Dotaz
Máme dvě malé děti ve věku čtyři a šest let. Vedli jsme docela normální spokojený rodinný život, ale pak se ukázalo, že můj muž měl milenku. Na jednu stranu tvrdí, že to byl „úlet“ a přesvědčuje mne, ať to ustojím, na druhou se od provalení (choval se divně, tak jsem to z něj vytáhla) chová divně pořád a skoro bych řekla, že poměr nějak udržuje i nadále, i když asi fakt ne z lásky. Té jako by najednou nebyl schopen ani doma, je podrážděný, protivný a čím mne štve nejvíc – vůbec ho nezajímají moje pocity, třeba ohledně té jeho nevěry, nechce se o tom bavit. Rozvádět se ale taky nechce. Že prý si je vědom, co by to udělalo s dětmi.
Nevím, co mám dělat. Kvůli dětem jsem i já ochotná leccos překousnout, ale taky mám strach, abych si nepřestala vážit sama sebe, když se nechám dlouhodobě ponižovat ve vztahu, který de facto podmínky manželství momentálně nesplňuje (chybí komunikace a už několik měsíců i sex).
Co je lepší pro děti? Dusno, nebo máma a táta pohromadě (před nimi se snažíme nehádat).
Proč má tolik mých kamarádek podobné problémy?
M. K., 34 let
ve vašem dotazu chybí mnoho důležitých informací, ale pokusím se přesto odpovědět. Nejdůležitějším otázkou je, jestli má cenu vztah zachraňovat. Předpokládám, že žijete spolu asi osm let a že máte nějaké informace o jeho případném předchozím manželství. Podle toho, jak se v minulosti choval, můžete usuzovat na to, jaký je to člověk a jakou strategii dále zvolit. Strategií je celá řada, ale když si jednu zvolíte, měla byste ji vůči němu držet dlouho - někdy i řadu let. Ne ho dva dny vyhánět, pak tři dny získávat zpět, pak mu den dělat scény a dva dny dělat, jako by nic.
Předpokládám, že než jste se vzali, tak jste si dali dostatek času na zralé rozhodnutí. Stejnou logiku zachovejte i u rozchodu - nedělejte rozhodnutí do jednoho roku od začátku krize. Během tohoto času se k sobě chovejte s úctou, ať už to má dopadnout jakkoli, bude se Vám to v budoucnu hodit - lépe se dohodnete o případné porozvodové péči o děti. To je i nejlepší vzor pro děti. Jinými slovy nemusíte se nyní nijak ukvapovat, nejste v časovém presu - nutkavé puzení něco rychle udělat je jen klamavá iluze. Velmi pravděpodobně nic nezkazíte, když rok neuděláte žádné zásadní rozhodnutí. Naopak během roku se zklidníte a jakékoli případné rozhodnutí bude mnohem zralejší a důstojnější.
Nadále budu proto předpokládat, že soužití s mužem bylo po mnoho let (nad)průměrně vyhovující, takže nyní má smysl se k němu chovat, jako by ho dočasně skolila nějaká záludná nemoc.
Každý muž má instinktivní potřebu svou ženu chránit. Kdyby jí někdo dal na ulici pár facek, rozbil by mu zuřivě hubu. Když ta samá žena pláče, protože jí ublížil on sám třeba svou nevěrou, tak to v něm instinktivně vyvolává stejný vztek, který je najednou obrácen proti němu samotnému. To vytváří silné napětí (tzv. kognitivní disonanci), které mají muži sklon řešit přeskokem do nějakého z extrémů - buď dělají haury a nevěru bagatelizují, nebo naopak se hroutí a mají sklon se nenávidět. Bohužel ani jeden z těchto extrémů není pro ženu výhodný, protože i u toho druhého případu to má ten následek, který vidíte na svém muži - začíná se Vám vyhybat a nechce komunikovat.
Tedy Vaším úkolem není mu pocity viny ještě rozdmychávat, ale naopak je umenšovat. Představte si analogickou situaci - muž vlastní vinou Vás při autohavárii zmrzačí - budete také za ním jezdit na vozíku, ukazovat mu své znetvořené pahýly a říkat: "Štve mě, že si se mnou nechceš povídat o tom, jak jsi mi zhyzdil obličej"? O svých pocitech z nevěry si můžete povídat s kýmkoli, ale s ním opravdu ne.
Samozřejmě je pochopitelné, že vy jste tou nevěrou zraněna a přetrvávají dlouhodobé následky v podobně neodbytných představ o něm a té milence. Toto snění Vám spouští vcelku jakákoli frustrace a bohužel vytváří pocit nespravedlnosti a jak píšete "strachu, že si přestanete vážit sama sebe". Tento jev označuji jako pákový efekt a psal jsem o něm nedávno v časopise Psychologie Dnes. Najdete ho též na adrese http://nevera.klimes.us.
Vedou se spory o to, zda dr. Plzák řekl či neřekl větu: "Zatloukat, zatloukat, zatloukat." Každopádně já říkám: "Nezjišťovat, nezjišťovat, nezjišťovat." A když už zjistíte, tak z něho nemamte přiznání. Proč? Protože to není ve Váš prospěch. Mnohokrát jsem slyšel větu: "Myslela jsem, že když na něho udeřím, že se chytne za nos a přestane s tím, ale jemu jako by se ulevilo a začal se mi svěřovat, co k ní cítí. Teď mi říkal, že jede na víkend s kamarády. Zeptala jsem se, zda jede s ní. Řekl mi: 'Když už se ptáš, tak ti nebudu lhát - ano, ale o tom jsme se přeci již bavili...'" Od okamžiku přiznání se totiž milenka stává víceméně členem domácnosti a žena je bezmocná, může jí tak akorát ustlat na kanapi v obýváku.
Dokud totiž muž milenku zapírá, je manželka ve výhodě. Ona je řádná a milenka jako by neexistovala. Jakmile se milenka přizná a třeba navíc se i oficiálně rozhlásí mezi přátele, rodiče ap., tak víceméně začíná bigamie - dvouženství. Dvouženství je možno připodobnit k hamburgeru - jeden nespokojený muž mezi dvěma nespokojenými ženami. V horších případech s dovětkem - nespokojený muž, který má neodbytný pocit, že by mu bylo lépe s nějakou třetí ženou.
První reakcí všech - dětí, rodičů i kamarádů - je udržovat stávající pár. Tedy pokud by muž chtěl okolí oznámit, že chce přejít do jiného vztahu, tak musí tento odpor překonávat. Tedy jestliže žena sama aktivně jde a všem oznámí, jaký je muž věrolomník, tak jen odlehčí mužovi od špinavé práce, do které se mu nechce. Tím de facto pracuje na rozbití vztahu.
Ještě více obezřetní musíme být, když žena začne dostávat anonymní dopisy, že muž má milenku. Například jedné mé klientce právě na Štědrý večer přišel email s intimními fotkami manžela a milenky. To celé bylo o to peprnější, že klientka byla v pokročilém stádiu těhotenství. To je pro manželku bezpochyby šok, ale musí si dvakrát rozmyslet, jestli nyní udělá scénu. Tyto anonymní dopisy s největší pravděpodobností posílá sama milenka, nebo někdo z jejího okolí. Toto rozesílání bývá příznak, že milenka je už zoufalá, že už si neví rady, jak dokopat toho muže, aby konečně doma oznámil, že se s manželkou rozchází. Protože sama nemá sílu, aby muže k sobě přitáhla, potřebuje pomoc manželky z druhé strany. Mnohé manželky se takto dají snadno zmanipulovat, aby proti všem svým zájmům doma udělaly strašnou scénu, kdy "vyhlašují" rozvod, i když se samy rozvádět nechtějí. V horších případech dokonce muže vyhodí z bytu, že mu nebudou bránit, ať jde za hlasem svého srdce...
Jinými slovy většina spontánních reakcí podváděné ženy je v její neprospěch, stejně jako Vám škodí potřeba povídat si s ním o bolesti, která Vám nevěra způsobila. Tyto spontánní leč škodlivé tendence je třeba potlačit a zřetelně si uvědomovat, jaké procesy jsou momentálně aktivní a čím je možno celou situaci ovlivnit ve svůj prospěch.
Každopádně snímání viny z muže je asi Vaším hlavním úkolem v této fázi rekonvalescence z jeho nevěry.
s úctou
jk