(c) Jeroným Klimeš 1998

Poznámka: Článek pro PLUS.

Vychovávat vlastní dítě je umění, tím spíše cizí dítě, natož nemanželské. Uvědomme si, že nemanželské dítě je útok na osobní hrdost muže, jsou to de facto parohy, které běhají po bytě a neustále dělají problémy.

I nechtěné dítě je synonymum a trvalá připomínka problémů, které jeho příchod znamenal, ať už je to vynucený sňatek s člověkem, kterého nemiluji nebo nedokončená škola ap.

Mnohem lepší je situace u dětí osvojených či děti v pěstounské péči, pro ty se rodiče rozhodují, ale i ty jsou zatíženy komplikacemi. Především je to jejich předchozí narušený vývoj v dětských či kojeneckých ústavech. Vcelku nejméně konfliktní je přijetí dítěte, jehož biologický rodič je náš partner.

Bylo by užitečné si říci několik zásad, kterými je vhodné se řídit, pokud stojíme před rozhodnutím přijmout cizí dítě:

1. Přijetí dítě musí být naše vlastní cílevědomé rozhodnutí. Když už jsme nuceni udělat kompromis, pak jej dělejme cílevědomě, tak abychom měli pocit, že jsme to my, kdo se rozhoduje, ne že za nás rozhoduje osud či okolnosti. Biologického rodičovství je ve obecném mínění nadhodnoceno, proto je třeba se od něj odpoutat - nejprve racionálně, pak citově.
2. Přistupujme k dítěti s úctou, že stojíme před člověkem, který má také právo svobodné volby. Má právo nás přijmout nebo odmítnout. Jeho odmítnutí nechápejme úkorně, neurážejme se a obrňme se trpělivostí. Pokud nás přijímá, buďme mu za to vděčni.
3. Dítěti se nevnucujme ani mu nepodlézejme. I dítě nás musí samo aktivně přijmout. K tomu je třeba čas a volný prostor. Jestliže se budeme dítěti vnucovat a podbízet se mu, z největší pravděpodobností si nás nebude vážit. Při jakémkoliv nátlaku nás odmítne.
4. Buďme však ale sami sebou, mějme vědomí vlastní hodnoty a tedy se nenechejme od dítěte urážet a ponižovat. Jsou věci, které by si dítě k vám nemělo dovolit.
5. Připravme se aktivně na komplikace a počítejme s nimi. Když přijdou berme jako nutnou součást našeho původního rozhodnutí. U cizího dítěte buďme dvakrát tak tolerantní, než jak bychom asi byli v případě vlastního dítěte. Čím je dítě starší, tím spíše se snažme mu být přítelem, kterému může cokoliv říci, ke kterému může kdykoli přijít.
6. Dražší než všechny dárky je umění komunikovat, naslouchat. Pozornost a volný čas rodiče je pro dítě často nejdražší valutou.
7. Nejlepším nepřítelem rodičů je nedůslednost a rozkol ve výchově. Snažme se vystříhat výbušné výchovy, kdy se dlouho nic neděje a pak následuje výbuch, výprask.
8. Naučme se široké škále výchovných prostředků. Velice často selhává výchova proto, že rodiče mají pouze dva nebo tři stupně výchovného působení. Například obyčejnou řeč - řev - nářez, jinak se chovat neumí. Šikovný rodič umí používat celé spektrum výchovných metod od obyčejné řeči, přes odvedení pozornosti, vysvětlení, smutný pohled, upomenutí, nabídnutí náhrady, napomenutí, okřiknutí, gesta, dotyku, plácnutí přes ruku, pohlavku, nářezu, domácího vězení, zákazu, odpracování atd. Existují stovky různých odstínů. Kolik z nich využíváme my? Zkuste si sledovat kolik jich použijete denně, týdně, měsíčně atd.
9. Chvalme, kde je to jen možné. Nebojme se chválit za splnění samozřejmostí, i když vás v práce nikdo za samozřejmé plnění vašich povinností nechválí. I to je chyba.
10. Před dítětem si nehrajme na neomylné, všemohoucí a nezranitelné. Mnoho rodičů se neumí dítěti omluvit, poděkovat či projevit před dítětem svou slabost či lidskost.

Cizí dítě je v podstatě zesilovač, který zesílí všechny naše rodičovské nedostatky a odrazí nám je jakoby v zrcadle. Naše nedostatky, které máme tendenci bagatelizovat a které by možná prošli při výchově vlastního dítěte, při výchově cizího dítěte vykvetou do úctyhodných rozměrů a přerostou nám přes hlavu.

Na závěr by bylo možno podotknout, že největší chyby děláme tam, kde to nejméně tušíme, a nejvíce vychováme ve chvílích, kdy o tom ani nevíme.