Návštěva hudební školy je zejména v menších městech spojena s většími obtížemi, neboť hudební školy narozdíl od základních bývají zpravidla jen ve větších městech a žáci musí dojíždět větší vzdálenost. Často se taky stává, že, když rodiče jsou nakloněni hudebnímu vzdělání, podporují dítě i v jiných oblastech. Například dítě navštěvuje základní školu s rozšířeným studiem jazyků, k tomu má v pondělí tenis, v úterý chodí zpívat do sboru, ve středu je fotbal, ve čtvrtek má hodinu klavíru a pátek se jezdí na chatu. Rodiče kromě výsledků v základní škole kladou všechny ostatní zájmy na roveň a omlouvají jedno druhým: "Víte, pane učiteli, on moc necvičil, neboť ..." a nyní vyjmenují všechny koníčky, kterým se dítě věnuje. Při tom je zřejmé, že dítě nemůže stíhat všechno. Rodiče by měli vnést jistý řád do věcí dítěte. Buď vypozorovat, k čemu dítě nejvíce tíhne, nebo rozhodnout, podle svého uvážení a sklonů, na co dají ve výchově největší důraz.

Hra na hudební nástroj je mimořádně dlouhodobá záležitost. Je dokonce delší než učení se jazykům: Zatímco jazyk se průměrně nadaný člověk naučí za dva, tři roky. Tak hrát a sám si doprovodit písničky neumí ani většina dětí v šestém ročníku prvního cyklu. Při tom naučit se hrát třeba na klavír v pozdějším věku je takřka nemožné. Jednak málokterý dospělý má tu disciplinovanost a motivaci, aby se věnoval nástroji každý den, nebo ob den vymezenou dobu. A dále dospělí nejsou schopni si osvojit mentální procesy, které děti získávají zcela spontánně, bez učení: Například vidí-li dospělý řadu tónů: cdefg, tak nejprve přečte c, pak zahraje c, pak přečte d, zahraje d atd. Děti, které však nikdy pořádně noty neumí, čtou jako profesionální hudebník: řada za sebou jdoucích not od c do g. Podobně ani akordy se nečtou po jednotlivých notách, ale na první pohled je muzikantovi jasné, že takto roztažené noty jsou sextakord a takto roztažené noty jsou kvartsextakord. Většina těchto procesů je neverbálních, hráč si zpravidla neuvědomuje jména not. To si můžeme lehce ověřit tím, že necháme hráče číst noty, které plynule, bez problémů hraje. Zjistíme, že je čte mnohem pomaleji a zadrhává se.

Hudební výchova naprosto nevyhnutně předpokládá učitele. Samostatné studium skladeb není možné před ukončením prvního cyklu, tj. 7-8 let. Pravidelný dohled je nezbytný nejen z učebních, ale hlavně z kontrolních důvodů. Vztah učitele k žákovi je zřetelně jiný než na základní škole. Zatímco učitelka na základní škole může najednou učit 20 dětí, učit u klavíru najednou více než 2 žáky je vždy na úkor kvality. Učitel hudby po výtce sedí vedle žáka a věnuje mu veškerou svoji pozornost, což na základní škole není možné. Již z tohoto důvodu je výuka hudby velice nákladná, a proto žáci nemohou mít více než dvě hodiny do týdne. Zpravidla mívají pouze jednu vyučovací hodinu, tj. 45 minut, což je opravdové minimum. Na konzervatoři samozřejmě počet hodin stoupá: student kromě teoretických disciplín má třeba dvě hodiny klasickou hudbu a dvě hodiny improvizaci.

Podobně jako u sousedů, kteří jsou nejprve ochotni snést maximálně čtvrt hodiny denně, ale posléze jim nevadí, že dotyčný cvičí 5 hodin denně. Podobný jev se vyskytuje i u cvičícího: první čtvrt hodiny trvá, než se odpoutá od okolního světa a pohrouží se do světa cvičení. Pak existuje jakési meziobdobí, kdy cvičící nevnímá čas. Pak se dostavuje fáze únavy, kdy si uvědomí, že ho to už nebaví. U dětí je třeba prosadit, aby pravidelně překonávali první fázi nechuti, a dostávali se do druhé fáze, kdy jsou zaujati cvičením. Je však škodlivé nutit je, aby překonávali nechuť, která se dostavuje ve třetí fázi. Je tedy nesmyslné, abychom dítě ze základní školy posílali hrát "alespoň na 5 minut" a rovněž nutit ho sedět u klavíru déle než 1 hodinu.

Vztah k nástroji a úspěšnost žáka závisí na mnoha faktorech, které nejsou zpravidla postižitelné jednoduchou psychologickou metodou. Veliký vliv má soutěživost a cílevědomost, sociální status, který dovednost přináší: dítě jezdí po olympiádách, vystupuje na koncertech, soutěží s vrstevníky o to, kdo bude hrát poslední na školním koncertě, soutěží o přízeň učitelky, jsou beznadějně zamilovány do učitele atd. Nicméně poslední slovo hraje určité osobnostní spojení s hudbou: dítě dostane vynadáno za špatné známky ve škole, jde, sedne si ke klavíru a sní si o lepším světě. V tomto okamžiku je vyhráno. Klavír dítěti slouží jako únik ze 'zlého světa'. Je to sice neurotické ale funkční. Člověk má pak hudbu jako jakousi drogu, kterou musí stále mít.

Při výběru uchazečů musíme přihlížet především na druh školy: Jiné požadavky na máme na dítě, které jde do přípravky, jiné na studenta Akademie. První otázka musí znít, jaké vlastnosti předurčují úspěšnost v základní hudební škole a jaké na vyšších stupních.

Při přijímačkách do základních hudebních škol se zpravidla hledí na talent a zájem dítěte o hru na daný hudební nástroj. Z vlastní kantorské zkušenosti bych však vyzdvihl jiná kritéria.

Mezi další kritéria, které napomáhají úspěchu žáka, patří hudebnost rodičů: Zda rodiče hrají sami na hudební nástroj, zda si doma rodina dohromady zpívá, zda matka zpívala dětem před spaním. Zda mají sklon hrát dohromady čtyřručně nebo muzicírovat v souboru ap.

Na akademickém stupni se již píle a soustavnost předpokládá jako samozřejmost a o úspěšnosti žáka rozhoduje především talent s ctižádostivostí a dravostí. Talent ovšem nezahrnuje jen hudební sluch, ale především hudební představivost: muzikanti čtou noty jako noviny a dokáží si představit všechny nástroje v partu. Velice důležitá je i hudební paměť: Vyprávěl mi prof. Bílek ze státní konzervatoře, že na Akademii cvičil 8 hodin denně, a že náhodou dostal nabídku ve velice brzkém termínu hrát Gershwinovu Rapsodii v modrém. Zkrátka za tři dny byl schopen znát 30 stran velice těžkého notového materiálu zpaměti a zkoušet s orchestrem. To je nepředstavitelný výkon. Přičemž mechanická paměť (tzn. že by ruce hrály jakoby samy od sebe.) zde hraje na rozdíl od nižších stupňů menší roli. Hráči na Akademii bývají schopni vyjmenovat své skladby notu od noty.

Existuje poměrně jednoduchá metoda, jak si ověřit míru hudební představivosti a paměti: Paměť si ověříme lehce tím, že necháme dotyčného opakovat nesmyslné melodie, které jsme mu zahráli jen jednou či dvakrát. O hudební představivosti nám nejvíce poví schopnost zpívat ve vícehlasu a následující dotazy: Požádáme dotyčného, aby si vybavil nějakou píseň, kterou dobře zná, řekněme Chatanooga choo choo od Glena Millera. A požádáme ho, aby nám řekl, zda slyší zpěvákův a zda je tento hlas zřetelně odlišný od hlasů jiných lidí, například K. Gotta. Pak se zeptáme, zda slyší i vyhrávky saxofonové či dechové sekce, dále se ptáme na basu, poté na doprovodné nástroje a nakonec na rytmiku. Tyto jednotlivé stupně odpovídají dokonalosti hudební představivosti: Když dotyčný slyší charakteristicky bubny, čineli ap., můžeme hovořit o tom, že má velice dobrou hudební představivost.

Nicméně, jak bylo řečeno, tyto faktory nepatří mezi nejdůležitější vzhledem k úspěšnosti studia na základním a středním stupni. Na akademické úrovni je již hudebnost patrná z celého způsobu a tempa práce studenta.