PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Před dvěma lety jsme se s manželem rozvedli. On si našel jinou mladší ženu a přivedl ji do jiného stavu, tak mne a naše děti, tehdy ve věku 7 a 9 let opustil. Přesněji řečeno, odstěhoval se k té nové, o naše děti se ale stále zajímá, bere si je přesně, jak je domluveno, štědře na ně platí. Ta nová je na ně prý taky hodná a malého brášku mají rády. Dalo by se z vnějšku viděno říci, že jsme rozvod zvládli. Jenže!
Já mám v sobě pořád strašnou bolest, pocit nespravedlnosti a – nenávist. Stokrát si říkám, že se nad to musím povznést, že nejsem sama v podobné situaci, snažím se před dětmi být statečná a dělat, že zvládám. Pak ale, zvláště když bývalého manžela vidím, jsem zase zcela vydána napospas emocím. Vybavuje se mi, jak pěkně jsme si žili, jak byl ke mně hodný, co mi sliboval. Tak proč mne opustil? Nic zlého jsme si neudělali, jen se prostě zahleděl do jiné… Někdy dojde i k tomu, že se neovládnu, a před dětmi o jejich otci hnusně mluvím. Pak je mi to líto. Vím, že to je špatně, ale ty emoce jsou prostě i po těch dvou letech pořád silnější než já. V slabých chvilkách si přiznávám, že svého muže pořád ještě mám ráda a ta nenávist je asi přetavený stesk. Co s tím mám dělat?
Vážená paní,
Vzpomínám si na film Postřižiny. Kvůli motorizaci pivovaru šli koně na jatka. Kočí byl z toho zdrchaný. Moudrý ředitel mu povídá: "Pane Kropáčku, jako úmrtí v rodině - tři dny volna." U Vás je to podobné - přišla jste o muže. I u Vás se dá říci - jako úmrtí v rodině. Jenže vy to nevnímáte jako úmrtí. Zatímco u umrtí byste manžílka oplakávala a idealizovala: "Nikdo nemůže být lepší než Jiřík!" tak nyní Vám stejná emoce degeneruje do nenávisti a pak se projevuje tím, že o něm nejen hnusně mluvíte před dětmi, ale především o něm hnusně smýšlíte a vnitřně si to dovolíte.
Jenže podívejte se na koho dopadají následky této agrese: Především na Vaše vnitřnosti a následně na neschopnost navázat jiný uspokojivý partnerský vztah. Dále na děti, kterým to vytváří Oidipovský komplex či dokonce syndrom odcizeného rodiče. Navíc riskujete, že dosud štědrá ruka exmanžela se naštve a uzavře penězotok. Manžela samotného vaše agrese míjí, naopak může mu potvrdit rozumnost rozchodu: "Inu, názorná ukázka, že se s ní stejně nedalo žít."
Nejsme ale první, kdo viděl tuto sebedestrukci díky lásce, která degeneruje do nenávisti. Tuto degeneraci lásky do vzteku vídáváme u pozůstalých. Jeden pastor vyprávěl, že po pohřbu mu manželka neboštíka povídá: "Celý život s ním stál za hovno a teďka si ještě umře!" Proto naši předkové razili zásadu: "O mrtvých (a expartnerech) jen dobře."
Měla byste tedy pečlivě rozlišovat, co děláte v realitě a co ve fantazii. Když jste na manžela hnusná ve fantazii, tak se mu a sobě ve fantazii omlouvejte: "Promiň Jirko, že jsem na tebe hnusná, já vím, že jsi udělal chybu, ale už bych ti to neměla vyčítat." Podobně se omluvte sama sobě: "Promiň Moniko, já vím, že ti ničím život, když na Jirku furt útočím. Měla bych ho už nechat odejít." Pokud jste věřící tak ještě přidejte omluvu Bohu: "Pane, odpusť mi prosím moje viny, jako se i já snažím odpustit Jirkovi to, co mi udělal." Všechna tato opatření slouží k tomu, aby se u Vás mohl dokončit proces rozchodu a oplakání ztráty. Cílem rozchodu je totiž naprosté zlhostejnění, ne to, co Vám možná naprosto mylně radí kamarádky: "Naštvi se na něho." Chraň Vás ruka Páně a ordinace psychologů, abyste takové hloupé rady následovala!
Když pak pociťujete nával vzteku, pokuste je se takto zmírnit. Ono to stejně jde jenom trochu. Ale když do fantazijního Jirky nebudete systematicky pumpovat negativní emoce, on se po čase vytratí z Vaší hlavy. Když jste následně smutná, tak se konejšete: "Já vím, Moniko, je ti smutno po Jirkovi. Mně se taky stýská. Ale já ti přeju, abys našla fain partnera. Taky bys měla zavolat Veronice, abys netrpěla samotou."
Horší je, když toto vaše vnitřní nastavení začne vylézat na povrch v podobě reálného chování. Jak píšete: "Mluvím hnusně o otci před dětmi." O tohoto chování v realitě byste se měla také v realitě distancovat. Tedy přijít za dětmi a říci: "Víš, já jsem včera se vztekala na tátu, že je takový nebo makový, ale dělat bych to neměla. Myslím, že táta i přesto, co se stalo, se k nám chová stále hezky." Čím dříve tak reagujete tím lépe, tím méně času budou mít děti na to, aby si vytvořily syndrom odcizeného rodiče.
Jinými slovy, i když nejste schopna se vždy udržet v realitě, přesto byste měla vší silou usilovat o ovládnutí fantazie. Když se Vám to nepovede ať v realitě či fantazii, existuje stále institut omluvy, které uplatňume v realitě či ve fantazii podle toho, kde jsme chybili. Abychom toho byli schopni, je třeba neustále mít na paměti, že agrese vůči bývalému partnerovi či dokonce výtky vůči Bohu zasahují především nás, naše nitro a naše děti. Je tedy svrchovaně sebezáchovné je vší silou potlačovat.