PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Jsem 9 let vdaná, máme osmiletou dceru. Před dvěma lety manžel dostal nabídku pracovat na rok v zahraničí, kterou jsme pro dobrý výdělek nakonec přijali s tím, že já s dcerkou kvůli její první třídě ale zůstanu v Čechách a jen se budeme občas navštěvovat (podařilo se nám to 4× na týden). Před rokem se manžel vrátil, ale od té doby nám to v manželství nějak neklape, rozhodně ne tak dobře jako dřív, jako bychom si za tu dobu, kdy jsme byli každý sám, prošli vlastním vývojem a přivykli osobní svobodě (což neznamená nevěru, z mé strany určitě ne, a z manželovy myslím také ne, spíš mám na mysli zhoršení schopnosti přizpůsobovat se druhému). Nemůžete nám poradit, co můžeme udělat proto, abychom se na sebe zase trochu víc partnersky naladili? A jaký je váš názor na taková dlouhodobá manželská odloučení, byť z pracovních důvodů?
Vztahy na dálku představují jedno z běžně podceňovaných rizik. Z finančních či jiných pohnutek si partneři vzájemně slíbí, že to bez sebe nějaký ten čas vydrží. Jejich láska je přeci tak silná. Jenže po předrealizačním nadšení následuje realizační vystřízlivění. Stavy, do kterých se dostávají jsou horší, než si dokázali představit. Najednou ta láska, co hory přenášela, už je neunese ani v dobré náladě... Bohužel je zcela jedno, jestli ty důvody pro vztah na dálku byly rozumné či nerozumné - na to se následky odloučení neptají.
Za touto partnerskou iluzí je třeba hledat cirkadianní cyklus. To je základní cyklus, který určuje náš život, včetně manželského a rodinného. V rámci rodiny reguluje především vzájemnou psychickou vzdálenost - ráno máme sklon se od sebe rozutéci do světa a večer se naopak slézáme do jednoho pelechu. V tomto denním rytmu též uspokojujeme základní partnerské potřeby: Vidět se, popovídat si, sáhnout si na sebe včetně případného sexu.
Jestliže jste byli s manželem rok a viděli se jen čtyři týdny, tak to znamená, že jste tuto potřebu frustrovali 337krát. 337krát jste večer měli potřebu se večer obejmout, říci se, že se máte rádi, eventuálně se milovat. 337krát to nešlo.
Jednou jsem řešil případ ženy, která se v pátek ráno rozloučila s mužem, vyrazila do práce datlovat faktury, když tu jí odpoledne volají z manželovy práce, že se jí muž zabil. Asi nepřekvapí, že to nesla velmi špatně. Její stavy byly ale výrazně horší na večer, když se vrátila z práce. Napřed jsem to připisoval zmíněné potřebě - vidět se, popovídat si, sáhnout si na sebe. Jenže bylo to poněkud silnější. Tak jsem si nechal od ní vyprávět úkon po úkonu, co dělá, když se vrací domu z práce - od zasunutí klíče až po zalehnutí. Ukázalo se, že po návratu z práce si doma zkouší povídat s fotografií manžela z jejich šťastných dob. Jenže to mělo právě opačný než očekáváný efekt. Mechanismus byl následující:
Manžel se na ní z fotografie usmívá. Ona mu povídá: "Karle, dneska to bylo v práci blbý. Nejsem schopna dělat vůbec nic. Jen tupě čumím do počítače..." Karel nic, jen se přiblbě usmívá. Co udělá žena, když má pocit, že ji muž nevnímá? Přitlačí. "Karle, ale mě opravdu bylo zle. Jsem nešťastná, nevím co bude... Mám strach, že mě vyhodí z práce!" Karel na fotografii stále nic, stále se jen přiblble usmívá, jen hodiny v kuchyni tiše tikají. Žena začala mít pocit, že nejenom je vdova, ale navíc je i svým mužem nemilovaná a odmítaná, jako by celé to šťastné období jen iluze, kterou namlouvala. Tak se propadala do horších stavů, než v jakých byla přes den. Toto je manipulace s fantazijní postavou.
Když reálný partner není přítomen, tak na krátkou dobu - den dva - ho může zastoupit fantazijní postava. Ale dlouhodobě to nefunguje, dokonce u některých lidí to nefunguje ani krátkodobě. Ve vztazích na dálku tedy takto fantazijní postavy kysnou a začínají mít opačný efekt místo, aby člověku pomohly překonat dobu odloučení, tak tuto dobu zhoršují, protože mu zrcadlí zpět jeho špatnou náladu. Čím víc je žena smutná, tím víc na ni doléhá neodbytný pocit, že ji manžel navíc odmítá a nemiluje. Když tento proces proběhne jako u Vás 337krát za rok, tak je to 337 křid, které se podvědomě připisují ne fantazijní postavě, ale reálnému partnerovi. Není tedy divu, že následuje výrazné ochlazení vztahů - nic jsi mi sice neudělala, ale nějak tě už nemiluju. Jinými slovy partner se odnaučil uspokojovat si běžné denní frustrace pomocí manželky - přestala být jeho zachytnou postavou, která ho vytáhne z bahna běžných denních rozlad. Stala se pro něj bezcenná asi jako almara na chodbě. Nic proti ní nemá, ale vcelku ji také k ničemu nepotřebuje. (Mimochodem tuto lhostejnost často marně snažíme dosáhnout u rozchodů, bohužel tady vznikla jaksi neplánovaně.)
Naštěstí toto je vratný proces. Jinými slovy pokud partneři se snaží, tak se tyto potřeby opět začnou uspokojovat přes daného partnera (tomuto procesu říká psychologie kanalizace potřeby). Nicméně je divné, že u Vás se ani do roka vztahy neobnovily. To nasvědčuje, že je někde skrytá chyba, která není zachycena v dopise.
Jedním z důvodů může být málo dětí - tedy ztráta společného projektu, ztráta smyslu společného bytí. Rodiny s jedním dítětem mají totiž poločas rozpadu 11 let. Rodiny s dvěma dětmi 22 let. To je citelný rozdíl.