PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Až donedávna jsme s mým mužem měli pěkný vztah. Oba jsme pracovali, dobře si vydělávali, volný čas jsme ve vcelku velkorysých podmínkách trávili spolu. Ale praktikovali jsme oddělené účty – každý tak nějak ze svého platil, co bylo zrovna třeba, moc jsme o tom nediskutovali, všechno klapalo. Teď jsem už čtvrtým rokem doma s dětmi, máme dceru a syna ve věku 3,5 a 1,5 roku. Beru rodičovský příspěvek a malinko si z domova přivydělávám poradenskou prací, ale není to moc. Považuji za normální, že můj dobře vydělávající manžel automaticky naše rodinné výdaje pokrývá ze svého rozhodně nadprůměrného platu. Což taky dělá. Ale o některých položkách se dohadujeme, zvláště když jde o "mé osobní potřeby" (nový kabát, víkendový seminář o rodinných konstelacích, který bych ráda navštívila apod.). Strašně mě to ponižuje, když musím své potřeby obhajovat. On sám si dopřeje, co chce, do ničeho mu nemluvím. Existují nějaká fair play pravidla rodinných financí v naší fázi manželství, abychom se kvůli penězům nehádali? Do práce zatím jít nechci, přijde mi důležité být s dětmi doma.
Obecně platí, že každý člověk má ve financích svůj styl, který vcelku nemění. Jestliže je někdo drobný škudlil, bylo to o něm známo již na základní škole. Často máte sourozence, stejné kapesné, ale přesto - jeden má vždy ušetřené peníze, druhý naopak nikdy nemá nic.
V případě partnera je dobré si představit, co se stane, když mu dáme, kolik chce peněz. Existuje mnoho párů, kde peníze mohou ležet volně v kase, všichni si berou, kolik potřebují, a přesto rodina netrpí nouzí. Všichni totiž mají rozum. To je první ideální skupina - funkční komunismus.
Při příchodu dětí mají muži často problém si uvědomit náhlou změnu systému, ale přesto. Pokud muž tazatelky ví z dob, kdy byli oba svobodní, že ona má své rozumné limity, pak není důvod, proč neudělat jedno společné konto s přítokem n-tisíc korun měsíčně z jeho platu, z kterého si oba mohou brát dle potřeby. Jsou-li oba rozumní, výdaje zůstanou celá léta v přijatelných mezích.
Jinou variantou je zřízení zvláštního penězotoku, který se nazývá "radostné okrasné". To je trvalý příkaz, který bez keců a výčitek teče na účet ekonomicky slabších členů domácnosti. Podle ekonomických možností - třeba tři tisíce měsíčně, aby si žena koupila pro svou radost a okrasu, co ji napadne. Muž možná pak vidí ty její serepetičky, které mu rvou srdce: "Takové plýtvání!!!" Jenže pak se zklidní a řekne si: "Já vím, žena se stále s přehledem vejde do radostného okrasného..." V takových případech chrání radostné okrasné ženu před špatnými vlastnostmi muže - totiž před jeho škudlilstvím.
Pokud má muž rozumnou ženu a přesto ji okrajuje, pak je to jeho hloupost. Těch pár ušetřených korun mu za to jistě nestojí. Výsledkem jsou pocity zmaru a ponížení u ženy. To je krutá cena za pár šestáků, protože nejlepší mužovou vizitkou je šťastná žena. Navíc spokojený muž je velkorysý muž. Ztráta velkorysosti u muže je příznak, že se danému muži na tom Božím světě dobře nežije.
Tento příklad nás dovedl do druhé skupiny stále ještě rozumných lidí. To jsou lidi, kteří to nemají ideální, protože sami již nejsou schopni s penězi rozumně vyjít - buď moc škudlí, nebo moc utrácí. Na druhou stranu jsou ale schopni nastavit korekce tak, aby své špatné vlastnosti korigovali buď sami nebo z pomocí svých blízkých. Muž, který vědomě dává své ženě radostné okrasné, aby ji neničil svým škudlilstvím a zbytečnými výtkami, je příklad člověka z této druhé skupiny rozumných lidí. Stejně tak rozumný je gambler, který včas příjde za ženou a společně jdou k soudu, aby ho soud zbavil způsobilosti k nakládání s penězi a ji učinil opatrovníkem ve jeho finančních otázkách. Rozumná je i žena, která po muži chce, aby ji posílal peníze na domácnost po částech - trvalý příkaz na každé tři dny, když jen tak ona dokáže vyjít s penězi. Ano, žádný z těchto lidí už své chování moc neovládá, ale jsou to obdivuhodní lidi, kteří dokážou být spojenci se svými partnery proti svým vlastním špatným vlastnostem - proti chorobnému škudlilství či naopak proti utrácení.
Osobně si myslím, že tazatelka s mužem by měli najít své místo v těchto dvou skupinách. Ovšem existují případy, kdy není možno najít společný dobrovolný kompromis. To je třetí skupina - ovladatelná silnou rukou. Pamatujte! Vždy je lépe, když hranice nastaví tvrdá ruka, než když je později nastaví mnohem krutější nesmiřitelná nenávist. Pravidlem třetí skupiny je, že ovládaný člověk by neměl padnout na finanční dno a určitý trvalý přínos peněz by mu měl téci stále, a to bez výčitek a komentářů.
Muž má ženu se schizoafektivní poruchou. Ta v mánii jde a za všechy rodinné úspory nakoupí, co jí napadne - od dárkového balíčku pro Dalajlámu, až po zádušní věnec pro Bartošku. Muž se stydí, ale přesto by měl sednout na kasu, zamknout ji a ženě dávat příděly. I to je lepší, než ji pak ve vzteku vyhnat z baráku, že rozházela dva milióny... Z nemocných lidí sem spadají i alkoholici. I tam se ženě vyplácí sedět na kase a muži dávat do hospody stovku na tři piva. Muž sice brblá, ale pořad lepší než rozvod. Nicméně v obou případech se mají ty peníze vydávat bez komentářů a výčitek - ať si za ně koupí třeba cigarety. Dobrovolné to není, dohoda to taky není, ale nekončí to nenávistí a rozvodem a může to fungovat celá léta.
Stejná nedobrovolná pravidla platí pro děti darmožrouty a nanicdíla. Těm je třeba dát tuhou a nepohodlnou finanční poddušku - 80 kč na den a zaplatit měsíční nájem v garsonce - ne víc, ne míň. Se všemi ostatními finančními požadavky je vyhodit, jakkoli mohou být rodiče bohatí. I to je pro rodiče lepší, než pozorovat děti, jak jim hnijí před očima, či jak skončili na Hlavním nádraží jako bezdomovci.
Poslední čtvrtá skupina je tu jen pro logickou úplnost, pro ty případy, kdy v páru nemá rozum či sílu ani jeden. Těm, jak už sami tušíte, pomoci není.