PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Když mi Betynka položila tento dotaz, překvapilo mě, jak dlouho jsem se nad touto otázkou nezamyslel. Asi tak od gymnasiálních časů? Těžko říci. Každopádně je to jedna ze zbytečných otázek. Podobně jako související otázka, kdo to má na světě horší, muži nebo ženy? Člověk naštěstí nemá na výběr. A dodejme - chraň ho ruka Páně, kdyby měl.
Jsou oblasti života, ve kterých je lépe, když je nám něco přiděleno, než když si můžeme vybírat. Například u adopcí se ví, že je lépe, když rodičům vyberou dítě jiní lidé, třeba odborníci, než když je necháme nad stolem s miminama přemýtat, jestli holčičku nebo kluka, jestli modrookého nebo usměvavou... Důvod není na první pohled jasný, je totiž třeba počkat pár let, abychom viděli, jak to celé dopadne. Konec dobrý, všechno dobré, ale běda, když to dopadne špatně. Tak se tito rodiče začnou ve fantaziích vracet do okamžiku rozhodnutí: "Víš, my jsme si asi měli vzít to druhé dítě..." Podobně hrůznou Sofiinu volbu měli rodiče v Třebíči: Máme si nechat to dítě, které jsme rok vychovávali, nebo to, které je geneticky naše. Nevím, jaká je dnes jejich odpověď. Já osobně bych si nechal to, do kterého jsem investoval spíš jeden rok práce než jeden orgasmus či spermii. Nicméně i u nich se celé hodnocení bude odvíjet od konce: Když jim dítě skončí špatně, pak se budou vracet ke kritickému rozhodnutí a říkat tu či onu variantu: "Ty máš problémy s drogama, protože nejsi naše dítě," nebo stejně přesvědčeně: "Ty máš problémy s drogama, protože tě rok vychovávali úplně jiní rodiče. A i psychologové říkají, že první rok je nejdůležitější." Přitom obě tvrzení jsou stejně nesmyslné. Konec konců návraty k bodu špatného rozhodnutí jsou typická i v manželství: "Proč já blbá si nevzala Pištulu Hufnágela!" Tento fakt mi připoměla trochu vulgární hláška, která kolovala po internetu: "Jsem ráda, že mi manžela vybrali rodiče. Při pomyšlení, že jsem si takového kokota vybrala sama - by mě jeblo!"
Tedy nevím, jestli to mají ženy lepší než muži, každopádně jsem rád, že mě nikdo před 43 lety nenechal vybírat, co chci být. Kromě toho dnes už si 43 let buduju identitu muže, navíc vcelku úspěšně, tak je nemožné si představit, jaké by to bylo, kdybych budoval 43 let identitu ženy, žirafy či uhelného velkorypadla.
Psychologové používají někdy tyto projektivní otázky jako teploměr, který měří, jak moc je klient nespokojený ve svém životě, jak by rád vyskočil ze své kůže. Stejně tak funguje pohled na sebe do zrcadla či otázka, co si asi o Vás myslí lidi v tramvaji. Všechny tyto otázky indikují spíše chronickou, ale někdy jen aktuální nespokojenost s vlastním životem. Jakmile se nám třeba nelíbí vlastní jméno či obličej v zrcadle, je to známka toho, že nejsme se sebou spokojeni. Dobré je neskončit u tohoto konstatování, ale hned si položit následující otázku, co je u mě v poslední době zdrojem této mrzutosti.
Obecně není možno říci, zda to mají na světě lehčí ženy či muži a následně ani odpovědět, kým je lépe být. A to z podobného důvodu jako není možno přesně určit IQ člověka. Jestliže má někdo dílčí IQ v počtech 140 a v sociální inteligenci 90, jaké je jeho konečné IQ? Všem je jasné, že každé číslo, které teď vyslovíme, je hausnumero, protože sčítáme jablka a hrušky. Můžeme pouze vyjmenovat, v jakých oblastech či v jakém věku to mají ženy lepší než muži. Tím ale získáme řadu vcelku banálních konstatování: Muži jsou vyšší, tedy s grácií sundavají věci z kredence. Jsou silnější, ergo snadněji otvírají zavařovací sklenice. Ženy jsou menší, ergo se lépe vejdou do Fiata Uno…
Aby těch banalit nebylo přespříliš, tak jeden filosofický dotaz: Mají se ženy lépe než muži, když se v průměru dožívají vyššího věku? V antice se například říkalo: Komu bozi přáli, ten umírá mlád. Proto místo zbytečných otázek bych se raději zeptal: Co jsme udělali proto, abychom na sklonku našeho života umírali v důstojných podmínkách? Vychováváme například děti tak, aby se k nám ve stáří rády vracely?