Ženy a muži se znatelně liší ve způsobu utrácení. Ženy jsou ochotny kupovat malé drobnosti pro potěšení a postupně jimi zaplňovat byt. Muži ne. Na tuto ženskou vlastnost se dívají s despektem. Naproti tomu se pak zvednou a koupí si nějaký velký krám, kterým zaplní půlku bytu či zahrady a který je neuvěřitelně drahý.

Mezi tyto neuvěřitelně drahé mužské hračky patří samozřejmě auta. Dokáží obhajovat "nepostradatelnost" svého předraženého vozítka eskamotérskými myšlenkovými konstrukcemi - "strašně výhodná sleva", "neuvěřitelná bezpečnost" nebo "potřeby rodiny" atd.

Muži mají holt pro přepravní prostředky slabost. Dnes jsou to auta, ale dříve to byla železnice, nebo koně. (Například pokud znáte skupinu Vltava, tak jste si mohli všimnout, že pro Roberta Nebřenského je symbolem mužství lokomotiva.) Nebylo by na tom samozřejmě nic špatného, kdyby tato slabost nehraničila někdy až se slaboduchostí.

Zadlužen až po uši

Postěžoval si mi jednou kamarád na svou špatnou finanční situaci. Začali jsme ji rozebírat a já jsem s hrůzou zjistil, že jeho mandatorní výdaje tvoří okolo 20 000 Kč za měsíc. Mimo jiné v tom byl i leasing za auto - 8 000. Prostě před třemi lety si "strašně výhodně" koupil auto za 500 000. Prostě šance, která se podruhé neopakuje... Dnes mu "šance" visí na krku jako mlýnský kámen. Děsí se možnosti, že by přišel o práci. Po práci honí melouchy, aby se dostal nad těch 20 000 Kč. To je penězotok, který jako by tekl z výplatní pásky přímo do kanálu. Z těch jeho manželka v domácnosti nevidí ani korunu.

Kdyby si tehdy koupil ojetinu za 100 000, tak by se sice nevozil v "pořádným fáru", ale zato jeho život byl mohl jet ve mnohem větší pohodě. I v domácnosti je třeba si hlídat kolik vám z výplatní pásky slupnou mandatorní výdaje. Je samozřejmě optimální, když je to méně než polovina vašich příjmů.

Být otrokem volantu

Měl jsem kolegyni, která do práce jezdila autem. Zatímco já jsem sedl do devítky, otevřel knihu a vystoupil na konečné - v klidu a poučen, tak kolegyně mě pravidelně zásobovala historkami - o kreténovi, který ji zase vjel do cesty. Prostě než přijela do práce, tak byla na prášky.

Totiž ono není vždy pravdivé tvrzení, že si lidé při jízdě odpočinou. Velice často slouží auto spíše naopak jako stimulační prostředek, který má člověka vybudit a zásobovat hlavu různými podněty.

Osobně mi na autu nejvíce vadí, že musím dělat, co bych dobrovolně nikdy nedělal - otroka volantu. Dvě hodiny jste k němu přikováni jak k žentouru a musíte čumět před sebe. Přeci jenom není nad pohodlí mít svého řidiče, i kdyby to měl být řidič MHD.

Co Čech, to řidič

Postoje lidí k autům jsou obecně podobné - jak ve vyspělých, tak rozvojových zemích. Auto je zkrátka symbol majetku, bohatství a moci. Nicméně postoj Čechů k autům je dost podobný, jak je vnímají Němci. Nejen že je to známka sociálního statu, ale je to i ostrůvek svobody.

Nedávný humbuk okolo bodového systému jasně ukázal, že Češi nechtějí dodržovat pravidla silničního provozu. Silnice, podobně jako Internet, je místo, kde zákony prostě neplatí, kde se dá jezdit, jak člověka napadne. Prostě ostrov svobody v moři byrokracie a svazujících zákonů. Proti takovým symbolům se těžko bojuje.

Kamarád zdravého rozumu

Nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám rád auta, nebo že se někdy rád nesvezu. Těmito řádky se snažím ukázat, že auta jsou zdrojem řady iluzí. Vyvolávají v nás dojem, že jsou nepostradatelná, že budeme šťastnější, když je budeme mít, že budeme mít u žen větší úspěch atd. Teprve časem zjistíme, že jsme podlehli klamu, a odměnou klamu je jen otročina.

Pokud však chceme klamu odolat, musíme zapojit bohužel tu bambuli, co nosíme od narození na krku - trochu se brzdit a možná se i uskromnit. Dostáváme se tedy k takovému životnímu paradoxu: Musíme se trochu uskromnit, abychom žili v nadbytku a v pohodě.

Čím více lidí podléhá nějakému klamu, tím více totiž můžete profitovat z toho, že zrovna vy tomuto klamu nepodléháte. Jestliže většina lidí dává přednost jet z Brna do Prahy autem, pak můžete jezdit pohodlně autobusem - mít pro sebe dvě sedačky, zdarma pití, noviny a časopisy, mít pro sebe dvě hodiny času - jak libo na práci či na zábavu. Předpokládá to jediné - trochu nepohodlí - dojít včas na nádraží. Pak je vám úplně jedno, že je na dálnici zácpa a že auta popojíždí krokem.