Když v manželství chybí láska a věrnost, pořád ještě zbývá úcta

Na jedné noze se dá stát, ale levitovat neumí nikdo!

Martina Coufalová

K rozchodu s partnerem nám stačí, že „to tak cítíme“. Psycholog Jeroným Klimeš však v knize „Partneři a rozchody“ tvrdí, že řídit se v otázce rozchodu intuicí je cesta do pekel. Navíc většina rozvodů je podle něj zbytečná. „Není od věci dívat se na manželství jako na dobrovolné otroctví,“ říká a vy cítíte nutkání upozornit ho, že se nacházíme ve 21. století. On vzápětí dodává: „V manželství jsme k dispozici druhému, seč je to možné. A on je zas k dispozici nám, seč je to možné.“ A vám vrtá hlavou, jestli náhodou nemá v něčem pravdu.

Proč považujete rozhodování na základě intuice za špatné?

Rozchod spouští válečné strategie. Lidé se k sobě začnou chovat jako válečné strany. A nejen oni sami, ale i jejich okolí. Mají tendenci vytvářet koalice a svádět bitvy, rozdělující území na „moje“ a „tvoje“. Boj je pro nás totiž přirozený, máme ho v genech. A já, když jako psycholog pomáhám někomu projít rozchodem, zkouším u něj nastartovat jiné, pro něj výhodnější strategie. První z nich je „péče o nemocného člověka“. Místo abychom se v partnerské krizi chovali ke druhému jako k jedinci určenému k likvidaci, vnímáme ho jako nemocného v kómatu, kdy často hodně pasivně čekáme, zda se nevyléčí. Druhou strategií pak je „oplakávání mrtvého“, která je většinou prostá agrese. Ani jedna ze strategií přitom není pro rozchod přirozená, jde tedy o neintuitivní chování.

V dnešní době se rozvádí tolik lidí jako nikdy předtím. Co s tím?

Víte, já obecně rozchody nerad vidím. Rozvod na začátku to vypadá jako brnkačka, ale později se ukáže jako strašný průšvih. Jsem zastáncem přístupu, že barák, auto a vztah napřed opravujeme a teprve potom případně vyměníme.

A kdyby se všichni pokusili nejdříve opravovat, kolik párů by se podle vás nakonec rozvedlo?

Dnes se rozvádí asi 60 procent manželství a je nesmysl předpokládat, že lidé, kteří spolu vydrželi prvních pět nebo deset let, si vzali úplného magora. Z větší části jde tedy o naprosto zbytečné rozchody, kdy se lidé nerozcházejí kvůli tomu, že se k sobě nehodí, ale spíš dělají ve vztahu hlouposti – mají vztah na dálku, hledají si milence a milenky, pozdě chodí z práce. Ale to jsou chyby partnerského soužití, které lze většinou řešit. Toto se podle mého odhadu vztahuje na 90 procent z celkového počtu rozcházejících se párů. Deset procent populace je různě psychopatologická, tedy dá se předpokládat, že v přibližně stejném procentu budou rozchody odůvodněné.

Jak vypádá takový odůvodněný rozchod?

Podobně jako jakákoli těžká nemoc. Například byť ne příliš často ale přesto vídáváme jakési „totální zblbnutí“. Ve vztahu, který fungoval desetiletí, nastane krize, protože jeden z partnerů, který do té doby fungoval bezproblémově, projde osobnostní změnou a charakterově se změní. To se ale podobá jakékoli jiné nemoci, která nám bere partnera. Vzorná manželka a matka rodiny začne channelovat s vesmírnými bytostmi v jiných galaxiích, muž, který se dlouhá léta skvěle staral o ženu a děti, si najde mladou milenku a doma oznámí, že se nikdy neměl ženit a že mu děti zkazily život. Přitom na takové partnerské krizi nemá druhý partner žádnou vinu.

Takže podle vás neplatí, že na rozchodu nesou vždy vinu oba?

A mají snad na automobilové nehodě stejný podíl oba řidiči? Někdy ano, ale většinou ne. S rozchodem je to stejné. Člověk přece není schopen předvídat dvacet let předem, že mu zblbne partner.

Není tím pádem problém v nastavení limitů manželství? Slibovat si lásku a věrnost až za hrob, když těžko můžu předvídat, jak se ten druhý bude vyvíjet, je trochu krátkozraké, ne?

Při svatebním obřadu vyjadřujeme nelimitovanou ochotu. Není to o tom, jestli předvídáme, ale o tom, že chceme zachovat lásku, úctu a věrnost a jsme připraveni na nejrůznější potíže, které život přinese. Ostatně už ze statistiky víme, že svatba prodlužuje životnost vztahu, a naopak vztahy mezi lidmi, kteří programově svatbu odmítají, jsou křehčí. Zastánci volných svazků jsou už od začátku nastaveni na rozchod. Jinými slovy říkají: „budeme na zahradě, dokud nezačne pršet“. A sotva začne kapat, odcházejí.

Vliv sňatku na trvanlivost vztahu.

(Osa x – trvání vztahu v letech. Osa y – procento ještě žijících vztahů.)

O stabilitě reprodukčních a nestabilitě nereprodukčních vztahů je zbytečné mluvit. Ale všimněme si, kolik neplodných párů stále drží, když je pojí „jen“ svatba, a jak naopak tragicky dopadají vztahy, kde i přes dítě, systematicky odmítají svatbu.
(Každopádně pozor na zobecňování - vzorky nebyly velké, všechny alespoň roční vztahy od cca 300 lidí.)

Chápejte, svatba není příprava na krásné dny, kdy je partnerům spolu dobře. Oni musí fungovat i ve chvíli, kdy jim spolu rozhodně dobře není – ať je to těhotenství, první dítě, nemoci, finanční pohroma nebo cokoliv jiného. Představte si, že se sejde pět kluků, kteří chtějí dát dohromady skvělou kapelu. Jdou do toho naplno, mají zkoušky třikrát týdně, všichni dřou. Nemůžou jet podle principu „jsme spolu, protože je nám spolu dobře“. Oni fungují podle jiného: „jsme spolu, protože máme společný cíl“. A tento cíl s sebou automaticky nese i nepříjemnosti.

A proč myslíte, že by společný cíl nemohli mít i lidé ve volných svazcích?

U svatby nejde o to, jestli se odehraje na úřadě, v kostele nebo na louce, ale o rozhodnutí, že ten druhý patří ke mně a já to s ním doklepu, i když má tuhle blbou vlastnost a i když nás potká jakákoliv těžkost. Vezměte si, že se manželům se narodí postižené dítě, o které se starají a ono v 16 letech umře. A oni se následně rozejdou. Úplně zbytečně, protože se k sobě hodili, prošli zátěžovými situacemi a chybělo jen, aby je někdo přidržel u sebe, než překlenou ty dva tři roky po úmrtí dítěte a najdou si nový životní cíl.

Vidím okolo sebe naopak dost párů, kde ti dva sice setrvávají v manželství, ale prakticky jen žijí vedle sebe. Není lepší se rozvést, než žít v mrtvém vztahu?

První otázka ale zní, proč jejich vztah odumřel? Otec jednoho mého klienta na sobě pozoroval divné příznaky, ale doktoři nedokázali odhalit, oč jde. Až jednou uviděl z okna na ulici pána, který měl podobné symptomy jako on, jen zesílené. Vyběhl za ním ven a kolemjdoucí mu řekl, že má roztroušenou sklerózu. Lékaři nakonec potvrdili stejnou diagnózu i u klientova otce. A co ten muž udělal? Po návratu z vyšetření padl tváří do polštáře a od té doby nevstal z té postele. Přitom žil potom ještě dalších dvacet let. Jinými slovy, ten člověk vzdal svůj život. Proč? Protože měl problém. A u mrtvého vztahu je to podobné. Nevzdávají to partneři předčasně?

A nepomohlo by jim, kdyby se rozvedli?

Bohužel reální lidé odejdou, ti fantazijní zůstávají. Pokud žena trpí v manželství samotou, rozchod pocit osamělosti jen znásobí. Rozvod většinou nepřináší ten efekt, který od něj očekáváme, čili sám o sobě oživení nepřinese. Problém letitých nefunkčních manželství je v tom, že lidi sní o tom, že kdyby neměli svého defektního partnera, měli by támhle Redforda nebo Bardotovou. Taková volba však neexistuje. Jak stárneme, Redfordové a Bardotové mizí a zůstávají recykláti a secondhandi. Prakticky každý člověk po třicítce je už recyklát zmrzačený předchozími rozchody. To znamená, že partner opouští partnera, aby následně získal v bledě modrém víceméně to samé. Myslí si, že získá něco víc, ale nedojde mu, že se k tomu přidá spousta komplikací spojených s přechodem z bodu A do bodu B.

Mnoho lidí zůstává v manželství kvůli dětem. Není to jen výmluva?

Na výlet můžete vyrazit jen kvůli dětem, nicméně partner vám na louce může přinést kytku. Nebo ho vy ho můžete chytit za ruku. Na výlet se lze vydat jen kvůli dětem, otázka je, jak se tam k sobě chováme? U manželství je to stejné: sice se k sobě nehodíme, ale můžeme se k sobě chovat s úctou.

Akorát že ty děti sice uvidí úctu, ale láskyplný model nezažijí.

Já vím, ale nezažijí ani válku. Vždyť kolik existuje bezproblémových rozvodů?!

Ale rozvod je přece jen etapa, kterou dříve či později překlenete.

To není etapa, to je dnes střídavá výchova. Rozvod navíc může trvat klidně deset i patnáct let, tedy po celou dobu dospívání dětí. Rozvody lidi natolik zmrzačí, že většinou nejsou schopni založit další rodinu. Těch případů máme mraky. Vždycky se říká, že svatba je jen papír, ale já mám zkušenost, že rozvod je jen papír. Zejména když jsou tam děti. Klientům často říkám: „Vy na bývalého partnera myslíte víc, než když jste byli svoji.“ A oni většinou souhlasně přikyvují.

Dá se tedy rozvod kočírovat tak, aby proběhl v klidu a důstojně?

V ideálním případě ano, ale ideální případy jsou vzácné. Rozchod může proběhnout elegantně u partnerů, kteří dokážou unést opravdu brutální ránu osudu a zároveň se chovat konstruktivně. Ale takových lidí je málo. Většina lidí je nastavena na to, že život má přinášet příjemné prožitky, a i z rozchodu tedy chtějí vyjít tak, aby se cítili v pohodě. Problém je, že rozchody vždy znamenají strašnou ztrátu a vždy u nich vyvstává otázka, kdo to bude platit? Já používám přirovnání k obědu v hospodě, kde číšník k výchozí skvělé ceně guláše za 30 korun na jídelním lístku neustále připisuje další a další položky: za půjčení příboru dáte 40 korun, ani knedlíky nejsou v ceně, takže to znamená dalších 20 korun, ještě je třeba připočítat couvert 30 korun. A vy platíte a platíte a najednou si říkáte, proč bych to celé měl platit já? Ať to zaplatí partner. A jsme u válečné strategie.

Co tedy považujete za pádný důvod k rozvodu?

Kromě „totálního zblbnutí“, které většinou vede k rozchodu samovolně, to je soustavné domácí násilí – ale pozor, za násilí se dnes označuje všechno, ale toto musí být systematické násilí, ne že se dva pohádají a dají si facku. Také těžká žárlivost, hysterie, drogová závislost, někdy gabling či hazardování s rodinným majetkem.

A co nevěra?

Nevěra bývá často jen kouř nad ohněm. Nevěru musíte posuzovat opatrně, protože jsou nevěry z plezíru, kvůli vlastnímu egu nebo třeba ze zoufalství. Když žena nespí s mužem dva roky, divíte se mu, že si najde milenku? Vztah musí uspokojovat potřeby obou a tady se dřív používal termín „manželská povinnost“ „nebo manželský dluh“.

Což zní strašně.

To ano, ale uvědomte si, že každý z těch partnerů má potřeby, a je problém, když je ten druhý nesdílí. A já musím uspokojovat partnerovi i ty potřeby, které sám necítím. Například když chce jít žena tancovat a mně se nechce, proč bych ji přesto neměl doporovodit a tvářit se příjemně? Je to přece matka mých dětí a vzorně se mi stará o rodinu. Jinými slovy, moje žena by si zasloužila, abych s ní občas šel tancovat.

Ale vy zase máte právo nejít, když se vám nechce.

Já vím, ale nikdo neříká, že mě to tam musí bavit. Proč bych se ale neměl přemoci a udělat ženě jednou radost? Je snad dobré, aby ona chodila tancovat se sousedem? Stejně tak ta žena by měla brát v potaz, že ten partner kupříkladu vyjadřuje city penisem, a tak mu taky občas vyjít vstříc, i když se jí moc nechce. Když to shrnu: nechat se ukecat a dát druhému dárek.

Takže dát mu dárek znamená také třeba dopřát mu milenku, když mě sex moc nebaví?

Já radím, aby s ním ta žena spala sama, tohle je pro ni i pro vztah nebezpečné… Manželství je metaorganismus, tedy musí se jako celek bránit před vnějším nebezpečí.

Mám tím na mysli, kde je ta hranice, kam až se mám přemáhat?

Samozřejmě hledáme rozumnou míru. Tím se dostáváme k otázce, je-li manželský koncept rozumný nebo ne? Já jsem zastáncem toho, že ano. Jen je otázka, co to bude znamenat v praxi. Není od věci dívat se na manželství jako na dobrovolné otroctví. Jsme tady k dispozici druhému, seč to jen jde. A on je mi taky k dispozici, seč to jen jde.

Z lásky, kvůli materiálnímu zabezpečení, dětem?

Při vstupu do manželství se říká: „slibuju ti lásku, úctu a věrnost“. Když není láska, měla by tam být alespoň věrnost a úcta. A když není láska ani věrnost, zbývá aspoň úcta. Na jedné noze se dá stát, ale levitovat neumí nikdo. Na druhou stranu, mít manželství postavené na všech třech nohách je samozřejmě paráda.

Ale lidi dnes berou tři nohy jako normu.

To jste udeřila kladívkem na hlavičku dnešních lidí. Ano, dělají si nároky, a proto to nefunguje. "Slibuji ti lásku, úctu a věrnost" - to není nárok, to není lidské právo či jiný nesmysl postmoderní doby. To musí být odhodlání těch partnerů. Pak to funguje. Pokud to někdo zkouší někdo manipulativně použít jako právo či nárok, tak to nefunguje.

Ale to přeci všichni víme!

Samozřejmě! Na to nepotřebujeme psychology, aby nám to přípomínali. Jde jen o to řidit se tím, co už dávno víme: Chovat se k partnerovi v soukromí lépe než se chováme k návštěvě. Vnímat bolest partnera jako svou bolest atd. Prostě když si partneři jsou navzájem oddanými sluhy ala Saturnin, pak mají manželství postavené na třech nohách.

Bingo!

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., studoval hydrogeologii na Přírodovědecké fakultě UK a psychologii na FF UK a University of Texas. Rodinné a manželské terapii se věnoval v rámci náhradní rodinné péče při práci s zájemci o adopce a pěstounskou péči. Dnes se věnuje rodinnému poradenství a náhradní rodinné péči. Je ženatý a má tři děti. Napsal knihy Partneři a rozchody (Portál, 2. vyd. v roce 2010), a Psycholog a jeho svědectví o Kristu (Portál, 2008).