pomoz mi, otče Lenine."

Tomuto jevu - uvědomělému nastavení identity a směrování člověka - se říká základní rozhodnutí (optio fundamentalis) a lidé na něj často mívají podobně zřetelnou vzpomínku. Tu si jasně pamatují celý život. Bývá to totiž v době vzniku silný zážitek a v adolescenci zpravidla jeden z prvních momentů sebeuvědomění a nastavení vlastního životního plánu, který právě tomto věku vzniká. Z toho důvodu se tato vzpomínka občas přehrává v zátěžových situacích a tím se toto základní rozhodnutí obnovuje a posiluje, a tak vzniká pevná identita jejího nositele.

Při pár sekundovém zastavení před mumií Lenina si mladý Sergej nastavuje životní plán, že chce být dobrým člověkem. Toto jeho rozhodnutí mu pak dá sílu nejen překonat prokletí dětského domova a neskončit jako jeho kamarádi ve zločinu, ale posléze i opustit samotnou komunistickou ideologii a emigrovat z Ruska. To ovšem proběhlo příslovečným ruským stylem - za zuřící bouře vyskočil z lodě a doplul čtyři míle až ke Kanadskému pobřeží. Při četbě si nemůžete nevzpomenout na o dvacet let starší Příběh opravdového člověka od Borise Polevého, který též ukazuje nesmírnou houževnatost, kterou člověk musí mít, pokud žije v Rusku.

Konverzní proces hlavního hrdiny též připomíná i jinou knihu - 451 stupňů Fahrenheita od Ray Bradbury, kde též hlavní hrdina pomalu zjišťuje, že bojuje na špatné straně barikády a že jeho pravá identita je jinde. Na těchto a podobných příbězích je sympatické to, že jsou to příběhy o hledání pravdy, kdy se dotyčným lidem daří nalézt sama sebe. Tím jsou i inspirací v této době, kdy si sice všichni přejeme mít pevnou identitu a najít sami sebe, ale zdá se, že pro nás je to stejně těžké jako pro Sergeje Kourdakova, jen kulisy jsou jiné a motivace slabší.

Slabinou dané knihy je fakt, že konečnou redakci knihy musel provést někdo školený v žurnalistice, kdo zřejmě pocházel z amerických evangelikálních kruhů, kde se Kourdakov ke konci života angažoval. Navíc Kourdakova samotného asi někdo zlikvidoval (KGB?), takže jeho zápisky byly zřejmě v různém stádiu nedokončenosti. Míru redakčních zásahů je těžké odhadnout ak tomu je z jeho líčení patrné, že Kourdakov sám byl ovlivnitelný autoritou (jedno kterou). Každopádně ať tak nebo onak, barvitost a autenticita líčení první části knihy se v poslední kapitole vytrácí a mění se v sterilní popisnou schématičnost. Přes tento rozpačitý závěr Vám ale mohu tuto knihu doporučit jako čtenářský zážitek roku 2014.

Doporučuji nenechat se odradit jejím opravdu obskurním zjevem a si ji stáhnout zde:

http://uloz.to/x3cpjzDH/dakov-sergej-kourdakov-odpust-nataso-pdf (http://www.fatym.com/taf/online)