V Třebíči se odehrává, co se čekalo. Po návratu biologických dětí se rodičům stýská po tom dítěti, ke kterému si vytvořili citový vztah. Hlas krve či genů zdaleka nemá to kouzlo, jaké se od něho očekávalo. Světe, div se! Prý by si raději nechali ty děti, které rok vychovávali. Ale viník je chycen! Je jím nemocnice a potažmo stát, po kterém rodiče žádají odškodné 12 miliónů.
Co to je za hausnumero? Součet všech čísel popisných v Třebíči? Nebo ho vytáhli z rukávu, vycucali z kolena? Ne vycucali ho z hlavy podle pár ekonomických zákonitostí. Jedním z nich je zásada: Výrobek stojí tolik, kolik je za něj schopen zákazník zaplatit, což je varianta nabídky - poptávky. Například když koncový zákazník chce přepravku na zeleninu, tak stojí 400 Kč. Proč? Inu, chce jednu či dvě a těch 800 Kč má. Když je má, tak je o ně může obchodník pupnout. Kdyby je neměl, tak by ta přepravka mohla klidně stát třeba sto a možná i 20 Kč.
Představme si jinou situaci: Nějaký kluk střílí na ulici s prakem a někomu vystřelí oko - újma bez pochyby větší než v Třebíči. Chtěl by dotyčný po rodičích toho kluka 12 miliónů? Ne. Kluk by dostal pár výchovných stehlíků na zadek, rodina by poškozenému přinesla nějaký symbolický dar, omluvila se a tím by to skončilo. Stejně jako to chodí při autohaváriích, taky po řidiči, který zabil dva lidi, nežádáme 12 miliónů. U kluka či autohavárie si dotyčný řekne: "Co si na něm vezmu?" Odpoví si: "Nic…" Ale to není Třebíč, kde je odpověď: "Ale je, co si vzít! Tak, státe, dej! Chci 12 miliónů!"
Druhá ekonomická zákonitost je ukotvení (anchoring). Smlouvání se odvíjí od navržené ceny. Když obchodník jednomu zákazníkovi řekne: Tento výrobek stojí 1000, tak zákazník bude spokojený, když to usmlouvá na 700. Když však druhému řekne, že stejný výrobek stojí 500, tak ten radostně nekoupí výrobek za tuto dumpingovou cenu. Bude spokojený, až když to usmlouvá na 450. Spokojenost zákazníka se totiž neodvozuje od absolutní ceny výrobku, ale od toho, kolik usmlouval od navržené ceny. Proto také obchodníci všude uvádějí "obvyklé ceny", "slevy 30 %" a jiné lži.
Třebíčští samozřejmě ví, že 12 miliónů nedostanou. Tím jen nastavili kotvu, od které se má začít vyjednávat. Vidíte a funguje to. Nemocnice jim nabízí 600 000 Kč. Samozřejmě s pohledem na požadovanou kotvu je to směšně málo. Ale není náhodou i tato suma přemrštěná s pohledem na zdravý rozum? Pečovali rok o dítě, tedy přiměřená náhrada by se měla pohybovat maximálně v odměnách, které dostávají pěstouni. 600000 na čtyři lidi a dvanáct měsíců je opravdu pěkných 12 500 Kč na měsíčně. Tolik pěstouni jednoho dítěte nedostanou. Navíc oni se starali o dítě, což by jako rodiče dělali tak jako tak zadarmo, kdyby k omylu nedošlo.
Málokdy si uvědomíme, že stejnou záměnu naordinuje mnoho adoptivních rodičů svým dětem. Třináct let jim neřeknou, že jsou adoptované, pak jim to nabonzuje sousedka nejlépe v hádce. To mají ty děti jít na soud a žádat 12 miliónů krát třináct let? Řekněme si na rovinu, že tyto děti trpí víc než třebíčští rodiče.
Co se bude dít dál? Osobně to nevidím moc dobře. Soud jim samozřejmě nedá požadované milióny. Oni od soudu odejdou nespokojeni. Symbolem této nespokojenosti bude dítě, které právě vychovávají. Navíc před soudem budou zveličovat, jak moc nemají své biologické děti rádi a jak jsou jim cizí. Budou se utvrzovat, jak jim bylo ublíženo a to se stane jejich životním programovým prohlášením. Proklamací, kterou budou opakovat před každou návštěvou a kdykoli na to přijde řeč. Tento manifest vlastní identity však půjde za jejich dětmi: "Ty, Verunko (Nikolko), jsi sice mé biologické dítě, ale citově jsi mi cizí. Já totiž miluju tu druhou - Nikolku (Verunku), o kterou jsem přišla (přišel)..." Jenže to se vědělo předem: Nedostupný pták na střeše je vždy lákavější než pták v hrsti. Tato mocná iluze platí, ať by děti vyměnili nebo ne. Nedostupné dítě bude vždy idealizované.
Za tuto sekundární viktimizaci dětí již nemůže nemocnice. To je série špatných rozhodnutí a chybného chování rodičů, jakkoli je přirozené, pochopitelné či intuitivní. Dnes už rodiče mrzačí sami sebe a své děti právě tímto amatérským přístupem, tedy zejména svými sklony k manipulaci, zbytnělými pocity nároku a nekonečnými soudními tahanicemi.
Zopakuji to, co jsem psal úplně na začátku této kauzy: Je jedno, jestli si děti vymění nebo ne. Vše se bude posuzovat podle konce. Když bude konec dobrý, bude se za dobré považovat i historické rozhodnutí. Když bude konec špatný, budou se celá léta v mysli vracet do porodnice a neustále přemílat, zda to náhodou neměli udělat jinak. Když nyní nevyhrají požadované peníze, bude to jeden z argumentů, proč se děti vyměňovat neměli. Inu, potěš pán Bůh!
http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=616654
Brno 16. září (ČTK) - Děvčátka Nikolka a Verunka, která byla v prosinci 2006 zaměněna po porodu v třebíčské nemocnici, sice již bezmála deset měsíců vyrůstají u svých biologických rodičů, více lásky by se jim ale dostalo v rodinách, ve kterých původně žila. Jaroslava Trojanová, matka Veroniky, dnes brněnskému soudu řekla, že ji má ráda, ale miluje Nikolku Čermákovou. Jan Čermák zase uvedl, že citově u něj před jeho biologickou dcerou Nikolou vede Veronika Brožová.
Příběh záměny skončil šťastně návratem dětí k pravým rodičům, pokud by prý bylo ale na nich, nechali by si cizí děti. Rodiče holčiček to dnes řekli brněnskému soudu, který se zabývá žalobou na vyplacení odškodného za záměnu. Jednání dnes bylo odročeno na 6. října. Pokračovat bude výslechy dvou znalců - psychologů a také švagra Libora Broži.
"Nikolku miluju, Verunku (vlastní biologickou dceru) mám ráda," řekla Trojanová. Zdůraznila, že kdyby záleželo jen na ní, nechala by si "bez ohledu na geny" Nikolku - tedy dítě, které původně vychovávala. Obdobně to cítí i Nikolčin otec Čermák.
"Tehdy (v době návratu dětí k biologickým rodičům) jsme chápali nutnost návratu (dětí k pravým rodičům) a vůbec jsme neuvažovali o ponechání holčiček. Dneska už bych uvažoval i o druhé variantě (ponechání si Nikolky Brožové)," uvedl Čermák. Doplnil, že po záměně nedokáže mít rád vlastní děti. Kromě Nikoly mají Čermákovi i mladší dcerku Terezku. Čermák má prý strach, že o ně přijde. Složitě si k dětem buduje citové vazby.
Trojanová zdůraznila, že mateřská láska v ní ve vztahu k Nikolce Čermákové jednoznačně převažuje. K vlastní dceři Verunce měla dlouho vztah takový, jakoby to bylo dítě kamarádky. Nyní se situace podle ní "pomalu lepší, pořád to ale není ono". Obdobně to cítí Jaroslava Čermáková. Když poprvé spatřila svoji dceru Nikolu, mateřský pud to v ní neprobudilo. "Jakoby to byla dcera od sestřenice," uvedla Čermáková. Již při prvním setkání rodičů s jejich skutečnými dětmi přitom všichni zkonstatovali, že fyzická podoba mezi nimi a biologickými dětmi je zcela jasná.
Libor Broža dnes u brněnského krajského soudu řekl, že vrácení Nikolky biologickým rodičům, tedy manželům Čermákovým, nese jeho družka Trojanová těžce. "Partnerka mi vyčítá, že přišla o Nikolku a kdybych testy (otcovství) nedělal, tak by se to nikdo nedozvěděl, a nic by se nestalo," uvedl Broža.
Trojanová vystupuje tak, jakoby byla nadále matkou Nikoly. Tvrdí, že se jí po děvčátku stýská, že se jí zdají sny, v nichž Nikole Čermákovi ubližují a ona nemůže děvčátku pomoci. I když manžele Čermákovy považuje za přátele, není s jejich přístupem k Nikole zcela spokojena. Trojanové se nelíbí, že děvčátko dali na několik dní k prarodičům, protože ona by to neudělala. Na druhé straně Trojanová uvádí, že "do toho nemá Čermákovým co mluvit". První reakcí Čermákové na informaci, že Veroniku bude muset vrátit biologickým rodičům - Trojanové s Brožou byla ta, že dítě prostě nevydá. Později názor změnila. Vztah mezi oběma rodinami je sice dobrý, Trojanová by si ale přála Nikolku vídat častěji. Čermáková je proti. "Mě to prostě deptá, že paní Trojanová tam má Verunku a vzpomenu si na to, jak jsme ji měli doma. Navíc ani psycholog náš častější kontakt nedoporučil," uvedla Čermáková. Zdůraznila přitom, že citové vazby k Veronice Brožové jsou u ní výrazně silnější, než pouto, které ji spojuje s její Nikolou.
Trojanové se záměna novorozenců patrně nejvíce citově dotkla. Broža ji nejprve podezříval z nevěry, nechal si udělat testy otcovství a později Trojanové vyčítal, že má dítě s cizím mužem a půopírá to. Na její adresu padaly v hádkách drsné nadávky. Následně se Trojanová dověděla, že není matkou Nikoly, kterou bude muset předat biologickým rodičům - Čermákovým. Šokem pro ní byla rada psycholožky, aby si doma udělala pomyslný hrobeček. Ten jí měl pomoci zpřetrhat původní pouto k Nikolce.
Přestože jsou již děti u biologických rodičů, s následky záměny holčiček se Broža s Trojanovou potýkají dosud. Stejně jsou na tom Čermákovi. Oba páry popisují, že soužití s partnery se zhoršilo po odhalení záměny. Po vrácení děvčátek biologickým rodičům se ale podle nich situace v žádném případě nezlepšila.
"Připravili mě o rok života s dcerou, neviděl jsme její první krůčky, rostoucí zoubky. Jsem stále ve stresu a stále dochází k hádkám (s partnerkou)," uvedl Broža. Podle svých slov si vyčítá, že družce nevěřil a podezříval ji, že má dceru s jiným mužem.
"Já jsem vždycky snila o tom, že budu mít krásnou rodinu a teď nemáme rodinu žádnou," uvedla ke svému současnému manželskému vztahu Čermáková. Soužití obou párů nyní provázejí hádky. Obě rodiny dokonce připouštějí, že mají vážné problémy.
Rodiny chtějí u brněnského krajského soudu vysoudit po třebíčské nemocnici odškodné ve výši 12 milionů korun. Ta sice pochybení přiznala, nabízí ale jen 600.000 korun.