Paměť dětí na traumatické zážitky
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2004
Na Smíchově jsem bydlel asi dva roky, když tak jednou čekám na autobus a na zastávku přišla také má sousedka, důchodkyně. Dali jsme se do řeči a já povídám, že jsem byl se studenty v Terezíně. Ona mi řekla větu, kterou jsem v tu chvíli čekal nejméně: "Já tam nerada jezdím. Vždycky, když jedeme s autem okolo, tak si schovávám hlavu pod přední desku." Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že má sousedka tam byla jako malé dítě. Dále mi vyprávěla jeden příběh, který mi utkvěl v paměti.
Má sousedka totiž byla v Terezíně s kamarádkou a tehdy jim bylo tak okolo 8 let. Starali se spolu o jednu malou holčičku, které mohly být tak tři až čtyři roky, a tu učily říci německy číslo, kterým se namísto vlastního jména musely hlásit při nástupu. Tato malinká nebyla schopná si zapamatovat dlouhou německou číslovku, a tak to do ní hustily horem dolem. Nakonec se to naučila. Na příštím nástupu stály zase ve špalíru a uličkou pochodoval nějaký dozorce. V tom nečekaně tato malá holčička vystoupila z řady, asi se chtěla pochlubit, že to číslo umí, a začala je bez vyzvání nahlas deklamovat. Nicméně tento dozorce dělal, jako by ji ani neviděl. Místo toho to mrně nakop okovanou botou do břicha a při dalším dokroku mu rozšlápl hlavu. Má sousedka říkala, že dodnes nemůže zapomenout praskot bortící se lebky své malé kamarádky.
Tento hrůzný příběh je dokladem toho, že děti si dokážou pamatovat traumatické příběhy a poměrně přesně je interpretovat. Robyn Fivush z Emory University sledoval schopnost dětí rozpomenout si na zážitky při hurikánu Andrew, který v roce 1992 zpustošil Floridské pobřeží. Ukázalo se, že již předškolní děti jsou schopné traumatické zážitky popsat s podivuhodnou přesností. Navíc šest let na to, tj. ve věku okolo 9 - 10 let, si tyto zážitky stále pamatují včetně ještě patrných projevů stresu.
Zajímavá jsou i zjištění ohledně intenzity prožitku. Ukazuje se, že ani nezáleží tak na tom, jakým stimulem byl stres vyvolán (zda to byla voda, oheň, střelba do lidí ap.), ale záleží především, jakou intenzitu měly tyto zážitky, zda dotyčný opravdu prožíval ohrožení života. Tato 'odpověď na dávku' (dose-response) je zatím nejlepším prediktorem vzniku patologické posttraumatické stresové poruchy (PTSD).
S intenzitou stresu pochopitelně i souvisí různý způsob zapamatování. Intenzivní stres působí mírnou retrográdní amnesii. Děti si vybavují méně detailů, které negativní události předcházely, než děti s mírným stresem. Naopak z průběhu katastrofy jsou jejich vzpomínky přesnější, konsistentnější a stabilnější v čase. Tyto závěry potvrzují, že vzpomínky z extrémního stresu mají mnohem více podobu zkamenělé vzpomínky, jako by televizního záznamu, naproti tomu vzpomínky z mírného stresu jsou spíše rekonstrukcí zažitého a je mnohem jednodušší je kontaminovat a pozměnit aktuálním prožíváním. To koresponduje i se zkušeností mé sousedky, která si zmíněnou scénu pamatuje včetně sluchového vjemu.
Z hlediska praktické klinické psychologie je však nejdůležitější otázkou, jak pracovat s těmito extrémními zážitky. Zakázkou klientů bývá zpravidla přání, aby psycholog nějak zařídil, aby na danou událost zapomněli. Toto přání je bohužel nevyslyšitelné, proto je cílem tyto vzpomínky modifikovat a oslabit. Traumatické vzpomínky mají sklon perseverovat a neustále se přehrávat v nenadálých okamžicích. Přirozenou obrannou reakcí člověka jsou pokusy toto opakování zastavit, protože při každém vyvolání jej znova zaplaví úzkost a strach. Bohužel v tomto případě je behaviorální metoda mentálního stopu naprosto neúčinná, má jen krátkodobý odkladný účinek. Mnohem účinnější jsou paradoxní intence.
Klienta povzbudíme, aby si uvědomil, že jeho nepřítelem není fakt, že daná událost se kdysi stala, ale to, že se mu neustále ve fantazii přehrává. Je tedy třeba přenést pozornost z minulosti, uvědomit nebezpečí fantazijního přehrávání scény v současnosti a na to zaměřit plné terapeutické úsilí. Klientovi není přirozené vědomí, že v nové situaci se již bolest a utrpení nemůže opakovat, a proto je třeba zabránit narůstajícímu stresu, který vtíravá vzpomínka vyvolává. To se dá provést řízenou samomluvou, kdy klient k sobě konejšivě promlouvá jakoby k malému dítěti: "Tak vidíš, teď už je to jen vzpomínka. Teď už ti to nemůže ublížit. Teď už to nebude bolet. Můžeš tedy zůstat klidný. Můžeš se na to dívat jako na reklamu v televizi. Dokonce si to můžeš přehrát desetkrát za sebou a stejně ti to už nemůže ublížit." Takovou řízenou samomluvu je třeba aplikovat v tom okamžiku, kdy se vzpomínka spontánně vynoří, tedy například hned po probuzení z noční můry. Opačné pokusy vzpomínku násilně ukončit či zapomenout spíše posilují stres a napětí, a to je v důsledku i mechanismus, který opakování vzpomínky naopak podporuje.
Další technika, která snižuje živost vzpomínek, je mnohonásobné převyprávění. Ve forenzní psychologii je tento fakt na škodu, protože renarace zvláště u dětských svědků vzpomínku zplošťuje, zbavuje detailů, schematizuje a de facto převádí obraz a zvuk na pouhou řadu slov. To, co je ve forenzní psychologii nevýhodou, můžeme naopak s úspěchem využít v klinické praxi. Tedy chybné jsou přirozené reakce dospělých: "To muselo být hrozné. Fuj, to mi ani nevypravuj. Radši na to zapomeň." Pokud děti k vyprávění povzbudíme, děti scénu popíší a zčásti znovu prožijí. Tentokrát ale v klidném a bezpečném prostředí. Toto znovuprožití scény z části přepíše původní paměťovou stopu a každé následující převyprávění pak čerpá informace nejen z původní vzpomínky, ale z i těchto průběžných převyprávění. Tímto mechanismem se ze živé vzpomínky pomalu stává řada frází, která původní zážitek pomalu odsouvá na vedlejší kolej a do zapomnění.