Poučení z Bíliny - Víme, jaká je síla fantazie?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2006

Lidi mají jednu scestnou potřebu - onálepkovat vrahy Kamily různými psychiatrickými diagnózami. "To přece nemůže udělat normální člověk!" říkají. Ano, vražda Kamily je pro normální lidi nepochopitelná. Nedokáží si představit, co takovým klukům běželo hlavou. To je ovšem nevědomost běžných lidí, nepsychologů. Také to ještě neznamená, že ti kluci sami byli psychicky nemocní.

Pokud vrahům za každou cenu vnucujeme diagnosy, tak tím vlastně je omlouváme - diagnóza rovná se nemoc a nemoc rovná se neschopnost ovládat své chování. Uvědomme si, že i s autem ve vynikajícím technickém stavu se dá způsobit autohavarie, při které budou umírat lidi. Stejně tak naopak - i s autem v mizerném stavu se dá někdy jezdit vcelku obstojně, když respektujeme jeho možnosti. Psychiatrické diagnózy tu opravdu nejsou proto, aby vysvětlovaly nepochopitelné kriminální chování.  

Bohužel je pravda, že minimálně dva z vrahů jsou z psychologického hlediska asi tak zdraví jako já, vy či kdekdo z vašich kamarádů. Proto je dobré rozumět důvodům či mechanismům, které vedly k smrti Kamily. Je to především fantazijní práce, skupinová dynamika a sociální patologie.

Jak kontrolovat fantazijní práci?

U Jakuba sice našli znalci jistou poruchu osobnosti, ale on byl jen jeden z členů velké party, která se scházela v Praze nedaleko Karlova náměstí. Tam kluci vymýšleli plán, že někoho zabijí, snědí a při tom se nechají nahrávat na video. "To prodají za těžký prachy perverzním Němcům, aby nemuseli chodit do práce jako jiní čeští kokoti." (Míněni zřejmě rodiče.) Za těmito úchylnými fantaziemi však u většiny z nich nestojí žádná psychiatrická porucha. Je to zčásti klukovina, frajeřina, hledání identity, vzrušení, zábavy atd. Že kluci nepociťují žádnou brzdu, když přijde na otázky lidského života - to není psychiatrická úchylka - to je jen špatně vychované morální cítění.

Jestli si myslíte, že jejich rodiče udělali někde nějakou výraznou výchovnou chybu, tak se opět mýlíte. Jejich výchova se nijak nelišila od způsobu, jak své děti vychovává většina naší společnosti. Prostě dneska zkoušíme vychovávat bez morálky. Kdo z vašich známých doma hovoří dětem o morálních zásadách? Copak není módou žehrat na morálku, že jsou to jen pouta, která produkují sexuální bloky, podvazují kreativitu atd.?

Nedávno byl v Německu skandál - děti na základkách si pomocí mobilů posílají pornovideo, záznamy zabíjení lidí, vlastní rvačky, natočenou šikanu spolužáků atd. To není individuální, osobnostní patologie, která postihuje sem tam nějakého úchyla ve společnosti. To je patologie sociální, která zasahuje plošně celou společnost. Takové excesy ala Bílina je pak jen vrcholek tohoto ledovce. Připravme se na to, že těchto případů bude zákonitě přibývat. Přesněji řečeno, těchto případů už přibývá - například stačí vzpomenout pálení či mlácení bezdomovců, které se nahrává na video a dává na Internet.

Jakub se ten večer s Kamilou pohádal. Jednalo se o jejich tradiční žárliveckou hádku, kterých za poslední dva měsíce měli mezi sebou bezpočet. Tato hádka ničím nevybočovala z normálu, který popisují jejich deníky. Jakub s Kamilou nespřádal žádné perverzní fantazie. Maximum jeho touhy v této době bylo milovat se na záchodkách v pizzerii a mít pravidelný sex. Tedy žádná nekrofilie, žádný sadismus.

Bohužel po této hádce Jakub se dává do řeči se Šterclem. Ten byl napružený z Prahy, kde mu kluci sráželi sebevědomí, že jejich slavný kanibalistický plán nikdy nevyjde. Tak vyhecuje Jakuba, který na to zprvu zřejmě neměl ani pomyšlení. Společně zpracovali i Řežňáka: "Dneska to musejí udělat. Dneska nebo nikdy..." Ani tento proces není v principu patologický. To je obyčejný sociální tlak, přizpůsobení se, mírná opilost atd. Prostě horečka sobotní noci. I zde bychom si marně lámali hlavu jakoukoli psychiatrickou diagnózou.

Na Kamilu v té době došlo ne proto, že by zapadala do nějakého strašně sofistikovaného plánu, ale prostě protože byla dostupná. Byla to jediná holka, která je v tu chvíli neposlala k šípku. To trochu připomíná malé děti. Když si hrají na oběšence, tak vždycky oběsí svého kamaráda či spolužáka. Nikdy ne cizího člověka, kterého neznají.

Na Kamilu se tedy tak přibližně napasovaly plány, které byly stokrát prodiskutované v hospodě a přehrávané ve fantazii. I když skoro nic od začátku neběželo, jak očekávali, přesto už jejich chování mělo rámcově vyšlapané cestičky.

Mnoho nesmyslů vznikalo situačně, ze šoku. Tedy opět žádná osobnostní patologie. Abychom měli srovnání z nekriminální oblasti. Muž si na cirkulárce uřízl prst. Ten si pak přilepil vteřinovým lepidlem. Načež samozřejmě prst již nemohli lékaři přišít. Ťukáte si na čelo, jaký ten chlap byl magor? Ano, on by si taky mohl vykroutit krk, kdyby se nejednalo o něho. To nebyla jeho hloupost či nedostatek inteligence, ale obyčejné zkratové chování v šoku.

Stejně tak i u kluků v Bílině vidíme nepředstavitelné hlouposti, kterým bychom se normálně smáli, kdyby to všechno nekončilo smrtí - budeme skákat po hrudníku, aby zlomená žebra propíchla srdce; seberu jí kalhotky, aby to vypadalo jako sexuální vražda. Tyto nesmysly vznikaly situačně. Ze situačního jednání v šoku však nemá cenu odvozovat jakékoli hlubší závěry.

Vyjímečné tresty, které všichni tři po právu dostali, si však nevysloužili za chování, které již od nějaké chvíle nemohli kontrolovat, ale především za to, že nekontrolovali svou fantazii, že včas nezastavili své plány, že vůbec otevřeli svou mysl těmto myšlenkám  - jen tak z plezíru zabít člověka. Říkáte si, že takto se provinil i zbytek party, která teď v klidu většinou studuje vysoké školy. Ano, máte pravdu. Ale to je holt lidská spravedlnost. Ta může vycházet jen z pozorovatelného chování.

Poučením z Bíliny by nám mělo být, že pro naše děti potřebujeme nějaký nástroj, jak kontrolovat nejen jejich pozorovatelné chování, ale i fantazie. Při výchově rozhodně nestačí právnický přístup: "Zajímá nás, jen co děláš. Tvé myšlení a slova jsou nám ukradené." Zkrátka je třeba učit děti ovládat a kontrolovat mysl. Prostě někde se musí naučit tuto metodu: čas od času zastavit, zbilancovat minulost a distancovat se od svých špatných sklonů. Je jedno, jestli tomu budeme říkat zpytování svědomí jako křesťané, očišťování mysli jako buddhisti nebo psychohygiena jako psychologové, ale v každém případě je to velmi potřebná dovednost. Na druhé straně je zřejmé, že tyto věci děti škola nenaučí. Zkuste někdy zapřemýšlet, kde se to tedy mají děti naučit, když morálka je už drahný čas z módy?  

Psychické trauma vzniká s odstupem času

Z psychologického hlediska bylo dále zajímavé pozorovat, jak se vyvíjel vztah Kamilčiných rodičů k Jakubovi. Ten pár dní po vraždě zdaleka nebyl tak negativní, jako je dnes, rok a půl po vraždě. Psychická zranění oproti tělesným zraněním totiž vznikají a vytvářejí se s velkým časovým odstupem od vlastní tragické události. Ano, kluci zabili Kamilu 30. ledna 2005, ale psychické trauma postupně a průběžně vznikalo následující měsíce. Spíše by se mělo říci, že se vytváří ještě teď.

Ukažme si, jak to asi probíhá. Její otec říká: "Když přijdu k ní na hrob, tak s Kamilkou mluvím tak, jako kdyby tady byla. Normálně si povídáme." Takové rozhovory s blízkými, co nás navždy opustili, jsou relativně časté. Nicméně nejsou to rozhovory s reálnými lidmi, s reálnou Kamilou, ale pouze s její fantazijní postavou. Tu si vytváří a přivolává mysl jejího otce jako jakousi loutku, která jej má na hřbitově zbavit návalů smutku a bolesti.

Fantazijní Kamila ale není reálný člověk, je to jen produkt jeho hlavy, a tak mu zrcadlí jeho stavy zpět. Po takových rozhovorech se lidé často cítí hůře než před nimi, protože si neuvědomují, že naléhání na fantazijní postavu je jen nátlakem na sama sebe.

Fantazie také neodlučitelně svazuje Kamilu s Jakubem. Prostě kdykoli se rodičům zasteskne po Kamile, řeknou si: "Proč tady není?" Odpovědí si: "Protože ji Jakub zabil." Takto si vzápětí k fantazijní Kamile přivolají do hlavy i fantazijní postavu Jakuba  - pochopitelně, protože reálný Jakub je už dávno ve vězení.

Nyní se snaží od této fantazijní postavy Jakuba zjistit, proč Kamilu zabil. Ale to není reálný Jakub, ale jejich představa o Jakubovi. Ta neví nic víc a nic míň než oni sami. Ta jim nemůže říci, proč to udělal, nemůže se jim ani omluvit. Jakýkoli nátlak na fantazijní postavu Jakuba či debata s ní jsou bezpředmětné. Ta jen pasivně existuje v jejich mysli a přesto vůči ní narůstá nenávist, která roste s každým měsícem a vlastně takto postupně Kamilčiny rodiče týrá až deformuje. Oni se této fantazijní postavy Jakuba nemohou zbavit, protože si ji sami přivolávají, když se jim stýská po Kamile.

Má-li jim psycholog pomoci a zmírnit psychické trauma, musí je co nejrychleji po dané události naučit důsledně rozlišovat mezi reálnými lidmi, které prakticky už nikdy v životě nepotkají, a těmi fantazijními, se kterými naopak budou žít až do konce života. Povýtce existují jen dvě metody, jak fantazijní postavy vyhnat z hlavy. Obě jsou v praxi nepoužitelné. Posuďte sami - prohnat si kulku hlavou nebo Alzheimer. Nicméně není třeba zoufat. I na fantazijní postavy platí určité fígle. Jen jsou jiné, než na jaké jsme zvyklí u reálných lidí.

Zkrátka, i zde je to fantazie, která odvíjí své začarované kruhy, které se těžko rozplétají, i když nastokrát známe jejich podstatu. Práce s fantazií je složitá, protože se chová jinak, záludněji než realita, ale přesto její dopad na chování a naše prožívání je tak výrazný, že stojí za to jí věnovat více času nejen v našem soukromém životě, ale především ve výchově. Budiž nám toto poučením z Bíliny.