Jak můžeme sebe a své děti připravit na stáří našich rodičů i naše vlastní?

Především bychom měli počítat s tím, že jsme geneticky naprogramováni, abychom umřeli zhruba v 80 letech. Proto se v té době nezadržitelně zhoršuje zdravotní stav. Naši rodiče se do toho věku dostanou až nám bude mezi 50 a 60 lety. V tu dobu přijde pro nás náročná životní etapa několika, většinou maximálně pěti let, kdy se musíme o bezmocné rodiče postarat, stejně jako oni se starali o nás, když my jsme byli malé bezbranné děti. To obvykle znamená změnit domácí podmínky. Změnit nebo opustit zaměstnání, abychom se o ně mohli starat nebo pravidelně jezdit do hospicu. Také musíme počítat s poměrně velkou finanční investicí, protože domovy důchodců, pečovatelské služby i hospice už dnes stojí více, než na co stačí důchody. Poměr výdajů dětí a rodičů se tedy v tomto období mění, protože dřív to byli často naopak rodiče, kdo děti i v dospělém věku finančně podporoval.

Co se týče vlastního stáří, je dobré myslet dopředu a už v době maximální produktivní síly řešit definitivní bydlení. Například místo velkého bytu 4+1 nebo atraktivní vilky zakoupit dvojdomek nebo menší byt pro stávající rodinu a garsonku v těsném sousedství, která bude v budoucnu sloužit jako kdysi výměnek pro staré. (Do té doby ji lze pronajímat.) V pozdním stáří se stěhování snáší velmi špatně.

Zbytek článku

“Mami, babička na mě křičela: jdi pryč ty cizí obludo! Ale já jsme jí nic neudělal. Tak proč je na mě taková?” rozbulel se Pavlík, když jsem mu šla dát dobrou noc. Únavou, smutkem i evidentní neschopností vysvětlit pětiletému klukovi, co se s mojí matkou děje, jsem klekla vedle postele a snažila zakrýt, že taky nemám daleko do slzavého údolí...” Romana mívala s rodiči vždycky hezké vztahy a taky si pamatuje, jak se právě oni až do poslední chvíle starali o ochrnutého dědu. “Byla jsem malá a připadalo mi samozřejmé, že táta s mámou se starají – o mě i o něj. Teď jsem na řadě já. Máma má jenom mě. A pokud to půjde, postarám se o ní sama, do léčebny jí nedám. Má světlé chvíle a v těch je šťastná doma. Naštěstí to manžel chápe a trpělivě snáší, že jsme babičce uvolnili naši ložnici a spíme v obýváku, že jsem svoje podnikání a tudíž i příjmy na čas zmrazila, abych mohla obstarat syna i ji. Bez dovolené u moře se obejdeme a na chatu můžeme i s babičkou. Jen Pavlík je ještě malý a moje vysvětlení babiččiny choroby dost dobře nechápe a často bývá smutný a zklamaný, že právě ta jeho skvělá babi, se kterou ještě nedávno chodil na cvičení a do ZOO, je jako vyměněná.”

Umíte si na místě Romany představit sebe? Mnozí z nás by asi jednali podle stejného mravního zákona. Včetně toho, že by svým dětem trpělivě vysvětlovali, jak je pro babičku či dědu důležitá naše pomoc a láska. A že to není od popletené babičky naschvál, když se stále dokola ptá na totéž a po stopadesáté potřebuje objasnit, že ten pán, co s námi bydlí je už patnáct let její zeď Karel a má ji moc rád. A taky, že náramek se jménem a telefonním číslem nesmí sundat z ruky pro případ, že by zase netrefila domů. Kdo tvrdí, že starých nemocných blízkých je třeba děti stranit, protože na ně přece není hezký pohled, ten se plete a tento omyl může být základem jeho izolace ve stáří. Stále totiž platí staré pravidlo Jak si děti vychováme, tak se o nás, až to budeme potřebovat, postarají.

“Jsou dvě období, kdy jsme naprosto odkázáni na druhé – na začátku života a na jeho konci. S tímto biologickým faktem nic neuděláme. Kromě toho byl dřív velký počet dětí jediným způsobem, jak se vyhnout žebrotě na stará kolena. Proto byly děti odmalička připravovány na to, že jednou se budou muset o své stárnoucí rodiče postarat. Tento výchovný apel zmizel pod heslem: Nechci být na obtíž,” říká psycholog Jeroným Klimeš a dodává: “Ale když mám někoho rád, tak mě přece neobtěžuje mu pomoci.”

Evu, která si domů nastěhovala svého nemohoucího skoro devádesátiletého dědečka prý sousedky odsoudily za to, že si do malého bytu nastěhovala staříka neschopného sebeobslužnosti odkázaného zcela na její péči. A navíc nechává svého sedmiletého synka, aby jí s dědou pomáhal. Ten pak ve škole vypráví, že on sám pradědečkovi krájí maso na talíři a někdy ho i krmí lžičkou. “Jirka ho má rád. Často mu vyprávím, jak se o mne děda staral, když jsem byla malá a Jiřík je pyšný, že jsem mu dala po dědovi jméno. A já jsem zase pyšná na Jirku, že mu není zatěžko si s dědou, který se chová spíš jako malé dítě, hrát a povídat si s ním a občas mu i pomoct. Ať si kdo chce myslí, co chce.”

Když budeme před dítětem skrývat, že potřebuje babička potřebuje pomoci s hygienou nebo jídlem, protože to sama nezvládne, naděláme víc škody než užitku, možná i způsobíme, že se dítě bude starých nebo nemocných lidí nakonec štítit, včetně nás, až zestárneme. Ukázat realitu provázenou láskyplnou ochotou a úctou ke starému člověku, je stokrát účinnější průpravou do života, než nekonečné teoretizování o pomoci druhým. Psycholog Klimeš ještě připomíná osvědčený recept: “Vychovávejme děti tak, aby jim bylo s námi dobře. Když nás budou rádi hladit v době, když jsme mladí, hezcí, příjemní, nebude jim dělat problém dotknout se nás a pohladit až budeme staří, scvrklí, zežloutlí...Jestliže je dítě vychováváno bez tělesného kontaktu jen verbálními instrukcemi, v citovém chladu, nelze od něj v dospělosti čekat něco jiného.”

I proto spousta staříků žije osud horkého bramboru, který si různá zdravotnická zařízení přehazují, protože jejich potomci se své povinnosti postarat se o ně vyhýbají jako čert kříži. Samozřejmě, že někteří potřebují i pomoc různých institucí kvůli své vlastní nemoci nebo finanční tísni. Ale jsou i tací, kteří jen nesnášejí konfrontaci se stářím a nemocí anebo si chtějí užít lákadel života a povinnosti vůči potřebným blízkým jim v tom brání. Co je to za lidi? Nejspíš právě ti, jimž se nedostalo zářného příkladu svých rodičů, nebo byli od stáří a nemoci izolováni, jako od něčeho nepatřičného. Ke stáří si tak namísto úcty vybudovali odpor, jako k něčemu obtěžujícímu a hodnému tak akorát rány z milosti.

Starost o křehkou dětskou duši nás vede k pochybám, zda dítěti vůbec sdělit smutné zprávy. Skutečnost, že je náš blízký vážně nemocen, nebo zemřel, je těžko přijatelná a snesitelná pro nás dospělé, a tak si představujeme, že ještě těžší to musí být pro dítě. Jenže jak vědí psychologové a kdysi napsal profesor Matějček v knížce Škola rodičů: “...malé dítě se přizpůsobuje okolnostem života svým dětským způsobem a docela jinak, než očekáváme. S tragickými událostmi se vyrovnává zpravidla daleko lépe a rychleji než dospělí lidé.” V případě smrti blízkého člověka pak podle psychologů o následcích na dětské psychice rozhoduje daleko více to, jak dítě dále žije, jaké má životní jistoty, jaká citová atmosféra v rodině panuje, než událost samotná. Ani pohřeb a atmosféra kolem něj není pro malé dítě traumatizující. Rozumí tomu, co lidé cítí, když pláčí. Všichni společně svůj smutek sdílejí a dávají ho najevo. Rozloučením na pohřbu je podle odborníků zpráva o smrti zcela konkretizována. “Důležité je, aby sám rodič zvládl přijmout nemoc, umírání a smrt blízkého člověka,” připomíná Jeroným Klimeš, “pak i to dítě jde s rodičem a bere tyto přirozené události, jako dané.”

Leží-li stařík nemocen v posteli, není tak těžké dítěti vysvětlit, že babička či děda stůně a my se o něj postaráme, než zase bude moci vstát. Děti to snadno pochopí, protože i ony bývají nemocné a musí zůstat v posteli, zatímco máma s tátou se o ně starají. Ale když je babička ještě docela mladá (sotva 60tiletá) a fit a “jen” občas neví, co mluví, nepozná svou rodinu a ze strachu z neznáma třeba osočuje své nejbližší, mají zákonitě děti v hlavě zmatek: Jak je možné, že děda, který vždycky všechno ví a ničeho se nebojí, si teď nepamatuje moje jméno a neví, jak odemknout dveře?

Co můžete udělat, aby se děti prarodičů s poruchou paměti nebály a nevyhýbaly se jim? Jak jim pomoci s nimi žít, když se o ně doma staráte? Osvědčilo se dětem všechno pravdivě a přijatelně vysvětlit. “Univerzální návod však neexistuje, protože pacienti jsou různí, rodiny jsou různé i jednotlivé druhy demence jíž trpí staří lidé, se projevují různě,” upozorňuje MUDr. Iva Holmerová. “Alzheimerova choroba, jeden z typů demence, postihuje hlavně paměť, a tak ostatní složky osobnosti jsou zachovány, takže člověk, zejména v počátečních stádiích choroby se chová přiměřeně hezky, společensky. V komunikaci s ním pak uspějete, když nárok na jeho paměť převede do vzdálenější minulosti. Tak i člověk s pokročilou demencí může po dlouhou dobu docela dobře vykonávat roli babičky nebo dědečka s tím, že si s dítětem povídá o starých věcech a činnostech, třeba o svých zážitcích z mládí. Tím může být pro vnoučata či pravnoučata obohacujícím společníkem. Naproti tomu dítě může být vhodným partnerem pro něj, protože za něj může na ledascos pamatovat, upozornit, s lecčím mu může poradit. Myslím, že za určitých podmínek - s určitým dohledem, mohou být dobře se doplňující dvojka, která se navzájem obohacuje.” Jenže ne každý stařík je schopen být onou skoro pohádkovou babičkou či kouzelným dědečkem. Lidé s demencí způsobující především změny v chování mají i své špatné nálady, a to pak podle dr. Holmerové nezbývá , než dítěti trpělivě vysvětlovat, že dědeček (babička) ho má stále stejně rád(a), ale jejich vztah kazí nemoc, ne on (ona) sám(a).

Řešíte-li v rodině takové onemocnění vašeho blízkého a s tím související změnu v životě celé rodiny, možná vám pomůže spousta dobrých rad i kontaktů na odborníky na celém území republiky nebo na lidi, kteří také pečují o své nemocné blízké. Najdete je na webových stránkách České alzheimerovské společnosti www.alzheimer.cz , nebo na tel. 420 286 883 676.

Kouzelný magnetofon (rámeček s foto knížky)

Možná už nevíte, jak svým dětem lépe vysvětlit, co se vaším rodičem nebo prarodičem děje a už vůbec vás nenapadá, jak a kde najít pro oba společnou řeč?

Přečtěte si spolu s dítětem bohatě ilustrovanou knížku Joyce Simard, geriatrické poradkyně žijící částečně na Floridě a částečně v Praze. Najdete v ní spoustu inspirace, pro společné chvíle dětí a jejich blízkých trpících Alzheimerem. Koupit ji můžete v sídle České alzheimerovské společnosti v Praze 8, v Šimůnkově ulici, nebo v kontaktních místech po celé republice.

foto MUDr.Iva Holmerová, Ph.D., předsedkyně České gerontologické společnosti a spoluzakladatelka České alzheimerovské společnosti

Když někoho v rodině postihne Alzheimerova choroba, doporučujeme, aby si všichni členové společně s nemocným o nové situaci popovídali, řekli si, jak pravděpodobně bude nemoc jejích člena probíhat a jak se všichni mohou podílet na tom, aby se nemocný cítil co nejlíp a nemoc nepostupovala příliš rychle. Své místo mají v této ”radě” i děti. Jednak mohou být velice platnými pomocníky a také se tím, že mají kus spoluzodpovědnosti, přirozeně připravují do svého dospělého života. Naučí se brát ohled na určitou slabost starého člověka, a to je také obohacuje a kultivuje.