Psychoterapie všechno neopraví

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011

Dotaz

Už šestnáct let žiji v manželství, ale sílí ve mně pocit, že můj muž, profesí ajťák, je nějak narušený. Moje kamarádky mu přezdívají „schizoidek“. Je to strašný samotář, vůbec netouží po jiných lidech, do společnosti chodím sama a k nám domů na návštěvu s výjimkou blízkých příbuzných také skoro nikdo nechodí, manžel lidem není příjemný. Není divu, je krajně nespolečenský, když mluví, je hodně kritický nebo mluví jen o počítačích, téměř není možné se k němu přiblížit. Stokrát jsem od něj chtěla odejít a stokrát jsem zůstala, kvůli dětem (máme syna a dceru 14 a 12 let) a také kvůli tomu, že pořád asi doufám, že se změní (mívá světlejší chvilky, ač je jich málo). On měl velmi těžké dětství, vyrostl s bezcitnou matkou, s níž se přestal stýkat, jakmile dospěl. Po praktické stránce jako manžel i otec funguje, tváří v tvář dětem dokonce projevuje i city. Vůči mě je ale povětšinou chladný, naše manželství je stereotyp, připadám si citově podvyživená… Jak poznám, má-li to divné chování dané okolnostmi dětství, takže by to nějaká psychoterapie mohla třeba spravit, nebo má-li vrozenou poruchu osobnosti, s níž nenadělám nic?

Vážená paní,

jste obětí běžně rozšířeného omylu, že když je něco získané v dětství, pak by to psychoterapie mohla spravit, ale že s vrozenými poruchami se nedá dělat nic. To přeci naprostý nesmysl. Porod není až taková pecka, aby dělila události na vratné a nevratné. Když by Vašemu manželovi přejel parní válec nohu, tak byste také nic podobného netvrdila. Přejetá noha by sice vznikla až v pozdní dospělosti, přesto není žádnou léčbou vratná. Zcela analogicky, pokud vašemu muži přejela hlavu bezcitná matka, proč předpokládat, že něco takového by mělo být terapií vratné? Dost pravděpodobně nebude.

Tuto chybnou úvahu si nemusíte vyčítat, stejně nesmyslné úvahy se točí i okolo homosexuálů. I tam panuje lichá domněnka, že kdyby homosexualita byla získaná až za života člověka, že by pak byla ovlinitelná nějakou reparativní terapií. Možná ano, ale dost možná taky ne. Žádná taková logika totiž neexistuje, a to ani naopak, protože přeci umíme léčit mnoho jiných poruch, které jsou nepochybně vrozené.

V psychologii většinou, i když známe diagnosu, nevíme přesto, jestli ta porucha nakonec bude léčitelná či vratná a do jaké míry se nám to při terapii povede. Proto se to musí vždy vyzkoušet. Když se to povede, tak "sláva hurá výletu". Když si vylámeme zuby, pak je třeba se smířit s faktem, že to nejde, nebo že to prostě jen neumíme. To pro nás v praxi znamená to samé.

Pro naši identitu je ale důležitá vzpomínka, že jsme se o to důkladně pokusili. Proto je dobře, že jste udělala vše, co bylo ve vašich silách, abyste manžela změnila. Zkusila jste vlastní nápady, nápady kamarádek, teď zkoušíte i psychology. Ano, to je třeba udělat. Pokud to přesto nikam nepůjde, tak je třeba se zastavit a přestat s marným počínáním. Když se vám přesto bude po muži stýskat, nebo Vám bude Bůh vyčítat, že se od muže distancovala, tak můžete říci: "Bože, já jsem vyzkušela úplně všechno. Od vlastních nápadů, přes kamarády až po psychology. Co víc jsem měla dělat?" nebo můžete promlouvat k sobě: "Já vím, že se ti stýská a že bys ho chtěla, ale víš sama, že jsme (já a já) zkusily vše, co bylo v našich silách..." Tyhle návaly výčitek, ať je jejich mluvčím ve fantazii kdokoli, jsou totiž jen zdegenerované stýskání a projev nenaplněné touhy po funkčně neexistujícím muži. Když už trpíte, měla byste mít jistotu, že ne vlastní vinou.

Schizoidita je termín, který se rád plete s jinými. Schizotypní a schizotypová porucha osobnosti. Naštěstí v tomto případě mají možná kamarádky pravdu. Popis se podobá schizoidní osobnosti. U schizotypní poruchy se totiž objevují bizardnosti, iluze a celkově se podobá schizofrenii, tzn. chorobě charakterizované bludy a halucinacemi a jinými poruchami myšlení.

Váš manžel ale nemá poruchy myšlení, ale především s city vůči Vám a dospělým lidem. Dětem se umí přiblížit i se citově otevřít. Tato citová výběrovost by opravdu nasvědčovala, že se jedná o trauma z dětství. Pokud tedy může cokoli pomoci, pak jedině pohodové prostředí, kde na něj nikdo netlačí, nikdo mu nic nevyčítá, kde je svět přehledný, předvídatelný a kde každý problém má v principu řešení. Tento ráj na zemi existuje a jmenuje se počítače, ne žena. Ženy mají na muže moc nároků a navíc jim chybí tlačítko Power.

Když zjistíte, že nemáte páky na to změnit muže, pak byste měla přestat na něj tlačit. Jinak se budete podobat zahradníkovi, který si na zahradě zasadil krásnou jabloň, jenže když vyrostla ukázalo se, že je to ořech. Teď se zahradník vzteká kope do ořechu a říká mu: "Budeš jabloň a basta fidly." V pomologické poradně zjišťuje, jak na ořech naroubovat Star Crimson nebo jinou odrůdu jablek.

Můžeme se podivovat, jak si může někdo splést jabloň s ořechem, ale co je u zahradníka takřka nemožné, je v partnerském soužití naprosto běžné. Partnerská volba je tak chybová, že je to až k neuvěření. Na vašem ořechu je nejdůležitější, že ho mají rády děti. Tak jim nechejte ořech a sama si zařiďte život jinak. Tím vám nedoporučuji rovnou nevěru. Zejména ne jako pomstu ořechu za to, že je ořech.