Rozhovor o rozvodech pro časopis Aperio

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

V čem spatřujete důvod, že zrovna ČR má tak vysokou rozvodovost?

Zřejmě řada věcí - od hodnotového žebříčku, přes poruchy komunikace až po mylná očekávání. Vznikající problémy se neřeší, a když časem narostou, tak převládne pocit, že rozchod vše vyřeší. Bohužel je přesnější říci, že rozvodem spíše začnou další komplikace a zakonzervuje se zákopová válka. Vtírá se mi do mysli příměr s českými au-pair. Ty ve srovnání s jinými prý neodmlouvají a nediskutují. Ale jakmile jejich nespokojenost dosáhne určité míry, tak přes noc utečou. Možná i stejně řešíme partnerské problémy - buď mlčky vydržet nebo utéci. Kdo ví, jak se na tomto způsobu myšlení podepsal minulý režim.

Jakých chyb se lidé nejčastěji dopouštějí při volbě životního partnera (mám na mysli chyby, které již dopředu implikuji riziko pozdějšího rozvodu)?

Je třeba říci, že tyto chyby jsou nejrůznějšího druhu, takže každému je třeba dávat různá doporučení. Ale některé chyby jsou vcelku běžné. Například po rozchodu se objevuje strach z nových vážných vztahů. Tak si lidé nacházejí partnery provizorní, přechodné, u kterých "vážný vztah nehrozí", ale za nějaký čas se z provizoria stává láska a začíná se uvažovat o manželství. Najednou však z hrůzou zjistí, že ty vlastnosti, pro které byl partner prve vybrán - to jest aby byl jen provizorní a nehrozil u něj trvalý vztah, jsou přesně ty vlastnosti, pro které s ním nelze opravdu nelze vytvořit žádný opravdový vztah. Takže tyto provizorní a dočasné vztahy na zazáplatování momentální samoty mohou později velmi zkomplikovat život. Vztahy by se neměly navazovat ani rozbíjet lehkovážně. Moc to pak bolí.

Jakých chyb se partneři/manželé nejčastěji dopouštějí při řešení svých konfliktů?

V Čechách se chodí k psychologovi jako k zubaři, tj. zpravidla s křížkem po funuse. Jako o zuby je lépe se starat, dokud jsou víceméně zdravé a chodit na preventivní prohlídky, tak i ve vztahu je třeba začít řešit problémy, když se rozjíždí a ne když krize již vrcholí a rozjely se již těžko vratné fáze rozchodu. U rozchodů pak se objevuje iluze, že rozchodem zmizí všechny problémy, které partnery ve vztahu štvaly. To je sice pravda, ale zároveň se zapomíná, že rozchodem zmizí i vše hezké, co je jen dočasně přehlušeno momentálními problémy. Takže skutečná bolest rozvodu vlastně zaskočí partnery v době, kdy očekávají, že už by jej teoreticky měli mít za sebou. Omyl, teď teprve začíná mnohem delší období, kdy budou se muset rozloučit se vším hezkým, co jim vztah dával. Dá se říci, že rozvodem sice zmizí partner v realitě, ale zůstane ve fantazii a vzpomínkách. Tito fantazijní partneři však paradoxně bývají horší a hůře se zvládají než ti reální.

Lze v dlouhodobých/celoživotních vztazích vysledovat z hlediska jejich vývoje určité "fáze"? Čím se tyto fáze vyznačují a ve kterých z nich bývá vztah nejzranitelnější?

Každá změna systému je zdrojem krizí, často bolestných změn a tedy je i riziková. Některé změny jsou zákonité. Začátek společného bydlení, sňatek, děti, odchod dětí, stárnutí, druhá míza atd. Některé změny jsou nahodilé - změna či ztráta zaměstnání, zdravotní problémy, stěhování. Z hlediska evolučního se navíc objevují náznaky jakési čtyř až pětileté periody, která prý pokrývá období největší zranitelnosti dítěte v přírodních podmínkách. Tedy sledování fází má svůj vědecký význam, ale v praxi je to zpravidla pěkný chaos.

Které zásadní lidské vlastnosti/charakteristiky vztahů do jisté míry předurčují trvalost či naopak rozpad vztahu?

Úspěch vztahu zabezpečuje pohotovost k velkým ústupkům, tolerance a mírnost a především malé sklony k manipulaci. Dá se říci, že ženy podceňují destruktivní vliv svých výtek na fungování mužů v domácnosti. Muži zase zlehčují nejapné ironizování a zesměšňování vlastních žen. S manipulacemi souvisí absence pocitů vděku a obdivu a naopak nárůst pocitu nároku a závist.

Kolik toho může zachránit psychologické poradenství?

Problém psychologického poradenství často spočívá v tom, že klienti sami neví, kde je problém, a co tedy mohou od psychologů čekat. Například před několika měsíci za mnou přišel pár s tím, že se k sobě asi nehodí, a že by se asi měli rozejít. Problém, kterým byly každodenní hádky při návratu muže z práce, se podařilo identifikovat a dal by se odborně nazvat jako synchronizace cirkadiálního cyklu. Jednoduše řečeno muž po návratu práce byl vyčerpán a potřeboval si tak na půl hodiny sednout, dát si něco k pití, být v klidu a tichu, kdy na něj někdo nemluví. Za půl hodiny se zklidní, vydechne a začne komunikovat se ženou. Žena začala respektovat tuto půl hodinu a uvědomila si, že fyzická přítomnost partnera ještě neznamená, že je přítomný i psychicky. Zkrátka vypnula televizi a počkala, až se muž zmotoří. Toto zdánlivě primitivní a jednoduché opatření však jako mávnutím kouzelného proutku zastavilo zbytečné hádky a do čtrnácti dnů zmizel i pocit, že se k sobě nehodí. Takže někdy s trochou vůle a štěstí stačí málo a je možno vyřešit i zdánlivě patové situace, ale samozřejmě - není každý den posvícení.

Jakým způsobem dnes manželské poradenství v ČR funguje?

Manželské a rodinné poradenství funguje na soukromé (placené) i veřejné (bezplatné) bázi. Řada větších měst financuje nějakou poradnu a rodinní psychoterapeuti se organizují do různých sdružení. Kromě toho existují psychologické školy, které vysloveně specializují na řešení rodinných problémů, např. ISZ. Je tedy z čeho vybírat, ale často důležitější než manželský problém jsou jiné doprovodné obtíže či patologie. Například alkoholismus či gamblerství mohou být zdrojem manželských problémů, ale manželské poradenství samo o sobě alkoholismus nevyléčí. Může však pomoci partnerům radou či je nasměrovat na příslušné specialisty.

Podle čeho bychom si případného terapeuta měli vybírat?

Při výběru terapeuta musíme být mnohem obezřetnější než při výběru lékaře. Stačí se podívat, jakou práci nám dá najít dobrého zubaře. Najít psychologa, který nám sedne, je ještě těžší. Lidé se dlouho odhodlávají k návštěvě psychologa. Když pak ten první, na kterého narazí, jim nesedne, bývá to pro ně takové zklamání, že na psychologickou pomoc naprosto resignují. To je samozřejmě chyba. Proto doporučuji vyzkoušet si více odborníků a zjistit, na kterého dobře reagujeme, který nám vyhovuje, u kterého máme pocit, že nám pomůže hnout se z místa. Samozřejmě je důležité i doporučení přátel, ale ne každá psychoterapeutická specializace je vhodná pro každý druh problémů, tedy je dobré se i poradit s různými odborníky a poslechnout si různé názory, jestli je pro nás vhodnější individuální, skupinová či rodinná terapie či jiné řešení.

Mají sami terapeuti úspěšnější soukromá partnerská soužití?

Abych řekl pravdu mám pocit, že mí kolegové a kolegyně nemají úspěšnější své vztahy než ostatní populace. Alespoň rozdíl není takový, aby byl na první pohled nápadný. Možná za tím stojí přísloví: kovářova kobyla chodí bosa, nebo doma nikdo není prorokem. Psychologové, jako většina pomáhajících profesí, však bývají komplikované osobnosti, a tak vyhledávají i komplikované partnery. Každopádně studentům říkám příměr: Když jde fyzik po ulici, zakopne a natluče si nos, tak mu nikdo neříká: "Jak to, že padáš? Vždyť jsi fyzik a znáš gravitaci." Ale jestliže psycholog se dostane do psychických problémů, tak od něj okolí nějak očekává, že jeho profesní erudice bude dostatečně silná, aby zastavila probíhající procesy. Bohužel psychické zákony jsou stejně neúprosné jako fyzikální. Dobrý statik může navrhnout dobrý most, ale když sám vypadne z okna, tak jsou mu jeho dobré znalosti k ničemu. Stejně bezmocný může být i psycholog vůči psychickým procesům. Může je znát, popsat, může je i předvídat, ale ne vždy je může ovládat.

Nakolik nám při udržení manželských vztahů v lásce, svornosti a věrnosti napomáhá víra v Boha?

Zatímco zdá se, že odbornost asi nemá vliv na délku manželství, tak o věřících se dá s jistotou konstatovat, že jejich manželství trvají déle než ostatní populace. Pokud tedy chcete, aby vaše manželství déle vydrželo, je lepší být věřícím než psychologem. Bylo by opravdu velmi špatnou vizitkou křesťanů, kdyby jejich upřímné přesvědčení, že manželský svazek je nerozlučitelný, nemělo žádný vliv na trvání svazku. Samozřejmě délka manželství je jen kvantitativní ukazatel, otázkou je i kvalita soužití. Je však třeba říci, že pokud jsou krize mezi manžely opravdu hluboké, tak je neudrží ani víra, ani morálka. To ostatně platí i v jiných oblastech náboženské psychologie, například u depresí a sebevražd. Tedy z toho vyplývá, že víra a morálka pomáhá překonat spíše manželské obtíže menšího a středního rázu. Zde vidím velký přínos hodnotového systému, který pomáhá překonat krátkodobé emoce a napomáhá smíření po selháních jednoho z partnerů.

Například s kolegyní jsem řešil případ jejích známých. S chlapem mává druhá míza a má poměr s manželčinou nejlepší kamarádkou. Kolegyně je o generaci mladší a svorně s okolím radily manželce: "Vyprdni se na něj. Máš na víc." Jenže zapomínají, že té ženě není 25 jako jim, ale dobře přes padesát. Jestliže teď ve vzteku naseká řadu nevratných opatření, tak zůstane po zbytek života sama. Bude jen bez užitku v prázdném bytě proklínat muže a přesvědčovat sama sebe, že dobře udělala. Po třiceti letech manželství jej sice vyžene z bytu, ale ne z hlavy. Vhodný hodnotový systém zde může zchladit krátkodobé averzivní emoce, které sice odezní za dva měsíce, ale mezi tím mohou natropit hodně nevratných změn. Stejně tak důraz na odpuštění může napomoci tomu, že v dohledné době skončí období, kdy muž musí spát v kuchyni na spartakiádním lehátku. Prostě věřící jsou uchráněni podceňování negativních vlivů rozvodů.

Každé druhé manželství krachuje

Lidové noviny, 22. 02. 2005, Gabriela Bachárová

Není to povzbudivá vyhlídka. Mladí lidé mají při vstupu do manželství jenom padesátiprocentní šanci, že jim společné soužití vydrží a neskončí u rozvodového právníka.

V Česku končí rozpadem téměř každé druhé manželství. Ze statistik evropského statistického úřadu Eurostat dokonce vyplývá, že naše země má nejvyšší počet rozvodů v Evropě v přepočtu na tisíc obyvatel. Na tento počet připadají ročně tři rozvedená manželství. Pro porovnání: v Irsku je to jenom 0,7 a v Řecku 1,1 rozvodu. Neznamená to ale, že by snad Češi vynikali v neschopnosti vybrat si správného životního partnera anebo neuměli řešit manželské konflikty. "V České republice nejsou žádné zvláštní důvody pro vyšší rozvodovost oproti jiným zemím na obdobném stupni ekonomického vývoje či stejného kulturního okruhu," potvrzuje Věra Kuchařová, vedoucí výzkumné pracovní skupiny, která se ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí věnuje rodinné politice.

Rozvod i pro banalitu

Proč tedy patří Češi k evropským rekordmanům v rozvodech, když k tomu nemají žádné zvláštní důvody? Jednou z hlavních příčin je, že česká společnost je vůči rozvodům mimořádně tolerantní. Jde o naprosto běžné řešení i těch nejmenších manželských problémů. "Je to důsledek velké sekularizace, ale i dlouhodobě existující státní sociální pomoci osamělým rodičům a neúplným rodinám, byť často jsou jejich příjmy a životní úroveň nižší oproti průměrné úplné rodině," vysvětluje Kuchařová. To, že v zemích s vysokým podílem věřících se lidé rozvádějí mnohem méně, dokazuje třeba katolické Polsko, kde na tisíc lidí připadá ročně jenom 1,2 rozvodu.

Třicettisíckrát sbohem

"Když se na to dívám s odstupem času, naše problémy vůbec nebyly tak horké, jak se mi zdály. Měla jsem pocit, že manžel se mi dostatečně nevěnuje, ale zároveň se mě snaží ovládat. Skončili jsme po dvou letech," vzpomíná třicetiletá Eva z Litoměřic, která je dva roky rozvedená. "Dnes to posuzuji trochu jinak. Měla jsem chápat, že můj bývalý manžel má své koníčky. A pokud mě upozornil na nějaký nedostatek, nebylo to kvůli tomu, aby mě ponížil, ale naopak aby mi pomohl. Už se to ale pak nedalo dohromady," popisuje svůj příběh. Každý rok české soudy rozloučí více než 30 tisíc párů. V populaci starší než patnáct let je rozvedeno až 8,6 procenta mužů a 10,5 procenta žen. V současnosti se lidé nejčastěji rozcházejí v třetím nebo čtvrtém roku manželství, což je v porovnání s minulostí velká změna. Ještě před několika lety se manželé rozváděli hlavně v desátém roce manželství. O rozvod nejčastěji žádají ženy - v 66 procentech případů. Důvodem rozvodu manželského svazku ale ve většině kupodivu není alkoholismus nebo nevěra partnera. V kolonkách statistik se objevuje spíše rozdílnost povah, názorů a zájmů. Tyto problémy stojí za krachem dvou z pěti svazků.

Manželé spolu nekomunikují

"Ani já ze své zkušenosti z praxe nemohu potvrdit, že by platilo všeobecné mínění, že muž se nejčastěji rozvádí či uvažuje o rozvodu z důvodu nesouladu či nenaplnění v sexuální oblasti ani že nejčastější důvod rozvodu je milenka," říká psycholožka Erika Matějková. Muži se podle ní rozhodují pro rozvod proto, že se o ně manželka přestala zajímat a věnuje se jen dětem, netráví s ním volný čas a nenaplňuje ho ani v sexuální oblasti. Ženy si nejčastěji stěžují na to, že je muž podvádí, nestará se o děti a cítí se s ním nesvobodné, jako by se dusily. Rodinná poradna ve Zlíně to vidí podobně: "Nejčastější problémy partnerských a manželských dvojic souvisejí s nedostatky ve vzájemné komunikaci, které mohou vyústit v řadu dalších komplikací, jako je například nevěra, citové odcizení, snížený zájem o rodinné dění a podobně," uvádějí pracovníci poradny.

Jak to bude vypadat v budoucnu?

Statistiky rozvodovosti ale ovlivňují i poměry ve společnosti. "Větší nároky na individuální úspěšnost v životě nabourávají rodinné vztahy. Je málo společných aktivit a méně společně tráveného času, čímž se oslabují pouta a podporuje napětí," uvádí Kuchařová. Roli hraje i ženská emancipace. Vydělávající ženy nepotřebují ke svému zajištění manžela, proto je pro ně rozhodování o rozvodu o to lehčí. Ministerstvo práce a sociálních věcí si myslí, že by se snad počet rozvodů mohl snížit. Mladí lidé spolu žijí často delší dobu bez papírů a zkušenosti z nesezdaného soužití by podle zprávy o rodině, kterou ministerstvo každý rok vypracovává, mohly vést k větší stabilitě manželství. Zkušenosti ze zahraničí ale nesvědčí o tom, že by mladí lidé, kteří již spolu "na zkoušku" žili, měli trvalejší manželství než jiní lidé.