PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Ve Švédsku existuje školka Egalia, kde se učitelé vyhybají sexuálním termínům on - ona a systematicky se je snaží nahradit pohlavně neutrálními výroky. Na pozadí je vcelku krásný sen: ''Společnost očekává od dívek, aby byly ženské, a od kluků, aby byli mužští, tvrdí a průrazní," říká Jenny Johnsson, 31 letá vychovatelka. "Egalia jim dává fantastickou příležitost být, cokoli chtějí."
"Právo, vybrat si svou identitu. Být tím, čím chci být." Zní to bez pochyby krásně a do jisté míry to i jde. Když jsem měl jako dítě touhu stát se potapěčem, tak jsem se jím i stal. S kosmonautem už je to pravda těžší. Co sex? Homosexuálové by asi dosvědčili, že oni si nemohli moc vybírat, zda chtějí být homo nebo hetero. Svou identitu prostě objevili a nedalo se s tím vcelku nic dělat. Ale zastavme se a položme si tu úplně první otázku. Je vůbec žádoucí mít možnost volby identity?
Shodou okolností mi nedávno kdosi položil otázku, proč bych chtěl nebo nechtěl být ženou? Překvapilo mě, jak dlouho jsem se nad touto otázkou nezamyslel. Asi tak od gymnasiálních časů? Těžko říci. Každopádně je to jedna ze zbytečných otázek. Podobně jako související otázka, kdo to má na světě horší, muži nebo ženy? Člověk naštěstí nemá na výběr. A dodejme - chraň ho ruka Páně, kdyby měl.
Jsou oblasti života, ve kterých je lépe, když je nám něco přiděleno, než když si můžeme vybírat. Například u adopcí se ví, že je lépe, když rodičům vyberou dítě jiní lidé, třeba odborníci, než když je necháme nad stolem s miminama přemýtat, jestli holčičku nebo kluka, jestli modrookého nebo usměvavou... Důvod není na první pohled jasný, je totiž třeba počkat pár let, abychom viděli, jak to celé dopadne. Konec dobrý, všechno dobré, ale běda, když to dopadne špatně. Tak se tito rodiče začnou ve fantaziích vracet do okamžiku rozhodnutí: "Víš, my jsme si asi měli vzít to druhé dítě..." Podobně hrůznou Sofiinu volbu měli rodiče v Třebíči: Máme si nechat to dítě, které jsme rok vychovávali, nebo to, které je geneticky naše. Nevím, jaká je dnes jejich odpověď. Já osobně bych si nechal to, do kterého jsem investoval spíš jeden rok práce než jeden orgasmus či spermii. Nicméně i u nich se celé hodnocení bude odvíjet od konce: Když jim dítě skončí špatně, pak se budou vracet ke kritickému rozhodnutí a říkat tu či onu variantu: "Ty máš problémy s drogama, protože nejsi naše dítě," nebo stejně přesvědčeně: "Ty máš problémy s drogama, protože tě rok vychovávali úplně jiní rodiče. A i psychologové říkají, že první rok je nejdůležitější." Přitom obě tvrzení jsou stejně nesmyslná. Konec konců návraty k bodu špatného rozhodnutí jsou typická i v manželství: "Proč já blbá si nevzala Pištulu Hufnágela!"
Tedy nevím, jestli to mají ženy lepší než muži, každopádně jsem rád, že mě nikdo před 43 lety nenechal vybírat, co chci být. Kromě toho dnes už si 43 let buduju identitu muže, navíc vcelku úspěšně, tak je nemožné si představit, jaké by to bylo, kdybych budoval 43 let identitu ženy, žirafy či uhelného velkorypadla.
Za touhou změnit svou identitu - jaksi vyskočit ze své kůže - často najdeme hlubokou nespokojenost s tou identitou, kterou dotyčný proti své vůli našel. Před několika lety jsem dělal pořad do televize o problémech identity pěstounských dětí. Šlo o to, že dívka věděla o svém romském původu, ale styděla se za něj, tak si vysnila, že je Kubánka. Když jsem například potkal někoho z toho města a zeptal se, jak se jí daří, tak on mi pověděl: "Asi dobře, já se s ní ale tak často nevídám. Ona je nějaká kubánka nebo co?" Tak jsem na to jen pokývl a nekomentoval to. Ale při tom jsem znal ten příběh zblízka, tak jsem věděl, že Janě i kdyby se jí podařilo přesvědčit, celý svět, že je Kubánka, tak jednoho člověka nepřesvědčí - totiž sama sebe. Ano, ve chvílích, kdy se cítí jakžtakž fain, tak je jednoduché si říkat, že jsem Kubánka a přesvědčovat o tom svět, jenže pak jde na rande, které dopadne fiaskem. Kluk evidentně o ni nemá zájem. V tom okamžiku tato konstrukce se hroutí, ona se propadá do deprese: "Ten kluk o ni nestojí, ne protože je Kubánka, ale protože je cigoš, prostě černá huba." Při tom za fiasko při seznamování nemohlo to, že je snědá, ale že oba byli nervózní a nevěděli, jak se mají chovat. Jenže o to právě jde - ve chvíli, kdy by ji měla nést na křídlech její vysněná identita, tak místo toho v ní jen narůstá strach, že se to provalí to, co na sebě nenávidí. Takto funguje, když člověk má dvojí identitu - jednu chtěnou pro dobré časy a druhou nechtěnou, která se mu proti jeho vůli dere do vědomí, vždy když se dostane do problémů.
Jak vidíme, tak před nechtěné identity často nemůže utéci. Prostě nemáme možnost volby. V takových případech se jí musí postavit čelem, aby ji zpracoval a zvítězil. Konec konců to je i poselství řady slavných adoptovaných dětí, namátkou Ježíše či krále Oidipa. Ti se tak dlouho prali se svou identitou, až našli cestu k následování pro mnohé.