Bod zlomu a pocit ukončenosti partnerského vztahu

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2019-08-23

Vyšlo ve zkrácené verzi a bez grafů v Psychologii Dnes 10/2019 https://nakladatelstvi.portal.cz/casopisy/psychologie-dnes/99266/bod-zlomu-poznate-ze-prichazi

Jana chodila s mým spolužákem a štípala na něm dříví. Říkal jsem jí: „Jani, neštípej na něm dříví, pochroumá se ti.“ „Nenene, Honzík mě miluje. Ten mě neopustí,“ zněla rozverná odpověď. Asi za půl roku na to jsme už všichni byli daleko od sebe, když najednou přišel zoufalý email od Jany. Přijela o víkendu za Honzou, zase si pustila pusu na špacír a na jedou uslyšela: „Jani, sbal si švestky a dej si odchod.“ Zajímavé bylo, že v mírném Honzovi se něco zlomilo, k Janě začal mít, jak říkají právníci, „nepřekonatelný odpor“. Tyto výroky: „Ve mně něco přecvaklo, něco se zlomilo,“ bývají typické spíš pro ženy. Zde to byl ale Honza, kdo tímto procesem prošel. Dobře tucet let jsem o tomto jevu přemýšlel – na čem tento jev závisí a zda je možno ho navodit uměle. Protože těmto „přecvakávacím“ lidem umožňuje ukončovat vztahy, udělat za nimi tlustou čáru.

V partnerském poradenství používám techniku čára vztahu. Kde do dvou časově spřažených grafů nechám partnery nakreslit jejich spokojenost v průběhu jejich vztahu. U tohoto grafu jsem si všiml dvou odlišných typů, které si můžeme ilustrovat na příkladu:

Čára vztahu – spárované prožívání kontrastních typů

Technika čára vztahu ukazuje prožívání po dobu vztahu. Pokud je partneři kreslí do předkreslených grafů, je možné jednotlivé zlomy spárovat. Výhodná je pro zorientování u vztahů delších než 10 let. Ilustruje posunuté prožívání – rozchod pro navrhovatele vztahu začíná často i tři roky dříve než pro obránce. Je kuriózní, že bodem zlomu na mužově křivce (zde označen poznámkou Potrat), bývá pro muže nejčastěji ukončení partnerského sexu (např. odstěhování z ložnice). Od toho bodu muž začíná chabě tušit, že do jejich vztahu se vloudilo cosi shnilého. Bohužel tou samou dobou se již žena nachází za probíraným bodem zlomu. Naděje na záchranu vztahu byla tak rok před ním (rok před potratem). U psychologa jak vidno sedí šest let poté a společně honíme bychy...

Křivky bez propadů do minusu kreslí nejčastěji muži, ale vzácněji najdeme páry, kde křivku bez propadů kreslí žena. Důvod shledávám v evoluční minulosti mužů coby válečníků. Když se zeptáte vojáka, který už pomalu ztrácí vědomí „Jak je?”, uslyšíte obligátní odpověď: „Jsem v pohodě.“ Slovo pohoda v tomto případě ovšem neznamená příjemné prožitky, ale funkčnost: „Ještě nějak funguji...“ A druhým důvodem je mužská identita. V okamžiku, kdy si muž přizná, že není v pohodě, znamená to pro něj povel k opuštění lodi, nebo minimálně k tomu, aby si pořídil milenku. Být někde, kde se necítím dobře, je projev slabošství. Stejně znějí i rady kamarádů v hospodě. Z toho pak vyplývá i paušální hodnocení vztahové minulosti.

Když pak přichází rozchod z ženiny strany, bývá pro muže často zcela nečekaný a navíc mívá pocit, že se ještě pro vztah neudělalo dost, že by se mu měla dát šance, tedy mívají rétoriku obránce vztahu (Klimeš 2005). V těchto lidech, kteří si ve vztahu nesáhli na dno, pak přetrvává pocit nedokončené úlohy (Zeitgarniková 1927), mají sklon se k vztahu vracet (sklon k opakování traumatu; Klimeš 1997), zkrátka nemají pocit zlomu či přecvaknutí. Proto přítomnost pocitu zlomu nezávisí na pohlaví, ale tom, zda dotyčný před rozpadem vztahu se dlouho pokoušel překonat vztahovou nepohodu, až si zcela vylámal zuby.

Na okraj poznámku: Mužům dokola připomínám, že jedním z nejlépe pozorovatelných indikátorů blížícího se rozpadu vztahu je, když uslyší svá vlastní ústa říkat: „Jestli chceš jít k mozkoškrabovi, tak si jdi. Já žádný problém nemám.” K psychologovi totiž ženy chodí v latentní fázi rozchodu, když už si se vztahem nevědí rady. Vždy je totiž třeba mužům připomínat, že když má problém přední kolo motorky, tak nebude dlouho trvat, než bude mít problém i zadní kolo...

Nepraví navrhovatelé rozchodu

Nepraví navrhovatelé rozchodu jsou ti, kteří sice verbálně vyhlásili rozchod, ale v podstatě se rozejít nechtěli. Sice řekli: „Jestli se ti to nelíbí, tak vypadni,“ ale pak v ordinaci říkají: „Já jsem nechtěla, aby odešel, chtěla jen, aby se nad sebou zamyslel a změnil...“ Ti mají též někdy problém se v fázích rozchodu zorientovat, protože ve spouštěcí, oznamovací fázi jsou čistě formálně navrhovatelé, ale v následujících fázích (asymetrická, fantazijní) se chovají jako typičtí obránci vztahu. I u těch chybí prožitek zlomu. Naopak nacházíme zdegenerovanou lásku, tzn. projevy nenávisti, stalkingu, noční telefonáty, výčitky ap.

Druhá skupina je ta, která si ve vztahu nesáhla na dno, kteří měli jen občasná těžká období. Ti pak po rozchodu, který často i sami lehkovážně vyhlásili, mají pocit neukončenosti, že se vztahu ještě nedala šance, a mají potřebu se do něho vracet. Nejsou schopni za ním udělat tlustou čáru. Vztah má u nich povahu gumičky, která se natahuje a natahuje, ale stále se nechce přetrhnout. Této neschopnosti ukončit vztah se v kostele říká nerozlučitelnost vztahu (Klimeš 2016). Dávno dospělá dcera například popisuje, jak rodiče jsou sice papírově rozvedení už čtvrt století, ale pořád jeden druhého řeší. Možná nemají společné fotky na zdi, ale to je jedno, protože nekonečné slide-show společných fotek jim neustále běží hlavou.

Požitek zlomu po rozchodu

V páru se partneři liší v míře, jak dlouho jsou ochotni snášet stav partnerské nepohody a krize, než vyhlásí rozchod. Pro někoho je i mírná nepohoda povelem k opuštění lodi, popř. k nevěře (malá frustrační tolerance v extrémní míře charakterizuje antisociální poruchy osobnosti). Naopak ti, kteří se před rozchodem cíleně snaží vydržet dlouhá období (2 roky) partnerské nepohody na hranici nesnesitelnosti a mají mnoho vzpomínek na to, jak se snažili vztah zachránit, ale nešlo to. Tato skupina po rozchodu do tří měsíců pocítí mocnou úlevu a následně nechtějí o návratu ani slyšet, a to bez ohledu na to, jestli jsou v rozchodu navrhovatelé nebo obránci. V případě, že jsou obránci vztahu, pak fáze truchlení je poměrně krátká (do půl roku). Pak říkají: „Sice to bolelo, ale pak jsem si uvědomil/a, že jsem rád/a, že to skončilo. Teď si ani nedokáži představit, že bychom se měli k sobě vrátit.“ Jinými slovy u těchto lidí má rozchod charakter vypínače – najednou, jako by se v nich něco zlomilo, přecvaklo, byť až po rozchodu. Tito dokáží udělat za vztahem tlustou čáru a obnova vztahu je pak velmi složitá, většinou nemožná. To jsou tedy ti, kteří na „čáře vztahu“ mívají několik dlouhých propadů do negativního prožívání.

Jinými slovy prožitek vnitřního zlomu a pocit, že vztah mám v sobě uzavřený, není otázka ani pohlaví, ani otázka role obránce či navrhovatele při rozchodu, ale je to otázka identity. Tedy mívají ho po rozchodu ti muži i ženy, kteří např. kvůli rodině si nechali dlouho tancovat po hlavě (cca 2 roky). Je to v podstatě kyvadlový efekt či efekt praku. Napřed se snažili kyvadlo vychýlit směrem k zachování vztahu, když to nešlo, když jim došly síly, tak kyvadlo citů švihem přeskočilo do druhého extrému k rozchodu, odkud zpravidla není návratu. Čím víc se prak natáhne, tím dále letí kámen. Proto vždy kladu na srdce zejména mužům (ale i Janě v úvodu), že u těchto typů funguje především prevence. Jak se lavina jednou utrhne, není, kdo by ji zastavil.

Jev překlopení se chová podobně jako gejzír

U gejzíru se v hloubce hromadí přehřátá voda (>100 °C). Ta, když překoná hydrostatický tlak, přemění se na páru. Od prvního obrázku, jak u gejzíru pozorujeme sebemenší vyklenutí hladiny, tak už není na světě síla, která by výbuch zastavila. Prostě gejzír není jen tak obyčejná louže, platí na něj jen prevence – nepřehřívat vodu... I u těchto rozchodů, i když přijde klient na samém začátku či těsně před rozchodem, bývá pozdě, proces je nevratný.

Oba partneři mohou být stejný i rozdílný typ. Znám pár, kterým se narodilo geneticky postižené dítě, o které se oba opravdu obětavě starali až do jeho smrti – 8 let. Jakmile umřelo oba se okamžitě rozvedli, i když se k sobě povahově mimořádně hodili. Příliš dlouho setrvali v nepříjemných stavech souvisejících s péčí o dítě, kdy toužili jenom, aby na to vše, co nejrychleji zapomenuli. Smrt dítěte byla tedy povelem i ke konsensuálnímu rozpadu manželství, aniž jeden na druhého neřekli křivé slovo. Osobně i myslím, že to bylo zbytečné, jen následek poruch přizpůsobení po smrti dítěte.

Sourozenecké tabu mezi partnery

Když dvě geneticky nepříbuzné děti vychováváme spolu v pěstounské rodině, tak za pár let se tyto děti i s rodiči vnímají asexuálně. Například klukovi řeknou kamarádi, že má hezkou sestru: „Cože ségra? To je takový divný chlap...“ Tomu se říká sourozenecké či příbuzenské tabu – stejně asexuálně v ideálním případě vnímáme i švagrovou či tchána. Bohužel stejné sourozenecké tabu často nechtěně vzniká i mezi partnery, kteří spolu neměli sex déle než rok. Alespoň jeden z páru si nedokáže představit, že by s tím druhým ještě něco sexuálně měl. Prostě nechtěně mezi partnery vzniklo asexuální, kvazi-sourozenecké přátelství.

Sourozenecké tabu ovšem není evolučně nastavené, aby bylo dočasné, na rozdíl například od dočasné zamilovanosti (tříměsíční hypomanie). Naopak sourozenecké tabu je svou povahou trvalé. Marné je čekat, že samo časem odezní a že se vůči druhému partnerovi najednou obnoví sexuální touha. Pokud chceme sexuální tabu mezi partnery překonat, je třeba sblížení trochu facilitovat, například společnou akcí, ale ten poslední krok – sex – je třeba dotáhnout do konce silou vůle, navzdory pocitové nechuti. Když se sexuální tabu zlomí, tak se většinou opět obnoví sexuální atraktivita a touhy jako před lety.

Sourozenecké tabu často vidíme u mužů, kterým byl delší dobu odpírán sex. Začnou vnímat svou ženu jako jakousi chůvu, se kterou se nesouloží. Ženě to zprvu vyhovuje: „Říkala jsem si, že se naše potřeby konečně sladily.“ Jenže po prvotní fázi úlevy z hrůzou zjišťuje, že muž ji začal vnímat asexuálně asi jako tetu z Bechyně, co k nim jezdí na návštěvu. Najednou sama začne toužit po sexu, ale muž má k takovému sblížení již averzi, i když nijak neusiluje o rozchod. Mechanismus vzniku je prostý. Muž zaregistroval, že žena je v koupelně. Představa nahé partnerky ho vzrušuje, tak pocítí touhu jít za ní. Vzápětí si ale představí ty nepříjemné kecy, tak se otočí a jde raději hrát počítačové hry. Když se toto kolečko protočí milionkrát, ze ženy se stane teta, co se jim hrabe ve skříni. Oba partneři si prohodí role deflektora a retroflektora (asymetrie ve vzdálenosti; Klimeš 2005). Deflektor je ten v páru, kdo se touží oddálit; retroflektor se chce sblížit. Zprvu byl retroflektor muž, po té, co to v něm přeskočilo, se stal deflektorem. Když se k němu chce žena přiblížit, tak zjišťuje, že k ní nic necítí, že se mu ani nelíbí, nepřitahuje ho, nechce se mu do vztahu investovat žádnou energii.

Jak využít jevu zlomu k pocitovému uzavření vztahu

Tento jev pocitového zlomu na konci vztahu se dá „uměle“ navodit tím, že člověk se poctivě snaží o obnovu vztahu alespoň rok. Když vztah zachraňuje opravdu s nejlepším vědomím a svědomím rok a on stejně zemře, pak toto marné úsilí ho zbavuje subjektivní viny („víc už se dělat nedalo“) a objevuje se tam jev, který známe u normálních úmrtí od pozůstalých.

Jakmile jsou péčí o umírajícího chronicky přetíženi, začnou říkat: „Možná by pro něho bylo lepší, kdyby umřel. Smrt by byla pro něj vysvobozením.“ Tato sociálně tolerovaná projekce je samozřejmě výpověď o tom, že smrt příbuzného bude vysvobozením především pro pozůstalé, takže následná fáze smutnění je krátká, protože smutnění se z větší části realizovalo právě v terminální fázi při péči o umírajícího (efekt krále Davida; 2Sam 12,20).

Stejný mechanismus u vztahů pomáhá je pocitově uzavřít, udělat tlustou čáru bez potřeby se do nich vracet a doba marného úsilí o záchranu vztahu se pak započítává do „vdovského času“, tedy doporučované přibližně roční pauzy mezi mezi starým a novým vztahem. Když se člověku pak po vztahu zasteskne, tak si řekne: „Já vím, je to škoda, ale nedalo se víc udělat. Vzpomeň si, co jsi všechno pro jeho záchranu udělal, co tě to stálo sil. Prostě je to jako úmrtí v rodině...“

Kupodivu tato technika funguje i v těch případech, kdy si člověk rozbije vztah svou vinou, i když to bývá složitější a těžší, protože člověka tíží vědomí „nebreč, kdybys nebyl/a debil, nemusel/a jsi přijít o rodinu a děti“. Odpustit sám sobě je vždy těžší než odpustit druhému (například jak vidíme na autoagresi u potratů a následné neplodnosti: „Já kráva jsem si zabila dítě, po kterém teď marně toužím.“).

Vyčerpání sil je sice nepříjemné, ale dává člověku pocit vědomí, že udělal vše, co bylo v jeho silách (ztráta subjektivní viny). Naštěstí pevná identita se buduje právě překonáváním nepříjemných zážitků, takže vzniká pocit: „Jsem vdovec/vdova – vztah mi byl vzat.“

Klientům připomínám i fakt, že vinu, hřích či omyl je možno zpětně chápat jako životní křižovatku. Je to jako na silnici. Někdy uděláme velkou řidičskou chybu, např. nedáme přednost a nic se nestane. Jindy se i malá nepozornost zvrtne v tragédii. To platí v celém životě – není úměra mezi vinou a jejím následkem. I když se snažíme chyby nedělat, děláme je (errare humanum est) a některé takové chyby nás posílají na životní dráhy, po kterých jsme rozhodně nikdy nechtěli jít, ať je to naše vina nebo ne. Věřící mají výhodu, že to mohou chápat jako přání Boha, který je posílá budovat Boží království na „jiném pracovišti“ (je to užitečné alespoň pro druhé, když ne pro mě – alocentrická motivace). V rámci egocentrického pohledu na svět je pravda těžší se smířit s tím, že musím dožít život, o který jsem se nikoho neprosil a který nemám pod svou kontrolou. Prostě je třeba se chovat k nové partnerce jako k princezně a ne jako k záplatě či trapné náhražce za ztracenou rodinu. Zejména muži totiž nemají po rozchodu problém si najít souložnici, ale mají problém se do ní zamilovat, a tak ji povýšit na královnu. Fakt, že ona je miluje jim připadá bezcenný, tzn. muži bývají ve vztazích s převoznicemi deflektory: „Jo, je hodná, ale nemiluju ji.“ (Klimeš 2005, 2. kap.)

Jev zlomu v rámci teorie preferenčních křivek a zvratové teorie

Zvratová teorie objevila v rámci psychologie jev hystereze, ač tento termín sama nepoužívá (Apter 2008). Slovo hystereze je známé spíše ve fyzice a popisuje různé jevy zlomu, například vypínače či termostaty na kontrolu teploty topení. U zdravých lidí mechanismem hystereze funguje například spánek. Cílem hystereze bývá zabránit oscilacím na přechodu. Například večer se člověku nechce spát (klidový stav je nepříjemný), ráno se mu nechce vstávat (klidový stav je naopak příjemný). Díky tomu buď bdíme, nebo spíme, ale vyhybáme se mrákotavým stavům.

Bod zlomu u rozchodu je zjevně také projev hystereze mezi dvěma preferenčními silami: přitažlivou a odpudivou. Když jsme ve vztahu, tak chceme v něm být a hystereze nám při drobných krizích brání od sebe se odtrhnout. Když ze vztahu odejdeme, tak právě stejná hystereze nám brání, abychom se k sobě přes občasné návaly lásky vrátili. Tuto hysterezi je možno dobře popsat pomocí preferenčních křivek (Klimeš 2005, animace na http://preferencnikrivky.klimes.us). Následující obrázek je z pohledu muže, samozřejmě ženy to mají stejně, jen se liší typickou rétorikou:

Čtyři mužovy síly – přitažlivost, odpudivost, přebuzení a podaktivace – udržují ženu v optimální vzdálenosti od muže. Apetence ženu přitahuje, takže ta má být vůči této křivce vpravo. Averze ji odpuzuje, takže žena má být od křivky vlevo. V pohodovém stavu je minimální averze i apetence a žena se nachází mezi křivkami. Žádná ze sil není aktivována a muž tedy říká, že jejich vztah je v pohodě – má ženu tam, kde ji chce mít, a ta uspokojuje jeho partnerské potřeby.

V krizi narůstá a posouvá se averze, která má sklon vytlačit ženu do větší vzdálenosti, tzn. k rozpadu vztahu. Tomu brání hystereze, zejména zesílením apetence. Muž se racionálně, ne citově, přesvědčuje, že každá je nějaká, že to přeci nezabalí, když už jsou spolu tak dlouho, a tak silou vůle zesiluje apetenci, aby udržel vztah pohromadě déle, než je mu citově příjemné. Začíná latentní fáze rozchodu, která u vztahu s dětmi zpravidla trvá několik let.

Když odpudivá síla ještě naroste dojde k překlopení hystereze. Spouští se rozchod. Dominantní silou, se kterou je identifikován, je averze, tzn. stává se navrhovatelem rozchodu. Žena je vytlačena do velké vzdálenosti. Muž má sice frustrovanou apetenci, tzn. občas se mu zasteskne, ale toto stýskání je zdegenerované, takže se projevuje tím, že si přehrává vzpomínky na útrapy předchozí fáze a říká si, že se nevrátí za živého boha. Takto vzniká jev zlomu – něco se v něm zlomilo, jinými slovy hystereze se překlopila, gejzír vybuchl.

Závěr

V partnerském poradenství je třeba sledovat, zda klientův vztah má sklon se uzavřít zlomem, protože neukončitelnost vztahu je nežádoucím jevem, který trápí lidi celé dekády. Proto je užitečné klienty upozornit, že v psychologii známe techniky, jak pracovat s vlastním prožíváním, aby tento pocit přecvaknutí a tlusté čáry za minulostí spontánně vznikl. Sice není to otázka dnů či týdnů, ale spíš měsíců a roků, nicméně to funguje a člověku zůstává pevná identita vdovce s vědomím, že pro vztah udělal vše. Toto je též jedna z odpovědí na častou otázku klientů: „Jak mám na něj/ni zapomenout?“

Literatura

Zeigarnik Bluma Vulfovna: Über das Behalten von erledigten und unerledigten Handlungen, Psychologische Forschung, 1927. 9, on-line: http://interruptions.net/literature/Zeigarnik-PsychologischeForschung27.pdf

Klimeš Jeroným: Frustrační teorie partnerského vztahu a otázka jáství. Konfrontace, 1, 1997, on-line: http://frustrace.klimes.us

Klimeš Jeroným: Křesťanství, vztahy a sex. Novela Bohemica, Praha, 2016, ISBN: 978-80-87683-57-6

Klimeš Jeroným: Partneři a rozchody. Portál, Praha, 2005, ISBN 978-80-262-0575-3, 240s

Apter, M. J. (2008). Reversal theory. Online http://www.reversaltheory.net/Reversal-Theory-Domains/Reversal-Theory-Domains.html

Příklad zlomu u věřícího páru

Vážený pane doktore,

srdečně Vás zdravím a taky nesměle a s pokorou se na Vás obracím s dotazem a s nadějí, že mi třeba odpovíte nebo mi aspoň dáte rozhřešení na dálku. Ještě před položeným dotazem Vám chci poděkovat za všechny Vaše přednášky, knížky co jste napsal a moudré rady co se dají prostřednictvím internetu dohledat. Díky nim a taky díky Bohu jsem pořád vdaná, i když během našeho 20letého manželství docházelo k problémům a po 15letech to skřípalo snad nejvíc za celou dobu. A právě v této době největší krize, kdy na mě i na děti byl manžel verbálně hrubý, zadlužoval rodinu za mými zády a svými sopečnými výbuchy vzteku ničil všechno živé, co bylo ve mne, jsem se dostala do slepé uličky a neumím najít cestu dál (masakr vztahu, JK).

Připletl se mi do cesty muž (rozvedený kolega), který mi poskytl útěchu, své srdce a během našeho nevinného přátelství se zamiloval. Zamiloval se tak moc, že si život beze mne neumí představit a i mé srdce se od řvoucího manžela přesunulo k tomuto muži, byť jen platonicky a pasivně (citová nevěra, JK). Trvá to už dlouho a přiznám se, že bych to neřešila a žila bych tak dál.

Ale můj manžel jakoby se probral z mrtvých, najednou uviděl spoušť co za sebou zanechal, za vše se omluvil, chce mé srdce zpět a snaží se vše napravit. Odpustila jsem mu, fyzicky jsem pořád poslušná a věrná manželka, co ctí svého muže, ale moji citovou nádobu už plní dávno někdo jiný a nedokážu se toho vzdát!!! (citová nevěra, přesněji řečeno je partnerkou někoho jiného než svého muže. JK).

Vyznávám to jako hřích každý den, ale nedokážu srdci poručit koho má milovat a koho ne. Mám to říct manželovi nebo to mám nechat "u ledu"? Mám šanci před Boží svatostí, když jsem fyzicky s manželem a citově někde jinde? Manželství je tak složitá věc, že vůbec nevím, jestli to zvládnu. Motivací jsou mi tři děti a víra v Boží milosrdenství. Poraďte mi co mám dělat. Ať udělám cokoliv, vždy bude někdo trpět...

Moc Vám děkuji, byť jen za letmou přímluvu a přeji Vám hodně pracovních úspěchů, ale hlavně spokojené manželství :-)

S pozdravem

N.N.

Hlavní argument pro obnovení vztahu jsou tři děti. Manžel se snaží, takže by to mělo jít. Je třeba se abstinovat od kolegy (např. změnit místo), pak se stane vdovou a city alespoň částečně se vrátí na manžela. (Více viz kapitola o nevěře v mé knize Křesťanství, vztahy a sex.)

Osobně si myslím, že tento příklad je názornou ukázkou toho, co čem mluvil Ježíš (Mt 9, 19): „Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží." Ono slovo smilstvo (řecky porneia) v tehdejším významu znamenalo nějaký masakr vztahu, zejména sexuální. To se právě v tomto stalo a žena prošla popisovaným zlomem. Vztah k muži zemřel (a ztratil přirozený charakter nerozlučitelnosti) a jen Bůh ví, jestli se ho podaří vzkřísit z mrtvých. Manželé by si měli dávat úzkostný pozor, aby své vztahy do tohoto stavu nedovedli.

V katolické morálce se zdůrazňuje, že vedle Božích zákonů existuje přirozený zákon, čili přírodní zákony. Tedy paralelně k náboženskému zákazu rozvodů, existuje psychologický jev nerozlučitelnosti partnerských vztahů. Ten nyní prožívá manžel – on není schopen projít zlomem vztahu, není schopen jej v sobě ukončit stejně, jako ona momentálně není schopna v sobě uzavřít city ke kolegovi. Pro muže ještě manželství neskončilo, pro ženu už ano. Obecně se ale i v náboženství berou vztahy za smrtelné (na rozdíl např. od duše), a počítá se s tím, že jednou skončí (Mt 22, 30). Nemělo by to ale probíhat takto, prostě řvát na ženu se nevyplácí.