Individuální vzdělávání, klece a hroší kůže

POLEMIKA MINISTRYNĚ ŠKOLSTVÍ PETRY BUZKOVÉ

PRAHA 28. července 2004 | 10:52 Předminulý týden se urodily hned dva úhly pohledu, které neumím překousnout a odbýt obvyklými slovy "do školy chodil každý, a tak prostě problematice vzdělávání každý rozumí".
V prvém bojoval Jakub Čaněk proti zločinnému potlačování individuálního vzdělávání (Státem posvěcené týrání dětí, LN 13. 7.). Proč by dbal ve svém rozhořčení na detaily? Co na tom, že v návrhu nového školského zákona, tak jak jej sněmovna schválila, se říká, že o individuálním vzdělávání rozhodne ředitel školy, jestliže jsou dány závažné důvody - o důvodech zdravotních se ve schválené verzi nemluví. A proč by popisoval, co vlastně návrh zákona nastavil a jak to bude fungovat?

Pokud se odhodláte k tomu vzdělávat své dítě doma, musíte najít ředitele školy, který vám to odsouhlasí. Jinými slovy řekne, že jeho škola je ochotna s vámi spolupracovat (přezkušovat pravidelně dítě, konzultovat atd.). Ředitel školy si musí prověřit, že splňujete několik předpokladů, totiž, že máte doma kde postavit dítěti stůl, u kterého se bude učit psát, a že máte alespoň středoškolské vzdělání.

To je veškerá byrokratická zvůle, která vás čeká a která J. Čaňka tak zlobí. Ony vyjmenované požadavky opravdu určitou administrativní náročnost přinášejí, ale pokud je nejste schopni či ochotni zvládnout, pak se nepouštějte do podniku tisíckrát náročnějšího, do individuálního vzdělávání vlastního dítěte.

V druhém článku psycholog Klimeš vyslovil v kontextu diskuse o klecových lůžkách svůj hluboký odpor ke všem formám ústavní péče o děti (Vytáhněme děti z klecí!, LN 14. 7.). Odsudek konkretizoval v útoku vůči ministerstvu školství, mládeže a
tělovýchovy (MŠMT). Věc pozoruhodná zvláště tím, že v našich zařízeních ústavní péče klecová lůžka nejsou a ani nemají co dělat.

Zařízení, která MŠMT spravuje, jsou určena dětem a mladým lidem, jimž v jejich problémech nedokázala rodina pomoci či u nichž rodina vůbec absentuje. Část klientely těchto ústavů v nich neměla nikdy skončit. A neskončila by, pokud bychom uměli pomoci rodinám, jež nezvládly problémy svých dětí. Ano, potřebujeme novou, silnější asistenci státu a společnosti v této oblasti.
Jenže ve výchovných ústavech již řešíme pouze důsledky toho, že potřebná asistence chybí, a žába na prameni tudíž sotva sedí v nich.

Vím, pan Klimeš by raději viděl, aby děti z ústavů skončily v nových rodinách. U některých by to bylo možné a tam bych je viděla ráda taky. Ale dokonce, pomineme-li vhodnost či nevhodnost takového řešení pro většinu klientů výchovných ústavů, nesdílím Klimešův předpoklad, že v českých zemích je potřebné množství rodin, které se chtějí starat o dítě s poruchami chování. Zvlášť když je tmavší pleti nebo těžce mentálně postižené.

Děti jsou vůči dospělým bezbranné a v každé instituci, které jsou svěřeny, ve škole a ovšem mnohem více v zařízeních ústavní péče nesmějí chybět mechanismy zabraňování proti případnému zneužívání takového asymetrického vztahu. A za takové zneužívání považuji i lhostejnost či obhroublost, kterou si občas dovolíme i k vlastním dětem a jakou bychom si k druhému dospělému nedovolili. Jenže oba páni autoři zaměnili tuto nezbytnou ostražitost za právo bez důkazu osočovat.

V článku Jakuba Čaňka jsou české školy popsány jako zařízení určené k týrání dětí a české učitelky a učitelé jsou v jeho podání v lepším případě banda omezenců, v horším zločinců. Psycholog Jeroným Klimeš korunoval svůj článek neuvěřitelně bezohledným výpadem vůči rodičům, kteří zjistili, že svým postiženým dětem nedokážou setrvale poskytnout to, co jim dá ústavní péče. S rozhodnutím, které nakonec museli učinit, se jim nežije lehko. Alespoň těm, které jsem poznala osobně.

Od učitelů a od vychovatelů, kteří pracují v ústavech zajišťujících péči o děti, bychom rozhodně neměli žádat hroší kůži. A ta je přitom nezbytná, máte-li vystát, že z vás kdekterý neinformovaný autor udělá lhostejné a nelidské stvůry, připustiv ovšem předtím velkoryse, že děti netýráte ze zlé vůle, ale pro svou neschopnost a hloupost.

Petra Buzková; ministryně školství