přečetla jsem si Vaši lednovou poradnu se zájmem, protože také patřím k podvedeným ženám. Zrovna nyní s mužem řešíme, zda náš vztah jeho nedávnou nevěru vůbec přežije. Píšete mnohé cenné rady, např. držet se jedné strategie, nedělat ukvapená rozhodnutí, nenechat trpět děti aj. Ale jinými Vašimi názory jste mne zarazil.
Že se žena má k nevěrnému muži chovat, jako by ho dočasně skolila nějaká nemoc? To je přece úplně jiná situace! V nemoci svého muže vždy lituji a podpořím. Ale nevěrou mi přece ublížil! Také jste napsal, že úkolem podváděné ženy je umenšovat nevěrníkovy pocity viny. Jak jste na to přišel? Pokud mne muž podvedl, tak přece vítám, když ho vina tíží?!
Také jste radil: „Nezjišťujte, nemamte přiznání, neoznamujte to okolí…, protože „nepřiznaná milenka = manželka ve výhodě“. Proboha - pokud vím, že mne manžel podvádí, jak mám v takovém vztahu žít s kamennou tváří? Kde jsou hranice mojí sebeúcty? A proč tedy vůbec v zákonech máme monogamii?
Jako psycholog asi hned namítnete: Vina za nevěru nikdy není jen na jedné straně. Dobrá, to beru. Ale zároveň si myslím, že nevěry je okolo nás tolik, protože žijeme ve společnosti, která ji bagatelizuje a usnadňuje. Díky toleranci společnosti k „normálnosti“ jevu nevěrnosti mají nevěrní muži i ženy často pocit, že jejich vina není zas tak hrozná, že se „to“ stává, že ani nemusejí žádat o odpuštění a snažit se o obnovu důvěry, nemusejí se snažit být transparentní v příštím chování, aby dali najevo, že je jim to líto, co udělali. Prostě se to bere tak, že se nic tak strašného neděje. A tak si to mnozí nevěrníci zase za čas zopakují. A dál ničí své blízké. Navíc i psychologové, terapeuti a poradci jsou často rozvedení, často se sami dopustili nevěr, opustili manželky, našli si mladší partnerky. Proto chápou a někdy i podporují jiné své klienty v takové situaci.
Ale abych se jen nevypisovala ze svých pocitů, raději se zeptám: V čem Vy jako párový terapeut spatřujete význam celoživotní manželské věrnosti? Co je na vztazích, kde jsou si muž a žena věrni i po desítky let, specifické? Jak se to podaří, že se mají tak dlouho rádi, nebo aspoň potíže řeší bez nevěry? Není to právě i tím, že nevěru považují za nemorální a svůj svatební slib za závazný, a tak jsou mnohem opatrnější, aby se jinde nezapletli? Byla bych ráda, kdybyste mi mohl odpovědět.
N.N. (Jméno autorky mailu u EL)
Vaše reakce je typická pro podvedného partnera. Ten totiž intuitivně očekává od pocitů viny, které vidí u partnera, že povedou k minimalizaci podobného chování v budoucnu. Bohužel takto jednoduše přímočaré to není. V praxi musíme vždy zjišťovat, jakou funkci mají pocity viny v daném páru. Ty mohou fungovat nejen jako negativní zpětná vazba, ale třeba u zbytnělé distribuce viny naopak přilévají oleje do ohně, tedy fungují jako pozitivní zpětná vazna. O distribuci viny najdete ale víc v mé knize Partneři a rozchody.
Definice bigamie praví, že je to nespokojený muž mezi dvěma nespokojenými ženami. Když to trvá dlouho, mívá muž pocit, že se mu rozkočí hlava a touží po chvíli klidu. Když v tomto období žena někdy v klidné chvíli řekne: "Víš, Karle, já vím, že náš vztah je v dost strašném stavu, ale stejně jsem ráda, že se stále hezky chováš k našim dětem." Toto ocenění zčásti snímá z něho tíhu viny v době, kdy funguje jako universální fackovací panák za jakýkoli problém, který se objeví v jakékoli z těch dvou rodin. Ta věta by měla být pravdivá a žena by si od ní neměla nic slibovat. Každopádně zpravidla nic nezkazí, když ji občas vysloví.
Je šablonovité předpokládat, že vina za nevěru je vždy na obou partnerech. Může to být neumělé vyjádření postoje, že otázkou viny se nechceme zabývat, že je to úkol normativních věd. V takových případech budiž, ale fakticky u nevěry mnohdy vina leží jen na jednom partnerovi. Franz Werfel napsal román: Ne zavražedný, ale vrah je vinen. Podobně i u nevěry najdeme všechny možné kombinace. Někdy jsou vinni oba, někdy jen jeden, někdy jen podvádějící, někdy podváděný. Někdy bych řekl, že jsou tím vším vinni především jejich rodiče. Viděl jsem například nevěru muže, který byl pohlavně zneužívaný svou matkou a který trpěl zbytnělým oidipovským komplexem. Ten své chování pod kontrolou moc neměl. Bohužel ani jeho žena nemohla rozumně očekávat, že ten vzorný manžel, kterého si kdysi brala, se jí za deset let zblázní a začne dělat osudové přemety. Podobně jedna dominantní žena vyhodila muže z ložnice, protože prý chrápal, a léta s ním nespala. Po čase zjistila, že muž si našel milenku. Světe, div se! Vždyť je už tři roky praktický vdovec!
Proto z Vašeho popisu netuším, kde u vás dvou leží vina za manželovu nevěru. Může být na manželovi, na vás obou, ale stejně tak i převážně na vás. To, že se víc vztekáte, naznačuje jen, že jste zřejmě dominantní a zřejmě i distributor viny, ale rozhodnout o morální vině za nevěru až tak snadné není.
Za velmi zrádnou považuji i další věc, kterou berete za samozřejmou: "podvádějící musejí žádat o odpuštění". I zde je obezřetnost na místě. Mnoho párů by se rozpadlo, kdyby podváděný lpěl na verbální omluvě. Dobré je znát tzv. refrakterní fázi u pocitů viny. Když někomu omylem šlápneme na palec, není problém ihned říci promiň. Ale když člověk jinému způsobí velkou újmu, následuje delší či kratší období, kdy není schopen si tu vinu přiznat, potažmo se ani omluvit. Krásně je to vidět na všech válečných zločincích a na bývalých agentech STB (tento jev u nich ilustrativně popisoval Dr. Hubálek v Psychologii Dnes). Ti často dlouhá léta nejsou schopni si svou chybu přiznat. Například teprve teď, šedesát pět let po válce, si Češi pomalu začínají přiznávat vinu za zločinné vraždění často nevinných Němců při tzv. divokých odsunech. Podobnou refrakterní fázi pocitů viny nacházíme i u podvádějících. Mnozí z nich jsou schopni s nevěrou přestat, ale nejsou schopni se omluvit. Ovšem těžké je určit, kteří z podvádějících to jsou. Je to však důležité, protože u těch je možné akceptovat i nonverbální omluvu. Jinými slovy žehlí to celé spíš činy než slovy.
Sice nevím přesně, jak určit, kteří to jsou, za to vím jistě, kteří to nejsou. Na verbální omluvě či přesněji verbální deklaraci monogamie a věrnosti jedné ženě doporučuji lpět vždy, když muž jeví zřetelné sklony k bigamii, tzn. když deklaruje své přání milenku zoficiálnit a udělat z obou žen jakési kamarádky.
Z vašeho popisu stále vidím, že od omluvy očekávate, že bude preventivně bránit opakovaní nevěry. I to je naivní očekávání. Hlavním kritériem, zda dojde k relapsu či se nevěra bude opakovat s jiným člověkem, není ani tak schopnost či neschopnost omluvy, ale především minulé chvání. Je-li to první nevěra za patnáct let či dokonce za život, pak je prognosa spíš dobrá. Špatným znamením je, pokud se podvádějící svou nevěrou chlubí či ji presentuje jako životní styl či status. ("Každý manažer musí mít milenku. Jinak by si o mě mysleli, že jsem impotent.") Tragikomickými fiasky většinou končí i pokusy zavádět tzv. sexuálně otevřená manželství: "Ty jsi ale porušila pravidla! Domluvili jsme se jasně, že se nikdo z nás do toho druhého nezamiluje!"
Souhlasím ale s vámi, že psychologové jsou různí a jako v každém oboru i mezi nimi najdeme skutečné lidské zrůdy. Zdravý rozum je jako vždy na místě. Pokud na někoho máte špatné reference, není důvod, proč byste se mu měla jít svěřovat. Klient platí, takže on rozhoduje o tom, zda přijde na další sezení. Slovo psychologa má při rozhodování jen poradní hlas. Proto vždy doporučuji klientům, aby znali nejen názor svého psychologa, ale i důvody proč daný názor zastává. Ty důvody pak porovnejte s radami a důvody jiných stran.
K věrnosti jen stručně. Lidi mají zřetelně k dispozici dvě strategie, tzv. r-strategii, kdy maximalizují počet potomků, dnes v praxi počet sexuálních partnerů. Ta se v klidu uplatňuje více u mužů, ale v krizových obdobích, např. za války, je výrazná u obou pohlaví. Oproti šimpanzům máme ale mnohem rozvinutější evolučně mladší K-strategii, kdy vítězí ti, kteří svůj rodičovský potenciál investují do soustředěné péče do společného, leč nepočetného potomstva. Této K-strategii je vlastní monogamie a věrnost. Jinými slovy máme přirozené sklony k oběma protichůdným chováním - jak k věrnosti, tak k nevěře. Co je ovšem přirozené ještě nemusí být prospěšné. Já mám taky zcela přirozený a zároveň zcela nezdravý sklon tloustnout. Navíc panuje pnutí mezi tím, co je výhodné pro sobecké geny a co je výhodné pro nás - vozítka těchto genů. Pro mé geny (germinální linii) je možná výhodné, když si v rámci druhé mízy pořídím novou rodinu. Jenže pro mě (somatickou linii) už tak výhodné není, že tak hodím přes palubu to, co jsem třeba celých dvacet let budoval - manželku, děti, dům, ženiny rodiče, společné přátele atd.
Možno dát příměr na dopravních předpisech. Je možná nuda jezdit podle předpisů, ale s největší pravděpodobností dojedu do cíle živ a zdráv. Podobné je to se starými, konvenčními pravidly partnerského soužití včetně věrnosti. Možná nuda, ale za to vcelku bezpečný způsob, jak neudělat z života peklo ani sobě, ani svým blízkým.
s úctou
jk