Copak, Klimeši, co čtete?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

Co čtu? Možná by byla lepší otázka: "Kolik čtu?" Na tu je mnohem jednodušší odpověď. Čtu málo a ještě méně studuji. Protože studium je více než čtení. To je usilovné promýšlení čteného do nejzazších důsledků (od latinského studeo - usiluji). Zde pociťuji neustálý životní dluh - studovat alespoň hodinu denně to, co již vymysleli jiní chytří lidé přede mnou, protože jinak mám pocit, že jenom blbnu.

Jedním z těchto trvalých nesplacených životních dluhů je matematika a statistika. Letos jsem to už opravdu nevydržel a vytáhl jsem z knihovny (dá-li se tak říkat banánové krabici z dob studií) Matematiku pro geology, díl prvý, a oprašuji definici limit, derivací a integrálů. Rád bych to dopracoval až k derivačním rovnicím, abych pochopil tzv. Diracův impuls. Narazil jsem totiž na jednu psychologickou teorii od J. Stappa, která tvrdí, že pocit životní pohody či štěstí (wellbeing) je jen indikátor zrychlení životního úspěchu či neúspěchu, že se totiž dostavuje jen v případě, že nám začíná dařit o něco lépe než doposud. Tato teorie by totiž dokázala vysvětlit, proč štěstí je muška jenom zlatá, proč po intenzivním pocitu štěstí se dostavuje kocovina, proč hodnocení citového stavu okolím je jiné než subjektivně prožívané ap. Jenže Stapp tuto svou teorii vysvětluje pomocí derivační rovnice druhého řádu, tj. zmíněného Diracova impulsu.

Bohužel to není poprvé, co jako psycholog narážím na svou omezenost v oblasti matematiky a statistiky. Když jsem s oční kamerou zkoumal kvalitu reklamy, pokoušel jsem se uchopit, jaké statistické rozdělení mají data, která produkuje tento přístroj. Až v Texasu jsem našel statistika, co byl schopen mi napsat rovnice, pomocí kterých jsem mohl proložit naměřená data a odhadnutými parametry popsat kvalitu reklamy. Jenže po čase hledání jsem zjistil, že jsem objevil objevené. V jednom článku stála totiž lakonická věta: "Trvání pohledů má gama rozložení." Nevím jak vy, ale já si gamma rozložení z dob studia psychologie vůbec nepamatuji. A i kdyby, tak nevím, jak je aplikovat. Navíc v daném článku ta data zpracovávaly v poměrně složitých regresních rovnicích - opět metoda, kterou znám povrchně a nedokážu prakticky upotřebit. Tak jsem si opět před svými americkými kolegy připadal jako debil.

Problém statistiky pro psychology však nevím v znalosti pokročilých metod (regresní rovnice, analýzu principiálních komponentů ap.), ale v tom, že naši studenti nejsou schopni kupeckých počtů. Například pomocí jakého vzorečku jde překlopit škálu 1 - 5 do škály 5 - 1, tedy české známkování do ruského. To přeci potřebujeme při každém testu, abychom srovnali polaritu otázek. Přesto pro řadu psychologů je to neřešitelný problém, přitom na to stačí matematika základní školy. Nebo praktické otázky, kdy je nám průměr k ničemu a kdy naopak vhodnější použít medián či modus? Stejně tak by se hodila i znalost Excelu, protože pomocí něho se dají čistit data a provádět triviální testy, jako je chi-kvadrát ap. Tedy tato kupecká, pragmatická znalost statistiky a dnes i tabulkových editorů otvírá vrátka do vyšší dívčí nejen v psychologii, ale i v jiných příbuzných oborech.